Za slzy se ani chlapi nestydí
Soucítění
Slzám se neubránil ani český drezér Ivan Ringel (68), který se mnoho dní loučil se svým ussurijským tygrem Amurem. Přestože během třicetileté drezérské kariéry musel mnohokrát potlačit přirozený lidský strach, aby se po napadení mohl opět vrátit mezi velké predátory, nikdy se nechoval jako chladný profesionál, pro kterého by byla cirkusová zvířata pouhým pracovním nástrojem.
Nejintenzivněji mu zůstala v paměti příhoda se zmíněným sibiřským tygrem, kdy v Evropě řádila nová smrtelná nemoc, parvoviróza, přičemž účinné vakcíny ještě neexistovaly. „Amur začal churavět, velmi zhubl, pohyboval se s příznaky ochrnutí. Po každém napití měl krvavý průjem a jeho oči se ke mně obracely s prosbou o pomoc. Celé hodiny žadonil, abych mu byl co nejblíže. Dodnes mám před sebou jeho oči a už nikdy se jeho pohledu nezbavím. Neměl jsem sílu nádherné, ale skomírající zvíře opustit, byl jsem nevyspalý, unavený, chodil jsem jako mátoha. Nestydím se za kapesníky promáčené slzami,“ vzpomíná drezér a chovatel tygrů. Pak se ale stal jakýsi zázrak. Kostra velkého zvířete potažená kůží se začala více pohybovat, svaly nabývat na objemu, když si po mnohadenním nechutenství Amur bral kousky masa. Co tehdy tygrovi pomohlo, se už nikdy neobjasní. Snad to byla drezérova péče a soucítění, možná zkoušení všelijakých medikamentů. Jenomže takhle šťastný konec nemívají všechny příběhy churavých zvířecích miláčků.
Silná pouta
V záchranu svého šestiměsíčního ohaře věřil i myslivec, který přinesl zjevně otráveného miláčka do ordinace zvěrolékaře. Ačkoliv štěněti vyhledal pomoc, jak nejrychleji mohl, psí organismus byl natolik postižený, že chvilku po příchodu do ordinace štěněcí srdíčko dotlouklo. Na smutek majitelů zvířat, jejichž miláčkové odcházejí do věčného ráje, je personál zvyklý. A tak i v tomto případě dal najevo svůj soucit a nechal muže v ordinaci o samotě. Jeho loučení bylo tak silné, že ani v čekárně nezůstaly mnohé oči bez slz. Silné pouto měl ke svému milovanému Železníkovi i žokej Antonín Novák. Z trochu problémového koně vykřesal jiskřičku, která se po čase rozzářila v největší dostihovou hvězdu. Jenomže pro špatně se hojící frakturu žokejova kotníku dostal Železník nového jezdce, Josefa Váňu, a ten s ním 4× zvítězil ve Velké pardubické. Jak známo, stará láska nerezaví, a silné pouto Antonína Nováka k Železníkovi neochablo ani mnoho let po jeho dostihové kariéře. A tak asi není žádným překvapením, že Železník provždy odpočívá na farmě Srubovka u Malé Morávky, kde Antonín Novák vyhledává a trénuje další dostihové hvězdy. Stejně tak není překvapením, že k památníku slavného koně jezdí každoročně i desítky či stovky milovníků koní.
Operace nepomohla
Pořídit si štěně je dobrý lék na utišení emocí spojených s odchodem psa, jak říkají psychologové. Konstatují to však i tvrdí chlapi od horské služby. Záchranáři vydrží hodně, ale když se loučí s čtyřnohým pomocníkem, ani oni se neubrání slzám. Přiznává to i urostlý chlap, horolezec, lyžař, judista a donedávna profesionální záchranář HS Pavel Hořejší. Ke svému dřívějšímu záchranářskému ovčákovi zvláště přilnul, neboť Benji ve třech měsících přišel po útoku rotvajlerky o oko. Možná právě oslabený zrak kompenzoval psí organismus zvláště dobrých čichem. A tak handicapovaný Benji úspěšně skládal lavinové a další zkoušky doma, v Alpách i v Tatrách. Chybějící oko omezovalo psa jen při pátrání v nezasněženém horském terénu, kdy záchranář musel dbát, aby si Benji neublížil v neznámém skalním prostoru skokem z větší výšky, neboť postrádal hloubkové vidění (odhad vzdálenosti). Ovčák měl na svém kontě několik úspěšných pátrání, mezi nejvýraznější patří záchrana života běžkaře, který zůstal vysílený ležet na hřebeni Jizerských hor. Benji ho našel zavátého mimo cestu mezi Knajpou a Smědavou. Benji byl do sedmi a půl let v plné síle, s chutí pátral v hlubokém sněhu, běhal štreky podél sněžného skútru, ale znenadání bylo všechno jinak. „Viděl jsem, jak se při pravidelných nácvicích snaží pracovat, aby mě nezklamal, ale nebylo to ono. Když takový stav trval několik dní, navštívili jsme veterináře a ten mu předepsal vitaminy. Nepomáhalo to, proto došlo na rentgenové vyšetření a diagnóza zněla – nádor na tlustém střevě a problém s prostatou. Ta byla operována, ale stav Benjiho se stále horšil,“ vzpomíná Pavel Hořejší.
Kamaráda nenahradíš
Záchranář měl jet v tu dobu do Rakouska na pravidelné doškolení na sněhu. Moc se mu nechtělo, ale když ho žena ujistila, že se o Benjiho postará stejně dobře, odjel. Už druhý den však manželka volala, že stav psa se horší a přizvaný veterinář konstatoval, že odhaduje jeho šanci na tři dny života. „V pátek před mým příjezdem měl ještě přijít veterinář, ale mezitím přijel můj syn a šel se podívat za marodem na zahradu. Benji stále ležel, když na něj promluvil, jen zvedl hlavu, podíval se na něho, hlavu opět položil, zavřel oči a už je nikdy neotevřel. Celá rodina žije v přesvědčení, že náš miláček čekal na rozloučení se mnou, a protože máme se synem stejný hlas, Benji byl přesvědčený, že za ním dorazil páníček, a to bylo to poslední, co si asi v životě přál. Syn věděl, jak ochod našeho psa na mne zapůsobí, a tak ho s klukama od horské služby uložili do místa, kde často sloužil a kde má navěky výhled do Jizerek, které tak miloval,“ popisuje psovod poslední chvíle svého čtyřnohého parťáka. I po šesti letech je chlap jako hora naměkko, když vypráví o svém Benjim. Aby se co nejdříve zbavil smutku, hned druhý den se vypravil k chovateli německých ovčáků, odkud už měli horští záchranáři osvědčené jedince. „Když pan Štěrba viděl, jak jsem na tom, odřekl předání bezvadného štěněte do Německa a já jsem si pro ně za týden mohl přijet,“ končí psovod vzpomínání na dobu loučení se skvělým psem, která je zároveň začátkem nového psího příběhu s názvem Rocky. Když spolu trénují v okolí jizerskohorského Bedřichova, nikdy se Pavel Hořejší nezapomene zastavit u velkého kamene se jmenovkou Benji a zavzpomínat. Pouto s parťákem, který páníčkovi pomáhal na horách hledat a zachraňovat lidi v nejtěžších chvílích, trvá dál.
