Freiberger

Freiberger je plemeno horského koně chovaného hlavně v alpských oblastech Švýcarska, kde se využívá také jako tažné zvíře, které nahrazuje techniku, s cílem snižovat emise a zvyšovat tak čistotu ovzduší. Již od počátku se využíval hlavně na farmách k zemědělským účelům, v dnešní době je vhodný i ke klasickému ježdění a soutěžím. I nyní slouží švýcarské armádě. Švýcarská vláda se velmi zajímá o chov tohoto plemene a posiluje je dotacemi.

Historie a původ

V průběhu první poloviny 19. století hrál kůň intenzivní roli ve službách člověka při transportech, v průmyslu, v zemědělství i v armádě. V této době byl však chov koní na velmi nízké úrovni. Zvlášť potom, co Napoleon kompletně vyprázdnil stáje, odvedl všechny dobré koně a zanechal jen nemocné a staré. Po kongresu ve Vídni roku 1815 si občané kantonu Bern uvědomili, že v západním Švýcarsku, v pohoří Jura se chovají dobří koně, a rozhodl se je podpořit v chovu a dalším vývoji.

Klisny z Jury byly kříženy cizími hřebci, především z Normandie. Začátkem 20. století konfederace a kantony začaly podporovat chov koní. Právě v tuto dobu vznikl národní hřebčín v Avanches a freiberger se šířil po celé zemi. Během 2. světové války byli koně velmi zapotřebí a toto plemeno zažívalo rozkvět. Kůň byl potřeba pro armádu i pro obdělávání půdy. Po následné mechanizaci v silniční dopravě a zemědělství počet koní drasticky klesal. Stáje velkých zemědělských podniků se pomalu začali vyprazdňovat. Freiberger přenechal místo traktoru. Díky správnému odhadu a angažovanosti přátel tohoto plemene mohl freiberger přežít tuto těžkou dobu.

 

Popis a povaha

Freiberský kůň je smíšeného původu, proto jeho znaky nejsou až tak sjednoceny jako například u jiných přísněji šlechtěných koní. Ve většině případů ale platí, že jde o chladnokrevníka menšího vzrůstu s pevnou a mohutnější tělesnou konstitucí. V kohoutku měří okolo 150 až 157 centimetrů, váží něco mezi 550 až 650 kilogramy. Krk má krátký, hlavu malou, lehce podobnou arabovi, ale poměrně těžkou. Jeho tělo je svalnaté, má malé rousy a silné nohy s velkými kopyty. Záď je silná, zaoblená a dobře osvalená, široká mezi kyčelními hrboly. U výběrových freibergů se dává v rámci jejich chovu důraz hlavně na podsaditost, sílu a energičnost. Zbarven může být libovolně, povoleny jsou všechny čisté barvy.

Dnes je plemeno freiberger populární jako nikdy dříve. Díky výjimečnému charakteru je výborným rodinným koněm. Profil koně se vyvíjel postupně po malých etapách, potřeby člověka z něho vytvořily pružného a jistého koně vhodného nejen pod sedlo ale i do tahu. Švýcarské drsné klima vyžaduje odolné koně. Freiberger je společenský, klidný a jistý. Díky své učenlivosti a snaživosti je schopný se pozitivně přizpůsobit nejrůznějším situacím, které ho nevyvádí z klidu. Je jednoduchý na péči. Freiberger upřednostňuje život ve volnosti se svými společníky.

 

Švýcarsko a freiberger

Švýcaři jsou hrdí na svou zem a na své koně. Dokážou se držet svých tradic, ještě v této době využívat své koně k práci na horských pastvinách, kterým se říká alpage.

Velkým svátkem chovatelského úsilí je předvedení koní v Saignelégier, kde je vidět naprosto vše. Malá šestiměsíční hříbata, která jsou předváděna společně s matkami. Mladí tříletí koně, kteří skládají zkoušky Tests en terrain, u kterých se hodnotí exteriér, chody i charakter. Následně předvádějí, co umí pod sedlem i v zápřeži. K vidění jsou hřebci drezurně předvedení, kterým nechybí hřebčí ohnivost. Program začíná projetím spřežení historické pošty, následuje čtverylka dívek v krojích společně se zapřaženými kočáry. Následně se na start seřadí jezdci bez sedel a změří své síly v rychlosti. Následují jezdci v sedlech a úplně nakonec závodí jezdci na koních rozličných plemen. Program je opravdu bohatý a na své si přijde i milovník zapřahání.

Dnes se freiberger chová spolu s einsiedlerem ve Federálním hřebčíně Avenches. Jak je v Evropě zvykem, jsou i koně z Federálního hřebčína v Avenches označováni výžehem. V tomto případě se jedná o symbol Švýcarska, kříž na štítě. Mimo svou vlast se toto plemeno chová jen vzácně.

 

Jak se nám žije s freibergerem

Je to již deset let, co nás životem provází valach Livio des Jordilis a klisna Sita. Vzpomínám si velice dobře na otázku své kamarádky, kterou jsem dostala krátce po jejich zakoupení. „To jsou tak hodní, tihle dva, nebo je to plemenem?“ Za sebe bych řekla, že se snoubí klidná povaha friebergera a citlivý přístup člověka. Stačí jim opravdu málo – dopřát to, co je koňskému druhu nejpřirozenější. Prostor, aby mu vítr pročesával hřívu, a koňské přátele. Kůň se odvděčí svou otevřeností a ochotou učit se, pak už je to jen na člověku.

Tuším, že pro příznivce „ohnivých“ koní bude spíše lehkým chlaďasem nebo těžším teplokrevníkem. Kromě freibergera vlastníme ještě achaltekinského koně, jsou odlišní snad ve všem. Koňská plemena nelze srovnávat. Každému hold sedí, čím se cítí být sám.

Ze svého kontaktu s freibergerem vím své. Když třeba sundávám lidské mládě ze zad naší dobrácké Sity, která ho rozmazlila na svých širokých zádech svým proklatě pohodlným klusem. Tak pohodlným, že by si mohl číst i noviny, kdyby to už uměl. Jsem plna vděčnosti za její klid vnitřní i vnější a v těchto chvílích vím o jejím velkém srdci, i to, že není v mých očích lepšího koně (což víme asi každý o tom svém…). V našich koních i v nás samých se střádají společné zážitky. Jednou jsme to my, co koně podporujeme, jindy jsou to zase koně, kteří nám dodávají sílu. Třeba jen na okamžik, když to však rozeznáte, pocítíte velkou vděčnost vůči tomuto zvířeti.