Výchova rodinného psa 8 – Chůze u nohy
Než se pustíte do učení
Aby chůze u nohy měla nějaký řád, je dobré si určit, na které straně pes bude vždy chodit. Zda u levé, nebo pravé nohy. Běžná je chůze u levé nohy. Naučit psa chodit u pravé či levé nohy je vcelku jedno, ale pokud se časem rozhodnete věnovat se se svým psem některému z kynologických sportů, chůze u nohy musí probíhat vlevo. Ke všemu, jdete-li po krajnici u silnice, kde není chodník, a budete mít psa u levé nohy, nebude pes směrem do silnice, a tudíž je chůze psa u levé nohy bezpečnější. Také je většina lidí praváků a při chůzi u nohy vlevo může mít stále volnou pravou ruku pro telefonování, tašku s nákupem apod.
Tak jako je důležité trvat na chůzi bez tahání, je důležité naučit štěně klidně stát či sedět, bez táhnutí a skákání, když stojíte vy.
Každopádně platí, že procházka s vámi musí být zábavná a že každá procházka je dobrodružství, které máte vy pod kontrolou a jen vy rozhodujete o tom, co se může a co ne. Ale také o tom, kam se půjde.
Aby pes netahal na vodítku, je vhodné ho k tomu vést od začátku, od štěněcího věku. Se psem, který netahá, jsou procházky příjemné. Tak se dá očekávat, že člověka budou bavit natolik, že psa vezme venčit častěji a na delší procházky. A to je výhodné pro všechny strany.
Rozvíjející se osobnost štěňat
Při připnutí vodítka k obojku většinou štěňata „stávkují“. Zastavují, lehají si a nechtějí pokračovat v cestě. Velmi brzy se to však samo zlomí a štěně nabude sebedůvěry. Silnější bude touha po poznávání světa. Člověka zase naopak pes začne tahat a snažit se určovat cestu i to, s kým se budou po cestě seznamovat, kde zastavovat a od čeho raději utečou.
Je běžné, že během jediného dne nasadíte obojek, připnete vodítko a „jde se“. Ono to totiž ani v mnoha situacích nejde jinak. Kdo má dům se zahradou, má to snazší. Na štěně nemusí spěchat. Ale co když má člověk pejska v paneláku, v bytovce? Musí štěně venčit asi 8× denně, a ne vždy je malý trávník před domem bezpečný. Kolem jezdí auta, chodí hodně lidí anebo jiní pejskaři venčí své psy. A i malé štěně potřebuje procházky a proběhnout se. Bez vodítka se tak od prvního dne neobejde.
Nenechte psa, aby si během procházky jakkoli hrál s vodítkem nebo s vašimi kalhotami. Dokud je pes štěnětem, kolemjdoucí lidé jsou většinou nadšení a milí. Chtějí si roztomilé štěňátko pohladit a tvrdí, že jim vůbec nevadí, že po nich vaše štěně skáče, motá se pod nohama a třeba se ani nedá přivolat. Ale brzy změní názor. Zcela jiné mínění budou mít lidi v momentu, kdy se ze štěněte stane nohatý puberťák nebo dospělák, především jedná-li se o velké plemeno. Budou se rozčilovat, stěžovat si, psa od sebe a svých dětí odhánět. Pes však nechápe počínání lidí: ještě nedávno jim jeho pozornost nevadila, a dnes jí opovrhují a rozčilují se, nebo se dokonce bojí? Někdy oprávněně, jindy ani ne.
Mazlení a kontakt budou brzy vašemu psovi stačit jen od rodinných příslušníků. Samozřejmě záleží na plemeni. Nedovolujte štěněti se s každým, koho míjíte, vítat. Snažte se psa co nejdříve naučit, že kolemjdoucí jsou zcela nezajímaví. Ideální je vzbudit u psa pozornost na hračku, míček nebo i pamlsek, kdykoli se míjíte s člověkem či jiným psem. Následně odměňte a pochvalte. Čím dříve to štěně pochopí, tím lépe. Totéž však neplatí jen o lidech, ale i o lidech procházejících kolem se psem, o zvířatech za plotem i slepicích přebíhajících přes cestu… A to je pro štěně a mladého psa nezřídka ještě větší problém, větší pokušení než samotní lidé. Aby psi neustále netoužili po mazlení od lidí a po kontaktu s jinými psy, musíte si vyhradit místa, kde svému psovi kontakt a hry s jinými psy dovolíte. A nejen to, hledejte co nejvíce míst, kde můžete nechat psa běhat volně. Jen tak mu volnost nebude příliš chybět a nebude mu tolik vzácná.
Základem dobré chůze na vodítku je dostatečný pohyb na volno. Pokud máte hodně temperamentního psa, potřebuje zaměstnání, běhání a vydovádění se několikrát denně. Radost z toho, že jde ven, dá rád najevo i na vodítku. Má-li pes denně dostatek volného pohybu, o to je pak výuka chůze u nohy lehčí. Chůze u nohy by se tak měla nacvičovat u většiny psů (pokud to situace a místo bydliště dovoluje), až když je pes vyběhaný a trochu unavený.
Psi milují tahat své páníčky na vodítku, kamkoli je napadne. Někteří lidí drží vodítko tak nakrátko, že vlastně sami vodítko táhnou – táhnou psa na sebe. A to je samozřejmě velmi špatně. Základem dobré chůze na vodítku je prověšené vodítko, kdy pes má na krku jen váhu vodítka, nic víc. Když pes vedle vás jde hezky, bez tahání, vlídně na něj promlouvejte a nezapomínejte na odměnu (pamlsek, hra, „volno“…).
Jak správně naučit chůzi u nohy
Při chůzi musíte být pro psa čitelní. Pes neví, kam jdete ani kde budete odbočovat či zastavovat, pokud nechodíte stále stejnou trasou. Vaše nohy, jejich střídání, plynulý pohyb, to je to, podle čeho se pes řídí. Proto vaše chůze má být přímá, „stejná“ a má být očekávatelný každý pohyb. Vnímat váš pohyb, to je vnímat vás. A to v tom zajímavém světě kolem pro psa rozhodně není jednoduché. Navíc musí pochopit, co se od něj očekává a jak „moc“ přesné to chození vedle nohy musí být. A v neposlední řadě, „jak dlouho“ a kdy, případně kde. To vše pes musí zjistit pozorovací schopností, kterou má každý jedinec jinou. A aby toho nebylo málo, lidé jsou na různých místech a v různých situacích různě důslední. Je běžné, že pes jde na vodítku u nohy hezky, když jde člověk sám, ale jde-li s ním kamarád, pes táhne. Je to zapříčiněno tím, že když člověk jde s kamarádem, povídá si s ním a jaksi zapomene vnímat a učit psa vhodnému chování. Pes toho tak trochu využije a zároveň zjistí, že není v takové situaci důležité chodit u nohy bez tahání za vodítko. Snažte se nepatřit k takovým lidem. Buďte důslední vždy a stejně.
Pro chůzi u nohy používejte nějaký, stále stejný povel. Nejběžnějším je „k noze“. Kdykoli chcete, aby pes šel vedle vás, povel použijte. Chcete-li cvik ukončit, použijte jiný cvik a povel, například „volno“ s puštěním z vodítka. Povel „k noze“ používejte častěji a výrazněji tam, kde jsou krizová místa. Například při setkání s agresivním kolemjdoucím psem, při spatření kočky nebo při přecházení přes silnici. Povel také používejte při změně směru, rychlosti, tedy při zastavení nebo rozejití. Učte psa chodit na vodítku na klidných místech. Až se to naučí, berte ho i na rušná místa, kde bude stále něčím rozptylován. Učení dobré chůze u nohy je nejlepší na zahradě nebo na jiném klidném, ničím a nikým nerušeném místě. A také bezpečném.
Jak na to?
Od první chvíle, kdy vezmete do ruky vodítko, na jehož konci bude pes, musíte velmi důsledně a trpělivě trvat na tom, že vás pes nebude táhnout ani dopředu, ani do stran. Kolem je sice spousta zajímavých věcí a pachů, ale ty se částečně dají vnímat i za chůze stejnou rychlostí a stejným směrem, jakým jde jeho člověk. Lákadel bude mít pes celý život spoustu a je potřeba mu od začátku vštěpovat, že ne vždy mu bude vyhověno. Když budete důslední a vhodnou metodou budete dávat psovi najevo, že takto ne, velmi brzy (do pár dnů) pochopí, co se od něj očekává.
Když vás štěně obíhá anebo přebíhá z jedné strany na druhou, zastavte, nalákejte psa na správnou stranu a zase se rozejděte. Nemůžete se za ním různě točit. Vy rozhodujete o směru.
A jak odnaučit tahání? Zatavte pokaždé, jakmile se vodítko napne. Jakmile se vodítko povolí, opět se rozejděte. Druhou (obdobnou) možností je odbočit na zcela jinou stranu, než kam táhne pes. Záleží na prostoru, kde se zrovna nacházíte. Tuto změnu neohlašujte povelem „k noze“! Pes si vás má sám dostatečně hlídat a pochopit, že s taháním se nikam nedostane. Povel „k noze“ dávejte jen tehdy, kdy pes jde u nohy a vy chcete udělat změnu, aniž byste ho chtěli nepříjemně překvapit.
Zastavujte, měňte směr ihned, jakmile se vodítko třeba jen lehce napne. Vystihněte tento moment v jeho počátku. Pes i mírné napnutí vodítka dobře cítí. Někdy však bohužel nevnímá. Pes je schopen nenápadně přidávat na intenzitě tahu tak, že si to ani člověk delší dobu neuvědomí. Při metodě „zastavování“ netáhněte psa k sobě, jen čekejte, až se vodítko prověsí a vy se zase rozejdete. Taková procházka je sice náročná na důslednost, ale na druhé straně pro mnoho psů výchovná a účelná. Chvíli to trvá, než to pes pochopí, ale tato „zastavovací metoda“ je u většiny psů dobře účinná.
Při udržení psa u nohy můžete používat i pamlsky a psovi je podávat zpočátku velmi často, později ojediněle pokaždé, kdy jde pes hezky vedle nohy. Nemusí vás neustále sledovat, ale musí vás vnímat, musí vnímat váš pohyb. U některých psů velmi pomáhá, když ho během chůze u nohy odměňujete. Nezapomeňte ho však odměňovat za netahání na vodítku. Nikoli potom, co táhl. Odměňujte psa, jen pokud jde vedle vaší nohy, ne tehdy, když je o krok či dva jinde a vy ho na pamlsek musíte lákat. Toto je možné jen při prvním až pátém dni učení, abyste u psa podpořili chuť být u vaší nohy. Při delším postupu „přivolávací“ metodou byste pouze psa naučili odejít kousek dál, aby byl přivolán blíž a odměněn. Tudíž by se výsledek zhoršoval místo toho, aby se lepšil.
Pes na vodítku musí mít důvěru v člověka. Tím, že máte psa na vodítku, omezujete, spíš zcela znemožňujete možnost psa utéci, pokud se něčeho bojí. Proto pro psa musíte být jistotou. Když je na vodítku, musíte ho chránit. Před vším zlým, před příliš dotěrnými psy, před bolestí apod. V dospělosti bude chránit i on vás, ale ve štěněcím věku potřebuje mít na vodítku jistotu, ne stres.
Nejlépe se naučí netahat v době od prvního nasazení obojku u nového majitele v 8 týdnech do věku 4 měsíců, přičemž po celou dobu musí být rozhodné, jasné a důsledné vedení psa na vodítku (bez tahání) samozřejmostí pro oba – člověka a časem i psa. Trochu složitější situace je s již starším štěnětem nebo psím puberťákem. Asi nejtěžší situace je s dospělým psem, který má tahání „vžité“ a nechápe, proč má být najednou všechno jinak. O to horší to je v případě velkého nebo silného plemena. Ovšem i malý pes se musí naučit netahat na vodítku. I u šestikilového psa je tahání na vodítku pro člověka nepříjemné, a koneckonců i pro psa.
Mladého a zvídavého psa chůze na vodítku zpočátku rozhodně nenadchne, především když je tolik omezován. Ale časem pochopí, že bez vodítka zábava nebude. Že do pěkného místa musí dojít na vodítku. Brzy se s tím smíří a odměna ve formě volného pohybu bez vodítka přece jen přijde. Jen to chce důslednost a vytrvat. Čím jsou procházky kratší, nezábavné, bez příjemného cíle, o to více bude na vodítku táhnout. Chce si tu krátkou a vcelku nudnou procházku alespoň trochu užít podle svých představ. Všechno vidět, očuchat, dostat se co nejdál a co nejdříve.
Vodítko můžete držet v libovolné ruce. V té, kde je vám to pohodlnější a jednodušší na jeho použití v případě potřeby. Pro běžnou chůzi u nohy je to nepodstatné.
Využití zvukového signálu
Někomu může vyhovovat metoda využívání klikru nebo jiného zvuku, třeba mlasknutí, syknutí nebo plesknutí rukou do stehna. Zkrátka cokoli, co vydává stále stejný zvuk. Ale vyberte jediný z tohoto a u toho navždy zůstaňte. Nestřídejte používané zvuky! Tato metoda je postavena na základě zvukového signálu a následné odměny. Jakmile se vodítko napne nebo se ho pes chystá napnout, beze slova, zvuků a gest zastavte. Po asi 2–3 vteřinách vydejte vybraný zvuk (např. syknutí). Jakmile pes na vás otočí hlavu – podívá se – couvněte nebo běžte do boku asi 2–3 kroky dozadu. Pes se k vám/s vámi na okamžik rozejde. A to je čas na odměnu. Tento postup se musí důsledně neustále opakovat. I kdybyste měli rozdat 50 pamlsků. Proto je důležité používat malé a vhodné pamlsky. Nakonec si pes spojí zvuk = odměna. Kvůli odměně za vámi půjde, nikoli kvůli tomu, že si to přejete. Bude však dávat pozor a reagovat. A to je to, co na začátku potřebujete. Zpočátku trénujte na co nejklidnějších místech, s minimem rušivých jevů. Nečekejte se zastavením „až bude nejhůř“. Zastavte v momentě, kdy si pes jen pomyslí, že by se rozběhl nebo začal tahat. Nic neuspěchávejte, nedělejte více kroků ani nečekejte více vteřin, výcvik psovi ani sobě příliš rychle neztěžujte. Je důležité v něm upevnit jistotu a návyk. Tedy bez opravdu 100 % pravidelně podávaných pamlsků, které má rád, to nepůjde.
Chvalte a odměňujte psa, když jde bez tahání vaším směrem. Časem, až si budete jisti, že pes chápe souvislosti a bude vždy a správně reagovat, začněte vše prodlužovat a přidávat rušnější místa s rušivými podněty. Můžete i ubírat intenzitu dávání pamlsků, ale nepravidelně, aby pes nevěděl, kdy pamlsek dostane a kdy ne. Pamlsky používejte dlouho. I několik měsíců. Do doby, dokud pes nebude na volném vodítku chodit „automaticky“.
Tato metoda je vhodná zejména pro problematičtější plemena a složitější povahy.
Zastavit = sednout
Je možné a většinou i vhodné a smyslu plné chtít po psovi, že když stojíte, pes si sedne a bude sedět. Tím vás nikam nepotáhne, nebude vyrušovat, nebude se vrhat pod auta apod. Zde je opět největším pomocníkem důslednost. Zastavíte, psa posadíte a trváte na tom, aby seděl po celou dobu, co stojíte. Můžete psa posadit za pomoci pamlsku nebo přitlačením na záď. Tento cvik pes pochopí velmi rychle a nemívá s ním problémy, pokud opravdu postupujete důsledně, ať jdete sami, nebo s někým dalším, ať je to v lese, nebo ve městě.
Možné problémy
Pokud má pes snahu po vás skákat, štěkat, kňučet apod. si vynucuje pozornost nebo něco, co chce jinak než vy, přestaňte si ho všímat. Jako by neexistoval. Postavte se na vodítko tak, aby neměl příliš prostoru, nedívejte se na něj, zcela ho ignorujte. Neokřikujte, nemáchejte rukama, nic nedělejte, jenom stůjte. Až když pes začne dělat to, co se po něm očekává (uklidní se, sedne si nebo lehne), navažte na další cvičení – pokračujte v chůzi. Dalo by se říci, že v klidu je síla. Klidný a vyrovnaný člověk je schopen dříve či později toto přenést na psa.
Někteří psi tahají proto, aby určovali směr a místo procházky, nebo proto, že jsou dominantní a tímto způsobem si utvrzují, že je posloucháte a souhlasíte s nimi. Jiní tahají ze strachu, protože chtějí utéct před necitlivým zacházením. Očekávají, že jim budete způsobovat bolest silným škubáním za vodítko, bitím vodítkem… Spojí si vodítko s něčím nepříjemným. Ne každý pes je schopen si dát do souvislosti, že když tahá, přijde za to bolest, a když tahat nebude, bolest nepřijde.
Nezastavujte, kdykoli se chce pes vyvenčit. Jestli to uděláte jednou či dvakrát, bude to stále častější, až budete zastavovat během jedné procházky i více než 10×. Je dobré sebe i psa naučit, že pokud má jít u nohy, nemůže ani čurat, ani nic očichávat. Svou potřebu může vykonávat, jen je-li na dlouhém vodítku, na flexi vodítku nebo když je na volno. Záleží na volbě člověka, jaká nastolí pravidla.
Pokud má pes jasná pravidla, která důsledně dodržuje i jeho pán, ví, co může a co nesmí. A poté to také dodržuje. Ale pokud 3× nesmí a 1× může, bude zkoušet to „může“ každou chvíli, aby se přesvědčil, zda právě nastal jeden z momentů, kdy přece jen „může“.
Více možností?
Existuje více možností, variant, jak psa učit a naučit chodit na vodítku, později bez vodítka, u nohy. Je vhodné si vyzkoušet všechny možnosti a vybrat si co nejdříve tu, která vám i vašemu psovi nejvíce vyhovuje. V různých situacích a na různých místech je možné i varianty kombinovat dle potřeby.
Základem je naučit psa nenásilnou metodou, že taháním se vůbec nikam nedostane.
Důslednost a jasná pravidla. To je základ veškerého učení.
Postroj namísto obojku se zpravidla nedoporučuje. Psi totiž mají tendenci se do tahání opravdu pěkně opřít. Najdou se však i tací, kterým to začne vyhovovat, a naopak táhnout přestanou. Není to však příliš obvyklé. Některá plemena však nemohou mít obojek a vodění připadá v úvahu pouze na postroji. Postup učení je stejný, jako je popsáno výše, jen někdy se výsledek dostaví později.
Tzv. halti ohlávka (je zpravidla vyrobena z popruhoviny, navléká se psovi na čumák a vypadá jako něco mezi látkovým náhubkem a ohlávkou na koně) má své odpůrce i příznivce. Protože psa neučí normální chůzi u nohy, ale je „záchrannou brzdou“ zejména pro seniory, je možné ji doporučit spíše jako krajní řešení, pro bezpečné vodění psa. Aby byla alespoň trochu výchovným prostředkem, je dobré ji mít v kombinaci s obojkem a mít dvě vodítka. Jedno připnuté k obojku a jedno k halti ohlávce. Pokud pes netáhne, věnujte větší pozornost vodítku připnutému k obojku. Jakmile dojde k sebemenšímu zatáhnutí, připomeňte krátkým tahem za vodítko vedoucí k halti ohlávce, že tahání není dobrá volba. Halti ohlávka rozhodně není vhodná pro štěňata a malá plemena, která se dají kdykoli naučit netahat jinou (pozitivní) metodou. Halti obvykle nenaučí psa netahat, jen ho donutí netahat. Na výcvik rozhodně není určená. Při častém a nevhodném používání halti se nevylučují zdravotní problémy s tímto spojené.
Co je rozhodně důležité odmítnout, jsou ostnaté a elektrické obojky. Tyto prostředky nejsou určeny k výuce chůze u nohy a na procházky rozhodně nepatří. Je důležité připomenout, že pes se časem naučí tahat i na ostnatém obojku. Vlastně totéž platí i pro „škrticí“, utahující se obojky. To, že psa táhnutím škrtíte, mu nezamezí táhnout. Jen se mu bude špatně dýchat, bude mu to nepříjemné, bude při tahání sípat, ale tahat bude klidně dál a ani na vás se okolí nebude dívat zrovna přívětivě.
Existuje i metoda s hůlkou nebo s olistěnou větví, kterou člověk drží v pravé ruce, v levé drží vodítko. Jakmile pes má tendence zrychlit, člověk mávne před psem „sem a tam“ větví nebo hůlkou, což psa zpomalí. Pokud má pes snahu to pochopit jako hru a začne do větve/hůlky kousat a přetahovat se s vámi, tuto metodu již dále nepoužívejte. Míjela by se zcela účinkem.
Kontroverzní škubání vodítkem… Jedni jsou zcela proti, protože v tom vidí ubližování psu, jiní to vidí jako nejrychlejší a nejúčinnější metodu. Tato metoda se také používá tehdy, když vše selhalo, nebo naopak hned od prvního venčení psa na vodítku, kdy ještě nemá velké tendence tahat, tudíž není zapotřebí razantního škubání. Pokud pes po důsledném přiměřeném škubnutí při každém napnutí vodítka nepřestane ani po pár dnech tahat, nebude mít tato metoda pozitivní výsledek. Silné škubání vodítkem „neodpovídá metodám pozitivního výcviku“ a rozhodně nemá být doporučováno.
Flexi a dlouhé vodítko na venčení
Předně: flexi vodítko (samonavíjecí vodítko) neslouží k učení psa chodit u nohy. Jeho používání psa hlavně v počátcích výcviku chůze u nohy snadno mate. Přesto se pes časem naučí vnímat, zda je na „flexině“, nebo na krátkém vodítku, kdy je potřeba jít pěkně u nohy. A takto byste to měli mít ve výcviku rozdělené i vy. Flexi vodítko má neustálý lehký (někdy i větší) tlak na psí krk, protože pro svůj mechanismus musí být stále lehce napnuté.
Na tomto samonavíjecím vodítku je však vhodné psa venčit v hustém provozu nebo všude tam, kde si ho nemůžete z bezpečnostních důvodů dovolit pustit z vodítka, ale potřebujete, aby se vyvenčil. Je dobré, pokud u psa, kterého potřebujete venčit na vodítku, budete na procházce používat jak krátké vodítko pro chůzi u nohy, tak flexi (nebo barevně odlišné dlouhé vodítko) pro volnější pohyb v jasně daném maximálním radiu. Vodítka pak dle potřeby na obojku vyměňujte.
Pes je schopen rozdíl pochopit, má-li to svá pravidla. Např. krátké zelené vodítko = musí chodit u nohy, flexi vodítko nebo např. žluté třímetrové vodítko = může se venčit, přebíhat zleva doprava a naopak, zpomalit i zrychlit. Přesto musí platit, že ani toto vodítko se nesmí napínat (dlouhé vodítko) a že pes na něm nesmí táhnout. Ovšem stihne se během procházky vyvenčit a ke všemu i očichat vzkazy od jiných psů. Postup, jak docílit netáhnutí, je obdobný jako při netahání, má-li jít pes u nohy. Důslednost je opět nevyhnutelná.
Psa na flexi je však nutné občas přivolat, a to „ke mně“ nebo „k noze“, a nechat ho chvíli sedět před vámi nebo jít vedle nohy, než dostane další povel „běž“ nebo jiný obdobný, který mu sdělí, že se může opět poměrně svobodně pohybovat do té míry, co mu povolí flexi (či dlouhé vodítko).
