Zase ti stehlíci
Stehlíci na prodej
Na letošní výstavě exotického ptactva v pražské botanické zahradě byli v jedné kleci vystaveni dva stehlíci a na kleci byla cedulka, že ti ptáci jsou po výstavě prodejní. Až potud normální. Jenže tam byl dovětek, že jsou prodejní za deset tisíc. Pravda, nebyli to sice stehlíci tak docela normální, tedy takoví, kteří vám mohou hnízdit na zahradě, ale jak stálo na té cedulce, byli to stehlíci sibiřští. Navíc byli mutační. To nikdo v úvahu nebral. Jsme sice všichni zvyklí na to, že něco exotického stojí více než to, co je tuzemské. Od rumu až po papoušky. Nikoho nepřekvapí, když pár papoušků stojí sto tisíc, a bude-li jejich cena uvedena na cedulce, před klecí se bude tísnit dav obdivovatelů. V takovém případě se na klec cedulka nedává, poněvadž by ty papoušky nejspíš někdo ukradl. Ty stehlíky nikdo neukradl, protože si asi vůbec nedokázal představit, že by je někdo za tu cenu mohl snad i koupit. Takže nakonec otázka: Byla jejich cena přiměřená, byli ti ptáci laciní, nebo drazí? Samozřejmě jak pro koho a kde. Vezměme si kalkulačku a můžeme to přepočítat na eura. Tak tedy 10 000: 27, 50 = 363,6 eura. Z toho mi vychází, že ti ptáci byli k mání za skoro poloviční cenu v současném kurzu koruny k euru. Viděl jsem v podstatě totožné ptáky na burze v Holandsku za cenu 300 eur za kus. Tady se prodával pár. Kupodivu mnohé z těch, kteří se mě na ty ptáky ptali s vykulenýma očima, znám jako pravidelné návštěvníky holandské burzy. Asi si to neuměli dát do rovnováhy, anebo se tam zajímali jen o papoušky.
Sibiřský stehlík
Tomu pojmenování do jisté míry rozumím, tedy jeho smyslu, nicméně chci říci, že v určité nepříznivé situaci takové pojmenování nikoho nezachrání. K chovu stehlíků potřebujete povolení a vůbec nezáleží na tom, odkud ti ptáci pocházejí, anebo jsou dokonce viditelně domestikovaní, tedy narození v kleci, což ti vystavení ptáci jasně byli. Když se tedy někomu znelíbíte, podá na vás třeba anonymní udání, že chováte určité ptáky bez povolení. A na tohle si u nás lidé vždycky najdou trochu času, i když vám jinak budou lhát do očí, jak nestíhají. I kvůli tomu povolení jsou takoví ptáci dražší než ti, na které povolení nepotřebujete. To je jedna strana mince, obvykle existuje vždy i druhá strana. Pokud jde o zeměpisné formy stehlíka, můžeme to považovat za tu druhou stranu mince, dosud ne zcela objasněnou. Není překvapující, že na rozsáhlém území, které stehlíci v západní Palearktice obývají, nevypadají všichni stejně. Proto je také popisováno vícero zeměpisných forem. Ty se jedna od druhé liší jen minimálně. Když budete nějakého stehlíka držet v ruce nebo se na něho dívat ve výstavní kleci a třeba vám přitom někdo položí záludnou otázku: Copak je to vlastně za formu?, nejspíš budete v koncích. Já taky. A to se tomu snažím přijít na kloub pěkně dlouho. Ornitologická literatura si pomáhá tím, že například říká, že něco takového se liší klinálně. Co to krucipísek znamená? Vlastně nic složitého. Velikost se liší klinálně od západu po východ. Jak prosté. To klinálně vlastně znamená průběžně. Na západě jsou stehlíci nejmenší, průběžně směrem k východu nám rostou a největší jsou tím pádem docela na východě. Akorát se nedozvíte, kde by mohla být alespoň nějaká pomyslná hranice mezi většími a menšími formami. A co je vlastně ještě malý a co již dostatečně velký? Na to je jediný recept. Musíte to vidět na vlastní oči. Nejmenší formou má být forma parva. Největší formou pak forma major.
Již ve staré literatuře najdete, že opravdu ti nejmenší stehlíci žijí na Madeiře. Bohužel jsem tam nikdy nebyl. Nejmenší stehlíky na vlastní oči jsem pak viděl na burze v Regio di Emilia a byli opravdu malí, ne větší než čížek. Nedomluvil jsem se s prodávajícím ani náhodou na tom, odkud opravdu ti ptáci pocházejí. Naši konverzaci vám nebudu popisovat, protože jsem bez ostychu používal ty nejvulgárnější výrazy, neboť jsem věděl, že mi stejně nerozumí. Ten Talián postupoval asi stejným způsobem, moje ucho zachytilo jeden opravdu vulgární italský výraz, který patří mezi asi deset italských slov, která si tak nějak pamatuji. Oba jsme hovořili s přátelským úsměvem na rtech. Takže nakonec jsem pochytil pouze tři věci. Chtěl za kus 300 eur a dokola opakoval picolo, si, picolo, jako že jsou malí. Ale pozor, viděl jsem na vlastní oči, jak skutečně malé postavy mohou stehlíci být! Nebyl to jeden jediný, snad omylem zakrslý pták. Měl jich šest. Ale jak mohou být na druhou stranu stehlíci velcí? Dostat do oka správnou velikost je vlastně to nejdůležitější pro posuzovatele. Obvykle se požaduje u většiny posuzovaných ptáků, aby měli co největší, nejsilnější postavu, a to ve správném souladu. Proč? Inu proto, že prvotní odchovy jakýchkoliv ptáků bývaly vždy mnohem neduživější, zakrslejší než jejich rodiče. To se podařilo zase u většiny druhů odstranit, a to selektivním výběrem. Je to nakonec postup přírodní, příroda postupuje shodným způsobem, a to mnohem, ale mnohem nekompromisněji, než tak činí chovatelé. Samozřejmě je celá záležitost velmi složitá. Ve snaze dosáhnout lepší postavy používají chovatelé, teď se budeme bavit pouze o stehlících, ptáky s co největší postavou z přírody a takovou by měli mít ptáci až ze samého východu. Těch je však nedostatek, proto se páří i s ptáky odjinud. Takže jde vlastně o Křížence, nikoliv však mezidruhové. Proto si můžeme položit otázku: Bude spravedlivé porovnávat ptáky z našich krajů se stehlíkem, který je deklarován jako sibiřský, když víme, že ten by měl být od přírody větší postavy než našinec? U nás se posuzovatel k řešení takové otázky jistojistě vůbec nedostane, protože stehlíky u nás odchovává málokdo. Dovedu si však představit, že na nějaké zahraniční akci, třeba v Itálii nebo Německu, se bude muset posuzovatel zhostit úkolu vybrat nejlepšího jedince třeba ze sto nebo i sto a padesáti soutěžících. Tady si bude muset posuzovatel položit otázku, co je více? Velká postava od přírody, nebo do té velikosti člověkem vyšlechtěná? A co s ptáky, kteří by měli zůstat těmi nejmenšími? Mohou trpaslíci soutěžit s obry?
Velký sibiřský stehlík je dnes něco jako obchodní značka. Formu major sice kdysi popsal Taczanowski, většina dnešních velkých stehlíků, tak jak je vidíme v klecích, ale neodpovídá na sto procent jeho popisu. Pak je tady další otazník. Modernější systémy vůbec tuto formu neuvádějí, nahrazují ji formou frigoris nebo volgensis. Neodvažuji se rozhodovat o tom, jak je to asi správně. To bych asi musel strávit zbytek života někde ve stepích na východní výspě Evropy. O to tedy ani nestojím.
Naši stehlíci
Mně tedy stačí pozorovat a fotit naše stehlíky. Zjistil jsem, že budu asi mít takové množství srovnávacího materiálu, že mě jen tak někdo nedohoní. Ne všechny ty fotky jsou dobré, nicméně i špatná fotka má nějakou svou vypovídací hodnotu, zvláště pak v dnešní, digitální době. Každá totiž na sobě nese záznam, kdy byla pořízena. Den, hodinu i minuty. Kromě toho si vedu písemné záznamy. Mám takové jedno místečko, kam stehlíci pravidelně létají na grit. Záznamy vedu proto, že ne všechny ptáky se podaří vyfotit. Také se dají takové záznamy všelijak vyhodnocovat a porovnávat. Ty fotky se také samozřejmě dají vyhodnocovat. Jak ti ptáci vypadají, kdy začínají asi pelichat, kdy k nám přilétají, kdy odlétají a tak všelijak. Mám asi tak ke čtyřem tisícům fotografií, a jak doufám, ještě nějaké budou přibývat. V letošním roce to bylo malinko zajímavé a docela mi to vrtá hlavou. Třeba v sobotu 15. 8. 2015 dopoledne přilétlo na to moje stanoviště během tři hodin 107 stehlíků. Následující den jsem tam číhal jenom necelou hodinu a půl a napočítal jsem jich 59. Potom jsem byl na svém stanovišti až 28. 8. 2015 a nepřilétl tam ani jeden stehlík. Nic. Nemám jiné vysvětlení, než že všichni odtáhli, že jejich tah byl v letošním roce časnější než v letech předchozích. Zdá se mi, že i jiní ptáci zmizeli o něco dříve. Tedy co jsem viděl na vlastní oči. Třeba rorýsové. Straší nás opět velmi teplou zimou, přičemž sníh napadl v nižších polohách na západě Čech již v polovině října. Jestli to ti ptáci nakonec přece jenom netuší lépe než klimatologové.
Podle shromážděných fotografií vypadají stehlíci, kteří u nás hnízdí tamhle v okolí Rakovníka, krapítko jinak, než jak nám byli tito ptáci dosud představováni. Jejich vnější vzhled odpovídá spíše vzhledu formy balcanica, tak jak ji popisuje Sachtleben. Nikoliv zavedené představě, že u nás je rozšířena forma nominátní carduelis. Chtěl bych o tom napsat nějakou zprávu do časopisu jaksi vědečtějšího typu, než je inzertní Fauna, něco jako Živa nebo Vesmír. Sesmolil jsem již asi 5 stránek textu, doprovodné fotografie mám, obávám se však, že bez akademických titulů mi to stejně neuveřejní. Čtenáře Fauny jsem již předem upozornil, že jsou u stehlíků i další rozpory co do jejich vzhledu, zvláště pak v oblasti křídel, což bude vyžadovat ještě mnoho dalších fotografií a zpracování časových údajů než tohle vezme ornitologie vůbec na vědomí.
Z chovatelského hlediska jsou pak stehlíci, řekl bych, velmi perspektivními ptáky v tom ohledu, že se s nimi dá pracovat dobře a cílevědomě. Nejenže se dají skoro stejně dobře ochočit jako papoušci, ale mají velký potenciál pro tvorbu všelijakých mutací. Již dnes se můžeme v klecích zahraničních chovatelů setkat s několika vyšlechtěnými barevnými rázy. A nejen v zahraničí, ale i u nás, jak dokázali ptáci vystavení v Praze. Základ pro takovou variabilitu však mají ptáci již z přírody. Staří ptáčníci vám budou vyprávět, s jakou barevnou odchylkou se sami setkali. Jistě, každá taková odchylka je statisticky bezvýznamná, geneticky recesivní, proto se v přírodě nemůže uchytit. Přesto se sem tam objeví. Kdysi známý chovatel z Lanškrouna, O. Bernášek se právě o tohle zajímal a podařilo se mu tuším dva takové exempláře i získat, bohužel nedosáhl odchovů. Tito posléze vycpaní ptáci se dostali do sbírek ornitologické stanice v Přerově, kde je považovali za křížence s kanárem. Jak mi tenkrát říkal dr. Hanák. Sám jsem je na vlastní oči neviděl. Ale chci vám představit nějaké odchylky, které jsem vyfotil.
Barevné odchylky u přírodních ptáků
Nejčastější barevnou odchylkou u ptáků v přírodě je bílá barva v červené masce. Červená maska sama o sobě není vždy stejného odstínu červené. Světlejší bývá u mladých ptáků nebo u ptáků klecovaných, kteří nemají dostatečný přísun červeného karotenu v potravě. Světlejší odstín červené může být také způsoben (podle jedné španělské studie) zvýšeným počtem parazitů, kteří jsou jinak v těle ptáka přirozeně přítomní. Někdy jsou však části červené masky, které jsou obvykle červené, bílé. Nejčastěji se taková odchylka vyskytuje pod zobákem a bývá různě veliká. Jednou jsem dokonce zaznamenal stehlíka, který měl bílá pírka roztroušená, byl bíle pihovatý. Takové ptáky, s bílým flíčkem v červené masce, zaznamenávám každoročně, a to až třikrát v hnízdní sezoně. Těžko říci, jestli jde o jev trvalý, nebo snad jen dočasný. Také se nedá jednoznačně usuzovat, jestli jde o odchylku dědičnou. Může jít pouze o odchylku nedědičnou, dokonce i časově omezenou, která při dalším přepeření zase zmizí. Tohle se samozřejmě nedá rozlousknout jen terénním pozorováním. Takové otázky se dají rozluštit jen při chovu v klecích. Přitom si můžete případně udělat i nějaký jako časosběrný portrét. Mladý pták, jednoroční pták, před pelicháním, po pelichání, něco na tento způsob. Pokud by byla odchylka dědičná, dalo by se pak pokračovat příhodným směrem.
V hnízdní době mají naši stehlíci téměř všichni černá křídla bez bílých špiček. Mnozí se domnívají, že je to způsobeno otěrem. O tom pochybuji, právě díky tomu, že znám přesně dobu vzniku jednotlivých fotografií. V období, kdy ta nejviditelnější pera v křídle by měla být obnovena, jsou stále černá. A také to vypadá tak, že tyto bílé špičky se klinálně zmenšují směrem od východu k západu. Středoasijské formy nemají jen bílé špice, ale celé bílé lemy. V letošním roce jsem zachytil další zajímavou anomálii. Jeden ze stehlíků měl vzadu na krku nějak obrácená pera, takže měl límec. Něco podobného vidíme jen u některých plemen holubů.
Na závěr bych chtěl prozradit tajemství dnešního námětu. Obvykle píši o něčem, k čemu mám fotografie. Vyberu jich několik a přidám text. Tentokrát se stalo něco, s čím jsem nepočítal. Jako asi každý náš důchodce slyším na něco, co je zadarmo. Ne že bych se snad hnal někam, kde postaví kulisu novýho obchoďáku. Ale stejně. Furt mi vyskakovalo na obrazovce počítače lákadlo: Stáhněte si Windows 10 ZADARMO! Všechno vám bude fungovat. A pak zase: To zadarmo je jen na omezenou dobu. Zadarmo a všechno bude fungovat a ještě bych to mohl zmeškat. Tak jo. A ejhle. Jednotka CD-ROM přestala fungovat a já mám na těch kotoučkách, co si je ti pokročilejší věší jako strašáky špačků, uloženy všechny fotky. Takže jsem musel hledat fotky, které mám ještě v počítači, anebo na jiném nosiči. Snad vás na tomhle náhradním námětu nakonec i něco zaujme.
