Madagaskar je čtvrtý největší ostrov na naší planetě. Od okolních kontinentů je izolován minimálně 160 milionů let. Za tuto dobu se na něm vytvořil jedinečný a neopakovatelný svět. Madagaskar je ostrov s nejvyšším stupněm endemismu. Devět z deseti zdejších rostlinných a živočišných druhů se nevyskytuje nikde jinde na Zemi. Nejznámějšími endemitními rostlinami jsou baobaby, nejznámějšími plazy chameleoni a nejznámějšími savci lemuři. Žije zde ale také více než sto druhů ptáků, které nespatříme nikde jinde na světě.
Madagaskar je ostrov jen o málo větší než Francie. Leží ve vodách Indického oceánu, na východ od Jižní Afriky. Ačkoliv má nejblíže k africkému kontinentu, má s ním společného jen velmi málo. Ostrov byl osídlen před 2 000 lety jako poslední větší úsek zeměkoule. Obyvateli Madagaskaru jsou Malgaši, potomci indonéských kmenů, kteří na ostrov připluli až z Bornea a Sumatry. V letech 1895 až 1960 byl ostrov francouzskou kolonií. Od osamostatnění je politická situace na ostrově nestabilní. Současný prezident se k moci dostal vojenským převratem v roce 2009. Madagaskar patří mezi nejchudší státy světa a chudoba obyvatel stejně jako totální devastace životního prostředí se stále prohlubují. Na Madagaskaru není vybudována infrastruktura, silnice jsou udržovány jen v okolí hlavního města. Na velké části území není elektrický proud ani pitná voda. Ostrov nebyl a již ani nebude vyhledávaným turistickým cílem. Drastické zásahy do životního prostředí Madagaskaru jsou nevratné. Na téměř 90 % území ostrova neexistuje původní vegetace. Ta byla vypálena hlavně za účelem výroby dřevěného uhlí, jediného paliva na Madagaskaru. Pouhých 5 % půdy je zemědělsky obhospodařováno. Způsobem jako v pradávných dobách se zde pěstuje rýže, maniok, cukrová třtina, agáve sisalová a vanilka. Madagaskar byl díky francouzským kolonistům jednou z prvních zemí světa, které začaly budovat systém rozsáhlých chráněných území, a první parky zde vznikly už v roce 1927. Do dnešní doby z nich však zůstala jen malá území původní přírody obklopená stále doutnajícím spáleništěm. Záchranné programy, které se ochráncům přírody z celého světa podařilo s velkými potížemi v několika národních parcích prosadit, byly v roce 2009 s nástupem nové vlády zrušeny. Veškerou flóru a faunu Madagaskaru dnes přírodovědci považují za kriticky ohroženou.
Na situaci na ostrově jsem byl připraven svými přáteli, kteří ostrov v minulých létech i opakovaně navštívili. Někteří mi návštěvu Madagaskaru dokonce rozmlouvali. Varovali mě, že je ostrov opravdu zpustošený a skoro nic na něm už nefunguje. Snad jen s výjimkou několika luxusních letovisek na pobřeží oceánu, kam bohatí francouzští důchodci jezdí vzpomínat na zlaté koloniální časy. Nenechal jsem se odradit a s několika přáteli jsme v listopadu v roce 2012 vyrazili. Během jedenáctihodinového letu z Paříže do hlavního města Antananariva jsem zhlédl všechny tři díly animovaného filmu Madagaskar. To mě naladilo. Tak špatné to tam být přece nemůže. Již při přistávání jsem si ale na „rozmlouvače“ cesty vzpomněl. Z okénka letadla byla dlouho vidět jen černohnědá holá pláň. Po vystoupení z letadla nás nejprve zarazil štiplavý pach kouře a hned potom nesrozumitelné hlášení v letištní hale, ze kterého jsme rozuměli jen našim jménům. Došlo nám, že to nebude přivítání, ale že je jakýsi problém. Všechna naše zavazadla zůstala v Paříži. V kanceláři nám pak s úsměvem oznámili, že kufry dorazí buď zítra, spíš asi až pozítří, ale zcela jistě zde budou popozítří. Nicméně administrativa kolem ztráty našich zavazadel trvala více než dvě hodiny. Další „záraz“ nám dal náš průvodce, který na nás již netrpělivě čekal před letištěm. Skupině, kterou doprovázel před námi a která měla vytýčené stejné tři cíle jako my, tedy návštěvu tří národních parků s různým biotopem, se do dvou z nich nepodařilo dostat. Do jedné lokality neletělo letadlo kvůli špatnému počasí a při cestě do té druhé se museli po několikahodinové jízdě vrátit, protože do řeky spadl most. Když jsme pak seděli na letišti a čekali na další spoj, který měl odlétat před hodinou, už jsme se jen smáli prvnímu hlášení týkajícímu se našeho letu. Z amplionu zaznělo doslova toto: „Letadlo do Fort Dauphin bude mít zpoždění. Ale jen malé. Další informace k letu podáme asi za dvě hodiny.“ „Vítejte na Madagaskaru,“ dodal k tomu náš průvodce s úsměvem od ucha k uchu. Smířili jsme se s tím, že takhle to na Madagaskaru prostě chodí, a my si s tím zážitky rozhodně kazit nebudeme. Podařilo se nám navštívit všechny tři vytipované národní parky a jednu soukromou rezervaci. Viděli jsme východ, západ, jih a část severu ostrova. Strávili jsme čas ve všech třech původních biotopech, které se zde nacházejí, a viděli téměř všechna zvířata, která jsme si před cestou vysnili – savce a ptáky, kteří nežijí nikde jinde na světě.
Velká část vnitrozemí Madagaskaru připomíná, respektive opravdu je spáleniště s věčně plápolajícími plamínky a doutnajícími milíři. Na ostrově nejsou žádné velké dřevařské firmy, které by se podílely na ničení lesa a tím i likvidaci zvířat. Hlavním problémem je hlad místních obyvatel. Výroba dřevěného uhlí je prokletím tohoto ostrova. Lidem, kteří nemají šanci získat jiné palivo, ale nic jiného nezbývá. Na část vypálených území pak vysazují odolné, rychle rostoucí eukalypty (původem z Austrálie), které opakovaně kácejí a spalují. Půda na těchto územích se změnila v černý prach. Jen malá část území se zemědělsky obhospodařuje, a to způsobem jako u nás před několika sty lety. Rýže, kukuřice, batáty a maniok jsou velmi často jediné potraviny lidí, zejména těch žijících ve vnitrozemí ostrova. Štiplavý pach, bída místních obyvatel, dým a všudypřítomné pytle s dřevěným uhlím, to je asi nejčastější obrázek dnešního Madagaskaru. A také totálně pustá krajina, kde nežije jediný živočich. Při mnohahodinových cestách jsme v průběhu dne nespatřili jediného divoce žijícího živočicha, a v noci v záři reflektorů dokonce ani hmyz. Co nespálil oheň, snědli domorodci.
Lidé žijící v některých oblastech jižního Madagaskaru jsou asi nejchudší, jaké jsem na svých cestách po světě viděl. Navštívili jsme území, kde si domorodci mezi sebou vyměňovali dřevěné uhlí za vodu. Téměř nic jiného neměli. V hrncích na dřevěném uhlí pak vaří rýži nebo maniok. Přesto jsou Malgaši usměvaví a velmi přátelští. Nikde jsme se nesetkali s obtěžováním, žebráním ani nevraživými pohledy, jako je tomu dnes ve velké části nedaleké Afriky. Je to dáno hlavně mentalitou původních „neafrických“ obyvatel, ale i tím, že Madagaskar nenavštěvují „klasičtí“ turisté. Snad jen s výjimkou nočního Antananariva je tento ostrov pro cizince zatím bezpečný. Po dlouhých úsecích vedoucích po obtížně sjízdných cestách poněkud depresivní krajinou se nám podařilo při troše štěstí dostat do míst, kde je zachována původní vegetace. Tato území původního Madagaskaru jsou dosud chráněna jako národní parky nebo soukromé rezervace. Nejsou to však většinou rezervace uprostřed divoké přírody, na které jsme zvyklí jinde ve světě. Jsou to často jen „ostrůvky“ zachovaného původního biotopu obklopené více či méně „vybydlenou“ krajinou. Podle údajů z roku 2007, tedy před vojenským převratem, bylo těchto území celkem 46. Od převratu v roce 2009, kdy se stal prezidentem oblíbený mladý dýdžej, byla situace poněkud nepřehledná. V parcích byly zrušeny záchranné programy a i tato území dnes navštěvují domorodci, kteří zde loví. Na Madagaskaru se vždy lovilo doslova vše, co se dalo sníst, s výjimkou lemurů a chameleonů. To z posvátných důvodů. Tato poslední tabu však již také padla.
Jen na málo místech Madagaskaru jsou dodnes zachovány tři původní biotopy. Východ ostrova, který je zásobován stálými srážkami z Indického oceánu pokrývají deštné pralesy. Roste v nich více než tisíc druhů orchidejí, desítky druhů endemitních kapradin a mnoho dalších rostlin lákajících sem botaniky z celého světa. Žije zde řada kriticky ohrožených živočichů včetně nejvzácnějšího lemura indri patřícího mezi nejohroženější živočichy světa. V současné době tu žije pravděpodobně posledních 119 kusů. Tento druh lemura nelze držet v zajetí. Lemury idri nechová žádná zoologická zahrada ani jiné zařízení nikde na světě. Neúspěšné byly i pokusy o jeho chov přímo na Madagaskaru. Je to druh stojící těsně před vyhubením. Dosud je zde možné pozorovat také vzácné lemury vari i sifaky velké, jejichž počty také zcela nekontrolovaně klesají. Z ptačích endemitních druhů žijících v tomto biotopu je to vanga přílbová, pitovec dlouhonohý, holub červenoocasý, kruhoočko šedoprsé nebo například nádherná kukalka modrá. Kukalky, které jsou podobně jako turaka řazeny mezi kukačky, mají blíže k turakům a mají i podobný způsob života a hnízdění. Jejich společným znakem je výrazně modře nebo fialově zbarvená holá kůže v okolí očí. Na Madagaskaru žije v odlišných biotopech devět druhů kukalek. Desátý druh je již řazen mezi vyhynulé.
Druhým biotopem je suchý opadavý les, který je zachován hlavně na severozápadě ostrova. V tomto biotopu je výrazné střídání období dešťů a období sucha. Typickými rostlinami této oblasti jsou baobaby. Na světě je známo celkem osm druhů baobabů. Sedm z nich roste na Madagaskaru. Všechny zdejší druhy kvetou jen velmi krátké období. Jejich květ se rozevírá pouze na několik hodin v noci, kdy jej opylují lišajové, kaloni a noční lemuři – makiové. Kromě mnoha druhů lemurů je v biotopu opadavého lesa také nejčastější příležitost pozorovat největší šelmu Madagaskaru – fosu. Je to kromě člověka jediný tvor na ostrově, který loví lemury. Noční setkání s tímto predátorem je jedním z mých největších zážitků z této cesty. Z ptačích druhů zde žijí některé zemní kukalky včetně krásné kukalky velké. Je to bažantu podobný, až 50 cm velký a velmi plachý „zemní turako“. Pozorovat jej lze dnes jen v několika chráněných lokalitách, avšak i zde je loven. V biotopu suchého opadavého lesa je možné dále spatřit například dudka madagaskarského, vangu srporepou nebo při velkém štěstí i jednoho z nejvíce ohrožených ptáků světa, orla madagaskarského. Relativně často zde lze dosud pozorovat papouška vazu velkého. Počty vazů velkých i vazů malých dnes kriticky a zcela nekontrolovatelně klesají. Mláďata, která ani po zákazu vývozu domorodci nepřestali vybírat z hnízd, již nekončí u obchodníků se zvířaty, ale v hrnci s vodou klokotajícím na dřevěném uhlí.
Třetím biotopem, který jsme navštívili je trnitý buš. Dnes již zbylo jen velmi málo lokalit této divotvorné krajiny a dostat se na tato území je velkým dobrodružstvím. Cesta, spíše necesta, na úplný jih ostrova je ale opravdovým poznáním Madagaskaru a jeho obyvatel, žijících v nejchudší části země. Je to ale území, které by žádný návštěvník Madagaskaru neměl vynechat. Je to něco, čemu se nikde na světě vůbec nic nepodobá. Když jsme se poprvé dostali do hustého „lesa“ tvořeného obrovskými kaktusy s dlouhými trnitými chapadly, stromovými pryšci, pachypodii až deset metrů vysokými, krásnými adeniemi a hlavně didiérami – chobotnicovými stromy, zůstali jsme všichni udiveně stát s otevřenou pusou. A když jsme uprostřed toho spatřili baobab – Adansonii rubrostipu, jako bychom se ocitli v dobách ještě před naším letopočtem. Podle posledních přesných vědeckých měření bylo zjištěno, že některé z baobabů rostoucích na Madagaskaru jsou starší 2100 let. V trnitém buši prší jen několik dní v roce, většinou jen v průběhu měsíce února a března. Tomu se museli přizpůsobit všichni obyvatelé této čarokrásné krajiny. Žije například lemur kata, sifaka malý, maki rezavočelý, ale třeba i malý bodlín telfairiho nebo jedna z nejkrásnějších želv světa – želva paprsčitá. Tato želva je ve volné přírodě bezprostředně ohrožena vyhubením. Přesto je stále lovena pro maso i pro obchodníky se zvířaty. Z ptačích druhů zde lze pozorovat například vangu ozdobnou, skalníka madagaskarského, nenápadného agapornise šedohlavého, kukalku vlasatou nebo kukalku chocholatou, která je velmi podobná jihoafrickým turakům.
Z dalších ptačích endemitů Madagaskaru musím uvést jednoho velmi podivného. Je to kurol madagaskarský. Tohoto, až půl metru velkého světlemodrého a v mých očích k ničemu nezařaditelného ptáka, se mi podařilo spatřit jen jednou. Zato jeho pronikavý hlas nás doprovázel téměř po celou dobu našeho pobytu v rezervaci Perinet, v oblasti deštných pralesů, kde jej brzy ráno přehlušovalo kvílení lemurů indri. Zvuky, které tito lemuři vyluzují jsou slyšitelné na několik kilometrů a je to jedno z nejpříšernějších kvílení, které jsem kdy v pralese slyšel. Když kdysi na Madagaskar připluli první Evropané a slyšeli tyto zvuky, děsem nemohli spát a původce těchto zvuků, kterého však nikdy nespatřili, nazvali lemuros. Tak se v antickém Římě jmenovali duchové zemřelých, kteří se v noci ozývali pekelným křikem a nářky. Domorodci však tyto až deset kilogramů vážící bezocasé lemury nazývají milým názvem babakoto – tatíček.
Lemuři jsou asi nejznámějšími živočichy Madagaskaru. Je ale zajímavé, že pro přírodovědce dosud poměrně málo prostudovanými. Dodnes se zde objevují nové a nové druhy. Ještě v roce 1988 bylo popsáno 27 druhů lemurů, v roce 2005 už jich bylo známo 2x více a dnes, díky genetickým analýzám, jejich počet již překročil číslo 100. Je známo, že některé druhy zvířat na Madagaskaru obývají jen velmi malé lokality, údolí, pohoří, nebo dokonce jeden malý lesík. Vyskytují se jen na tomto jediném místě na světě. Flora a fauna Madagaskaru vykazuje velmi vysoký stupeň mikroendemismu. Dnes navíc takový remízek přírody odděluje rozsáhlé vypálené území, které zvířata, hmyz, ani semena rostlin nedokážou překonat. Genetické studie také prokázaly, že některé druhy žijící v těchto jednotlivých lokalitách jsou fylogeneticky (vývojově) poměrně mladé. Biologové se obávají, že v nedávných letech mnoho živočichů Madagaskaru vyhynulo, aniž byli poznáni a mnoho z těch, kteří jsou i nyní objevováni, již nestihnou dokonale popsat. Snad nejvíce je toto patrné na dalších typických obyvatelích Madagaskaru – chameleonech, kterých na ostrově žije více než 80 druhů. Mnohé z biologie, způsobu života a sociálních vazeb těchto živočichů dosud není a patrně již ani nebude popsáno. Mnoho druhů i dnes vyhyne dřív, než stačí být objeveno.
Ostrov Madagaskar byl dříve z velké části pokryt deštným pralesem, opadavými nebo stálezelenými lesy a trnitou buší. Dnes z těchto původních biotopů zbyly jen malé ostrůvky panenské přírody. I z těchto ostrůvků je však stále „uždibováno“ a počty živočichů potřebujících ke svému životu různě velká teritoria se zde nezvyšují. Unikátní flora a fauna tohoto ostrova mizí doslova před očima a je v takovém stavu, že dle odborníků již není cesty zpět. Podle zprávy francouzských přírodovědců, kteří se na ostrově zúčastnili záchranných programů, by měli být všichni endemitní živočichové Madagaskaru zařazeni mezi kriticky ohrožené.