Velký münsterlandský ohař
Třebaže malý a velký münsterlandský ohař byli ještě na konci 19. století považováni spolu s německým dlouhosrstým ohařem za jedno plemeno, dnes se jedná o samostatné a na první pohled ne zrovna podobné rasy psů. Všechna jmenovaná plemena rozdělila až kohoutková výška nebo zbarvení. Jako plemeno byl nejpozději uznán FCI právě velký münsterlandský ohař. Dnešní velký münsterland má vzhledem mnohem blíže k dlouhosrstému německému ohaři než k malému münsterlandskému ohaři, který také od začátku 20. století šel svou vlastní cestou a má podobný název.
Od španěla k ohařům
Popis ptačího psa, který byl používán na vyhledávání a nahánění pernaté zvěře, poskytl již v roce 1387 Francouz Gaston Phoebus. Začíná historie velkého münsterlandského ohaře snad tady? Německý dlouhosrstý ohař, a tudíž i münsterlandští příbuzní jsou jedni z nejstarších plemen ohařů, kteří si do dnešních dnů zachovali původní ráz. Jejich předci byli dlouhosrstí koroptváři, psi vodní či dlouhosrstí španělé větších velikostí a křepeláci, kteří se v Evropě vyskytovali přibližně od 9. do 17. století a následně se formovali do jednotlivých loveckých plemen. Ve druhé polovině 17. století se začali používat pro lov se sokolem. Z těchto psů se plynule vyvinuli slídiči a dále ohaři různé délky srsti. Začátek velkého münsterlandského ohaře tak s trochou nadsázky můžeme vidět ve středověku, kdy se do Německa dostali dlouhosrstí psi se Španěly, nebo až ve 20. století, kdy se jako plemeno osamostatnil a byl uznán FCI.
Zjednodušeně řečeno, základem velkého münsterlandského ohaře je dnes mnohým dobře známý německý dlouhosrstý ohař. Velký münsterland je pak jeho přímým potomkem, respektive jeho přímou návazností na dobu, kdy byli dlouhosrstí ohaři nacházející se na německém území rozděleni na přelomu 19. a 20. století podle barev.
Velikost velkého münsterlandského ohaře je výrazně odlišná od dnešních plemen španělů, a přesto se dá říci, že společně s menším bratrancem tvoří přechod mezi loveckými španěly a tzv. obvyklými ohaři.
V mnohých písemnostech a knihách o loveckých psech 19. století se objevují zmínky o dlouhosrstých černobílých ohařích. Stejně tak byli tito psi častou součástí maleb s loveckou tematikou. Nejznámější vyobrazení dlouhosrstého ohaře v barvě černobílé, které má být důkazem o existenci velkého münsterlandského ohaře mnohem dříve, než bylo plemeno uznáno, je olejomalba Jana Weenixe ml. (1640–1719) s názvem Lovecké zátiší v krajině se zámkem Bensbergem.
Jedná se o plemeno, které je možné si splést pouze s jinými dlouhosrstými loveckými plemeny. Podobné zbarvení najdeme na pikardském modrém dlouhosrstém ohaři, bretaňském dlouhosrstém ohaři, stabijhounovi (frízský ohař) a anglickém setrovi. Od dlouhosrstého německého ohaře a malého münsterlandského ohaře jej dnes jednoznačně odlišuje zcela jiné zbarvení srsti.
Čas oddělení
V 19. století začaly na německém území vznikat snahy o ujednocení chovu dlouhosrstých ohařů a vnesení určitého řádu i vytyčení cílů chovu. I když od počátku tohoto snažení z klubu chovatelů převládaly hlasy pro chov pouze hnědých a hnědobílých jedinců, chovatelé, jejichž chov stál zejména na černobílých dlouhosrstých ohařích, nedbali vytyčených cílů klubových představitelů a dál si chovali své černobílé lovecké psy se zaměřením na kvalitní loveckou práci. A právě z těchto psů na počátku 20. století vzniklo nové plemeno s dlouhou historií – Velký münsterlandský ohař. Rozhodně je tak možné konstatovat, že velký münsterlandský ohař je od počátku černobílou formou dlouhosrstého německého ohaře – třebaže se do dnešní doby tato plemena od sebe na první pohled vzdálila a více než sto let jsou chována zvlášť.
K rozhodnutí o oddělení velkého münsterlandského ohaře od dlouhosrstého německého ohaře se došlo na konferenci konané v roce 1878. Tam se přítomní funkcionáři domlouvali na novém popisu exteriéru, respektive směru chovu německého dlouhosrstého ohaře a odsouhlasili, že černobíle zbarvení jedinci budou z chovu vyloučeni, neboť toto zbarvení údajně poukazuje na jasnou příbuznost s anglickými setry. Nemuselo se však jednat pouze o Anglického setra, ale i Gordonsetra anebo i pointra. Na druhé straně mohla být jimi křížena i jiná plemena, o kterých se však nehovořilo. Dokonce se (zřejmě nesmyslně) chovatelé obávali přikřížení Novofundlandského psa. Příliv anglických plemen byl poměrně velký. A tato plemena chovatelé v krvi svých psů nechtěli. Jaksi se pozapomnělo, že staří ptačí psi chovaní na německém území byli taktéž zbarveni černobíle.
Když se v roce 1879 na výstavě psů v Hannoveru sešli vystavovatelé a chovatelé německého ohaře, bylo k překvapení mnohých, že ze standardu, a tedy i z chovu byli již vyškrtnuti všichni dlouhosrstí ohaři v barvě černobílé a černé. Přesto i nadále, až do roku 1908, byli černobílí jedinci zapisováni do plemenné knihy k německým dlouhosrstým ohařům.
Stát na vlastních nohou
Na přelomu 19. a 20. století se velkou měrou o rozvoj chovu velkých münsterlandských ohařů zasloužila rodina vorm Walde z Essenu. Na začátku 20. let se na její počest začaly pravidelně pořádat zkoušky s názvem „vorm Walde“, které časem nejen vešly ve známost, ale staly se prestižní, vysoce ceněnou akcí.
Od roku 1908 se s německými černobílými dlouhosrstými ohaři definitivně přestalo počítat. Exteriérově i povahově kvalitních dlouhosrstých ohařů však bylo poměrně mnoho, a tak se někteří chovatele rozhodli nevzdat se a dále se věnovali jejich chovu. Pro udržení existence tohoto psa mluvili nejen jeho výborné lovecké vlastnosti, ale i jeho velikost a ostrost, které někteří majitelé úspěšně a rádi využívali i při hlídání stavení a hospodářských zvířat na statcích. Někteří byli dokonce využíváni jako pastevečtí či ovčáčtí psi.
A protože se chov v této barvě nejvíce objevoval na severu Německa, v Severním Porýní-Vestfálsku, v okolí města Münsteru a částečně i v Dolním Sasku, dostalo toto nově vznikající plemeno starého typu psa označení velký münsterlandský ohař.
V roce 1919 byl v Münsterlandu, přesněji v Halternu, založen Spolek pro čistokrevný chov dlouhosrstého velkého černobílého münsterlandského ohaře. Bylo zaregistrováno 83 jedinců, kteří byli později zapsáni do vzniklé plemenné knihy. Ve stejném roce byl velký münsterlandský ohař mezinárodně uznán FCI, o což se zasloužil zejména rektor Westphal z Rechkinhausenu.
Přesto se až od roku 1921 začal brát ohled na standard, který sepsal dr. Friedrich Jungklaus. Ve stejném roce byla uspořádána výstava velkých münsterlandských ohařů, která odstartovala základní registraci těchto psů. Byla založena „listina předků“ a v roce 1922 plemenná kniha.
Od roku 1934 však byly opět všechny vrhy velkého münsterlandského ohaře a německého dlouhosrstého ohaře vedeny v jedné společné knize. Proč, to se nikde neuvádí. Po 2. světové válce se chovy obou samostatných plemen opět rozdělily. Zároveň se ale někteří chovatelé velkého münsterlandského ohaře stihli rozhádat a vznikly dva kluby. Tím se toto plemeno dostalo daleko za hranice Münsterlandu, takže vzniklá nepřívětivá situace velkému münsterlandovi koneckonců pomohla. V roce 1957 přece jen došlo nejdříve ke sloučení plemenných knih obou klubů a až v roce 1969 ke spojení klubů.
V 70. letech 20. století se dohodly německé spolky sdružující velké münsterlandské ohaře a německé dlouhosrsté ohaře, že pro oživení krve a snížení koeficientu příbuznosti bude do chovu velkých münsterlandů opakovaně připuštěn německý dlouhosrstý ohař. Pozitivní vliv německého dlouhosrstého ohaře byl následně poznat zejména ve větší ostrosti na škodnou, ale také ve výraznějším vystavování zvěře.
Dnes je garantem vedení německé plemenné knihy Klub velkého münsterlandského ohaře, který v současnosti tvoří osm nezávislých územních sekcí. Největšímu počtu velkých münsterlandů se těší země původu – Německo, ale vyskytuje se ve všech evropských zemích: především v Itálii, Nizozemsku, Rakousku, v České republice, ve Velké Británii, či dokonce mimo Evropu – v USA a Kanadě. Bohužel jeho počet je poměrně nízký a výrazně menší, než je počet německých dlouhosrstých ohařů i malých münsterlandských ohařů. Po druhé světové válce se jeho chov výrazně zmenšil. Počet jedinců lehce stoupl až koncem 20. století.
Velký münsterland v České republice
První jedinci i chovatelské stanice velkého münsterlandského ohaře se na našem území poprvé objevili již ve 20. letech 20. století. Následně byla založena první česká plemenná kniha pod vedením ing. F. Ševčíka a v roce 1935 vznikl Spolek pro chov německých dlouhosrstých a münsterlandských ohařů. V dobách okupace však došlo ke zrušení tohoto spolku, neboť chov velkého münsterlandského ohaře kvůli 2. světové válce zde bohužel zcela zanikl. Jeho obnovení se datuje k roku 1945, přičemž o devět let později byl přejmenován na Klub dlouhosrstých ohařů. Tak je znám dodnes.
Příjemný kamarád do každého počasí
Bohužel patří k málo chovaným plemenům. Myslivcům připadá příliš exotický, málo lovecky vyhlížející a jako pes do rodiny je zřejmě větší, než by většina lidí chtěla. Jako hlídač působí málo odstrašujícím dojmem a sportovně zaměření lidé se mohou bát jeho loveckého pudu. To by mohlo být vysvětlení, proč je tak málo známý a nepatří k vyhledávaným plemenům. Přitom je to tak všestranný a kontaktní pes.
Nikdy není plachý, nervózní ani agresivní. Má vyrovnanou povahu s poměrně snadnou výchovou. Proto je vhodný i pro úplné začátečníky. Není to sice běžné, ale někteří jedinci mohou být více dominantní. To je zřetelné již mezi štěňaty ve vrhu a dobrý chovatel na toto nové majitele upozorní. Takový jedinec potřebuje hodně důslednosti, pevné rozhodování svého majitele a potřebuje zřetelně vědět, kde v rodině je jeho místo. Může být sice více tvrdohlavý, zato je zpravidla výtečným hlídačem. Avšak ani takový jedinec není velkým výchovným oříškem.
Celkově je velký münsterlandský ohař dobrým hlídačem. Přesvědčivě hlídá, a je-li něco podezřelého, okamžitě štěká. Rozhodně však neštěká zbytečně. O jeho povahových vlastnostech coby dobrého hlídacího psa vypovídá fakt, že v polovině 20. století, kdy v bývalé NSR u loveckých plemen probíhaly i „zkoušky přirozených psích vlastností“, téměř pravidelně vyhrávali právě velcí münsterlandští ohaři. Zkouška mimo jiné obsahovala hlídání předmětů majitele a hlídání osobního vozu.
Velký münsterlandský ohař je veselý a živý pes, s příjemným temperamentem. Je vyrovnané povahy, oddaný svému člověku, v rodině je ke všem milý a k dětem tolerantní a kamarádský. Ke svému člověku vzhlíží a je příjemným rodinným psem. V bytě se chová klidně, jemně a ohleduplně. Přesto je to otužilý a houževnatý pes, který má rád prostor, čerstvý vzduch a přírodu, a tak by zřejmě radši uvítal celoroční ubytování na zahradě. Žádné počasí pro něj není nevlídné, teplo ani zima není velký problém. Dokonce upřednostní zimu. Zahrada ale nikdy nemůže nahradit procházku. Potřebuje čas trávený společně se svým člověkem, potřebuje pohyb v různém prostředí a touží vstřebávat vjemy a pachy, které může nasbírat jen při procházkách.
Je přizpůsobivý, nejen co se týče ubytování, ale i programu rodiny. Nikdy by se však nemělo zapomínat na to, že potřebuje pravidelné zaměstnání, pohyb a spolupráci. Pokud se příliš nudí, může mít tendence ničit věci, protože se snaží sám zabavit nějakou činností.
V běžném životě a v cizím prostředí se za standardních situací chová k ostatním lidem přátelsky, bezkonfliktně a s nadhledem. Je považován za dobrosrdečného a přizpůsobivého přítele. Je společenský, často i hravý, vnímavý a je rád mezi svými lidmi, ať je to kdekoli.
Výchova a výcvik velkého münsterlanda
Velký münsterlandský ohař je dobře cvičitelný pes, je pozorný, učenlivý a poslušný. Poměrně snadno se vychovává i cvičí. Je ochotný spolupracovat, což vede k jeho spolehlivosti. A právě dobrá poslušnost patří k jeho výrazným přednostem. Nikdy by se nemělo zapomínat na jeho loveckou vášeň, která je však také poměrně dobře zvladatelná. Pokud se nezanedbá výchova ve štěněcím či mladém věku, je ho možné i v lese či na poli mít na volno, aniž by se stal neovladatelným.
Výchova i výcvik jsou důležité a rozhodně se nic nesmí příliš dlouho odkládat. S loveckým výcvikem se začíná až v době, kdy má pes zvládnutou základní poslušnost. Dokud pes není schopen spolehlivě přijít na zavolání a neumí chodit na vodítku, je nesmyslné se věnovat loveckému výcviku. Je to energický a pracovitý pes, který umí naslouchat i poslouchat. Jen potřebuje dobré vedení, důslednost, pochopení a samozřejmě trpělivost. Nemá rád zbytečný nátlak.
Nemá problém žít ve smečce dalších psů. Celkově se psy, i s cizími, vychází většinou dobře.
Ani jiná zvířata nemusí být při společném soužití v nebezpečí, jen je potřeba münsterlanda na tento typ „smečky“ zvykat od štěněte. Přece jen je zapotřebí mít stále na paměti, že se jedná o lovecké plemeno. Rád pronásleduje rychle se pohybující předměty, tedy i zvířata. Proto největším problémem mohou být především kočky, slepice, ale i hlodavci. Přesto zvířata ve své rodině obvykle toleruje, či dokonce s nimi kamarádí nebo je ochraňuje. K dobrému chování však musí být vhodně vychováván a socializace v tomto ohledu by neměla chybět.
Není sice psem se strojově přesnou a bezmeznou poslušností, ale na běžné úrovni nikoho jistě nezklame.
Není jen loveckým psem
Většinou je velký münsterlandský ohař k vidění v rukou myslivce. Ano, na takovou práci byl stvořen a je ideálním partnerem pro myslivce. Stejně tak ale může být vynikajícím společníkem pro aktivnější lidi. Bude spokojen v rodině s dětmi stejně jako u bezdětného páru či single osoby. Nic neupřednostňuje, pokud je mu jeho rodina či alespoň jediný člověk schopen zajistit dostatek pohybu a fyzické i psychické naplnění. Pro velkého münsterlandského ohaře je důležité, že se hlavně pořád něco děje.
Zaměstnávaný münsterland si i rád pohoví u krbu nebo na sedačce u televize. Nepotřebuje hodinové procházky a práci úplně každý den, ale nedostatek pohybu je pro něj skličující, až deprimující a může se brzy odrazit na jeho psychice. Je jen pro sportovně laděné lidi, kteří se rádi pohybují v přírodě a chtějí mít po boku psa.
Procházku s nadšením uvítá za každého počasí, rozhodně nepohrdne ani občasným běháním vedle svého člověka, který jede na kole nebo na kolečkových bruslích. Může být výtečným sparingpartnerem při dogtrekkingu, vytrvalostním běhu nebo i v zimě při běhu na lyžích. Rád se toulá přírodou, a to i v rychlejším tempu.
Není jednoduché ho unavit, ale je jednoduché mu najít zábavu a pohybové vyžití. Je to sportovec každým coulem. Rád běhá i plave. Miluje dlouhé procházky, turistiku, volný pohyb a samozřejmě práci v lese – při lovu. Velký münsterlandský ohař by měl mít možnost loveckého uplatnění, ale ne každý člověk je mu schopen takové uplatnění poskytnout. Je to pes sportovního typu, tudíž nepohrdne ani jinou vybranou aktivitou. Spokojený bude na dráze agility nebo při výcviku obedience (poslušnosti), nadšený může být i z dogdancingu.
Práce v lese, na poli a ve vodě
Toto plemeno patří mezi kontinentální ohaře. Má vlohy pro všestrannou práci. S nadšením bude pracovat v lese stejně jako na poli. Ani práce ve vodě mu není cizí. Za všech okolností a v každém prostředí jde ochotně do práce. Je to poslušný a snadno ovladatelný lovecký pes s osvědčenými loveckými vlohami, který je při práci dostatečně, ale ne přehnaně ostrý. Je vytrvalý a ochotný obzvláště ve vodě a v lese, kde předčí mnohá podobná lovecká plemena. Spolehlivě aportuje i z vody, přičemž ani studená mu nečiní problém.
Je to pes s dobrým vystavováním, tedy zaujetím strnulé polohy s vysoko zdviženým nosem, pozvednutou a pokrčenou hrudní končetinou, když objeví cíl zájmu – zvěř. Umí však nejen zvěř vystavit a aportovat, ale je spolehlivý i na stopě stejně jako při dohledávce. Má přirozený zájem o stopování. Na stopě je jistý a při práci hlasitý. Zpravidla hledá s nízkým nosem. Má výborný čich.
Je to pes lovící „na krátko pod flintou“. Je vhodný především k práci po výstřelu. Pracuje stejně kvalitně za každého počasí. V terénu se pohybuje klidně a nejčastěji se středním temperamentem. Je klidný a rozvážný. Jeho hledání není daleké. Je pracovitý, náruživý, houževnatý, vytrvalý a neúnavný.
Při lovu je požadována tvrdost a hlasitost psa, s čímž obvykle nemá problémy. Většinou je velmi ostrý na škodnou, zejména na lišky. Doporučuje se především pro práci v lese a ve vodě. Ostré rákosí ani trní mu nevadí. Je vhodný i pro lov černé zvěře.
Je vhodný pro myslivce, kteří nemají na práci před ranou příliš velké nároky, zato se hodí i pro málo zkušené či zcela nezkušené myslivce. Do kvalitního loveckého psa musí dozrát. Pak je schopen maximální koncentrace při pronásledování a objevování zraněných volně žijících ptáků. Jeho dlouhá historie je veskrze lovecká, a proto by měl být lovecky využíván, pokud je to alespoň trochu možné.
Péče a zdraví
Péče o srst česáním je malá, ale občas potřebná. Výraznější pročesání srsti musí přijít v době línání, a pokud je ubytován doma, tak alespoň 1× za 14 dní, aby se celoročně minimalizoval nepořádek z chlupů v celém bytě. Je třeba se zaměřit především na oblast kolem uší, pod lokty a na zadní straně stehen. Také na dlouhé uši se snadno nachytají nečistoty.
Další péčí o velkého münsterlandského ohaře je pouze kontrola zvukovodů a jejich čištění dle potřeby, aby se předešlo možným zánětům.
Jedná se o poměrně zdravé plemeno. Je znám pouze výskyt dysplazie kyčelních kloubů, ale většinou v malé míře i malého/nízkého stupně postižení. Pozorován byl i výskyt juvenilní katarakty, entropia, ektropia a epilepsie. Ovšem vše pouze na minimálním počtu jedinců.
Jak by měl vypadat ideální představitel plemene?
Jedná se o psa téměř kvadratického rámce, přičemž délka těla může být větší zhruba o 2 centimetry. Hlava je ušlechtilá, delšího formátu, stop je mírný. Nos je zakončen výraznou černou nosní houbou. Hřbet nosu je rovný. Pysky nejsou svěšené, skus je nůžkový. Oční víčka dobře přiléhají, oči jsou co nejtmavší. Uši jsou široké, zavěšené dost vysoko, se zaoblenou spodní částí. Krk je silný a ušlechtile klenutý. Kohoutek je středně výrazný, dlouhý a plynule navazuje na krátký, pevný a rovný hřbet. Záď je dlouhá a široká, mírně spáditá. Hrudník je při pohledu zepředu široký, z profilu hluboký, s výrazným předhrudím. Spodní linie se pozvolna zvedá, břicho je štíhlé a napnuté, slabiny krátké a vysoké. Ocas je nesen vodorovně nebo poněkud výše. Při pohledu z boku je nasazen v prodloužené linii hřbetu, aniž by byl patrný zlom linie v místě nasazení.
Končetiny jsou rovné, bez paspárků, prsty jsou dobře sevřené, středně klenuté.
Srst je dlouhá a hustá, hladká (ani kudrnatá, ani otevřená). U psů i u fen musí být typická obzvlášť dlouhá hustá srst (praporce) na zadní straně předních i zadních nohou. Na ocase musí být rovněž velmi dlouhá srst. Nejdelší vlajka je na střední části ocasu. I na uších musí být dlouhá srst (tvořící praporce), která přesahuje spodní konec uší symetricky na obou stranách. Jinak je srst na hlavě krátká a přiléhavá. Jsou tři barevné variety srsti: bílá s černými plotnami a stříkáním, modrý bělouš nebo celočerná. Hlava je vždy černá, avšak může mít malou bílou hvězdičku nebo lysinku.
Průměrná kohoutková výška je u psů stanovena na 60–65 cm, u fen na 58–63 cm. 2 cm přes specifikovanou výšku jsou tolerovány. Hmotnost se pohybuje okolo 30 kg.
