Chov papoušků v Austrálii I
Musím se přiznat, že Austrálie nikdy nebyla mou vysněnou turistickou destinací. Kdybych si mohl libovolně vybrat, zvolil bych si pravděpodobně oblast tropického pralesa v Indonésii nebo Jižní Americe. Když však svůj výlet zhodnotím zpětně, jsem rád, že se mi podařilo do této země vycestovat, a rozhodnutí určitě nelituji. Do Austrálie jsem se vypravil se svojí přítelkyní na pozvání australské chovatelské organizace, která v červenci pořádala mezinárodní konferenci pro chovatele exotického ptactva v městě Grafton (asi 500 km jižně od Brisbane) a poprosila mě o přednášku.
Plánujete-li na kontinentě protinožců dovolenou na méně než tři měsíce, je vyřizování víz pouhou formalitou. Měsíc před odjezdem vyplníte na internetových stránkách ministerstva formulář, který vám přijde zpravidla do týdne nazpět schválený. V dnešní době se dá letenka do větších australských měst sehnat velmi lacino, pokud nepotřebujete odletět nebo se vrátit v přesném termínu. Ceny zlevněných zpátečních letenek z evropských metropolí začínají na 14 000 Kč. My jsme bohužel měli fixní datum odletu, a navíc nás cestou čekala zastávka na několik dní v Dubaji a na dva týdny na Filipínách, kde jsme navštívili velkou papouščí farmu Antonia de Dios. Proto jsme museli jednotlivé spoje různě poslepovat a cesta nás tak vyšla dráž. V případě, že letíte přímo se dvěma přestupy, trvá let asi 24 hodin.
Sydney
Do Sydney jsme dorazili na konci června. Vzhledem k tomu, že na jižní polokouli jsou roční období opačná, tu byl zrovna vrchol zimy. Celý kontinent se nachází v rozsahu zeměpisných rovnoběžek od 10° do 40° jižní šířky. Najdeme zde tudíž tropický, subtropický i mírný podnebný pás. I v nejjižnějším městě, Melbourne, však nejnižší teploty neklesají hluboko pod bod mrazu, takže je zde pořád příznivější zima než u nás. Na severu kontinentu se průměrná denní i noční teplota pohybuje od 18 °C do 25 °C. V nižších polohách sněží na jihu zcela výjimečně. Z hlediska klimatu se dá rozdělit Austrálie na dva světy, celé pobřeží kontinentu je lemované pásmem vlhkých lesů, kde je stabilní klima a soustředěna také téměř veškerá lidská populace. Čím dále se od pobřeží vzdalujeme, tím je klima sušší a rozkolísanější. Postupně se země mění v savanu (typická australská buš, jak ji známe z filmu Krokodýl Dundee), polopoušť a nakonec poušť. V těchto oblastech jsou výkyvy teplot opravdu extrémní.
V největším australském městě jsme měli v plánu zdržet se pouze několik dní. Zajímaly nás památky města a také dva místní chovatelé. Jedním byl šéfredaktor a vydavatel Australian Aviary Life, časopisu pro chovatele exotického ptactva, Simon Degenhard, který se zabývá především chovem loriů a jejich mutací. Je známý také díky úzké vazbě na Martina Gutha a německé zařízení ACTP, které jako jedno ze tří světových institucí odchovává ary Spixovy. Simon zařizuje mediální propagaci projektu. Pro evropského chovatele je bezesporu zajímavou zkušeností vidět na vlastní oči lorie korunkové (Glossopsitta porphyrocephala), lorie malé (Glossopsitta pusilla) a lorie žíhané (Psitteuteles versicolor), tedy australské původní druhy. V Evropě se první dva zmínění zástupci nevyskytují vůbec a loriho žíhaného najdeme v jednom nebo dvou chovech. Co se týče krmení loriů, v Austrálii se používá v zásadě suchý práškový nektar a vedle něj umístí chovatel misku s vodou. Krmení se tak při vysokých teplotách nekazí. Stejně jako u nás se doplňkově krmí ovocem a často bohužel suchými semeny.
Další zastávkou poblíž Sydney bylo zařízení chovatele, který se zabýval převážně mutacemi papoušků. Ve své sbírce měl hned několik zajímavých exemplářů, jednalo se např. o dvoufaktorové straky rozely pestré nebo straku papouška černočapkového (Psephotus dissimilis), která je téměř celá žlutá a v Evropě se pravděpodobně vůbec nevyskytuje.
Chovatelské zařízení
Jak vypadá typické chovatelské zařízení? Vzhledem k teplému klimatu nemusí Australané řešit problém s vytápěním ubikací. Všechny voliéry proto vypadají velmi podobně. Jedná se o jednoduché závěsné klece, které jsou buď jen pletivové, na hranách spojené sponkami, nebo mají kovový rám. Hliník je v Austrálii poměrně drahý, a proto se častěji používá klasický ocelový jekl. Na výlet někdy navazuje kryté zimoviště z vlnitého plechu. Klasické průchozí voliéry jsou k vidění jen vzácně. Závěsné ubikace jsou používané často také v jižní Evropě a jiných částech světa, zkrátka všude tam, kde je teplo. Jako hlavní výhody tohoto typu zařízení vidím skutečnost, že se lépe udržuje. Ptáci navíc nemají možnost dostat se na dno ke shnilým zbytkům potravy a nejsou chovatelem rušeni při čištění.
Cairns
Po Sydney jsme se letecky přemístili do severního australského města Cairns, kde bylo podstatně tepleji. V této oblasti se příliš chovatelů nenachází, mnohem více zařízení je ve střední a jižní části kontinentu. To platí také pro počet druhů papoušků žijících ve volné přírodě. V Cairnsu jsme si půjčili obytný vůz, ve kterém jsme strávili celý zbytek dovolené. Náš plán byl cestovat ze severu podél pobřeží až na úplný jih Austrálie, do Melbourne. Během dvou měsíců jsme navštívili více než třicet předních australských chovatelů a najezdili přes 7 000 km. Cestou jsme se přitom zúčastnili zmíněného kongresu v Graftonu. Ale abych to vzal popořadě. Asi 30 km od Cairnsu leží pralesní vesnička Kuranda, ve které se nachází papouščí zoo, jejíž největší dominantou je obrovská společná voliéra. V ní najdeme směsku několika desítek druhů ptáků, převážně papoušků. Byli zde např. loríčci, alexandři, papoušci královští, aratingové, pyrurové a mnohé další druhy. Poprvé v životě jsem viděl společný chov černých kakadu a arů, což mě poměrně překvapilo, ale ptáci spolu evidentně vycházeli dobře.
Townsville
Po dvou týdnech strávených v pralesech v okolí Cairnsu jsme se vydali za dalším chovatelem do města Townsville. Jeho zařízení bylo velmi jednoduché, ale účelné. Dohromady čítalo asi 40 pletivových závěsných klecí, které byly kryté plechem ze zadní strany. Kromě toho měl na zahradě také dvě velké (5 × 3 × 2 m) průchozí voliéry pro chov černých kakadu, konkrétně kakadu havraních (Calyptorhynchus banksii banksii) a kakadu žlutouchých (Zanda funerea funerea). Jeho sbírka se jinak skládala z australských druhů papoušků a loriů. Z loriů mohu vyjmenovat lorie tříbarvé (Lorius lory), lorie červené (Eos bornea), lorie žíhané atd. Chovatel se specializuje na chov čisté severní formy rozely žlutohlavé (Platycercus adscitus adscitus), která má oproti poddruhu palliceps modrá záda, namodralé břicho a prsa a také modré lícní skvrny. Díky tomu, že dotyčný žije v lokalitě, kde se tito ptáci vyskytují ve volné přírodě, má možnost porovnat zbarvení kříženců a „čistých“ jedinců. Dále se zaměřuje na rozely černohlavé (Platycercus venustus), jejichž areál výskytu sice do Townsvillu nezasahuje, ale pocházejí také ze severní tropické části kontinentu. Právě tento druh se tedy od většiny ostatních rozel liší v tom, že není zvyklý na výrazné výkyvy teplot během roku. Chovatel vlastní asi pět chovných párů, které mu odchovávají každý rok mladé.
Kakadu černý
Při cestě na jih byli naší další zastávkou dva chovatelé poblíž Mackay. První z nich choval převážně australské druhy papoušků, konkrétně různé mutace rozely pestré, papoušky královské a jiné, dále také několik černých kakadu včetně kakadu bělouchých (Calyptorhynchus latirostris), kakadu žlutouchých (Zanda funerea funerea) a kakadu přilbových (Callocephalon fimbriatum). Postupem času jsem zjistil, že černí kakadu jsou v Austrálii běžní jak v zajetí, tak ve volné přírodě. Zpočátku však pro mě znamenal pohled na tyto ptáky velké pozdvižení, poněvadž v Evropě se jedná o raritní exempláře, jejichž cena se pohybuje v řádech statisíců korun za kus. V Austrálii byla cena podstatně nižší, v přepočtu asi 50 000–80 000 Kč za pár. Evropští chovatelé mají černé kakadu obvykle ve velmi prostorných voliérách, protože se jedná o zdatné letce. O to větší překvapení pro mě bylo, když jsem zde viděl tyto ptáky v ubikacích dva metry dlouhých a metr širokých. Hlavní složku potravy přitom tvořila slunečnice.
Modrý Alexandr vousatý
Druhé zařízení čítalo asi 50 voliér s jednoduchou konstrukcí. Ze všech druhů mě asi nejvíc zaujal modrý alexandr vousatý (Psittacula alexandri), který se do Evropy sice už dostal, ale stále je nedostupnou raritou. V Austrálii se choval poměrně běžně, jeden chovatel měl dokonce více než třicet těchto ptáků. Z dalších alexandrů stojí za zmínku také Alexandr šedý (Psittacula columboides), který se u nás řadí mezi vzácné druhy, a skořicová mutace alexandra rudohlavého (Psittacula cyanocephala). Zajímavý byl i australský poddruh eklektuse různobarvého (Eclectus roratus macgillivrayi), v evropských chovech také vzácný.
U chovatele Micka Blakea
Poté jsme opět pokračovali podél pobřeží směrem na jih, do Rockhamptonu. Kousek od něj se nachází horské městečko Mt Morgan, kde nás čekala návštěva dalšího chovatele, Micka Blakea. Mickovo zařízení čítalo přibližně stovku voliér, ve kterých byly všechny možné druhy papoušků. Chovatel se však nejvíc specializoval na chov mutačních papoušků mniších (Myiopsitta monachus) a alexandrů malých (Psittacula krameri). Přestože v Evropě mutace obou zmíněných druhů už tak trochu „vyšly z módy“, do Austrálie se dostaly o pár let déle – cena je zde tedy podstatně vyšší. Například pořizovací cena lutino mníšků se pohybovala kolem 100 000 Kč za kus. Nutno zmínit, že veškeré dovozy zvířat do kontinentu a z kontinentu protinožců jsou od šedesátých let minulého století zakázány a ptáci, respektive vejce se přepravují oběma směry jen nelegálně. Tento mýtus částečně prolomil Martin Guth z ACTP, kterému se podařilo do Evropy poprvé oficiální cestou dovézt kakadu hnědohlavé (Calyptorhynchus lathami). Ale abych se vrátil zpět k Mickovu zařízení. Kromě mníšků a alexandrů malých zde choval také několik druhů amazoňanů a dva druhy arů – ary ararauny (Ara ararauna) a ary žlutokrké (Primolius auricollis). Měl také spoustu loriů včetně zajímavých lutino mutací loriho mnohobarvého zelenopáskového (Trichoglossus haematodus haematodus) a loriho mnohobarvého rudopáskového (Trichoglossus haematous rubritorquis) nebo na australské poměry vzácného loriho černého (Chalcopsitta atra atra). Jako jeden z mála místních chovatelů používal tekutý nektar domácí výroby. Co se týče zařízení, opět to byly závěsné klece s ocelovou konstrukcí a plechovým zimovištěm. Voliéry byly v minulosti už několikrát přestavované. Jak sám Mick říkal, téměř každý rok toto místo zasáhne silný orkán, který může zařízení vážně poškodit. Další komplikací pro chov papoušků jsou zde jedovatí hadi, zejména tajpani. Z deseti nejjedovatějších hadů na světě najdeme pět druhů právě v Austrálii. Místní nemocnice jsou poměrně dobře vybavené antiséry, a pokud se člověku dostane pomoci včas, je zachráněn. Problém nastává s chovem domácích zvířat. Za posledních dvacet let měl Mick už dvanáct psů, protože je téměř vždy uštkne tajpan. Hadi také lezou často do budek ptáků, kde na ně číhají.
Chtěl bych vyzdvihnout, že Australané obecně jsou velice vřelí a pohostinní lidé. Mick nebyl výjimkou, a přestože jsme se znali pouze přes telefon, nabídl nám nocleh s večeří, obědem i snídaní. Celý druhý den s námi navíc strávil navštěvováním dalším chovatelů a pozorováním černých kakadu ve volné přírodě. Na tuto návštěvu moc rádi vzpomínáme – o to větší šok jsme zažili, když nás několik týdnů po návratu do ČR kontaktovala jeho manželka a sdělila nám, že Mick dostal infarkt a zemřel…
Kakadu hnědohlavý
Je potřeba zmínit, že hustota osídlení Austrálie je velmi nízká, a proto jsou zde strašně dlouhé přejezdy mezi jednotlivými stanovišti. Vzdálenosti mezi chovateli byly vždy několikasetkilometrové. Další zařízení, které určitě stojí za zmínku, se nacházelo asi 500 km severně od velkého města Brisbane. Jednalo se o větší kolekci převážně původních druhů papoušků. Nejzajímavější pro mě byli opět černí kakadu, které zde měl chovatel téměř ve všech druzích a poddruzích a také je úspěšně odchovával. Nedařili se mu pouze kakadu přilboví. V jeho chovu jsem poprvé na vlastní oči zahlédl kakadu hnědohlavé. Tento druh je považován za největší klenot mezi černými kakadu a jeho chov je velmi náročný, obzvláště pokud se rozhodneme dokrmovat mláďata ručně. Mladí kakadu hnědohlaví jsou oproti ostatním mláďatům specifičtí v několika ohledech. V první řadě mají velice husté prachové peří, a dáte-li je ve stáří dvou týdnů do odchovny a nastavíte teplotu standardní pro ostatní papoušky, mláďata s vysokou pravděpodobností upečete. Zadruhé mají velmi atypickou morfologii volete, která vyžaduje extrémně řídkou dokrmovací směs. Dospělí kakadu hnědohlaví jsou navíc potravní specialisté a živí se výhradně drobnými semínky z šišek dřevin rodu Casuarina (česky přesličník). Odchovat tento druh je tedy opravdu umění, které zmíněný chovatel ovládal.
Kromě kakadu hnědohlavých jsem zde měl možnost také poprvé porovnat obě formy kakadu bělouchého, podle nejnovější taxonomie se jedná už o samostatné druhy – Calyptorhynchus latirostris a Calyptorhynchus baudinii. České ekvivalenty latinských názvů stále ještě neexistují. Podle zbarvení byste je od sebe nepoznali. Jediným výrazným rozdílem je délka horní čelisti zobáku, latirostris ji má podstatně kratší než baudinii. Oba zástupci se také ve volné přírodě liší ekologií, protože přijímají různou potravu.
Z černých kakadu byli zajímaví také Kakadu havraní subspecie naso, které jsou oproti nominátnímu poddruhu výrazně menší a mají velmi robustní zobák. Chovatel měl ve své kolekci také oba poddruhy kakadu žlutouchého. Za zmínku stojí ještě strakatá mutace rozely žlutohlavé, která se vyskytuje i v Evropě, nikdy jsem ji však neviděl tak pěkně zbarvenou. V příštím díle seriálu popíšu chovatelská zařízení nacházející se ve střední části kontinentu, kde jsem se setkal například se zajímavými modrými papoušky královskými, modrými amazonky černotemennými nebo lutino ary ararauna.
