Výstavy

Vypravily jsme se na Mezinárodní výstavu psů Duo Nitradog. Naše dámská jízda vyrazila na cestu s příslibem krásně stráveného víkendu ve společnosti milovníků psů. Předpověď slibovala zimní počasí zalité sluncem. Cesta proběhla v pohodě, až na malé bloudění při hledání výstaviště v Nitře. Pavilony byly vcelku prostorné, kruhy optimálně velké, všude čisto a příjemně teplo. Organizátoři si opravdu zaslouží naši velikou pochvalu.

Přesto jsme z Nitry odjížděly velmi zklamané a rozčarované. Dorazily jsme v půl jedenácté, rozložily si sezení, postavily baráček a šly vyvenčit našeho dorostence, než půjde do kruhu. Sledovat průběh posuzování předešlého plemene jsme nestihly. V kruhu goldenů byl začátek posuzování stanoven na půl dvanáctou.

První náš pejsek byl ve třídě dorostu v konkurenci tří štěňat. Posouzení proběhlo běžným způsobem, tak jak jsme byly doposud zvyklé z předchozích výstav. Rozhodčí nechal štěňata postavit do výstavního postoje, obešel si je, prohlédl hlavy a dal je do pohybu. Potom si jednotlivé pejsky nechal postavit u stolu a nadiktoval posudek. Na závěr je znovu nechal proběhnout a určil pořadí. Takže jsme viděli obvyklý způsob posuzování.

Zatímco nastupovala třída mladých, letmo jsme si přečetly posudek a nahlédly do katalogu, abychom se podívaly, kolik před námi jde psů a kolik máme času. Před námi byla třída mladých, mezitřída a třída otevřená, celkem 12 psů.

„Zpoždění“

Vystavuji 16 let, mám za sebou více než 300 výstav v osmi evropských zemích a po zkušenostech jsem byla přesvědčená, že máme více než půl hodiny, a tedy dost času vzít dalšího psa před vystavováním vyprázdnit. Jedna cigareta, toalety bez fronty – tedy rychlý návrat. A dostavil se šok!

V kruhu se totiž předváděli psi s vyšším číslem, než jsem měla já. Nechápala jsem, jaká je to třída, a tak jsem to ihned začala zjišťovat. Právě se předváděla a již končila třída šampionů a my jsme třídu pracovní prošvihly. Za ty roky jsem nezmeškala jedinou výstavu. V kruhu mi bylo panem rozhodčím sděleno, že jsem měla být v 11.30 přítomna a hlídat si pořadí. Můj názor, že není možné za tak krátkou dobu posoudit 12 psů, tři třídy včetně zadání pořadí, nikoho nezajímal. Prostě je moje chyba, že jsem si to nepohlídala. Psa jsem mohla dát dodatečně posoudit, ale k čemu? Nastoupit do kruhu, dostat prázdný papír s V3 v tom lepším případě nebo VD3 po tom, co jsem se rozčíleně obrátila na rozhodčího? Je to pro mě další, velmi nepříjemná zkušenost. Je pravda, že si vystavovatel musí hlídat, jak jdou třídy a čísla po sobě. Ale je pravda, že kdyby byl průběh posuzování seriózní a tak, jak má být, měly bychom minimálně 30 a více minut čas mezi třídou mladých a třídou pracovní. Velmi nazlobená a otrávená průběhem posuzování pana rozhodčího jsem zvažovala vrátit se do Čech a již dále neutrácet za ubytování a ušetřit další náklady. K těmto úvahám mě vedla také skutečnost, že rozhodčí nepsal nikomu kromě dorostu posudky.

Posuzování proběhlo zhruba následovně: po nastoupení psů do dané třídy naznačil pan rozhodčí gestem ruky, aby se psi dali do pohybu. Po oběhnutí kruhu přeházel psy tak, jak je viděl v pohybu, tím bylo zadáno pořadí – a to bylo vše. Pro prázdné posudky jste si šly buďto hned v kruhu, nebo jste si je vyzvedli zvenčí u zapisovatelky.

Nechci být jízlivá, ale budu. Jestli někdo opravdu potřebuje mít písemný posudek, tak to rozhodně není třída dorostu, ve které jsme byly i my, ale především třídy dospělých jedinců. Znechucené jsme opouštěly nitranské výstaviště.

Motivace?

Jako chovatel se snažíte umístit své odchovy do těch nejlepších podmínek, tak abyste měli jistotu, že se budou mít dobře, že budou opečováváni, hýčkáni a dobře vychováni svými novými majiteli. Nabízíte jim doživotní chovatelský servis, nezištně hlídáte své odchovy, pomáháte s výchovou, výcvikem a mohou se na vás obrátit, kdykoli potřebují. Za to nemůžete nic očekávat, protože jste jednou štěně prodali, a nemůžete nikoho nutit, aby se aktivně účastnil výstav a zkoušek. Když se vám podaří najít někoho, kdo má zájem pracovat a vystavovat, je to taková třešnička na dortu. Tak vznikají přátelství a vy se snažíte tyto lidičky provést kynologickým děním a doslova si je hýčkáte. Není to zcela nezištné. Vždyť oni vám svou snahou uspět na výstavách a zkouškách s vašimi odchovy dělají chovatelské stanici dobré jméno. Co s nimi ale udělá takováto zkušenost? To, co jsme prožily po oba dva dny v Nitře, je demotivující a je na chovateli, aby tyto začínající vystavovatele znovu povzbudil a motivoval k dalším aktivitám.

Čísla

Vezmu-li časy z fotek vyfocených při posuzování Zlatého retrívra-psa, nestačím se divit. Celé to trvalo 35 minut. Posouzeno bylo 20 psů, bylo celkem 8 přesunů mezi jednotlivými třídami, tj. 12 minut, a zadání titulu CACIB asi 3 minuty. Čas, který věnoval pan rozhodčí guldenům-psům, vyšel takto: 35 – 12 – 3 = 20 minut na posouzení 20 psů. Již pouhým pohledem je patrné, jako dlouho se věnoval pan rozhodčí jednomu psu. Ano, je to tak, je to pouhá jedna minuta!

Vše se ale nedá vyjádřit čísly. Při vyhodnocování jednotlivých časů jsem se držela hodně při zdi a nezahrnula jsem do toho spoustu dalších faktorů. Například že vítěze jednotlivých tříd si také vystavovatelé fotí v postojích. Kde je tento čas? Nikde, ten jsem už do svého matematického vyjádření raději vůbec nepočítala. Dále je nutné si uvědomit, že pes je živý tvor a že i on potřebuje svůj čas v kruhu. Není to stroj, který naběhne do kruhu, sám se postaví do výstavního postoje a předpisově oběhne kolečko. I pes má své drobné vrtochy, které vystavovatel musí usměrnit, a i to chce svůj čas. Posudky se psaly u tříd puppy a dorost, a tento čas odečten (celkem 4 štěňátka) od celkové doby také není.

Na závěr

Obdivuji rozhodčí, kteří umožňují kynologické veřejnosti užít si výstavu. Mám ráda posuzování, kdy rozhodčí mluví nahlas a přihlížející může slyšet, co se mu na jednotlivých psích manekýnech líbí, co jim vytkne, co ho ovlivnilo při zadávání vítězů a pořadí psů. Jako vystavovatel si mohu svůj pohled na posuzovaného psa porovnat s názorem odborníka. Ano, přiznám se, zajímá mě to a baví. Chápu, že ne každý je showman a ne vždy má rozhodčí tolik časového prostoru, aby každého psa mohl takto hodnotit slovně. Zpravidla ale rozhodčí diktuje posudek nahlas, a kdo má zájem, může si stoupnout za stanoviště rozhodčího a poslouchat. Rozhodčí je také jenom člověk, a má-li posoudit 80 a více psů, musí to být fyzicky namáhavé, i když to tak na první pohled možná nevypadá. Napadlo vás někdy, kolikrát se rozhodčí ohne k psovi, aby mu prohlédl zuby, varlátka, aby si psa osahal a odhalil i to, co se vystavovateli občas podaří dobře ukrýt pod srst, jako je například hloubka hrudníku? Proto si poctivé práce takových rozhodčích vážím.