Darién – cesta za harpyjí pralesní
Rozhodnutí
Ostrovy Bocas del Toro jsou pověstné vzácným a rozmanitým ekosystémem, který zde tvoří tropické pralesy, mangrovy, korálové útesy a panenské pláže, na něž kladou vejce vodní želvy. Bocas del Toro patří mezi několik málo míst na území Panamy, která jsou již částečně poznamenána turistickým ruchem. To je způsobeno hlavně dobrou přístupností z území sousední, turisty dnes už příliš navštěvované Kostariky. Také my na ostrovy přicestovali z této země – několik dní jsme pobývali v nádherné přírodní rezervaci Corcovado, kde jsme původně plánovali zůstat poněkud déle. Po třech dnech pobytu v Kostarice ale šéf naší výpravy Radek nečekaně zavelel: „Hoši, mizíme, je zde poněkud přeturistováno“. Z kostarického Corcovada jsme se tedy během jednoho dne přesunuli na panamský ostrov Colon, abychom se zde rozhodli pro jedno ze dvou míst, kde typické turisty zaručeně nepotkáme. Ve hře byla buď střední Nikaragua, nebo panamská provincie Darién. V hospůdce u piva a vynikajícího sedmiletého rumu značky Abuelo šéf Radek, dobrodruh, cestovatel, šaman, fanatik do Jižní Ameriky a hlavně polyglot mluvící i plynnou španělštinou, předčítá z posledního vydání průvodce Střední Amerikou: „Část jihovýchodní Panamy spadá pod správní oblast Darién, což je nejhůře přístupná část hranice Střední a Jižní Ameriky a současně největší a nejodlehlejší panamská provincie. Oblast patří mezi nejrozmanitější a na druhy nejbohatší oblasti Střední Ameriky, která zahrnuje deset vegetačních typů od přímořských pláží a pobřežních suchých lesů přes poloslané a sladkovodní bažiny až po deštné pralesy a horské mlžné lesy.
Národní park Darién o rozloze téměř šesti tisíc kilometrů čtverečních panensky nedotčeného deštného pralesa obepíná hranice s Kolumbií a patří k přírodně nejrozmanitějším oblastem této planety. Žije zde přes pět set druhů ptáků. Park, v jehož hlubinách se skrývají osady domorodých kmenů, zahrnuje největší kus původní pralesní vegetace, která dosud nebyla narušena těžbou dřeva a skýtá chráněná útočiště mnoha druhů vzácných či kriticky ohrožených druhů včetně jaguárů, tapírů a několika druhů arů. Darién je místo, kde je největší šance pozorovat harpyji pralesní.“ Při poslední větě se na mě Radek významně podíval. Měl trošku výčitky svědomí, protože já jediný hodně nechtěl opustit Kostariku. Kostarika je jedno z nejlepších míst na světě pro snadné fotografování ptáků ve volné přírodě. Je to velká, bezpečná bezbariérová zoologická zahrada. Jelikož jsem jediný z výpravy, který více fotografuje, než vyhledává dobrodružství a adrenalin, potřeboval mě získat. Vzhledem k tomu, že jsem den předtím utopil svou fototechniku, nebylo to složité. Můj canon zmizel nenávratně ve vlnách Pacifiku, bohužel i s kartou se záběry arů arakang, trogonů zelenohřbetých, arassariů žlutouchých, tukanů hnědohřbetých, kondorů královských a dalších perel Corcovada. Kývl jsem na Darién a vypravil se do něj jen se starým náhradním kompaktem. Alespoň si to víc užiju. Bylo jednohlasně rozhodnuto.
U indiánů kmene Emberá
Najímáme motorový člun, nakládáme bágly a proviant a vyrážíme na jezero Bayano. Teprve uprostřed rozlehlé vodní plochy nám náš průvodce Vincent prozrazuje další plány. Příští dny strávíme v džungli u indiánů kmene Emberá. S nimi budeme lovit a připravovat jídlo, poznávat jejich zvyky a nocovat. Rozhlížím se po trochu unavených pasažérech loďky. Tahle sedmičlenná postarší partička veterinářů procestovala v podstatě ve stejném složení Ameriku od Mexika přes Guatemalu, Belize, Peru, Bolívii a Argentinu až do Patagonie. Střední Ameriku jsme si nechali na konec. Lago Bayano je obklopeno hustou džunglí a ústí do něj několik řek.
Proplouváme podél břehů jezera a pozorujeme ibisy, volavky a různé druhy dravců. Vysoko v korunách stromů vidíme občas prolétnout tukany či malá hejnka arassariů. Vnořujeme se do ústí další řeky a postupujeme proti proudu opět do nitra džungle. Blížíme se k osadě obývané indiány kmene Emberá. Je už skoro tma, nad našimi hlavami prolétá hejno amazoňanů a začíná liják. Vincent vyjednal ubytování v jednom obydlí, kde nocujeme společně s mladou indiánskou rodinou. Typické stavení Emberů je chatrný otevřený přístřešek z tenkých neopracovaných prken postavený na vysokých kůlech, pod nímž volně pobíhají prasata, psi a slepice. Vincent nás upozorňuje, že nosnost podlahy je dimenzována na poloviční váhy, než jsou ty naše a že se máme pohybovat velmi opatrně a jen po okrajích prken. První, kdo se propadl mezi slepice, byl Vincent.
Jednoho večera jsem s Kašparem a Gasparem navštívil několik „chalup“ v sousedství, jen tak na pokec. Podařilo se mi do mé sbírky získat nádhernou masku harpyje pralesní, kterou zrovna jedna z indiánek dokončovala. Když jsem chtěl lehce „ze slušnosti“ cenu usmlouvat, autorka onoho dílka mě dostala svou odpovědí: „Cena za masku je pevná, ale můžu ti k ní ještě přidat tohle štěně a tamhlety dva ochočené papoušky.“ Štěně dala Vincentovi hned do ruky a mě vedla ukázat dvě mláďata amazoňanů žlutolících. S díky jsem musel odmítnout a „vysolil“ dvacet amerických dolarů (oficiální měna Panamy). Dalšího rána jsme osadu opustili a přes jezero se vydali zpět k jediné silnici vedoucí Dariénem. Tady nás čekalo další překvapení. Vincent nám oznámil, že on nemá pro sebe povolení pokračovat s námi dál a že se vrací do Panama City. Dál musíme sami a „tam dole“ na nás bude čekat černoch jménem Pili, který nás povede dál.
Výprava za harpyjí pralesní
Náš černý průvodce Pili se ráno opravdu objevil v přístavu. Na jeho velké dřevěné motorizované kánoi jsme podnikli výpravu do nitra dariénského pralesa, výpravu za harpyjí pralesní. Harpyje pralesní (Harpia harpyja) je symbolem Panamy. Tento přes metr velký a až deset kilogramů vážící dravec má rozpětí křídel dva metry a jeho drápy na velmi silných končetinách měří až patnáct centimetrů. Je to predátor džungle, jehož hlavní potravou jsou opice a lenochodi. Jediným stiskem dokáže drápy protnout lebku i 10 kg vážícího vřešťana. Nemalou složku jídelníčku harpyjí tvoří i papoušci ara. Hnízdo harpyjí je až dva metry velké a bývá vždy na nejvyšších stromech v džungli, často ve výškách až sedmdesát metrů. Pár odchová jednou za tři roky jen jedno mládě, o které se pak více než rok stará. Harpyje se zdržují výhradně v nejvyšších patrech husté džungle, kde se i přes své dvoumetrové rozpětí křídel dokážou velmi rychle a obratně pohybovat. Populace těchto dravců rychle klesá zejména v důsledku ničení pralesů. Chráněná hnízdiště harpyje pralesní se nacházejí nedaleko osady kmene Emberá na Rio Mogué, kam právě s naším novým průvodcem vyrážíme. Proplouváme částí zálivu Golfo de San Miguel a za dvě hodiny se ocitáme v ústí řeky Mogué. Osada leží poměrně daleko proti proudu v hloubi džungle a je přístupná jen v době přílivu. Jsme zde brzo a musíme čekat. V zálivu San Miguel jsou kromě La Palmy ještě dvě osady. První z nich je Punta Alegre. Tuto osadu jsme ze zdvořilosti museli jednoho dne navštívit, neboť je domovem našeho průvodce Piliho. Stejně jako všichni obyvatelé osady je i on potomkem otroků původem ze západní Afriky. Toto „veselé místečko“, jak by se název osady dal volně přeložit, je nehostinné páchnoucí místo plné zbytků z ryb a odpadků, o něž se rvou kondoři a polodivocí vyhublí psi. Když jsme vystoupili z naší lodě, obstoupilo nás ihned několik opilých, ne zrovna přátelsky se tvářících nigerijských přistěhovalců, hejno „černých supů“ a smečka svrabem napadených psů. K tomu se přidaly miliony komárů a malých mušek. Tyto téměř neviditelné mušky jsou tím největším „morem“ oblasti. Při sání na těle nejsou vidět ani cítit. Úporné svědění se dostaví až za několik desítek minut a v téměř nesnesitelné intenzitě přetrvává několik dní. Rozškrábaná místa jsou pak v těchto končinách jistou bránou infekce. Naštěstí se téměř současně dostavili také tři v maskáčích odění a samopaly ozbrojení policisté. Že prý zde probíhá oslava Dne matek a ať raději co nejrychleji vypadnem. Zapsali si naše pasy, zkontrolovali povolení pro vstup do provincie a doprovodili nás zpět do naší lodě. Byl to asi náš nejhorší zážitek z Dariénu, ale nejvíc smutný z toho byl Pili. Dalším místem v zálivu je osada Punta Patino. Je to soukromá rezervace, která je pravým opakem „veselého místečka“. Panenská příroda deštného pralesa a mangrovů. V rezervaci žije mnoho ptačích druhů včetně arů, tukanů, momotů, trogonů, koting, arassariů či pipulek. Je zde možné pozorovat tayry – mohutné stromové kuny, margaye – kočky žijící v korunách stromů, unauy – lenochody dvouprsté, tamanduy – stromové mravenečníky, ale také tapíry středoamerické a hlavně jaguáry. Ti se zde vyskytují údajně v takovém množství, že zde vyhubili všechny kapybary, které se zde ještě donedávna hojně vyskytovaly. No, nevím, vzhledem ke vzdálenosti Punta Alegre a jeho obyvatelům jsem tomuhle důvodu zmizení kapybar moc nevěřil. Obě místa od sebe sice odděluje neproniknutelná džungle, ale po moři je to necelé dvě hodinky kánoí. Lidé v zálivu žijí ve svých osadách v podstatě jako na ostrovech. Ani jedno z míst není dostupné jinak než po moři. Z žádné osady se nelze dostat dále než pár desítek metrů za poslední „stavbu“. Pili vyprávěl, že mnoho obyvatel jeho vesnici nikdy neopustilo. Začíná se zvedat voda a my můžeme vnikat proti proudu do hloubi pralesa. Jsme netrpěliví a naše motorová kánoe je rychlejší než příliv, takže vždy, když narazíme na mělčinu, musíme čekat. Hned při ústí řeky pozoruji pár arů arakang pochutnávajících si na nezralých plodech mandlovníku. Při jedné naší nucené zastávce pozorujeme pár mývalů jižních krabožravých odpočívajících vysoko v koruně stromu a Pili dál popisuje život v jeho vesnici. Většina mužů se živí rybolovem, ale jen někteří mají na svých lodích motor. Jsou však zde i boháči, kteří mají motory čtyři. Ti se neživí rybolovem, ale pašováním kokainu z Kolumbie. Naloží proviant do plastových pytlů a Darién Gap v noci a bez světel doslova proletí těsně nad vodou v blízkosti pobřeží, kam čluny hlídek neproniknou. Je to taková ruská ruleta. Čas od času je příliv zbarven bělavým práškem z rozstřílených pytlů a čtyřmotorová loď se do „veselého místečka“ nevrátí. Hladina Rio Mogué se začíná konečně rychle zvedat, my můžeme postupovat hlouběji do pralesa a pozorovat život v mangrovech. Těsně u vodní hladiny se zdržují ibisové bílí, kurlani chřástaloví a několik druhů volavek, ale zahlédneme i volavčíka člunozobého, tyrany a rybaříky. Nad našimi hlavami pozorujeme amazoňany, tukany, vřešťany a malpy. Pozorování zvířat v mangrovech a džungli mimo rezervace je obrovským zážitkem, o jejich smysluplném fotografování malým kompaktem však nemůže být ani řeči. Do osady Mogué nám zbývá ještě několik desítek metrů a řeka je tak mělká, že nezbývá než zbytek cesty absolvovat korytem pěšky. Pili táhne prázdnou kánoi proti silnému proudu. Tlačí nás čas, ve vsi můžeme být maximálně šest hodin, než začne odliv. V indiánské osadě se seznamujeme s usměvavým náčelníkem a stopařem, který nás povede do asi dvě až tři hodiny vzdáleného hnízdiště harpyje pralesní. V okolí hnízdiště se můžeme zdržet jen necelou hodinu, abychom se stihli včas vrátit. Stopař, ač musel často mačetou prosekávat cestu hustou džunglí, udával ukrutné tempo. Rozbahněné stezky, překonávání koryt potoků a říček, k tomu téměř stoprocentní vlhkost a třicetistupňové vedro občas přerušované lijákem. Bylo mi jasné, že šance na spatření tohoto velmi ostražitého dravce je v tak krátkém čase minimální, ale všichni jsme se v jakémsi transu hnali za indiánem. Rychle mačkám spoušť svého „pomalého foťáku“: datel královský, momot černolící, vlhovec rozmazaný, arassari rozmazaný, tamandua obstojný, trogor rozmazaný, unau… Stojíme obalení bahnem, poštípaní, promoklí, propocení a vyčerpaní uprostřed dariénské džungle. Opírám se o obrovské kořeny stromu, v jehož koruně ve výšce snad padesáti metrů je hnízdo harpyje pralesní. Pár, který zde před několika měsíci vyvedl mládě, se zcela jistě zdržuje někde v jeho okolí. Predátora dariénské džungle jsme nakonec nespatřili, je ale téměř jisté, že on pozoroval po celou dobu nás. A už jen pro tento pocit stálo za to tady být.
