Ariéžský ohař

V originále zní ariéžský ohař Braque de lʻAriége (čte se: brak dʻlarjéž). Jedná se o velmi vzácné plemeno, o kterém se toho moc neví. Jeho historie, dávná i nedávná, je zastřena mnohým tajemstvím a na nejednu otázku není možné odpovědět. Velmi snadno se název zamění za Ariégeois neboli ariéžského honiče. A třebaže vznikli a vyvíjeli se ve stejné oblasti, bezesporu určitou část historie mají shodnou, jedná se o dvě samostatná plemena. Jak již název jasně hovoří, jeden je honič a druhý ohař. Tudíž se liší jak vzhledem, tak stylem práce a rovněž využitím v myslivosti.

Kdysi oblíbený…

O původu a chovu tohoto ohaře víme poněkud málo. Snad jen to, že byl chován v polovině 19. století v zámeckém parku de Morteau na Molestralu. Společně s ním byl chován i Braque de Toulouse a dodnes se dávní i dnešní odborníci nemohou shodnout, zda se jedná o stejné plemeno, nebo dvě odlišná, samostatná plemena. Jejich podoba však byla nepřehlédnutelná a koneckonců se mohlo jednat o totéž plemeno, jen chované na dvou různých panstvích. Stejně tak je potřeba nahlížet na Braque Karel X. nebo Braque du Midi, u kterých také visí otazník, zda jsou stále jedním plemenem s ariéžským ohařem, či další a další podobná plemena francouzských ohařů. Třebaže jmenovaná plemena dnes již neexistují, nezřídka jejich jména mají být označením pro ariéžského ohaře – Braque de lʼAriége.

Bílo-oranžové psy v 19. století namaloval malíř Jean-Baptiste Oudry. Jeho malby mají znázorňovat právě ariéžského ohaře. Ale jak jsem se již zmínila, může se jednat i ohaře dnes již neexistující.

Asi největší popularity se dočkal v letech 1860–1900. Hodně se mluvilo o ohařích z regionu Toulouse v Lauragais, kteří měli pověst výborných loveckých psů. Jeden z nich dokonce získal cenu prezidenta republiky na výstavě v Paříži v roce 1891.

Chov byl směrován na co nejvíce bílou srst s minimem skvrn, což mohlo plemeno zdravotně zcela zničit. Zničilo ho však zcela něco jiného. Rozmach soutěže Field Trials, kde bylo stále těžší konkurovat hbitým a lehkým pointerům. To vedlo k poněkud nesmyslnému křížení ariéžských ohařů, až nakonec od jejich chovu mnozí lovci upustili a začali se věnovat pointerům. Ti chovatelé, kteří ariéžskému ohaři zůstali věrní, se vrátili k původnímu, spíše těžšímu typu. Snažili se však o lehčí stavbu těla a menší lymfatičnost, aby získali psa s vytrvalým vyhledáváním. I tak to však bylo pro následné udržení plemene málo.

Ariége je francouzský departement ležící v podhůří Pyrenejí v regionu Languedoc-Roussillon Midi-Pyrénées na jihu až jihozápadě Francie. Jeho rozloha je 4 890 km². Nachází se zde velké plochy otevřené krajiny, lesů a vodních toků. Krásná příroda, která dnes svou téměř nedotčenou krásou láká turisty, ještě přednedávnem byla rájem lovců a divokých zvířat. A na takto rozlehlém prostoru by lovec bez psa měl malé šance a hodně práce.

… později zapomenutý

Ve Francii vzniklo velké množství loveckých psů, ohařů a honičů. Někteří z nich dnes již neexistují, ale i tak v dnešní době máme na výběr z velké skupiny ohařů, již mají původ na území Francie. Velká rozmanitost francouzských plemen však možná zapříčinila, že mnozí z nich patří do skupiny málopočetných, až ohrožených druhů plemen.

Ariéžský ohař je vzácný i ve své zemi. Mimo Francii se nachází jen velmi málo jedinců. Je vcelku podobný dalším typům francouzských krátkosrstých ohařů, zejména pak bourbonnaiskému ohařovi či saintgermainskému ohařovi.

Ariéžský krátkosrstý ohař pochází z původního starofrancouzského ohaře, který byl v 19. století běžně křížen s krátkosrstými ohaři středomořského původu. Tito středomořští ohaři měli starofrancouzskému ohaři dodat na aktivitě a lehkosti. Zároveň však ve velké míře předávali i bílo-oranžové zbarvení, s velkou převahou barvy bílé. Ovšem po velkém rozmachu pointerů, ale i existenci velkého množství nejrůznějších ohařů se ariéžský ohař začal vytrácet. První popis plemene vznikl sice v roce 1908 a stanovil jej Club Gaston Phoebus, ale v tu dobu o něm bylo slyšet stále méně a méně. V 60. letech 20. století byl již považován za vyhynulého. O to zvláštnější je, že FCI jej mezinárodně uznala za plemeno v roce 1955. Od roku 1964 již nebyl do plemenné knihy zapsán ani jediný představitel plemene.

Nezapomnělo se na něj úplně

V 80. letech 20. století si kynologičtí odborníci všimli, že v jihozápadní Francii, v  oblasti Midi jsou používáni při lovu ohaři nápadně připomínající tehdejší ariéžské ohaře. Skupina chovatelů a lovců zároveň se rozhodla, že toto vzácné plemeno obnoví a rozšíří. Za znovuvzkříšení toto plemeno vděčí i velmi podobnému saintgermainskému krátkosrstému ohaři.

V únoru 1990 byl založen Club de lʼAriége. O jejich záchranu se zasloužili zejména aktivní lovci Desmolles a Deteix. K záchrannému chovu na počátku posloužili jen jeden pes a jedna fena (dle očekávání oba bez jasně podloženého původu). Byli zapsáni do dodatkového registru L.O.F. Na podzim roku 1989 přivedli na svět první oficiální vrh znovuvzkříšeného plemene – ariéžského krátkosrstého ohaře. UKC jej přijala až v roce 2005.

Významnou úlohu v chovu a rozvoji ariéžského ohaře hraje klub známý pod zkratkou R.A.B.A. (Reunion des Amateurs du Braque dʼAuvergne). Ten je zastřešený francouzským ministerstvem zemědělství a pomáhá chovatelům nejen s chovem ariéžského ohaře, ale dalšího z francouzských ohařů – Braque dʼAuvergne. Společnost R.A.B.A. byla založena již v roce 1913. Cílem této organizace a chovatelů je, aby bylo odchováno ročně na 50 jedinců ariéžského ohaře a tím se udržela chovatelská základna v rozumné početní síle. V roce 2010 se narodilo 47 štěňat, takže cíl se zdá být blízko. V roce 2015 bylo ve francouzské plemenné knize L.O.F. zapsáno kolem 350 jedinců.

Ariéžský ohař při práci

Tito lovečtí psi byli a jsou ideálními pomocníky zejména v suchých a často velmi horkých francouzských oblastech. Dobré výkony v takových podmínkách vytrvale podávají déle než mnohá jiná plemena ohařů. Mezi francouzskými ohaři je ariéžský ohař největší a zřejmě i nejsilnější. Přesto je obratný, dobře pohyblivý a vytrvalý. Ve své zemi je používán především k lovu koroptví.

Je výborným, poměrně všestranným loveckým pomocníkem. Nevadí mu žádné počasí. Přesto se do horských honiteb příliš nehodí. Je typickým ohařem, proto jeho práce spočívá zejména ve vystavování a přinášení zvěře. Rozhodně umí výborně hledat a je velice pracovitý.

Pracuje na poměrně malém prostoru, od svého člověka se příliš nevzdaluje. Pro něj typické je polní hledání, ve kterém je pečlivý, i když na prozkoumání větší části potřebuje více času než např. všude dobře známí pointeři. Je spíše pomalejší, chová se i při práci rozvážně a klidně. Rozhodně nebývá zbrklý nebo hyperaktivní. Při práci se pohybuje klusem, který občas prostřídá pomalým cvalem.

Je jemného charakteru, tvrdý sám k sobě, flexibilní, pracuje s nosem u země a systematicky. Je schopný se rychle adaptovat v nejrůznějším prostředí. Pracovat tak může v lese, na poli, v lukách, na horách, pláních… S nosem u země jde se zápalem, precizně a nehledí na své pohodlí. Má vynikající čich. Není rychlý, ale pracuje velmi rád. Pohybuje se lehce a pružně.

Je možné i jiné využití?

Je to plemeno, které má rádo přírodu, pohyb a volnost. Na procházku se vydá kdykoli a rád. A čím delší bude, tím bude tento ohař spokojenější. Potřebuje si zaběhat i na volno. Ale protože se jedná o lovecké plemeno, rád bude vyhledávat zvěř a jeho stopy. Je to jeho práce, zábava, poslání. Má-li být spokojeným psem, aniž by své rodině přidělával starosti, musí se jeho člověk postarat o řádnou socializaci, výchovu, ale také přiměřený výcvik. Nejlepším výcvikem je pro ariéže výcvik lovecký, ale ne každý člověk je schopen (z nejrůznějších důvodů) se tomuto zaměření věnovat. Výcvik poslušnosti je však nutný v každém případě, i kdyby byl ariéž „jen“ rodinným pes u sportovně zaměřených lidí. Aby totiž plnil funkci pouze hlídače na zahradě a baviče dětí, pro to se ariéž rozhodně nenarodil. V takovém případě by velmi strádal a byl nešťastný.

Nemusí být veden lovecky, ale aby mohl působit v chovu, musí splnit lovecké zkoušky. Jen tak je možné udržet jeho geneticky výborné pracovní vlohy. Každopádně tento ohař z Ariége je velice přítulný, milý, citlivý a je rád po boku svého člověka. Je příjemným a spolehlivým přítelem. Má rád celou svou rodinu, je kamarádský k dětem a celkově s ním nebývají žádné větší problémy. Je učenlivý a při správném výcviku poslušný. Celkově je velice přizpůsobivý a nenáročný.

Je učenlivý i ochotný, i když v některých případech se u něj může objevit určitá tvrdohlavost. Přesto je doporučován i začátečníkům, neboť jeho povaha není komplikovaná, a pokud má dostatek pohybu, dennímu plánu své rodiny se rád a dobře přizpůsobí. Patří mezi snadno cvičitelná lovecká plemena. Protože rád pracuje v blízkosti svého člověka, nedělá mu velké problémy přivolání ani není zbytečně příliš samostatný.

Péče a zdraví

Jeho uši potřebují občasnou kontrolu, aby se předešlo možným zánětům zvukovodu. Kromě občasného překartáčování krátké srsti a udržování drápů v rozumné délce nepotřebuje toto plemeno žádnou další péči. Samozřejmostí však musí být zaměstnání mysli alespoň dlouhými procházkami v přírodě s dostatečným pohybem.

Nejsou známé žádné zdravotní genetické vady. Je to dáno velmi malou populací, tudíž žádné zdravotní problémy nelze zatím označit za často se vyskytující. Samozřejmě chovatelé nepouští do chovu žádné jedince, kteří by mohli být pro budoucnost chovu pohromou.

Upřednostňováno je co nejsvětlejší zbarvení.

 

Jak by měl ariéžský ohař vypadat?

Je to pes tzv. brakoidního typu, lehce obdélníkového tvaru – délka těla je o málo vyšší než kohoutková výška. Jeho konstituce je mohutná, avšak bez přehnané těžkosti. Působí statným dojmem. Dává se přednost jedincům na tzv. suchých končetinách, s výrazně modelovanou hlavou a výraznými liniemi. Vzhledem k tomu, že se jedná o málo početné plemeno, není při posuzování na výstavách či při zařazení do chovu namístě přehnaná přísnost. Samozřejmě však jedinci netypičtí, stejně jako ti s hrubými vadami nesmějí být zařazeni do chovu.

Hlava musí být dlouhá, hranatá a úzká v oblasti nadočnicových oblouků. Mozkovna je lehce klenutá a čelní brázda nepříliš výrazná. Nosní houba je zbarvena masově, růžově nebo hnědě. Je sladěna s barvou srsti – skvrn. Nikdy nesmí být černá. Hřbet nosu je dlouhý a rovná, ale často velmi mírně konvexní. Pysky jsou jemné, dobře spadající, koutky výrazné, nikoli však visící. Skus je nůžkový, toleruje se však i klešťový. Oči mají lehce oválný tvar, působí přátelsky a inteligentně. Jsou tmavě jantarové nebo hnědé, v souladu se zbarvením srsti. Přehnaně světlé oči jsou vylučující vadou. Víčka musí být pigmentovaná. Uši visí v záhybech, jsou jemné, zavěšené v linii očí nebo pod ní. Nepřiléhají k hlavě. Jejich délka umožňuje, aby dosáhly ke špičce nosu, aniž by je bylo třeba natahovat. Tedy jsou dlouhé.

Krk není příliš dlouhý, avšak je silný, s mírným lalokem. Kohoutek je dobře patrný, ale nevystupující. Hřbetní linie je téměř rovná, v závěru spadající k zádi. Hrudník je hluboký, široký, dosahuje k loktům. Spodní linie je mírně šikmá, jen lehce vtáhnutá ve slabinách. Končetiny jsou rovné a silné, bez paspárků, tlapy téměř kulaté, drápy nikdy ne černé. Ocas je nasazený v prodloužené linii zádi, silný u kořene, ke špičce zeštíhluje. Nesmí být nesen nad linií hřbetu. V některých zemích se krátí na 4/10. Kůže nesmí mít černé skvrny, srst je uzavřená, lesklá, krátká, jemnější a hladší na hlavě a uších. Zbarvení je plavě světle oranžové nebo někdy hnědé, silně promísené bílou (bělouš, pstružák). Někteří psi jsou bílí, lehce stříkaní.

Kohoutová výška u psů je 60–67 cm, u fen 56–65 cm.