Shiba-inu – tak trochu jiný pes

Časy mládí jsem prožívala se psy – nejprve s pekinézem, pak pudlem a nakonec se dvěma samojedy, takže po psovi jsem toužila i jako vdaná paní. Ale teprve mladší syn mi pomohl přemluvit manžela do stadia, kdy byl alespoň ochoten o něm uvažovat. Dlouze jsme řešili, jaké plemeno by to mělo být, a nakonec volba padla na shiba-inu. Pro toto plemeno jsme se rozhodli až po přečtení snad všech dostupných materiálů a také po návštěvě u chovatelky, kde jsme viděli shiby na vlastní oči a udělali si sami obrázek o těchto psech. A hned po prvním setkání nám „shiblo“ – a už z toho nebylo cesty ven!

Jedeme pro Jitty

Našli jsme inzerát na štěňata a za chvilku jsem telefonovala s chovatelkou. „Ano, ještě mám červenou fenečku a dva psy, ale zítra si mají další kupci přijet vybrat. Ale jestli chcete přijet, tak můžete!“ Po cestě nervozita v autě stoupala. Bude to ten pravý kamarád? Bude se nám líbit? Nebude to plaché zvířátko z kotce? Všechny pochybnosti se ale rozplynuly po prvním setkání. Desetitýdenní Jitty von Xerxes (alias Jetty, čti Džety) čekala v pelíšku, a když ji dostal syn Martin do náruče a ona mu oddaně položila hlavičku na rameno, bylo jasné, že je to ona! Paní chovatelka nás vybavila mnoha radami a také zásobou granulí pro první dny. Jetty hodinovou cestu domů proklimbala synovi na klíně a jen jsme doma vystoupili, způsobně se vyčurala na trávník. Doma dostala pelíšek, misky a ihned pochopila, že centrem dění je obývák. Spokojeně se tam uvelebila a od první chvíle se rozhodla, že tohle je její místo!

Paní, vy máte lišku…

Od prvních vycházek budíme na sídlišti pozdvižení – děti i dospělí se mě vyptávají, jaké je to plemeno, a nejčastěji jsme slýchali, že je jako medvídek – a teď, po pár měsících, jako liška. (Jeden chlapeček dodal: „Ale jako ta letní, víte?“) Za těch několik měsíců soužití se shibou můžu potvrdit, že je to trochu jiný pes, ale rozhodně má svůj půvab. Každopádně to není pes vítací, který by stepoval u dveří, sotva uslyší klíč v zámku. Jetty si klidně leží dál a udělí nám audienci – přijď, můžeš mě podrbat, možná ti zatančím shibí taneček (specifické přešlapování a protahování.) Od začátku si nerada nechává nasadit kšírky (nyní už obojek.) Vůbec jsem nepochopila, kde se v ní toto vzalo, protože od začátku jsme na ni byli velmi jemní a za nasazení byla odměňována, ale vyvinula si systém úhybných manévrů. Tu hru musíme hrát pokaždé, ale ve chvíli, kdy je jí nasazen obojek, nasadí výraz „game over“ a jde si způsobně sednout ke dveřím. V jídle je celkem vybíravá a samozřejmě nejraději jí to co její smečka (u nás žádný drobek na zem nedopadne). Kupodivu tráví celý den v obýváku, kde se obvykle vyskytujeme i my, a chce mít o všem přehled. Když má hravou náladu, klidně vydrží většinu odpoledne nosit míček, hračku, tahat se o lano nebo hrát svoji nejoblíbenější hru: chytat laserový paprsek. Pokud má pocit, že se jí dostatečně nevěnujeme, drká do nás čumáčkem nebo packou. Kupodivu neničí věci, snad i proto, že má k dispozici mnoho svých hraček. Ráda chodí na balkon a pozoruje dění (říkám jí, že z ní bude pavlačová drbna), a až bude tepleji, bude tam asi celý den. A ještě jednu zvláštnost má – téměř vůbec neštěká (což je pro toto plemeno typické), ale vydává neuvěřitelnou škálu zvuků, kterými vyjádří cokoli. A tyto zvuky – různé vzdechy, kňourání a kvíknutí – klidně vydává i ze spaní, takže mě zpočátku docela děsila, než jsem pochopila, že to je normální. Také máme spacího psa – ráno mi zvoní budík, ale Jetty na mě z pelíšku mhouří oči se zhnuseným výrazem: „V šest vstávat? Vždyť je tam tma, to nemyslíš vážně!

Venčení – filozoficko-ornitologické vycházky

Jak naučit štěně čistotě? Zvolila jsem postup, který jsem kdesi vyčetla: s malou Jetty jsme nejprve chodili každé tři hodiny ven, někdy i častěji, když se nám zdálo, že projevuje neklid. Samozřejmě že došlo na loužičky na koberci, ale netrestala jsem, jen jsem co nejdůkladněji vyčistila (našla jsem informaci, že dobře zabírá obyčejná perlivá voda na závěr úklidu a zdá se, že to tak opravdu je). Na místo, kde se vyčurala, jsme dali velkou psí plínu. Jakmile přičapla, snažili jsme se dostat plínu pod ni a chválili ji, když se alespoň část loužičky dostala na ni. Obvykle jsme s ní ještě šli ven, aby dokončila svoje potřeby. Přes noc to zvládala od prvních dnů docela dobře, zpočátku jsme chodili ven kolem páté, ale brzy zvládla prospat noc a nechodila ani na plínu, což mě docela překvapilo. Venku jsem zvolila systém úplatků a pochval. Za každou vykonanou potřebu jsem ji hlasitě pochválila: „Šikovná!“ Následoval kousek piškotu. Štěně velice rychle pochopilo, o co jde, takže za pár dní už si po vykonané potřebě rovnou šla pro piškotek a zhruba za měsíc už neudělala doma nic, ani když byla celé dopoledne sama doma. (A hromádku doma neudělala nikdy.) Nyní (šest měsíců) už piškoty za vykonané potřeby nechce (je to přece velká holka!) a používáme je pro cvičení povelů. Nutno dodat, že podle vypravování ostatních pejskařů máme asi výjimečně čistotného psa, ale dočetla jsem se, že shiby to mají vrozené. Samozřejmě chvíli trvalo, než se naučila chodit venku na vodítku. Zpočátku jsem se snažila o kompromis, abychom šly alespoň přibližně kýženým směrem. Často ji však něco nebo někdo natolik zaujal, že si sedla a několik minut to pozorovala. Stejně tak ji fascinovali ptáci, takže jsme často končily pod stromem/keřem a věnovaly se pozorování ptactva. Naše vycházky tak dostaly poněkud filozoficko-ornitologický ráz!

Výcvik aneb za piškot cokoli

Žijeme na velkém sídlišti, kde je opravdu velké množství psů, tudíž běhání bez vodítka tu nepřichází v úvahu, i když mým cílem je mít časem natolik vycvičeného psa, abych ho alespoň někdy mohla na volno pustit. Opět podle informací o shibách jsem získala dojem, že po zlém s tímto plemenem člověk ničeho nedosáhne, tudíž jsem šla na radu ke zkušeným kynologům. Doporučili mi okamžitě vyměnit kšírky za obojek (do kšírů se Jetty na procházkách často opírala plnou vahou a vynucovala si svůj směr), což se ukázalo jako velmi praktické. Asi za tři dny štěněti došlo, že se věci mají jinak, přestalo se vzpouzet a začalo obojek respektovat. Dále jsem ji musela často oslovovat jménem, při zpozornění pak naznačit změnu směru. I to úžasně zafungovalo, pes pak nebyl překvapený, že chce vlevo, ale jde se vpravo. Dalším úkolem bylo naučit ji povel ke mně! Tentokrát zafungovaly zase piškoty, čili nejprve volám „Jetty, ke mně!“ a významně šustím pytlíčkem s piškoty. To funguje naprosto spolehlivě, jakmile přiběhne, opět hlasitě chválím: „Šikovná!“ a následuje dobrůtka. Nutno dodat, že nyní ji čas od času pouštím na volno, aby se vyběhala se psy nebo zadováděla se synem, a zatím vždycky přišla. Onehdy se při vycházce na volno usadila uprostřed zamrzlého rybníka a jala se filozofovat. Evidentně se přepnula do módu „Slyším, ale neposlouchám!“ a povely se zcela míjely účinkem. Na led jsem se bála, protože pro člověka nebyl dost silný. Nakonec jsem zvolila nejjednodušší metodu – odchod. Po pár krocích jsem slyšela, jak se prokluzují tlapky na ledu, a za chvilku přede mnou seděl vzorný pejsek. (Aneb: jak se do lesa volá, tak možná přijde shiba!) Na jaře se chystáme na kynologický výcvik, aby uměla alespoň základní povely. Jetty nás ale překvapila tím, že se velmi rychle učí, dvanáctiletý syn ji během velmi krátké doby podle instruktážních videí naučil povely sedni, lehni, pac, plížit se a nyní trénují panáčkování a přines. Zdá se, že tyto činnosti ji opravdu baví a za odměnu udělá cokoli!

Psi, kočky a jiná havěť

Opět začnu tím, co jsem si o shibách nastudovala – prý jsou velmi dominantní, některé až agresivní na jiná zvířata. Zatím nemohu soudit, Jetty je ještě mrně a čeká nás psí puberta. Přesto doufám, že jí příjemná povaha vydrží, protože se od začátku kamarádí s téměř všemi psy, které potkáme, a vůbec nerozlišuje velikost či plemeno. Mezi její oblíbence tak patří německý ovčák, labradorka, vipet nebo shi-tzu. Se stejným nadšením si chodí prohlížet děti (nejspíš hledá svého „kluka“), a pokud si ji děti nebo dospělí chtějí pohladit, také ochotně přijde. Socializaci tedy řešíme ve velkém stylu a myslím si, že je to pro štěně to nejlepší. Do styku s kočkami už také několikrát přišla – určitě si myslí, že to jsou jen „divní psi“, protože je vyzývá ke hře. Místní kocour ji pohrdavě přehlíží, takže nakonec sedí bok po boku pod keřem a společně pozorují ptáky… Doma máme dvě morčata, se kterými jsem ji seznámila hned na začátku, jen je očichává, olizuje a jejich klec má jako televizi.

Krmení

Tahle kapitola by vydala na seriál, protože čím víc se ptáte a získáváte informace, tím víc vám jde z toho hlava kolem. Paní chovatelka nám dala sáček granulí pro první dny a dále doporučení krmit 3× denně, ráno syrovým masem a dvě dávky granulí. Jetty se ale na to tvářila všelijak, takže jsem nakonec drůbeží a hovězí vařila se zeleninou a těstovinami či rýží. Vařené jídlo dostává ráno, další dvě dávky tvoří granule. Ty ponechávám v suchém stavu, protože jsem se dozvěděla, že pokud je zaliju a pes je nesní do 20 minut, začnou kvasit a vše musím vyhodit. Navíc takto krmené granule jsou praktické, např. když se psem cestujete. Kupujeme kvalitní krmivo určené pro štěňata, ale na veterině mi paní doktorka rozmlouvala vařené krmení: granule prý již obsahují všechny živiny vyvážené. A pak si vyberte – něco řekne chovatelka, na veterině na to mají jiný názor, a pokud zavedete hovor na toto téma s pejskaři, zjistíte, že co majitel, to zase jiný názor. Jetty není velký jedlík (jenže přezubovala a tento proces ještě není u konce), takže nechávám na ní, kdy se rozhodne si granule dojíst. Občas dostane tvaroh naředěný trochou mléka, miluje plátkový sýr.

Život se štěnětem

Už teď je jasné, že štěně nám vneslo do života spoustu radosti a také pravidelný rytmus venčení. Díky procházkám objevujeme nové stezky v lesích a navazujeme kontakty s pejskaři. Večer nemusíme pouštět televizi, jede u nás jediný program – Jetty X! Jsem přesvědčená, že značka Toshiba vznikla u majitele tohoto plemene. Kde mám ponožku? To shiba! Proč jsou všechny papírové kapesníčky roztrhané na droboučké kousky? To shiba! Kdo mi rozcupoval konce tkaniček od bot? To shiba! Zkrátka si užíváme život s pejskem a rozhodně nelitujeme!