Chov papoušků v Austrálii II
Flying High Bird Sanctuary
Kromě soukromých chovatelů jsem v Austrálii navštívil také několik zoologických zahrad a ptačích parků. Jedním z velkých veřejných zařízení bylo Flying High Bird Sanctuary. Jednalo se v zásadě o jednu obrovskou voliéru o rozloze 5 000 m2, ve které létalo více než 3 000 ptáků, převážně papoušků. K tomu byl přidružen komplex menších voliér pro izolované jedince, kteří měli buď nějaký zdravotní problém, nebo se pro společný chov nehodili kvůli agresivnímu chování. Celé zařízení fungovalo jako „ptačí útulek“ pro zabavené jedince chované v zajetí nebo zraněné ptáky z volné přírody. Je neuvěřitelné, jaké množství papoušků a jiných ptačích druhů se zde tímto způsobem nahromadilo.
Voliéra není tvořena typickou australskou buší, ale bujnými zelenými porosty. Část, kde je velký altán na krmení ptáků, však osázená není a člověku tedy pohled na velká létající hejna papoušků či drobotě neunikne. Musím říct, že pozorování panenek muškátových (Lonchura punctulata), rýžovníků šedých (Padda oryzivora) nebo zebřiček (Taeniopygia guttata), jak poletují v listoví keřů, bylo krásným zážitkem. Co se týče druhové skladby obecně, byli zde k vidění jak původní australští zástupci, tak exotické druhy. Z papoušků tu byli početně zastoupeni loriové mnohobarví horští (Trichoglossus haematodus moluccanus), aratingové sluneční (Aratinga solstitialis), alexandři malí (Psittacula krameri) nebo alexandři velcí (Psittacula eupatria).
Větší druhy jako arové nebo černí a bílí kakaduové byli umístění v samostatných voliérách. Z ostatních ptáků mě zaujaly různé druhy plodožravých holubů. Na druhou stranu mě trochu zklamalo, že součástí tohoto společenství ptáků zapasovaného do přirozeného prostředí byly i mutace, které se sem vyloženě nehodí. Vzhledem k účelu tohoto zařízení se to však dá pochopit. Návštěva Flying High Bird Sanctuary je jinak skvělým místem pro fotografování, ptáci se nebojí a člověk tak má možnost vyfotografovat spoustu druhů z bezprostřední vzdálenosti v přirozeném prostředí.
Modrý amazonek černotemenný
Za dalším chovatelem jsme se museli posunout na jih o několik set kilometrů podél pobřeží. Dotyčný bydlel v přístavním městečku Hervey Bay, kde měl na zahradě postavené pěkné chovatelské zařízení. Design nebyl opět nikterak složitý, jednalo se o závěsné voliéry dlouhé 3–4 metry navazující na krytou chodbičku. Konstrukce byla jednoduchá, z ocelového jeklu, chodbu a část výletů kryl vlnitý plech. Chovatel krmil své svěřence převážně suchou směsí zrnin.
Přestože nebylo zařízení nijak obrovské a čítalo kolem 25 voliér, jednalo se o velmi zajímavou návštěvu. Dotyčný totiž choval modrou mutaci amazonka černotemenného (Pionites melanocephala). S největší pravděpodobností to není čistá modrá, ale parblue, tedy částečně modrá. I tak jde o velmi zajímavou mutaci, kterou u nás v Evropě nenajdeme. Modří amazonci se nevyskytují pouze v Austrálii, ale vlastní je také jeden chovatel v Panamě. Obě linie však pocházejí ze stejného zdroje. Je zajímavostí, že oběma chovatelům prodával přírodní amazonky černotemenné stejný brazilský dovozce. No a ve stejné době se v obou chovech objevili v hnízdě modří jedinci. Dovážení ptáci tak pravděpodobně pocházeli ze stejné lokality a štěpili do modré.
V Austrálii se tato mutace momentálně nachází ve čtyřech chovech, já navštívil dva z nich včetně tohoto zařízení, kam byl dovezen zmíněný odchytový štěpák. Chovatel mutaci už pravidelně odchovává. V době mé návštěvy mi ukazoval dvě desetidenní mláďata. Své odchovy momentálně začíná prodávat za cenu 350 tisíc Kč za kus. Druhý chovatel je prodával ještě o 70 tisíc Kč dráž.
Kromě vzácné mutace amazonka černotemenného měl chovatel ve své sbírce také různé mutační pyrury a mnichy. Jak už jsem zmínil v předchozím díle, přestože u nás o tyto ptáky už není takový zájem, v Austrálii se pořád jedná o žádané papoušky. V této kolekci mě zaujali také lutino pyrurové hnědouší (Pyrrhura frontalis).
Lutino ara ararauna
Návštěva dalšího chovatele probíhala trochu jiným způsobem než všechny předchozí. Domluvila ji má známá, se kterou jsem se sešel u chovatele s modrými amazonky. Bylo mi řečeno, že uvidím něco vzácného, vůbec jsem ale neměl ponětí, co to bude. Po návštěvě zařízení chovatele s modrými amazonky jsme se tedy dvěma auty vypravili asi 200 km směrem na jih podél pobřeží. Tázal jsem se, proč nemůžu dostat adresu a jet po vlastní ose, a slečna odpověděla, že daný chovatel do svého zařízení téměř nikoho nepouští, poněvadž se obává krádeže.
Cestování autem ubíhá po australských dálnicích poměrně rychle. Přestože je maximální povolená rychlost 110 km/h, všude je rovina „jako když střelí“. Po dvou hodinách sjelo auto před námi z hlavní silnice a pokračovalo po polňačce. Chovatel nakonec bydlel na odlehlé farmě, dalo by se říct úplně izolované od civilizace. Po příjezdu se nám dotyčný představil pouze křestním jménem a požádal nás, abychom nikde v Austrálii nezmiňovali, jaké ptáky vlastní a kde bydlí. Každopádně k nám byl velmi pohostinný a pozval nás na oběd, u kterého nám nakonec prozradil, co tak vzácného chová. Jednalo se o lutino mutaci ary ararauny, jejíž „pořizovací hodnota“ je asi 200 tisíc australských dolarů za pár. Uvozovky uvádím, protože se tito ptáci dají sehnat jen velmi obtížně. Před několika lety si pořídil chovuschopný pár a krátce poté docílil odchovu. Momentálně má v zařízení asi šest kusů. Přestože nejsem chovatelem mutací, vidět lutino aru araraunu bylo pro mě opravdu impozantním zážitkem.
Nové mutace, nebo kříženci?
Jedno z největších a nejhezčích zařízení celé Austrálie jsem navštívil ve městě Gold Coast. V celém komplexu se nacházelo více než 150 voliér, které byly obydleny převážně mutačními papoušky. Daný chovatel shodou náhod přednášel také na konferenci, které jsem se zúčastnil o několik dní déle. Jak už jsem zmínil, konstrukce zařízení i údržba byly na špičkové úrovni. Dotyčný měl však velmi zvláštní koncepci chovu. Podle něj není totiž nic špatného na tom, pokud zkřížíme modrou rozelu s papouškem červenočapkovým a získáme tak modré červenočapkové. Prý stačí pár generací a genofond jedince se od nakřížených genů „vyčistí“. Po celém zařízení proto byli k vidění nejrůznější možní kříženci a jejich mutace. Jednalo se například o černé, opalinové nebo lutino Rozely žlutohlavé získané z křížení s rozelami pestrými nebo o lutino lorie mošusové (Glossopsitta concinna) získané z loriů korunkových (Porphyrocephala ochrocephala). Já mám na hybridizaci zvířat jednoznačně negativní názor. Věřím, že křížením chovatel dává najevo, že je to v podstatě správné, a mohou to tedy dělat všichni. Z hlediska zachování druhu jsou navíc hybridi absolutně nepoužitelní a „vyčistit“ jejich mixovaný genofond je nemožné. Naopak se tak plýtvá potenciálem čistých ptáků. O to víc mě překvapilo, že tento chovatel byl pozvaný jako přednášející na největší konferenci pro chovatele ptáků, která se v Austrálii koná.
Kromě kříženců měl ve svém zařízení ale i zajímavé mutace, které vznikly přirozeně, tedy nikoliv hybridizací. Jednalo se o modré alexandry vousaté, zmíněné v předchozím díle tohoto článku. Celkem jsem jich zde napočítal více než 30. U stejného druhu jsem zde zaregistroval také mutaci fallow. Asi největším „špekem“ byla mutace kakadua žlutočečelatého (viz foto). Chovatel vlastnil jediný exemplář a vzhledem k tomu, že tento pták dosud neodchoval, si není jistý, o jakou mutaci se vlastně jedná a jakou má dědičnost. Oproti přírodně zbarveným jedincům je tento pták výrazně žlutější, oko má černé. Z přírodních papoušků byli v zařízení zastoupeni například Kakadu havraní (Calyptorhynchus banksii), kakadu přilbový (Callocephalon fimbriatum), ara ararauna (Ara ararauna) nebo Ara zelenokřídlý (Ara chloroptera).
Kromě názoru na hybridizaci byl však dotyčný příjemný chlapík. Po procházce zařízení nás vzal do domu a na terasu si s sebou přinesl hromadu ovocných a zeleninových slupek. Poté ji položil kousek od zápraží. Neuběhla snad ani minuta a z okolí se začaly slétávat různé druhy divokých ptáků. Mezi prvními byly rozely žlutohlavé, rozely pestré a loriové mnohobarví. Dále přiletěli flétňáci australští (Cracticus tibicen), medosavky modrolící (Entomyzon cyanotis), ledňáci obrovští (Dacelo novaeguineae) a nakonec i kakaduové žlutočečelatí (Cacatua galerita). Pro Australany jsou všechny tyto druhy běžnou součástí každodenního života, pro mě jako Evropana se však jednalo o krásný zážitek.
V Gold Coast se nacházel také další chovatel, v jehož sbírce byly převážně jihoamerické druhy papoušků. Specializoval se obzvláště na mutační pyrury. Přestože nebyla jeho zahrada nijak obrovská, voliéry měl moc pěkné a stejně tak ptáky. Poprvé jsem v Austrálii viděl hliníkové voliéry, tak jak je stavíme my u nás. Opět se jednalo o závěsné ubikace. Chovatel krmil převážně granulemi Zupreem, dále luštěninami, naklíčeným zrním, ovocem a zeleninou. Ptáci byli v perfektní kondici a evidentně se jim dařilo i odchovávat. Podle slov dotyčného vlastnil jako jediný v Austrálii dvoufaktorové violety pyrury zelenolícího (Pyrrhura molinae). Dále mě v jeho chovu zaujali také lutino a dvoufaktorové straky lorie mnohobarvého (Trichoglossus moluccanus). Díky této návštěvě jsme se od chovatele dozvěděli, že se nedaleko odsud koná další den ptačí burza. Samozřejmě mě zajímalo, jak taková ptačí burza v Austrálii vypadá, a proto jsme se jí zúčastnili.
Australská ptačí burza
Austrálie má sice téměř 100× větší rozlohu než Česká republika, ale žije zde jen dvakrát tolik obyvatel. Osídlení je tedy velmi řídké a soustředěné výhradně podél pobřeží. Vzdálenosti mezi jednotlivými chovateli jsou proto obrovské a uspořádat ptačí burzu srovnatelnou s českým Přerovem nebo nizozemským Zwolle je nemožné. Největší australská burza je tedy stejně velká asi jako Kladno. Podobně jako u nás zde převažují papoušci a droboť. Některé australské původní druhy se zde nabízejí doslova za hubičku. Vzpomínám si, že na burze pár chovatelů nabízelo kakaduy růžové za odvoz. Shodou náhod jsem se zde potkal se třemi chovateli, které jsem navštívil v předchozích dnech, a proto jsem se zde cítil skoro jako „doma“.
Hned po burze jsme měli domluvenou návštěvu u velkého chovatele arů. Bezesporu měl největší kolekci těchto papoušků v Austrálii. Jak už jsem zmínil v předchozím díle, celkový počet druhů papoušků chovaných v Austrálii je podstatně nižší než v Evropě a od toho se odvíjí také cena. Nejlevnější ary ararauny zde pořídíme za cenu přes 100 tisíc Kč za pár, u vzácných arů hyacintových pořizovací náklady šplhají do milionů. Tento chovatel byl už v důchodu a rozhodl se udělat si radost a sestavit největší sbírku arů. V jeho zařízení jsme proto mohli vidět ary arakangy (Ara macao), ary ararauny (Ara ararauna), ary vojenské (Ara militaris), ary zelené (Ara ambigua), ary zelenokřídlé (Ara chloropterus) a také několik malých druhů arů. Přestože nebylo zařízení zděné, působilo mnohem bytelněji a estetičtěji než většina předchozích. Konstrukce byla klasicky ocelová, krytá vlnitým plechem. Kromě arů byli ve sbírce k vidění také mutační alexandři malí (Psittacula krameri), papoušci mniší (Myiopsitta monachus), aratingové žlutí (Guaruba guarouba) a široká kolekce amazoňanů. Ke krmení používal chovatel v případě arů ořechy, amazoňanům dával klasicky směs semen a také granule.
V příštím díle řeknu více o dalších chovatelských návštěvách v oblasti dvou velkých měst, Brisbane a Gold Coast, a také popíšu průběh jedné z největších světových konferencí určených pro chovatele exotického ptactva ve městě Grafton.
