Venkovní voliéry a tzv. škodná 2
(dokončení z Fauny č. 3/2016)
Kuna skalní
V době, kdy bylo možno kuny odchytávat, jsem ve sklopci objevil obrovskou kunu s ukázkovou kožešinou. Chtěl jsem ji živou ukázat kolegům. Přepustil jsem ji do klícky z mřížek, které se používaly v chladničce. Odnesl jsem sklopec za dveře, otočím se – a klícka prázdná. Nemohl jsem uvěřit očím. Při spoji byly dva pruty mřížky o něco dál než všechny ostatní. Vzdálenost byla 4 cm. Tudy se kuna bleskově protáhla.
Nenapíšu nic nového, když uvedu, že kuna skalní je dnes nesmírně přemnožena. O jejím působení mohou hovořit i automobilisté, z nichž mnozí se o přírodu nikdy nezajímali, dokud nemohli ráno nastartovat zaparkované auto.
Jak se situace v početnosti populace kuny a pohledu na její užitečnost či škodlivost za desetiletí změnila, doložím dobovým textem. V publikaci Naše zoo z roku 1955, jejímž autorem je kolektiv v čele s prof. dr. Juliem Komárkem, autorem mnoha publikací ze života zvěře, myslivcem a skutečným odborníkem, jehož publikované lovecké zážitky mezi světovými válkami jsou mnohým čtenářům jistě známy, se uvádí: „… kuna je celkem málo škodlivá. Staletí žila na půdách vesniček, sýpkách i zámcích. Říkalo se jí kuna domácí. Tu a tam sice ukradla holoubata nebo povraždila kuřata, ale to činila mimo okruh svého stavení. Je hlavní pomocnicí v hubení škodlivých vrabců. Vlivem módy cena kožešiny dostoupila závratných výšek a během dvou tří desetiletí zmizely kuny skalní z vesnic téměř úplně. Kuna byla pojata do seznamu chráněných zvířat a je naděje, že se zase rozmnoží.“
Trvalo to dlouho, ale ochrana se podařila dokonale. Dnes sklízíme výsledky. Dříve uvádění škodliví vrabci skoro zmizeli, mizí i ostatní ptactvo a kuně zbývají jen myši – a ty nemizí, ač je ničíme sebevíc. Ale kuna je šelma a vše živé je pro ni magnetem.
V době, kdy tato ochrana nebyla, jsem do sklopců kolem voliér pochytal hodně kun. Jednou se dokonce stalo, že ve sklopci byly kuny dvě. Jen se dohaduji, jak se to mohlo stát.
Odchycenou, ale již samostatnou kunu jsem 3 roky choval ve voliérce. Po delší době částečně zkrotla, brala potravu přes pletivo z ruky, dokonce se nechala i pošimrat na kožíšku. Byla nepředstavitelně žravá. Maso, pečivo, ovoce, těstoviny, vařené brambory, granule, a všeho obrovské množství. Hlavy králíků, slepic, holubů, mrtvé ptáky. Řekl bych, že kdyby byla velikosti lva, sežrala by krávu. Chovala se celkem mile, navykla si být čilá ve dne. Při podávání krvavého syrového masa se musel dávat velký pozor, protože jakmile sousto uchopila, nepustila. Točila se do vývrtky, opírala se o pletivo, ale sousto nepustila. Být tam omylem prst, byl by kus pryč. Jistě si dovedeme představit její noční pobíhání po voliéře s vyplašenými ptáky. Že pobíhá po svislém pletivu, není nic obdivuhodného, ale když jsem viděl, jak běží po stropním pletivu hřbetem dolů, nechtěl jsem věřit vlastním očím. Do té doby jsem se domníval, že to dokáže jen veverka.
Jako zajímavost uvedu zážitek s kunou, která navštívila jednoduchou voliéru z králičího pletiva obsazenou drobným ptactvem: kanáry, zebřičkami, holoubky, byl tam i drozd a další, asi 25–30 kusů. Voliéra 5 metrů dlouhá, plná křoví, jednoduché pletivo. Dveře z přední strany zajištěné obrtlíkem, jak se to dělalo i u králíkáren. Ráno otevřeno, ptáci pryč, na zahradě kus tělíčka Kanára, kus dál hlavička rýžovníka. Obrtlík byl otočený dolů. Večer jsem zavřel, to jsem vždy kontroloval. Kuna šplhala po stěně, nohou se opřela o obrtlík, ten byl volný a její váhou se otočil dolů. Dvířka se pootevřela a lov začal. Jinak si to neumím vysvětlit. Od té doby obrtlíky stále někde používám, ale aby se nedaly otevřít dolů, jistím je zespodu šroubkem. Jednoduché, účinné zabezpečení.
Kočka domácí
Podobnou pohromou jako kuna jsou pro voliéry i kočky. Je jedno, jestli zdivočelé, nebo hodné domácí, které pobíhají v noci volně. Ptáci ve voliérách, pokud se nepohnou, jsou v bezpečí. Poplaší-li se, nastává katastrofa. Létající pták narážející na pletivo je pro kočku magnetem. Je to šelma a chová se přirozeně. Uváděné případy, že vlastní kočka si voliér nevšimne, nemohu komentovat, nemám s tím zkušenost. Je fakt, že kočka si vlastní zahradu hlídá a netrpí návštěvy cizích vetřelců.
Kočka chycená do sklopce a trochu dva dny „potrápená děsem“, majitel žil o 300 metrů dál, se tři roky v prostoru chycení neobjevila. Nevěřil bych tomu, u jejich domu se stále pohybovala. Nevím, jestli to je náhoda, nebo vyhýbání se místu špatné zkušenosti.
Lasice
Z více druhů připadá v úvahu hranostaj a kolčava. Na rozdíl od kuny loví i za dne. Lasice jsou nesmírně nebojácné a při lovu razantní a zdolají mnohem větší kořist než je jejich velikost. Pozřou z ní jen nepatrné množství. Hubením myší jsou velice užitečné, ale nesmí se nám dostat do voliér. Protáhnou se i nepatrnou štěrbinou. Uvedu jednu starou zkušenost. V blokových voliérách s papoušky a drobným ptactvem jsem nalezl Amadinu diamantovou bez hlavy. Druhý den další dva mrtvé ptáky. Nikde nic. Náhodou jsem hranostaje objevil za skleněným zdviženým okénkem do výletu. Podařilo se ho odchytit. Až další den jsem objevil odchlípnuté pletivo na stropě krajní voliéry, kudy hranostaj vnikl dovnitř a pohyboval se v jednotlivých odděleních. Všude plno úkrytů, budek, křoví, houštiny. Kdybych ho náhodou neobjevil, mohl zlikvidovat vše. Až po prohlídce jeho těla jsem si všiml, že měl levou přední tlapku za kloubem chodidla křivě srostlou, vybočenou. To se stalo v květnu. Čtyři měsíce předtím, v lednu, jsem chytil u voliér hranostaje do želez. Byl chycen za tlapku levé nohy. Voliéry jsem měl zabezpečené, ani potkan se do nich nikdy nedostal a užitečného hranostaje jsem pustil, ať chytá myši pod králíkárnou, kde se chytil. Pelášil pryč, trochu kulhal. Za čtyři měsíce se mně odvděčil.
Jak se říká – za dobrotu na žebrotu. Ale vážně. Chyba nebyla u hranostaje, ale v nedokonale zabezpečené voliéře. Už se mně to nikdy nestalo.
Myš domácí
Myši se dostanou všude, kde je dostatek potravy a nějaký, i nepatrný prostor na úkryt. Jak na ně? Někdo nedá dopustit na různé pasti, jiný na svoji kočku. Mně se nejvíce osvědčilo podávání jedovatých granulí, ale stále, celoročně. Myši zmizely a po objevení se nových je brzy klid.
To, že jedovaté nástrahy mnohdy roznášejí a ukrývají do zásoby, je známé, a aby se jed nedostal do styku s ptáky, to se dá zajistit. Radnice našeho desetitisícového města zajišťuje pravidelnou deratizaci v objektech města. Vlastníci soukromých objektů se mohou přihlásit k dodání návnady, kterou zaplatí radnice. Za několik posledních let této služby využilo každoročně 5–8 vlastníků nemovitostí. Co k tomu dodat? Hlavně že si lidé stěžují, ale sami pro to neudělají nic. Na přírodní dno výletů jsem na radu známého chovatele začal používat stavební drť zrnitosti 1cm do výšky 15 cm. Myši v ní nemohou dělat chodbičky, bortí se jim a je levnější než říční písek a vzhledem k výskytu škrkavek je drť výhodnější. Rychleji vysychá, případná vajíčka parazitů se po shrábnutí vrchní vrstvy s trusem spláchnutím dostanou dospodu, kde k nim papoušci nemohou. Drť se jednou za rok vymění.
Zabezpečení voliér proti škodné
Na rozdíl od volně žijícího ptactva mají ptáci ve voliérách jednu velikou výhodu. Člověk-chovatel jim může zajistit nejen dostatek potravy, ale i bezpečnost. To, že při dobře míněné péči mnozí lidé udržují při životě i jedince, kteří dále plodí v normálních podmínkách neživotaschopné potomstvo, by bylo další téma na obsáhlý text. Vše, co jsem výše o predátorech uvedl, je přirozený způsob života predátorů a neustálý boj o přežití. My lidé se nechováme jinak a nikdo nás za to nehubí.
Ptáci ve voliérách žijí v relativním bezpečí. Skutečný chovatel dokáže zabezpečit svým svěřencům bezpečné prostředí. Samozřejmě to nebude zadarmo. Kdo je šikovný, dokáže i s malým množstvím finančních prostředků dosáhnout stanoveného cíle.
Různé doporučované chytání do jestřábích košů, sklopců a trestuhodné trápení zvířat chycených do už léta zakázaných želez nebudu rozvádět. Místo chyceného nahradí brzy druhý. Z doby, kdy to zákon umožňoval, mám dost vlastních zkušeností. Toto počínání je dnes v rozporu se zákony a vzhledem k ceně dravců by se jednalo o trestný čin. Mnohé z ochranářských zákonů by potřebovaly novelizaci, ale zákonodárci mají dnes jiné problémy, se kterými si nevědí rady, než řešit přemnoženou škodnou.
Jsem přesvědčen, že naši mizející faunu je třeba chránit, ale u přemnožených druhů je třeba jejich počet rozumě usměrňovat, což není po stránce legislativy vůbec jednoduché. Kdo jiný než i chovatelé, kteří mají k živým tvorům nejblíže, by této ochraně mohl být prospěšný.
Následující návrh zabezpečení venkovních voliér proti škodné není nic nového. Je to jen můj osobní názor, se kterým se mnozí čtenáři nemusí shodovat.
1. Nejdůležitější je zajistit pletivový strop. Pobíhá po něm kuna, kočka, útočí dravci. Pokud není z plného materiálu, musí být druhé pletivo 5–10 cm nad prvním stropem voliéry. Toto dvojité pletivo nezabezpečí plašení ptáků po stropě pobíhající šelmou a jejich případnému zranění narážením do pletiva.
2. Zadní stěna jednotlivé voliéry by měla být plná, ještě lepší je, když je pletivová pouze přední stěna.
3. U voliér se záletem se při útoku dravce ptáci uchýlí dovnitř, kde také spí, a ani v noci pak nejsou ve výletech s jednoduchým pletivem ohroženi, pokud se nevyplaší a nevyletí dopředu, což se někdy určitě stane.
4. U vnitřních voliér, kde jsou večer ptáci uzavření a výlet otevřen až ráno, je ochrana dokonalá. Chovatelé papoušků křiklounů jsou tím chráněni i před stížnostmi sousedů.
5. Dvojité pletivo přední stěny je dokonalá, ale trochu neestetická ochrana.
6. U blokových voliér je nejpraktičtější ochranná chodba zasklená nebo jen pletivová.
Řešení je více a jsou závislá na druhu chovaných ptáků, zkušenostech, a především na zdravém, řekl bych selském rozumu chovatele.
Mgr. Otakar Německý
