Problémy v chovu drůbeže
Zvukové projevy
Než si pořídíte chov, je dobré se na názor zeptat i vašich nejbližších sousedů nebo i na obecním úřadě, abyste předešli pozdějším nepříjemnostem. Na vesnici zvířata jistě patří, ale chov by neměl nikoho nadměrně obtěžovat, např. přehnanou koncentrací zvířat. Někdo si koupil dům na vesnici jen pro svůj klid a až hrobové ticho a rušit jej může i kohoutí kokrhání. Jiní mají štěstí na tak tolerantní sousedy, že si mohou dovolit držet párek slepic i na balkoně paneláku… Každopádně pamatujte i na to, že slepice nejsou zrovna tichá zvířata, a pokud si k nim pořídíte i kohouta, brzké ranní kokrhání může leckomu vadit.
Kohoutí kokrhání má podobný význam jako tokání. Pro slepici představuje formu dvoření se, pro jiné kohouty vymezuje hranice teritoria. Délka i síla kokrhání je různá u různých plemen. Méně pronikavé je kokrhání kohoutů některých plemen, např. zdrobnělých staroanglických nebo novoanglických bojovnic. Kohouti kokrháčů kokrhají delší dobu, jejich kokrhání ale není tak intenzivní. Poslechnout si je můžete např. na www.youtube.com. Zabránit těmto hlasovým projevům nelze, můžete se ale pokusit oddálit ranní kohoutí kokrhání např. umístěním kohouta na noc do tmavé přepravky nebo zatemněním kurníku.
Kohouti vydávají také další zvuky, např. předehrou k páření je kohoutí gogerók, vydávají také varovné zvuky, které se liší podle zpozorovaného nebezpečí, např. nebezpečí ze země signalizuje gogogogogok, nebezpečí ze vzduchu kréé. Slepice láká k potravě tak-tak-tak…
U slepic je charakteristickým zvukem kdákání, svá kuřata svolává a shání kvokáním.
Mezi druhy s výraznými hlasovými projevy patří také perličky, pronikavé je i volání kohoutků křepelek. Ozvat se dokážou i husy, zejména pokud jsou rušeny nebo se na jejich území objeví nezvaný vetřelec (o těch našich víme vždycky ještě dříve, než host zazvoní u dveří).
Stížnosti týkající se chovu zvířat jsou poměrně časté. Česká společnost je v tomto případě mnohem méně tolerantní než ty zahraniční. Zatímco u nás se velkochovy umisťují do určené vzdálenosti od obytných zón, v sousedních zemích je často možné vidět farmu přímo uprostřed vesnice.
Vždy je to o sousedské domluvě. Pokud však domluva není možná, je potřeba se obrátit na příslušný úřad v místě bydliště, který řeší občanskoprávní spory.
Chování slepic
Říká se, že slepice jsou pitomé. Nemyslím si to – jen jdou důsledně za kouskem čehokoli, co by mohly sezobnout, a také rychle reagují na všechno, co je jim podezřelé – plaší se, bezhlavě unikají a hledají úkryt. I mezi slepicemi jsou různá plemena, která se odlišují mimo jiné temperamentem. Některá jsou velmi energická, většina krajových plemen má zachovány ochranné pudy – např. kuřata české slepice se při pocitu ohrožení přikrčí a rychle hledají úkryt. Jiná plemena jsou klidná a tvárná (např. těžká plemena), další agresivní (např. kohouti bojovnic k sobě navzájem).
Chování slepic ovlivňuje i sám chovatel. Základní zásadou je, že ke zvířatům přistupujeme klidně. Rozrušená zvířata se hůře chytají, může také dojít k poraněním. Chytáme je šetrně za trup, ne jen za běháky, křídla, ocas, nebo dokonce za krk. Pomůckou při chytání může být přenosný skládací plot (zábrana) nebo háček na tyči dlouhé 2–2,5 metru, kterým drůbež chytíme za běhák. Zvířata, u nichž to dovoluje hmotnost, držíme na dlani tak, že hlava směřuje směrem k paži, prsní kost spočívá na dlani a prsty dlaně držíme běháky, popř. i křídla. Při manipulaci je potřeba dát pozor, aby nedošlo ke zranění zvířat ani osoby, která s nimi manipuluje.
Když se ke zvířatům přistupuje s nervozitou, uspěchaně, dělají se prudké pohyby, budou se slepice plašit a reagovat velmi podobně. Pokud se chová pohromadě více plemen, chování od sebe doslova „odkoukají“. Příkladem mohou být kuřata plymutek, která jsou jindy klidná, ale při společném odchovu s českými slepicemi při každém otevření odchovny „mizí“ pod krmítky.
Zvířata z hejna chovaného ve velkém prostoru, která s člověkem přijdou do styku jen minimálně, je problém chytit, natož umístit ve výstavní kleci. Kuřice, které si nezvyknou na kurník, budou hřadovat vysoko na stromech. Řešením je krmení v kurníku a na noc zavírání.
I u temperamentních plemen není s jejich „divokostí“ problém, pokud si odmala zvykají na přítomnost chovatele. I tato plemena se dají ochočit, zvyknou si i na přítomnost dětí. Také po začátku snášky se slepičky zklidní.
Stres
Stres ovlivňuje růst, zdraví i užitkovost zvířat. Kurové nejsou samotáři, ale žijí v hejnech, není proto vhodné držet např. jako mazlíčka jen jedno zvíře. Stres může způsobit jakákoli změna situace v chovu, např. přidání nového zvířete, změna prostředí, teploty, světelného režimu, změna krmné dávky, nedostatek vody, přítomnost parazitů apod.
Stres může zvířatům způsobit i chovatel svým přístupem. Podle toho, jak se ke zvířatům chová, reagují i ona. Vhodné je klidné, rozvážné zacházení. Jednotlivá zvířata, ale i plemena reagují na změny různě intenzivně. „Ostřejší“ budou vždy reakce živých, temperamentních plemen. I ta se ale dají „ochočit“, resp. zvyknou si na přítomnost chovatele. Osvědčila se mi i babiččina rada – nechat v kurníku puštěné rádio. Stres se dá ovlivnit i přidáním aditiv, např. vitaminu C (kyseliny askorbové).
Nepokoje v hejnu
Zvířata (kohouti i slepice) se „perou“ především kvůli určení hierarchie v hejnu. Ze zkušenosti víme, že při společném odchovu kohoutků není s potyčkami problém, ten ale nastane, pokud se do hejna dostane jakékoli cizí zvíře. Kohoutky a slepičky je vhodné odchovávat odděleně – mladí kohoutci slepičky obtěžují a ty pak mají strach jít i ke krmítkům.
Při sestavení hejna nebo při přidání cizího jedince mezi sebou zvířata bojují o postavení v hejnu. K boji může docházet i po jen dočasném odebrání zvířete z hejna. K boji dochází především v uzavřených omezených prostorách. Doporučuje se změny v hejnu dělat večer, když už jsou slepice na hřadech. Ráno je pak z kurníku vypouštíme společně. Pro nastavení nové hierarchie jsou menší roztržky v hejnu nezbytné. K tvrdším bojům dochází mezi temperamentními plemeny. Pomoci může např. šikmé umístění hřadů v kurníku.
Agresivita
Agresivita zvířete záleží na plemeni, především ale na linii či na jedinci samém. Agresivitu ovlivňují i podmínky chovu. Důvodem agresivity může být i to, že kohout je v hejnu jediný. Podle některých studií se zvířata vychovaná člověkem chovají tak, že ho považují za příslušníka svého rodu.
Útokům lze předejít např. odpoutáním pozornosti na zrní, nevhodné je utíkat, samozřejmě podle situace. Některým kohoutům stačí dát „za vyučenou“, ukázat jim, „kdo je tady pánem“.
Jinde pomáhá mít tři a více kohoutů v jednom hejně. Někteří kohouti útočí jen tehdy, cítí-li ohrožení hejna. Zvláště pokud máme malé děti, je na zváženou, zda takový útočník neskončí v kuchyni. Podobně jako jiné vlastnosti je i agresivita dědičná. Pokud si v chovu ponecháte kohouta, který se k vám chová agresivně, toto chování bude vlastní většině jeho potomků.
Agresivita vůči jedincům vlastního druhuje je typická především pro jedince bojových plemen. Doporučují se minimální zásahy do chovného hejna. Kohouty je zpravidla potřeba chovat odděleně.
