S rakovnickými kotrláky červenými sedlatými jsem se poprvé setkal před čtyřiceti lety, kdy jsem vyrůstal v Jarošově u Litomyšle. Tehdy jsem choval moravské pštrosy a koburské skřivany, kteří polařili, což znamená, že téměř vše ke svému životu si obstarali sami, na polích a u cest v okolí bydliště. Tehdy děti ještě neseděly u počítačů, ale hlavně kluci chovali holuby. Skoro všichni. Můj kamarád tehdy sehnal pár červených sedlatých rakovnických kotrláků a slíbil mi, že mi jejich mladé nechá, ale bohužel nic neodchoval. Líbil se mi nejen vzhled těchto holubů, ale hlavně válení, které v letu ochotně předváděli.
Rakovnický kotrlák patří do velmi heterogenní skupiny rejdičů, kde vedle středních i větších plemen tvoří hlavní jádro holoubci malého vzrůstu, z nichž naprostá většina dovede během letu předvádět určité prvky akrobacie. U rakovnického kotrláka nazýváme tuto dovednost válení – holubi dělají během letu přemety nazad. Když jsem si přivezl první holuby, byl jsem zklamán, že neválí. Ukázalo se, že mám místo dvou párů čtyři samce. Jednoho ze samců jsem vyměnil za holubici a zbylí tři samci se okamžitě před ní začali předhánět, který je nejlepší, a najednou váleli. Hodně záleží i na prostředí. Nejlepší je, když je holubník umístěn na půdě, kde mohou kotrláci válet při sestupném letu. Ještě lepší je, když mohou válet do otevřeného údolí. Rakovnický kotrlák dělá během letu zpravidla dvě až čtyři otočky a točit přestává někdy i metr od země. I holubi z voliérových chovů mají k válení genetické dispozice, a jakmile přijdou do vhodných podmínek, projeví se.
Koncem 90. let jsem se věnoval chovu zdrobnělé drůbeže a měl moravské pštrosy černé šupinaté. Roku 1998 se to ve mně zlomilo a pořídil jsem si černé sedlaté rakovnické kotrláky od Jury Jadrníčka. Vedle modrých sedlatých patří právě černí k těm nejnáročnějším. Tehdy jsem již bydlel v Miřetíně. K černým jsem pořídil šedohnědé sedlaté od př. Petáka. Spojením těchto holubů se časem projevily skryté vlohy pro červenou recesivní barvu a v odchovu se objevili červení sedlatí. Ti se zalíbili nejen mně, ale i mému tehdy šestiletému synovi Romanovi, který mě utvrdil v tom, že červené sedlaté si musíme nechat. Byl to můj vysněný ráz od dětství, a tak jsem ho rád rozšířil. Dokonce až na úkor černých sedlatých, které jsem přenechal Martinu Kodlovi v roce 2005. V chovu černých sedlatých jsem spolupracoval s Ing. Jiřím Jadrníčkem a s Miroslavem Lubasem, který mi při jedné návštěvě v podstatě vnutil pár bílých. Bílé jsem pustil na střechu a začali se mi líbit. Brzy přibyl druhý pár a nějakou dobu jsem choval červené sedlaté a bílé. U červených sedlatých jsem spolupracoval s Miroslavem Lubasem a od roku 2004 jsme si občas něco vyměnili s Pavlem Barnou, ačkoliv oba preferujeme poněkud jiný typ rakovnického kotrláka. Já upřednostňuji holuby hlavaté a zobaté, tedy s výraznými hlavami a široce nasazeným zkráceným zobákem, zatímco Pavel se zaměřil na elegantní tělesné tvary s kratší zadní partií a přiměřenou hlavou. V roce 2009 jsem do chovu zařadil holuba od Martina Kodla, po kterém jsem do chovu zařadil některé výletky, po nichž dosud odchovávám krásné holuby. Velmi mi do chovu pomohla velmi kvalitní holubice od Pavla Piše, kterou mi věnoval na oplátku, že jsem mu pomohl v počátcích jeho chovu rakovnických kotrláků.
Jednou se mi spářil bílý holub se žlutou sedlatou holubicí, kteří si před sezonou „zbyli“. Dali sedlatou holubici bez kapky a s neprobarvenými zády, ale byla velmi krátká v zadní partii a typem vyčnívala. Holubičku jsem dal na nejlepšího bílého holuba a výsledek byl výborný. Dávali polovinu mladých bílých, polovinu s nějakým černým brkem v ocase, ale kvalitu bílých toto spojení velmi zvedlo. Kvalitu rakovnického kotrláka lze zvýšit i křížením s jinými plemeny. Prošlechtěnost plemenných znaků hlavy u bílých pozvedlo vkřížení pražského krátkozobého rejdiče, zadní partii zkrátil zase italský racek. U sedlatých se vícekrát použil komárenský rejdič, zejména u Martina Kodla. Tento rejdič je sám o sobě velmi malebný a z estetického hlediska splňuje nejpřísnější kritéria, ale na holubníku je velmi líný, proto jsem si komárenského rejdiče do chovu nikdy nenechal.
Červení plnobarevní přibyli v roce 2010. Tento ráz je téměř nejtypičtější, s výraznými hlavami, krátkými, širokými zobáky a krátkým ocasem. Teprve před dvěma lety jsem si pořídil modré sedlaté, kteří potřebovali zvýšit kvalitu. Na poslední speciální výstavě už jich bylo dost a nacházeli se mezi nimi velmi dobří holubi. Původní modré sedlaté jsem získal od Pavla Barny a Michala Martinkoviče. Původ byl od Ervína Jäkla z Břeclavi, dost se jich dříve chovalo na Rakovnicku a kvalitní měl také Jirka Holeček. Posily do chovu jsem získal u Michala Martinkoviče na Slovensku a od Pavla Barny, který bydlí poblíž Chomutova, jeden kus mám ještě od Miroslava Lubase. V současné době tvoří můj chov pět párů modrých sedlatých, jedenáct párů červených sedlatých, pět párů bílých a čtyři páry červené.
V roce 2012 jsem se rozváděl a rok bydlel v Jarošově, kde kotrláci obsadili půdní holubník o rozměrech 5 × 6 metrů. Na půdě byla tehdy sláma, takže jsem chov držel na vysoké podestýlce, která holubům vyhovuje. Díky velkolepým rozměrům tamního holubníku dokázali válet v holubníku v horizontální poloze, což bylo velmi zajímavé. Neméně pozoruhodná byla i rodičovská péče během stěhování. Holoubata jsem převážel v době kroužkování navečer i s rodiči do nového holubníku, kde jsem je umístil do hnízdního budníku. Páry si v něm do rána zvykly a holoubata zdárně odchovaly. Po dalším roce jsem se přestěhoval do Březové nad Svitavou, kde jsem vzhledem k umístění domu u hlavní cesty Brno–Svitavy i k početným dravcům musel brzy zapomenout na volný chov a přejít na voliérový. Když už se bavíme o dravcích – na podzim přilétá ke krmítkům značné množství sýkorek a jiné drobotiny, zatímco k jaru jsou krmítka takřka prázdná. Je to zásluhou přemnožených krahujců.
Chovný holubník jsem vytvořil přestavbou původního skleníku. Je rozdělen na dvě oddělení, tedy lze rozdělit holuby po sezoně podle pohlaví. Menší oddělení také prospívají zvýšení důvěry k chovateli, ve velkém prostoru by byli holubi lekavější. Na podlaze mám umístěný drátěný rošt. V jednom oddělení jsou hnízdní budníky na patro, ve druhém vedle sebe. U budníků na patro probíhá sezení na vejcích v horním podlaží, chovní holubi nejsou rušeni holoubaty, která se ve stáří asi tří týdnů přemisťují dolů, kde vyčkají doby k opuštění budníku, zatímco rodiče mohou nahoře pečovat o další snůšku. Osvědčilo se mi zakrytí obou hnízd 15 cm vysokou přepážkou, holubi sedí klidněji a spolehlivěji. Více jsem spokojen s budníky vedle sebe, přičemž vpředu a uprostřed budníku je 15 cm vysoké prkno, díky němuž holoubata nepřelézají. Pro mladé holuby mám nachystaná dvě oddělení, kde mohou bez narušení starými jedinci zdárně dospět. U obou holubníků mám nezastřešené voliéry, aby holubi byli nuceni být na sluníčku, větru i dešti, které se dobře projevují na jejich vitalitě a výborné zdravotní kondici. Rakovnický kotrlák není náročný na krmení. Při pestřejší stravě prospívá nejlépe, ale spokojí se s málem. Holubům předkládám vlastní směs sestávající z pšenice, kukuřice, hrachu, pelušky, slunečnice, řepky a prosa. Kukuřice má význam pro získání krásně prokrvených obočnic, ale tento jev je podmíněn i geneticky. Krmením lze barvu obočnic zlepšit, ale každý rok mi vyběhne během hnízdění nějaké holoubě, které má obočnici světlou a ani krmení s tím nic nezmůže. Nezanedbatelný význam pro dobrou kondici zdravotní i kvalitu opeření má koupel, kterou moji holubi mají k dispozici jednou týdně, v létě dvakrát. V zimě se ochotně koupou i při minus patnácti. Tento holoubek je vynikající rodič. Nechávám přibližně pět hnízdění, během nichž odchovám od páru 8 až 10 holoubat. Přes kratší zobák krmí mladé naprosto příkladně, a dokonce mi v minulosti vychovali i mnohem větší plemena, když plnili roli chůvek. Určité potíže v minulosti byly s kresbou u holoubat. Říkal jsem, že je pro mne radost, když má pár jedno dobře kreslené holoubě. Dnes už to netvrdím, protože dobře kreslených mladých bývá dost. Chov kreslených rázů bude dále přinášet chovatelský adrenalin, protože nikdy nemáte jistotu, zda mládě nebude mít vady kresby, jako jsou malá, od čela odsazená kapka či jiné nedostatky.
V klubu chovatelů rakovnických kotrláků pořádáme letní setkání a pak hlavní speciální výstavu, která se koná v lednu v Lysé nad Labem. Účastníme se také celostátních výstav v Lysé a naposledy na evropské výstavě v Metách ve Francii. Díky Martinu Kodlovi se z nás stala nejen parta výborných kamarádů, ale on také dokáže sehnat finanční prostředky pro pokrytí většiny výstavních poplatků pro členy klubu. Pro naše členy zajišťujeme svoz na výstavy, já vozím holuby i Slovákům, zatímco Pavel Barna nezapomíná na chovatele ze severu Čech a z Rakovnicka. Díky tomu počty holubů na našich výstavách stoupají a kvalita je také narůstající, byť počet členů klubu vzhledem k vysokému věku části členské základny významně klesl. Přesto si myslím, že rakovnický kotrlák je temperamentní, vděčné a líbivé plemeno, které se spokojí s málem a přitom se odvděčí chovateli početným odchovem a krásnými životními a letovými projevy. Osobně mě těší, že pro rakovnického kotrláka v rázu žlutém sedlatém se rozhodl i můj syn Roman, který ho drží v počtu devíti párů a získává s ním již cenné výstavní úspěchy.
text a foto: Alex Veselý