Při každodenním fotografování úchvatných tropických motýlů na břehu Sapulutu jsem se po nějakém čase začal kamarádit s domorodým lovcem, který tudy každé ráno projížděl na své dlouhé lodi. Říkal jsem mu pirát, neboť s šátkem ovázaným kolem hlavy a mačetou za pasem tak skutečně vypadal. Občas mi nabízel k odprodeji ryby, ptáky, a jednou dokonce divočáka, kterému zde říkají babi utan. Mne však z masa zajímal pouze kaloň, kterého zde kdysi jedl přírodovědec Jiří Hroník, o čemž pak vydal svědectví ve svých denících. Chtěl jsem ho ochutnat také z nostalgie k Poláčkovu románu „Bylo nás pět“, kde se v jedné z příhod píše o hostinci U Kaloně jedlého.
Jednou večer, když jsem meditoval za zvuků žab a cikád na plochém kameni v řece, ozvaly se známé, pravidelné šplouchavé zvuky vyřezávaného pádla a vzápětí se v zátočině vynořila vratká loďka mého piráta. Už zdálky divoce signalizoval, že veze něco opravdu velkolepého. A skutečně. Když přirazil ke břehu, vytáhl z rotangové torny jako meloun velký plod durianu. Toto tropické ovoce, které jsem vídal zatím jen na malajských tržištích a jež jsem si pro jeho vysokou cenu, a především pověst velkého smraďocha nikdy nekoupil, mohlo být nyní za pouhých 5 ringitů moje. Nezaváhal jsem a durian koupil. Celý večer jsem se pak kochal pohledem na tento prapodivný zelenožlutý a navíc jako kaštan ostnatý tropický plod velikosti melounu.
Ráno uhodila hodina H, kdy mě hlad dohnal k rozporcování této exotické snídaně. Vzal jsem tedy mačetu, bez které se člověk v pralese jen těžko obejde, a jedním mohutným sekem durian rozpůlil. To, co následovalo, se dá popsat podobně, jako to kdysi udělal Miroslav Švandrlík v „Neuvěřitelných příhodách žáků Kopyta a Mňouka“, kdy Mňouk věnoval svému kamarádu Kopytovi k Vánocům zabalené pštrosí vejce vyřazené ze staré školní sbírky a Kopytův tatínek v domnění, že jde o ragbyový míč, do tohoto dárečku vší silou kopl. Vejce však bylo „díky“ svému stáří pukavcem, který v tu ránu zasmrděl celý dům, takže pak rodina Kopytova i s ostatními nájemníky byli nuceni strávit Štědrý den na mrazu před barákem.
Něco podobného, ale pravděpodobně daleko horšího postihlo nyní mou maličkost. Puch, který se rozlinul pralesem, byl nepopsatelný, a kdyby se o to člověk přece jen měl pokusit, padaly by asi takové příměry jako hnilobný pach mrtvol, žumpy, některých zralých sýrů, tlejícího oplodí ginkgo biloby, mokrých psů a opileckých chřtánů. Nemaje plynové masky, musel jsem urychleně opustit tábor a po celodenním bloudění v odlehlých částech svého zoologického teritoria jsem se večer s obavami navracel zpět. Durian vítězoslavně trůnil na stole a v bzukotu much už jen lehce dosmrdíval. Z obav se rázem stala zvědavost: jak asi tato vyhlášená lahůdka nejvybranějších jídelních tabulí chutná? Začal jsem uvažovat, co z durianu se vlastně jí. Je to ona bílá slizovitá věc, co obaluje semena, nebo jsou to snad přímo ona zvláštní semena velikosti našich kaštanů? Při vzpomínce na gurmány ve stylu francouzských žabožroutů jsem ani tuto možnost nechtěl vyloučit. Vnořil jsem tedy prst do „slizu“ a s přivřenými víčky a „kolíčkem na nose“ ho strčil do úst. Ne! Tenhle vetřelčí výměšek se z durianu jistě nejí! „Fuj, jak mě to mohlo vůbec napadnout!“
Dužina pod slupkou ve mně také nevzbuzovala pražádnou důvěru, takže zbývala semena. S tímto logickým zjištěním jsem byl rázem spokojen a semena putovala do ešusu s vodou, aby se z nich ten prapodivný smradlavý „rosol“ odmočil. Zbytek jsem zahodil kamsi do forestu, mouchy si jistě dají.
Za dva dny jsem semena vyndal z vody a po velkém přemáhání jich asi pět snědl. Chutnalo to všelijak, ale rozhodně to nebyla žádná lahůdka.
Večer jsem si počkal na piráta a hned, jak připádloval, jsem na něj volal, co že se z toho durianu vlastně jí. „Přirozeně že ten slizký míšek!“ děl domorodec. „Přece bys nejedl ta semena, to bys musel bejt snad úplně blbej!“