Lemuři v přírodě a lidské péči

Lemuři jsou poloopice žijící jen na Madagaskaru. V různých biotopech ostrova bylo dosud popsáno více než sto druhů těchto endemitů. V lidské péči se bohužel daří chovat jen velmi málo z nich.

Největší druh lemura, Archeoindnis fortoynotii, který vážil 200 kg a byl velký jako osel, vyhynul v důsledku klimatických změn kolem roku 350 před naším letopočtem. Příčinou vyhubení dalšího druhu již byli lidé. Megaladepis edwardsi vyhynul v 15. století našeho letopočtu v důsledku ničení jeho životního prostředí osadníky ostrova. Tento lemur byl 150 cm velký, vážil až 80 kg a byl podobný lemuru Indri indri, který na Madagaskaru žije dosud. Jelikož devastace ostrova vypalováním původních biotopů za účelem výroby dřevěného uhlí a získání zemědělské půdy pro rychle přibývající a hladovějící lidskou populaci na Madagaskaru pokračuje v narůstající míře, čeká pravděpodobně i Indriho podobný osud jako jeho předchůdce. V ohrožení jsou i ostatní druhy lemurů, jejichž životní prostředí nenávratně (neobnovitelně) mizí. Situace je o to vážnější, neboť v lidské péči mimo území ostrova se daří chovat a odchovávat mláďata jen od několika z nich.

Flóra i fauna Madagaskaru vykazují vysoký stupeň mikroendemismu.

Některé druhy lemurů obývají jen velmi malé lokality, údolí, pohoří, část deštného pralesa, trnitý buš, nebo dokonce jen jediný malý les. Na těchto klimatem specifických a často izolovaných územích rostou endemitní druhy rostlin, na kterých jsou zde žijící živočichové závislí a stávají se tzv. potravními specialisty. Ke svému přežití a zejména k schopnosti rozmnožování potřebují určité rostliny a v jejich listech, květech, plodech, kůře a koříncích obsažené látky, které jsou pro život těchto zvířat mnohdy nenahraditelné. Některé druhy lemurů potřebují ke svému přežití i určité minerální látky a stopové prvky (nebo ještě „něco“, co vědci stále zkoumají) obsažené v půdě jejich jedinečného biotopu. Toto může být jeden z hlavních důvodů nemožnosti držení mnoha endemitních živočichů v lidské péči. V umělých chovech se proto daří těm lemurům, kteří ve své domovině obývají více druhů biotopů, vyskytují se v relativně rozmanitém prostředí a přijímají co nejširší spektrum potravy. Zejména pak těm, kteří se dokázali alespoň částečně přizpůsobit i změněným podmínkám ve své domovině. Do této „chovatelské“ kategorie patří jen několik druhů tzv. denních lemurů, jejichž nejznámějším a nejčastěji chovaným zástupcem je lemur kata. Na druhém konci jsou sifakové, jejichž zástupce, lemura Indri se ani přes řadu pokusů odchovat v lidské péči dosud nikomu nepodařilo.

V lidské péči

Chov lemurů může být – zjednodušeně řečeno – velmi snadný, velmi obtížný, nebo nemožný a dá se říci, že záleží čeledi, do které daný druh patří. Pět čeledí těchto madagaskarských poloopic lze dle tohoto schématu seřadit asi takto: lemurovití denní, makiovití, ksuklovití, lemurovití noční a indriovití.

Lemurovití denní

Do této čeledi patří pět rodů s více než třiceti druhy středně velkých lemurů dlouhoocasých (1–6 kg, 30–60 cm bez ocasu). Jsou to většinou všežravci, ale podstatnou složku jejich potravy tvoří květy, pupeny, listy a plody stromů a keřů. Na Madagaskaru se vyskytují v různých biotopech. Žijí ve skupinách někdy i více než čtyřiceti jedinců. Nejznámějším zástupcem této čeledi a asi nejznámějším lemurem vůbec je lemur kata. Lemury kata chová mnoho zoologických zahrad a řada soukromých chovatelů na celém světě. Jsou to kontaktní čilá zvířata, která lze i v zajetí chovat ve větší skupině. Jsou častou „atrakcí“ i malých zoologických zahrad a zookoutků, kde se nechají návštěvníky krmit z ruky. Z této čeledi se kromě lemura kata v českých zoo chová ještě dalších jedenáct druhů (lemur běločelý, lemur bělohlavý, lemur černý, lemur korunkatý, lemur červenobřichý, lemur rákosový, lemur rudočelý, lemur tmavý, vari bělopásý, vari černobílý a vari červený). Situace v ostatních evropských zoologických zahradách je podobná. Kromě přirozené potravy (listy, pupeny, květy stromů, ovoce a zelenina) jsou těmto lemurům podávány komerčně vyráběné granule pro listožravé poloopice.

Makiovití

Do této čeledi patří pět rodů s asi dvaceti pěti druhy malých lemurů. Jsou to nejmenší a nejprimitivnější primáti na světě. Jsou to vyloženě noční živočichové žijící ve skupinách 5 až 20 jedinců v korunách stromů. Jsou všežraví. Jejich hlavní složkou potravy je u většiny z nich míza stromů, květy, nektar a ovoce. Nemalou složku jídelníčku tvoří také hmyz a drobní obratlovci. Nejmenším zástupcem čeledi je maki Berthenův (25 g, 9 cm bez ocasu) a největším maki velký (500 g, 25 cm bez ocasu). V zoologických zahradách a v soukromých chovech se relativně často chová jen maki trpasličí. Jsou to aktivní společenská zvířata žijící v nočních pavilonech, kde je jim předkládán pestrý jídelníček podobný tomu, který si dopřávají ve své domovině. Míza je jim podávána ve formě komerčně připravované arabské gumy. Také nektar dnes nabízí řada „výrobců“. U nás tento druh chovají dvě nebo tři zoo a několik soukromých chovatelů.

Ksukolovití

Jediným druhem této čeledi je ksukol ocasatý. Jeden z nejpozoruhodnějších a pro mnohé „nejodpornějších“ živočichů na naší planetě. Délka jeho těla i s ocasem je až 80 cm a váha až 3 kg. Jeho ostré řezáky stále dorůstají, podobně jako zuby hlodavců. Na prstech nemá nehty jako ostatní primáti, ale ostré drápy. Jeho ušní boltce připomínají uši netopýra. Žije samotářsky a skrytě, nesnáší světlo. Za potravou vychází až uprostřed noci, kdy se ozývá hlasitým chrochtáním. Jeho potravu tvoří larvy žijící ve dřevě stromů, ovoce, listy, plody, květy, dužina bambusu a kokosových ořechů. Příležitostně požírá i ptačí vejce. Ksukol ocasatý byl dlouho pokládán za vyhynulý druh. Znovuobjeven byl až v roce 1957. Je to jediný druh lemura, kterého domorodci neloví pro maso, ale nemilosrdně zabíjejí z důvodu pověry, která říká, že je nositelem „hněvu předků“ a na koho ukáže svým dlouhým prstem, ten zemře. O životě ksukola ocasatého je více informací jen díky jeho chovu v zajetí. Jeho intenzivním výzkumem se zabývají vědci v umělých chovech na Madagaskaru a v USA. V lidské péči na celém světě je dnes drženo přes dvacet jedinců. První v lidské péči odchované mládě ksukola ocasatého v roce 1992 dostalo jméno „Modrý ďábel“.

Lemurovití noční

V této čeledi je jen jediný rod s asi 25 druhy. Jsou to samotářští menší lemuři (20 až 30 cm bez ocasu). Za potravou se nevydávají v noci, ale již za soumraku. Přes den se ukrývají v dutinách stromů. Jsou to vegetariáni a živočišnou stravu přijímají jen v malém množství. Jednotlivé druhy této čeledi žijí v malých, ohraničených od sebe vzdálených lokalitách a odlišných biotopech Madagaskaru. Potravně jsou vázáni na rostliny a keře v dané lokalitě, jsou to převážně potravní specialisté. Jsou to nejméně „prozkoumaní“ lemuři v přírodě i v lidské péči. Dle dostupných informací není ani jediný zástupce rodu Lepilemuridae chován v žádné zoo na světě.

Indriovití

Do třech rodů této čeledi je zařazeno asi 20 druhů lemurů žijících hlavně na stromech. Po zemi se pohybují jen při přesunech za potravou na vzdálenosti větší, než dokážou přeskočit ze stromu na strom, přičemž jejich skoky mohou být až deset metrů dlouhé. Pokud se pohybují na zemi, stojí na zadních končetinách s předními zdviženými nad hlavou. Jejich pohyb po zemi tak připomíná tanec. Jsou to vegetariáni potřebující velké množství vlákniny, čemuž mají přizpůsobený i zažívací aparát. Jejich potravu tvoří téměř výhradně listy, pupeny, květy, semena, plody a kůra několika druhů keřů a stromů rostoucích v biotopu, ve kterém se zdržují. Další nedílnou složkou potravy jsou určité minerály a stopové prvky obsažené v půdě pod těmito rostlinami. Žijí v rodinách nebo malých skupinách do deseti jedinců. Zástupci rodu Avahi jsou vzrůstem nejmenší z této čeledi a za potravou se vydávají za soumraku, další dva rody indriovitých, vzrůstem střední sifakové a největší indriové, jsou aktivní ve dne. Indriovití jsou vědecky nejvíce zkoumaní lemuři. Jejich výzkumem se dlouhodobě a velmi intenzivně zabývají přírodovědci z mnoha zemí v několika rezervacích na Madagaskaru. Z celé této čeledi se v lidské péči mimo území Madagaskaru, a to jen zcela ojediněle, daří udržet pouze sifaky malé. Mnoho otázek ze života těchto lemurů tak zůstává stále nezodpovězeno. Zástupci největšího druhu, lemuři Indri dorůstají do velikosti 1 m (ocas nemají) a váhy až 10 kg. Jsou monogamní, samice jsou březí pět měsíců a rodí jedno mládě jedenkrát za tři roky. Mládě je kojeno osm měsíců, přičemž prvních pět měsíců jej samice nosí zavěšené na břiše a další tři na zádech. Mládě opouští rodinu mezi sedmým a devátým rokem, kdy je pohlavně dospělé. Dožívají se až čtyřiceti let. Indriové jsou typičtí potravní specialisté, kteří mimo svůj přirozený biotop nepřežívají. Původních biotopů na celém ostrově velmi rychle ubývá, bída a hlad rychle narůstající lidské populace Madagaskaru stoupá. Dříve nebyli tito lemuři loveni, protože je domorodci uctívali jako své předky. Dnes jsou pytláky loveni pro maso a kůži i na území rezervací. Veškeré dosavadní snahy vědeckých týmů o chov lemura Indri i přímo na Madagaskaru byly neúspěšné.