Tvorba nové smečky
V poslední době se mi od čtenářů Fauny kupí dotazy, jak začlenit nového psa k „tomu starému“, který již po nějaký čas s tazatelem žije. Na prostý dotaz neexistuje jednoduchá a jednoznačná odpověď – vždy totiž záleží na mnoha okolnostech.
I já jsem – shodou okolností – musel v loňském roce najít odpověď na tutéž otázku. Když jsme se po mnoha a mnoha letech přátelství konečně rozhodli s PhDr. Jiřinou Lacinovou pro společnou domácnost a život pod jednou střechou, mělo to háček v podobě dvou čtyřnohých tvorů. Jiřinu na každém kroku provázel čtyřnohý jedenáctiletý voříšek Ferda (jeho mimořádnou osobnost jsme představili ve Fauně 2/2016 pod titulkem Ferda – talent od pánaboha) a mne temperamentní a hyperaktivní fenečka Československého vlčáka Taiga. Přiznávám bez mučení, že jsem byl – navzdory svým kynologickým zkušenostem – zmítán obavami, jak se sice vitální, ale přece jen stárnoucí kříženec shodne s mou dominantní a poněkud bláznivou Taigou. Psy jsme nejprve raději seznámili na neutrální půdě. Abych to zkrátil – moje obavy byly liché: Ferda s Taigou záhy utvořili sice snad na první pohled nesourodý, zato přátelský a empatický pár.
Sázka do loterie
Pokud přivedeme do domu ke svému psu štěně stejného pohlaví, můžeme být právem napjati, co nám budoucnost přinese. I když vše zpočátku klape, bylo by pošetilé usnout na vavřínech. Zlom může přijít v pubertě. Zejména u fen se vše může změnit v období prvního hárání, kdy se z kamarádek nakonec mohou stát sokyně na život a na smrt. Psí samci se v zásadě spolu spíše srovnají a vyřeší si to v rámci hierarchie.
Pozor na fenky!
Nenechme se uchlácholit tvrzením, že dospělí psi zpravidla velmi dobře a přátelsky reagují na malá štěňata. Zejména u fenek to rozhodně nemusí platit. „Ten, kdo vlastní dospělou fenu a koupí si k ní osmitýdenní štěně, může zažít ošklivé překvapení,“ varuje Eberhard Trumler ve své knize Pes mezi lidmi. „Je mnohem pravděpodobnější, že se ho fena bude snažit usmrtit, než že ho přátelsky přijme. Protože štěně je cítit po cizí feně, může snadno probudit agresivitu naší feny. V každém případě doporučuji ponechat štěně, které jste si právě přinesli od chovatele, několik hodin na jiném místě, snažit se přehlušit jeho vlastní pach a předat mu svůj lidský. Zvláště účinné je dát feně na několik dnů před příchodem štěněte do pelíšku malou dečku. Tu potom vzít, zabalit do ní štěně a teprve po několika hodinách ho přinést domů. Během této doby bychom se pochopitelně sami měli štěnětem hodně zabývat.“ (Chci zdůraznit, že já sám jsem se s agresivitou svých fen aljašských malamutů vůči cizím štěňatům různých plemen nikdy nesetkal. To však nic neznamená – prostě jsem jen mohl mít štěstí. Tvrdé a neúprosné agresivity jiných fen vůči cizím štěňatům jsem však již byl několikrát očitým svědkem.) Eberhard Trumler na jiném místě dodává: „Obstaráme-li si dalšího psa, kterému už budou alespoň čtyři měsíce, nemusíme mít obavy o život štěněte, pokud se fena běžně chová vůči jiným psům přátelsky a nereaguje neuroticky.“
Předcházející fakta jen laik může pokládat za „nectnost“ fen. Je totiž vlčím dědictvím. Ve vlčí smečce v přírodě má výsadu rozmnožování pouze vůdčí vlčice, která na jiné vrhy mláďat pohlíží jako na nežádoucí konkurenci, která by mohla přímo ohrozit životaschopnost jejího společenství. Eberhard Trumler vlčí testament vysvětluje takto: „Můžeme s mnoha výhradami říci, že štěňata nebude zabíjet fenka mladší 18 měsíců a většinou ani ta, které je více než sedm let. V průběhu vlastního reprodukčního věku však lze očekávat, že k tomu může dojít. Zvláště v tom případě, kdy fena zrovna sama odchovává štěňata nebo když hárá. V těch případech jindy tak spolehlivé dětské schéma pozbývá účinku pod vlivem cizího pachu. Odmítání cizích štěňat jde tak daleko, že starší fena dokonce zabije štěňata své vlastní dcery, pokud je sama ještě schopna rozmnožování. Záleží to na podmínkách, jaké vládnou ve struktuře smečky, a na velikosti teritoria. Proto může fena v podmínkách našeho běžného způsobu chovu dokonce své dceři dovolit, aby jí vychovala štěňata.“
Tolerantní samci
aneb kouzlo „dětského schématu“
Dobře socializovaní psí samci s normálními reakcemi jsou ke štěňatům mnohem tolerantnější nežli fenky. „Tváří v tvář štěněti u psa rázem v plné síle ,naskakujeʻ dětské schéma, jako kdyby studoval u Konrada Lorenze,“ píše Eberhard Trumler. „Až potud je všechno jasné – kdo svému psu přinese domů štěně, udělá mu obrovskou radost.“ Ta se ovšem většinou projeví až po několika dnech – není divu, pes je poněkud vyveden z míry. Samec má však zábrany mláděti ublížit. „Bezpochyby to souvisí s pachem cizí feny, které si štěně s sebou přineslo,“ vysvětluje Eberhard Trumler. „Pes si totiž smí s tak malými štěňaty hrát pouze tehdy, pokud to jejich matka dovolí. Proto pro něj stále existuje hypotetická možnost, že se fena odněkud vynoří a hrubě ho napadne. K tomu se jistě přidávají ještě další pocity. Možná žárlivost, protože nově příchozímu štěněti pochopitelně věnujeme zvýšenou pozornost a činíme tak i v případě, že jsme si něco takového předem zakázali, abychom našemu psu dokázali, že na výsluní našeho zájmu se stále hřeje on. Tak hloupý, aby nám na něco podobného skočil, není snad žádný pes! Ale nejpozději po třech dnech nedokáže ani to nejtvrdší psí srdce odolat výzvám dětského schématu a začne plnit příslušnou otcovskou roli podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Podle mých zkušeností lze říci, že s příchodem štěněte starší pes (psi) omládne (omládnou). Výjimkou je, když je náš pes již opravdu starý a trápí ho bolestivé neduhy (např. artróza). Tehdy může na divoké hry a temperament mláděte reagovat nervózně, přecitlivěle a s výhrůžkami (které mají spíše výchovný charakter). Divočení štěněte jej prostě obtěžuje (to nastalo s příchodem Taigy k mým malamutům – patnáctiletému Framovi a čtrnáctiletému Mishovi; nikdy však Taize neublížili, jen ji s nedůtklivým vrčením usměrňovali).
Psí výchova
Ujme-li se výchovy našeho štěněte náš starší pes, významně nám to ulehčí práci. „Ten, kdo nechá svého psa, aby nové štěně vychoval, si může být jistý, že s ním později nikdy nebude mít problémy s výjimkou případů, že starý pes má sám řadu vlastností, které přinášejí obtíže,“ tvrdí Eberhard Trumler. „Štěně totiž přejímá i negativní vlastnosti a napodobuje je se stejnou svědomitostí jako ty dobré. Pokud tedy máte notorického štěkala, ze štěněte se nemůže stát nic jiného než snad ještě větší uštěkanec. To byste měli uvážit, než si obstaráte druhého psa v podobě štěněte. A na druhé straně byste měli vědět, že starý pes, který bude zaměstnán výchovou štěněte, zpravidla dělá méně problémů… Zvíře, které bude vychováno naším starým psem, od něho převezme všechny vlastnosti, na něž jsme u něj byli zvyklí. Když pak jednoho dne starý odejde, budeme mít v mladém jeho věrný obraz, což nám ho (navzdory individuálním odlišnostem) pomůže uchovat v paměti živého. K tomuto mladému psu se budeme muset chovat dobře – vždyť jsme tím povinováni tomu starému, který ho vychoval!“
Modelový příběh
Pokud však přivedeme pod jednu střechu dva dospělé psy, je to složitější. Jejich fyzický i duševní vývoj je ukončen. Eberhard Trumler v knize Rozumíme psům? zaznamenal poučný příklad: „Podle zákona schválnosti přiběhli krátce po sobě k mému příteli Wolfgangu Arendtsovi dva psi, kolie bez pána, ke kterým se ani po hlášení na policii nechtěl znát žádný majitel. První pes, který u něj nalezl přístřeší, nebyl přirozeně vůbec rád, že se najednou má o domov rozdělit s dalším psem. Docházelo k četným agresím, které byly tak silné, že Wolfgang Arendts musel čas od času nechat jednoho ze psů u svých rodičů. Jenom při vyjížďkách autem se oba psi snášeli, právě tak jako v cizím teritoriu. Šlo tedy jen o domácí práva, proto mohli brát oba psy na výlety. Při jedné takové příležitosti byl jeden ze psů tvrdě napaden cizím psem. Když to druhý uviděl, vrhl se do boje, aby pomohl svému, doma tak neoblíbenému kolegovi. Ve společném boji zahnaly obě kolie agresora na útěk. Od tohoto zážitku se staly přáteli, boj o domovská práva byl zapomenut, zapomenuta byla všechna nepřátelství, od této chvíle patřily k sobě. Přenechávám čtenáři, aby z toho vyvodil závěry. Analyzovat to s vědeckou objektivitou a zdůvodnit to se mi příčí, protože ještě dávno nejsme na konci všeho bádání. V pavučině nemá člověk montovat hasákem!“
Pointa tohoto příběhu je signifikantní! Stejné přátelství se kdysi rozhořelo mezi mým irským teriérem Andym a štěnětem Malamuta Berylkou poté, co štěně napadla fenka Německého ovčáka. Beryl s Andym tvořili skvělou a jednolitou dvojici. Později harmonický pár utvořila Beryl se štěnětem malamuta Framem okamžitě potom, co Frama napadl ridgeback. A ještě později Fram doživotně opatroval svého parťáka, malamuta Mishu. Psychické vazby psů, kteří žijí pod jednou střechou, není možné ani trochu podceňovat!
Životodárné podněty
Chceme-li, aby se naši psi stali skutečnými a šťastnými psy, musíme jim poskytnout spoustu pozitivních podnětů. Společné výlety, společně prožitá dobrodružství, společné dojmy… to vše našim psům (a samozřejmě i nám samotným) obohacuje život a stmeluje naši smíšenou smečku. Zaměstnání odreagovává frustrace a přebytek energie.
Několik osobních črt
Taiga s Ferdou se díky své optimální socializaci a toleranci sžili vskutku bleskově. Taiga bez zaváhání přijala i svou novou paničku a Ferda zase vlídně a s důvěrou přijal mne za svého vůdce a ochránce. Záhy, kvůli mé vleklé nemoci, byl vzájemný vztah Taigy a Jiřiny vystaven zkoušce. Jiřina se musela o Taigu téměř dva měsíce výhradně starat sama. Díky svým zkušenostem a obětavosti (kdysi pečovala o svou dvanáctičlennou smečku aljašských malamutů) to zvládla na výbornou.
Brzy po utvoření nové smečky jsme byli svědky modifikace povah obou psů. Taiga s Ferdou se pečlivě hlídají a vzájemně se ochraňují. Ferdovi narostlo sebevědomí a tím potažmo i křídla, neboť má větší a silnější fenku za zády. Jeho sebevědomí vůči jiným samcům musíme mírnit. Ferda naopak chce chránit Taigu před dominantními fenkami. Jejich vzájemná žárlivost je humorná i dojemná zároveň. Samozřejmě že „usedlému“ Ferdovi hyperaktivní a divočící Taiga občas leze při bláznivých hrách poněkud na nervy. Vše se však obejde jen vrčivým zahrožením; ostatně Taiga bere na „starého pána“ docela ohledy.
Post scriptum
Kdo by chtěl na těchto stránkách nalézt absolutně spolehlivý návod, jak spojit dva či více psů v jednu harmonickou a šťastnou smečku, toho bohužel zklamu. Jednoduchý návod prostě neexistuje: vždy bude záviset na psychických dispozicích psů, na podmínkách a situacích a – i na lidské diplomacii, empatii a zkušenostech. Přesně tak, jak to napsal Eberhard Trumler v knize Pes mezi lidmi: „Co však bohužel neexistuje a také nikdy existovat nebude, je všeobecně platný návod. Co je pravda u jednoho psa, neplatí u druhého nebo je to u něj zcela naopak. Nepomůže nic – jedinou útěchu vedoucí cestou je seznámit se co nejdůvěrněji s přirozeností psa. Potom dokážeme správněji reagovat na konkrétní případy. Důležitý recept však existuje a člověk se jím může s důvěrou řídit. Spočívá v mnohaletém spokojeném a přátelském spolužití se psy. Tisíckrát osvědčený recept, kterým se po celý život řídil i Konrad Lorenz.“
