S mistrem Evropy o chovu kudrnáčů – Otto Scheuringer, Rakousko
Otto, v kolika letech jsi propadl okrasným holubům?
S chovem holubů jsem začal ve dvanácti letech. První dva roky jsem se věnoval pávíkům, kteří mne nasměrovali ke strukturovým holubům. Takto je nazývána malá skupina plemen, jejichž šlechtitelé podchytili a prošlechtili pernaté ozdoby původně vzniklé mutací. Velmi často trvalo stovky let, než primitivní mutační změny v opeření dospěly v opravdu atraktivní a prošlechtěné formy opeření, které dnes zastavují návštěvníky výstav a vzbuzují v nich obdiv i zamyšlení. Můj strýc choval kudrnáče, a když zemřel, to mi bylo asi 15 let, převzal jsem jeho chov. Věnoval se červeným běloušům a občas použil pro osvěžení žlutého bělouše. Časem jsem choval červené a žluté bělouše společně. V pozdějším věku jsem od bavorského chovatele Richarda Mosera pořídil bělouše modré a sbírku heterozygotních běloušů jsem si tímto zkompletoval. S kudrnáči jsem vyhrál řadu rakouských výstav, které se konají obvykle v Riedu či Welsu. Měl jsem velkou radost, když jsem na modré bělouše v roce 2000 na evropské výstavě ve Welsu získal první titul mistra Evropy. Pak ale přišla těžká rána. Dvacet let budovaný chov přes noc kompletně zlikvidovala kuna. Přišel jsem nejen o 54 chovných holubů, ale také o motivaci. Rezignoval jsem a chtěl s holuby skončit, ale v té době mne moje žena přesvědčila, abych chov obnovil a pokračoval. Jel jsem k Hansi Lemkemu, vynikajícímu chovateli červených běloušů, který bydlel poblíž Frankfurtu nad Mohanem. Hans mi byl nápomocen, a přestože měl jako nejlepší chovatel červených běloušů na své odchovy dlouhý pořadník, když se dozvěděl, co se mi přihodilo, nechal mi 6 červených běloušů, kteří položili základ mému novému chovu. Další kvalitní holuby jsem sehnal u Josefa Kreutmaira a Richarda Mosera v Bavorsku. Z odchovu červených běloušů jsem začal opět dostávat i žluté holubice, neboť všichni tři chovatelé provozovali jak chov červených, tak žlutých běloušů a od červených samců, kteří nesli vlohu pro rozředění barvy, jsem získával některé holubice žluté. K nim jsem pak sehnal žluté holuby. Žlutí bělouši si mne začali získávat stále více a asi před deseti lety jsem přenechal všechny červené bělouše svému kamarádovi. Modré bělouše jsem již neobnovoval, zalíbili se mi totiž štítníci a bílí chocholatí…
Můžeš nám kudrnáče blíže představit?
Kudrnáč je holub, u kterého je modifikované veškeré opeření. Přesto je výborný letec a snáší i tuhé zimy naprosto bez problémů. Zvláštnost jeho per vyniká na krku, kde vidíme, že pera jsou užší, načechraná a jakoby hedvábná. V křídelních štítech jsou pera prodloužena do maximální délky, neboť delší pera vytváří bohatší, hustější a dokonale stočené prstence. V letkách a ocase je peří mírně zvlněné, proto ani netrestáme mírně stříškovitý tvar ocasu, je logickým projevem pernatého genofondu. Většina rázů má opeřené běháky a prsty do podoby krátkého rousku. Existují i kudrnáči chocholatí, u nichž uznáváme lasturovitou chocholku precizních tvarů, a u těchto holubů je standardem požadováno i delší opeření na prstech, které má dosahovat aspoň pět až šest centimetrů délky. Kudrnáč je holub střední velikosti, s pěkně širokou hrudí. Nohy nesmějí být příliš nízké, ale ani vysoké. Poněkud podkleslým postojem, vysokým tvarem čela i stavbou zobáku, kde horní čelist přesahuje dolní, připomínají kudrnáči barevné holuby. Ještě nápadnější je to u štítníků, kteří z křížení s barevnými holuby vzešli. Štítníci mají základní barvu bílou, barevné mají jen křídelní štíty a zcela tolerovány jsou i barevné plochy za nohama, které slouží jako cenná barevná rezerva. Při hodnocení na speciálních výstavách se posuzovatelé zaměřují i na oblast tzv. křidélek. Jedná se o celkem osm per, která se nachází v ramínkách křídelních štítů a měla by mezi nimi převažovat barevná pera, zcela bílá křidélka jsou postihována, ale do chovu lze takové holuby samozřejmě použít.
Cesta za chocholatými štítníky
Kudrnáči s barevnými křídelními štíty mne ohromně fascinovali. Původně byli vyšlechtěni jako hladkohlaví, ale při procesu zlepšování kvality se obvykle spojovali s bílými chocholatými protějšky. Vzniklé odchovy nesly genetickou informaci nejen pro kresbu štítníků, ale také pro chocholku, která se projevila z podstaty svého recesivního založení až v dalších generacích. Mně se chocholatí štítníci zalíbili, a přestože dlouho odolávali trendu zanesení do vzorníku, nakonec se tam prosadili a jsou stále populárnější. Chocholka dle mého názoru štítníky povznáší. Asi před patnácti lety jsem zakoupil kvalitní hladkohlavé štítníky od jejich nejlepšího chovatele, Dietera Kästnera z Obernisse u Erfurtu. Vybral jsem si červené, kteří nejsou červení recesivní, ačkoliv tak vypadají, ale podobně jako jiní štítníci vždy červení dominantní. Další materiál jsem doplnil u Richarda Mosera. K první barvě časem přibyli holubi žlutě plaví z chovu Reinharda Lieberta a žlutí, již vypadli ze štítníků červených. I tam jsem pracoval zprvu se žlutými holubicemi, ke kterým jsem dával červené samce nesoucí vlohu pro žlutou barvu. V současné době jsem již velmi spokojený s kvalitou a hloubkou žluté barvy. Okrajově zde mám i červeně plavé a dva páry modrých pruhových pocházejících od Wilfrieda Begmanna. Modré pruhové štítníky mám teprve tři roky. Sehnal jsem takové „strakaté“ modré, které jsem spářil s bílými chocholatými protějšky. Během pouhých dvou let jsem docílil štítníků ve výborné kresbě, ale i ty chci dále zdokonalovat přes bílé chocholaté, abych vylepšil strukturu kudrnatosti. Mým cílem bylo docílit červených chocholatých a žlutých chocholatých, modré jsem získal už s chocholkou. Záměr se zdařil křížením přes bílé chocholaté a štěpitelné křížence. Práce stále neskončila, neboť chci ještě vylepšit jejich pernaté ozdoby. K tomuto cíli jsem zvolil dvě cesty. Jedna vede přes opětovné křížení s bílými chocholatými, avšak o bílých je známo, že mají užší a třepenitější kudrny, což mé cíle limituje. Pak je tu druhá varianta, která je náročnější z hlediska ustálení kresby štítníka. Spočívá ve spojení se žlutým běloušem, od kterého by se měly zlepšit postavy, pevnost i délka kudrnatosti. Zde bývá komplikací zejména mazaná hruď, která se dovede poměrně úporně vracet v dalších generacích. Využívám obou cest a jsem trpělivý. Zlepšit kvalitu se pokouším i mezibarevným křížením mezi štítníky, používám žlutopruhé samce a žluté holubice. Letos uvidím, zda se spojení osvědčí.
Vraťme se ještě ke zlepšování kvality štítníků přes bílé, je to osvědčená cesta…
Ano, je to cesta nejrychlejší, ale musíš vycházet z opravdu kvalitních bílých chocholatých. O tomto rázu víme, že se jedná z hlediska genetického o zcela vybělené homozygotní bělouše na žlutě plavém podkladu. Bílé chocholaté jsem pořídil díky své ženě. Když se mnou jezdívala na letní setkání německého klubu nebo na výstavy, bílí chocholatí kudrnáči se jí zalíbili natolik, že řekla, abych jí párek obstaral. Od úspěšného chovatele Waltera Järlinga jsem získal první bílé chocholaté a k nim jednoho samce z chovu W. Bergmanna, jenž je dlouhodobě jejich nejlepším chovatelem. Nyní mám v tomto rázu již čtyři chovné páry. Ze spojení bílý × štítník nikdy nevíš, jakého odchovu docílíš. Kresba štítníka není pohlavně vázána, takže je lhostejno, jaké použiješ pohlaví. Někdy máš štěstí a již v první generaci získáš štítníka, jindy má barevnou jen polovinu křídel, mnohdy je odchov skoro bílý s několika žlutými nebo červenými pírky na hrudi, krku či v oblasti pruhů, dovede vypadnout i žlutý nebo červený bělouš. V druhé generaci už bývá odchov velmi často výborný v kresbě. Ještě lepší je generace třetí, kde se může někdy bílá v odchovu objevit, ale co je barevné, to bývá ve výtečné kresbě. Zajímavý je i vývoj chocholek. Zpravidla ve druhé, vzácně už v první generaci jsou odchovy se špičatou chocholkou, ve třetí generaci je chocholka obvykle již hotová, lasturovitá, vedoucí od ucha k uchu a zakončená růžicemi. Dělám liniovou plemenitbu, ve které využívám příbuzenských vztahů k utužení žádoucích znaků. Klidně na sebe dám otce a dceru, případně prarodiče na vnoučata. Základem je vždy nějaký mimořádný jedinec, jehož vlohy chci utužit. Občas získám v odchovu i štítníky červenopruhé, které dávám svému kamarádu Aloisi Huberovi. Je to mladší, nadějný chovatel, který si vedle tohoto rázu štítníků oblíbil bílé hladkohlavé. Jezdíme spolu na výstavy i trhy a máme i společnou webovou prezentaci.
Vím, že propagaci kudrnáčů a chovatelství obecně mnohé obětuješ…
Dlouhá léta jsem choval kudrnáče v Rakousku takřka sám. Ve větším množství je měl jen kolega z vedlejší vesnice, ale jinak se zájemci o jejich chov nijak nehrnuli. Před několika lety jsem využil možností internetu a s kamarádem Aloisem Huberem jsme založili internetové stránky www.lockentauben.at, na kterých propagujeme své chovy a vlastně i naše oblíbené plemeno. Ačkoliv nemám na aktualizaci těchto stránek čas, mají celkem dobrou návštěvnost. Zřejmě i ony přispěly k obratu, který v posledních letech nastal. Kolem kudrnáčů se dnes točí sedm osm, možná až deset rakouských chovatelů s potenciálem s nimi dále úspěšně pracovat. Často se bavíme o založení klubu chovatelů kudrnáčů, který funguje třeba v Německu. Zatím jsem se k realizaci této myšlenky neodhodlal, neboť mne velmi zaměstnává předsednictví v chovatelské organizaci v Esternbergu (pozn. autora: toto město se nachází u německých hranic, ve vzdálenosti asi 10 km od Pasova). V místním chovatelském spolku máme 130 členů, což je obdivuhodný počet. Pořádáme atraktivní výstavy drobných zvířat, které jsou populární hlavně díky chovatelům okrasného ptactva, kterých máme ve spolku kolem čtyřiceti. Výstavy jsou bohatě vyzdobené, jejich jádro tvoří asi dvě stě exotických ptáků, dále okrasní i exotičtí holubi, drůbež, morčata, nejméně máme králíků. Na našich výstavách bývá k vidění přes 600 zvířat. Nechybí ani tombola, živá hudba, zkrátka děláme vše pro to, aby se lidé na sebe těšili a utužovaly se ty nejlepší vztahy. Pro školou povinné děti organizujeme během letních prázdnin akci, která se jmenuje Ferienpass. Vždy se mi podaří sehnat tři čtyři chovatele, kteří jsou ochotni pro více než šest desítek dětí připravit „dětský chovatelský den“. Dětem během tohoto dne ukážeme naše chovy, vysvětlíme jim, jak probíhá odchov mladých, na oběd něco ugrilujeme a vpodvečer opékáme špekáčky. Děti mají možnost přímého kontaktu se zvířaty, oblíbená jsou zejména hříbata, malí králíci, ale obdiv si vyslouží i holoubata nebo chov včel a představení výroby medu, některé práce si děti mohou i samy vyzkoušet. Díky dlouhodobé tradici chovatelského dne pro děti z Esternbergu a okolí se do našeho chovatelského spolku stále daří začleňovat velké množství mladých.
Jaké jsou tvé další chovatelské aktivity?
Před deseti lety jsem si pořídil zakrslé kočinky žluté (barvu upřesním v korektuře). Je to velmi těžký barevný ráz, u kterého jsem vytvořil již tři nepříbuzné kmeny. Tyto malé slepičky jsou opravdovou okrasou okolí domu. Jsou nejen velmi líbivé, ale též výborné kvočny. Většinu kuřat odchovávám v líhni, neboť je o ně velký zájem. Každoročně si rozeberou členové naší chovatelské organizace kolem 150 kuřat. Stalo se tu zvykem, že okrasná drůbež je běžnou součástí zdejších dvorů, na kokrhání kohoutů jsou tu lidé zvyklí, a proč se nepotěšit ze zvířat, která přináší tolik užitku. Kočinky mají opeřené prsty a hrabou méně než většina plemen, jejich opravdová krása vyniká na zeleném trávníku. Snáší vejce od konce února do prosince, přes zimu je snáška zanedbatelná. Zájemcům zpravidla sestavuji kmen 1.4 či 1.3, obě varianty doporučuji. Kočinky jsou opravdu vzorné matky. Stal se mi případ, kdy jedna slepička odchovala i devět mladých bažantů z podložených vejcí. Vodila je pak kolem domu a postupně se každý den od domu s mladými bažanty vzdalovala. Až se nakonec bažanti osamostatnili a ztratili v okolí a já byl rád, že se mi vrátila aspoň kvočna. Před dvanácti lety jsem začal včelařit. Protože bydlím na samotě, včelín jsem vybudoval z části zahradního domku, který využívám i jako jeho stáčírnu a z poloviny jako drezurní a párovací místo pro holuby. Dělám květový a lesní med a propolis, též med s propolisem.
Můžeš našim čtenářům přiblížit své chovatelské zařízení?
Hlavní holubník je dvanáct metrů dlouhý a čtyři metry široký. Má sedlovou střechu, která je pokryta střešními taškami, jež jsou lepším izolantem než plech nebo IPA. Holubník je tvořen šesti průchozími odděleními, ve kterých jsou holubi rozděleni podle zbarvení. První oddělení je určeno pro uskladnění krmení a k vedení chovné evidence, jsou v něm umístěny vitaminy, grity, náhradní napáječky, kroužky a vše další, co je k chovu holubů potřeba. V holubníku je výhradně roštová dřevěná podlaha, která se mi nejlépe osvědčila. Trus propadá dolů a suché prostředí je pro bakterie a viry nejméně přívětivé. Původní budníky jsem udělal patrové. V horním oddělení kudrnáči seděli na vejcích, v dolním odchovávali mladé. Pak jsem zjistil, že jsou poměrně klidní a mláďata rodiče při sedění na vejcích neruší. Proto jsem další budníky dělal už klasické, ale i tam zachovávám přepážku, která rozděluje prostor budníku na dvě poloviny. Výlety do budníků slouží jako sedačky, ale dají se též sklopit a budník se tak může uzavřít. Oblíbil jsem si hnízda papírová, jednorázová, která používám opravdu jen na jedno hnízdění. Z každého oddělení vede výlet do zastřešené voliéry, jejíž pevná podlaha je vysypána vrstvou říčního písku. Ve voliéře předkládám i krmení. Svým kudrnáčům dávám vysoce jakostní směsi od firmy Betz, které tvoří 50 procent krmné dávky. K tomuto základu přidávám po 25 procentech čištěného ječmene a pšenice, aby ekonomická náročnost nebyla tak vysoká.
Chovnou sezonu začínám poměrně brzy, zpravidla sestavuji páry v polovině února a ke konci února holubi nasedají. Sezonu nechávám běžet do července. V minulém roce jsem odchoval asi 150 výletků, což znamená, že při počtu kolem 25 chovných párů vychází průměr šest výletků na pár. Toto množství lze hodnotit u tak vysoce prošlechtěných holubů jako velmi solidní. Prostor mezi holubníkem a voliérou rozděluje velkoformátové okno, které mi umožňuje pozorovat dění v holubníku a provést případný zásah, například při šarvátkách o cizí budník. Kudrnáčům poskytuji volný prolet zpravidla v letním období, neboť přes zimu by chov zdecimovali pernatí dravci. V letním období nejsou v našich podmínkách útoky dravců nijak časté, protože v přírodě si najdou dostatek potravy. Mladé kudrnáče kroužkujeme nyní velikostí 10 mm, což je při stále častějším výskytu holubů s bohatými rousy velmi dobře. S kamarády se většinou rádi účastníme akcí německého klubu chovatelů kudrnáčů. Obesíláme tamní speciální výstavy, kde zatím vystavuji osamocen s Aloisem Huberem, zatímco další kolegové dávají kudrnáče spíše na lokální výstavy, někteří jezdí s námi i do Německa, ale spíše se kouknout a doplnit chov.
Prozradíš nám své nejvýznamnější výstavní úspěchy?
Posledních asi 25 let se mi daří obhajovat s kudrnáči titul mistr Rakouska. Kolekce mých modrých běloušů obdržela na Evropské výstavě ve Welsu v roce 2000 titul mistr Evropy, žlutý bělouš se stal na Evropské výstavě v Nitře v roce 2009 šampionem Evropy a poslední takový úspěch přišel na Evropské výstavě v Lipsku v roce 2012, kde se evropským šampionem stal můj červený štítník. Více než těchto úspěchů si cením, že se mi během krátké doby podařilo docílit chocholatých štítníků v pěti barvách. Velmi si vážím své rodiny, které bych tímto rád poděkoval za letitou podporu.
