Chov papoušků v Austrálii III
Největší australská sbírka papoušků
Poslední díl jsem zakončil chovatelem velkých druhů arů žijícím ve městě Toowoomba. Od něj jsme se vydali směrem na zmíněné Brisbane, které se nachází asi 120 km na východ. Cestou nás však čekala ještě jedna důležitá zastávka. Australští chovatelé, kteří mi návštěvu tohoto místa doporučili, tvrdili, že se jedná o největší zařízení na chov papoušků na celém kontinentu protinožců. Nevím, jestli bylo skutečně největší, každopádně se v něm nacházelo přes 250 velkých voliér se zastoupením papoušků z celého světa. Velká část australských papouškářů se specializuje na původní druhy a jejich mutace. Arové, amazoňani, přitom nejsou zas tak často chovaní. O to více jsem si tuto návštěvu užil. Vlastníkem celého zařízení byl starší pán v důchodovém věku. Na své svěřence měl tedy více času, nicméně jsem stejně nedokázal pochopit, jak může celý chov sám obstarat. Všechny voliéry byly udržované, ptáci dobře krmení. Podle jeho slov je to asi tak, že ráno začne a večer skončí. Evidentně ho koníček těšil a udržoval při dobré náladě. Zařízení se skládalo z větší části ze závěsných voliér, bylo tu však i několik klasických průchozích voliér, např. pro chov kakadu přilbových, arů araraun a jiných větších papoušků. Délka ubikací byla různá od jednoho po pět metrů v závislosti na chovaném druhu.
Co se týče samotné kolekce papoušků, bylo zde k vidění opravdu všechno. Chovatel měl několik druhů loriů – např. lorie ozdobné, lorie mnohobarvé v různých mutacích, lorie tmavé (oranžovou i žlutou formu), lorie žlutoskvrnné a další. Dále mě zaujali kakadu inky, Kakadu havraní a zmínění kakadu přilboví, které se zde dařilo odchovávat. Všichni tři zástupci jsou v evropských chovech vzácní, někteří dokonce raritní. Z kakadu jsem zahlédl také lutino kakadu růžové a kakadu žlutočečelaté. Poměrně široká byla také kolekce alexandrů. Z mutačních byli zajímaví modří alexandři vousatí a skořicoví alexandři rudohlaví. Chovatel vlastnil i spoustu mutací alexandrů malých. Na australské poměry vzácní byli také alexandři černohlaví. Za zmínění určitě stojí i široká sbírka pyrurů a aratingů. Obzvlášť někteří aratingové nepatří v Austrálii mezi běžné chovance. K vidění byli například aratingové dlouhoocasí nebo mutační nandejové. Pyrurové byli zastoupení např. pyrurou modrobradým, pyrurou zelenolícím nebo pyrurou rudohlavým. Nesmím zapomenout ani na pěknou kolekci původních druhů, ze kterých mě oslovili třeba skořicoví papoušci rudobřiší a skořicoví barnardi límcoví. Součástí kolekce byli také afričtí papoušci rodu Poicephalus a několik druhů amazoňanů.
Modrý papoušek královský
Pokud by se mě někdo zeptal, jaká mutace papoušků mě v Austrálii nejvíce zaujala, určitě by to byl modrý papoušek královský. S majitelem těchto ptáků jsem se dobře znal už z minulosti, protože navštívil ČR. Jeho návštěva se tak stala skoro povinností. Dotyčný bydlel v Brisbane a vlastnil jedinou chovnou skupinu této mutace v Austrálii. V minulosti ji mělo více chovatelů, dnes je však jediný, kdo tyto ptáky rozmnožuje. Několik modrých králováků, respektive „štěpáků“ se nachází také v Evropě, problém je v tom, že se nejedná o pravou modrou, ale parblue. Jako parblue jsou označovány mutace, které mají sníženou produkci psittacinu, určitá část žlutého pigmentu však vzniká, a proto se nám nejeví zbarvení opeření jako čistě modré, ale spíše modrozelené. Intenzita modré pak může být různá, někteří jedinci jsou tedy více zelení a jiní více modří. Ani o ptácích, které jsem viděl v Austrálii, se nedá říct, že byli „čistě modří“. Některým prokvétala bílá červenou a zbarvení křídel nebylo temně modré, ale spíš tyrkysové (viz foto). Každopádně jsou však mnohem modřejší než v Evropě.
Abych se ale vrátil k návštěvě. Chovatel měl moc pěkně upravenou zahradu a také voliéry. Zálety byly kryté a průchozí, výlety závěsné. Délka voliér se pohybovala kolem 4 metrů. Chovatel se specializoval pouze na papoušky královské a kromě zmíněných modrých vlastní také šedozelenou mutaci. Jeho dlouhodobým cílem, který se mu mimochodem před několika týdny splnil, bylo odchovat šedého papouška královského z kombinace modrá a šedozelená. Kromě toho má postavené také páry modrá × dilute, které by měly vyprodukovat bílé ptáky. Základ chovu modré mutace tvoří dva ptáci odchycení ve volné přírodě. Z těch se podařilo chovateli namnožit odchovy. Dnes má sestavených 15 párů mutačních papoušků královských. V minulých letech se podařily první dva legální exporty papoušků z Austrálie na území Evropy po více než 50 letech. Je tedy možné, že se sem v budoucnu dostanou i papoušci královští. Vzhledem k tomu, že se jedná o odolný a v našich podmínkách populární druh papouška, věřím, že by zde byla tato mutace velmi atraktivní a žádaná.
Kolekce černých kakadu
Předešlý chovatel byl velmi ochotný a nabídl nám přespání u sebe s tím, že další den vyrazíme na návštěvu dvou zařízení. Ráno jsme tedy zavítali k jednomu menšímu chovateli. Ze zajímavějších druhů měl kakadu hnědohlavé nebo amazoňany fialovotemenné. V několika menších voliérkách jsem zahlédl také krásné přírodní neofémy tyrkysové. Jednalo se o robustní kusy s krásně žlutým zbarvením na břiše. V tu chvíli mě trochu zamrzelo, že většina evropských „tyrkysáků“ je ve velikosti andulky. Asi nejvíce mě však zaujalo jeho vyprávění o kakadu přilbových, které choval déle než 20 let. V Evropě mají tito ptáci pověst problémových papoušků, kteří se velmi často škubou a špatně se rozmnožují. Podle něj je pro úspěšný odchov důležitá teplota prostředí. Tito kakaduové vyžadují obecně chladnější klima než ostatní australští papoušci, tedy alespoň v části roku. Chovatel vyprávěl, že Brisbane je nejsevernější místo v Austrálii, kde lze kakadu přilbové úspěšně rozmnožit, poněvadž více na severu je na ně příliš velké teplo. Měl pro tento druh postavené dokonce speciální chovné zařízení, které představovaly voliéry rozmístěné samostatně v bujné vegetaci zahrady. Na střeše byl nainstalován kropicí systém, který ptáky v letních dnech ochlazoval. Celá voliéra byla postavená ve stínu stromů.
Potom jsme se přesunuli k chovateli, na jehož návštěvu jsem se obzvlášť těšil. Zabýval se chovem převážně původních australských druhů papoušků a vlastnil nejucelenější sbírku černých kakadu na světě. Chyběl mu jediný zástupce – kakadu palmový, který se v Austrálii chovat v privátním zařízení nesmí. Celkově čítala kolekce přes 100 párů papoušků. Pro lorie, alexandry, pyrury a další menší druhy papoušků měl chovatel závěsné ubikace. Pro ostatní ptáky používal klasické průchozí, částečně kryté voliéry s délkou 3–5 metrů. Pítka obsluhoval automatický systém na rozvod vody. Všechny druhy černých kakadu se chovají také v Evropě. U evropských ptáků si však nemůžeme být jistí původem a spousta z nich jsou kříženci. Při návštěvě dotyčného chovatele jsem viděl všechny druhy a poddruhy vyskládané vedle sebe. Rozdíly mezi některými (např. u kakadu havraního) jsou opravdu minimální, a proto je problém bez znalosti historie daného jedince od sebe jednotlivé subspecie odlišit. U kakadu havraního se dají na první pohled dobře rozlišit dva velké (macrorhynchus a banksii) a tři malé (naso, graptogyne, samueli) poddruhy. Další rozdíly jsou hlavně ve velikosti zobáku, délce a tvaru ocasních per a intenzity pruhování na přední části těla. U ostatních černých kakadu je rozlišení jednodušší. Kakadu bělouchý má dva poddruhy (v poslední době je považuje velká část autorů za dva samostatné druhy) – jeden s krátkým a druhý s velmi dlouhým zobákem. Dvě subspecie kakadu žlutouchého rozlišíme jednoduše podle velikosti; menší poddruh se vyskytuje na Tasmánii, větší na kontinentu Austrálie. Pro porovnání byli vedle sebe chovaní také kakadu hrabaví, kakadu tenkozobí a Kakadu naholící. Jedná se o blízce příbuzné druhy, které se odlišují velikostí zobáku a intenzitou červeného zbarvení na lících. Ve sbírce jsme mohli vidět také oba australské poddruhy Kakadu žlutočečelatého – galerita a fitzroyi. Druhý zmíněný má užší a protáhlejší tělo a hlavně výrazně delší chocholku. Velmi zajímavé bylo vidět také kakadu inky, poddruh mollis. Tato forma se liší od nominátní tím, že chocholka postrádá žlutý pruh a je rudě červená.
Kakaduové nebyli jedinými papoušky v chovu. Za unikátní se dá považovat také pěkná kolekce „obyčejnějších“ australských papoušků, jako jsou např. rozely žlutobřiché, které když jsem viděl v jejich původní velikosti, tak mi spadla brada, nebo oba poddruhy papoušků kouřových, všechny subspecie papoušků rudobřichých, papoušky žlutoramenné, papoušky žlutokřídlé, všechny druhy barnardů a další.
Zkrátka každý milovník australských papoušků si zde opravdu přijde na své. Australští chovatelé mají jednoznačně výhodu v tom, že někteří jejich chovanci pocházejí z volné přírody, popřípadě jsou jejich potomky. V Evropě chováme x--tou generaci – a tomu také odpovídá kvalita.
AVES – mezinárodní kongres chovatelů exotického ptactva
Jak už jsem v jednom z předešlých dílů seriálu zmínil, jedním z hlavních důvodů, proč jsem se do Austrálie vydal, byla návštěva konference. Na tu mě pozvali zástupci místní chovatelské organizace. Bezesporu se jedná o jeden z největších, ne-li největší, kongresů pro chovatele exotického ptactva na světě. Tohoto ročníku se zúčastnili přednášející ze sedmi zemí světa.
Akce byla pořádána ve městě Grafton, asi 500 km jižně od Brisbane. Vypravil jsem se na ni společně se zmíněným chovatelem modrých papoušků královských. Celý seminář trval čtyři dny. Velké zastoupení zde měla Indie. Kromě dvou přednášejících dorazila také doprovodná skupina. Přestože v této zemi není taková tradice chovu exotických zvířat, jejich nadšení a odhodlání do tohoto koníčku bylo evidentní. Anil Garg ve své přednášce nejdříve seznámil posluchače s indickou kulturou, která je od té naší pochopitelně odlišná. Poté vysvětlil fungování indické asociace chovatelů exotického chovu a představil svůj chov. V jeho sbírce se mimo jiné nachází několik párů kakadu palmových, poddruhu goliath, které se mu i daří odchovávat. Další z Indů, Debashis Banerjee, prezentoval také svůj chov. V něm nalezneme převážně papoušky, ale také tukany, turaka a jiné plodožravé ptáky. Z papoušků stojí určitě za zmínku široká kolekce loriů včetně 16 párů loriů modroprsých, které se zde daří i odchovávat. Debashis si pro jejich chov vyvinul vlastní nektar vyráběný poměrně sofistikovanou procedurou. Celkově mě překvapilo, o jak moderní a udržované zařízení se jedná.
Další zajímavou prezentaci přednesl Juan Cornejo, nynější kurátor papoušků Loro Parque na Tenerife. Kdo navštívil letošní březnové VIP setkání chovatelů exotického ptactva v Kozovazech, mohl ji vidět i v ČR. Juan vyprávěl o celé proceduře umělé inkubace a ručního dokrmování v Loro Parque, kde se za rok vyprodukuje více než 900 mláďat papoušků, z toho přes 400 uměle. Posluchači se proto mohli přesvědčit, že papoušci se v Loro Parque stále chovají na světové úrovni.
Přínosné byly také ostatní přednášky. Steven Duncan z USA je vystudovaný biolog a na konferenci přednášel o genetice a fotografování ptáků. Christina Zdenek ze stejné země prezentovala výsledky svého výzkumu vokalizace kakadu palmových ve volné přírodě v Austrálii. Nesmím zapomenout ani na veterinární přednášku Boba Doneleyho, který mluvil o nutnosti udržování hygieny v zařízení a karanténě. Zajímavou prezentaci měla Katrin Scholtyssek z Německa, ve které představila chov arů Spixových a dalších vzácných druhů papoušků v ACTP. Z domácích přednášejících vystoupili Barry Blanch a Jeff Murphy, oba hovořili o svých chovech a zkušenostech. Já měl jednu přednášku o chovu loriů a druhou o ovlivnění poměru pohlaví mláďat u papoušků.
Během celé akce panovala přátelská atmosféra, díky které jsem měl možnost promluvit si se spoustou známých chovatelů papoušků z celého světa.
V příštím díle seriálu rozeberu chovatelská zařízení v jižní části kontinentu.
