Patagonie

Vidět na vlastní oči místa, kde se odehrávaly příběhy hrdinů z oblíbených dobrodružných knížek, bylo nesplnitelným snem v dávných dobách mého dětství. A jelikož tento sen měli i někteří z mých „komunisty stejně postižených“ vrstevníků, byla Patagonie jedním z míst, která jsme po změně režimu navštívit „museli“. Nejkrásnějším a největším zážitkem bylo zjištění, že se naše dětské představy o tomto tajuplném území Jižní Ameriky příliš nelišily od toho, co jsme zde až v našem pokročilém věku na vlastní oči opravdu viděli.  

Tajemná krajina na konci světa

Název Patagonie se dříve používal k označení území na obou stranách And, která ležela jižně od nejjižnější bělošské osady v Jižní Americe. Na argentinské straně to kdysi byly velké oblasti jižně od Buenos Aires. Postupným pronikáním bělochů hlouběji do teritoria domorodců se hranice Patagonie posouvaly stále více na jih. Dnes je Patagonií nazýváno nejjižnější území Jižní Ameriky, sevřený pruh pevniny mezi Tichým a Atlantickým oceánem, na severu ohraničený Rio Colorado v Argentině a Rio Bio v Chile. Jižní cíp Patagonie se nazývá Ohňová země. Dodnes je Patagonie zemí extrémů, mýtů, dobrodružství a dobrodruhů. Téměř pouštní suchá krajina podél pobřeží Atlantického oceánu kontrastuje s neuvěřitelně plodným mořským pobřežím, věčně zasněžené Andy, obrovská nezamrzající jezera a desítky ledovců. To vše spojují tisíce kilometrů polopouštní stepní krajiny vzpírající se ve stálém větru. Obrovskou rozlohou, která jako by nebrala konce, vedou jen dvě hlavní silnice. Silnice číslo čtyřicet kopíruje Andy, silnice číslo tři sleduje rozmanité pobřeží Atlantiku. Patagonie, dodnes s hustotou pouhých tří obyvatel na kilometr čtvereční a dodnes s minimálním turistickým ruchem, působí stále pustě, tajemně a magicky.

Nasávání atmosféry

Ačkoliv jsme se hned na počátku devadesátých let s několika přáteli dohodli, že hned naše první cesta do Jižní Ameriky povede do Patagonie, slib jsme nedodrželi. S odstupem času uznávám, že to nebyl dobrý nápad a že zkušenosti získané na našich předchozích cestách byly pro cestu do Patagonie k „nezaplacení“. Nakonec od našeho slibu uplynulo skoro dvacet let, než jsme se s bágly na zádech vydali po legendární silnici číslo tři z Buenos Aires do patagonského města Puerto Madryn. Absolvovat tento 1 400 km dlouhý úsek obyčejným zastávkovým autobusem byl nápad jednoho z mých „zcestovalých“ kamarádů. Seznámíme se s místními obyvateli, nasajeme atmosféru a jedině tak si prý Patagonii dokonale vychutnáme. Cesta místním spojem do samého srdce Patagonie v provincii Chobut měla dle jízdního řádu, který je v Jižní Americe často jen orientační, trvat „pouhých“ devatenáct hodin. Nakonec z toho byly téměř dvacet čtyři. Dvakrát náš poněkud vysloužilý a nepohodlný autobus, ve kterém kromě nás pěti postarších Čechů a dvou mladých Izraelců cestovali jen domorodci, na dlouhou dobu odstavila policie, která hledala drogy. Den a noc v linkovém autobuse. Kdybych měl ve stručnosti popsat nejsilnější zážitky z této neopakovatelné cesty (dá se opravdu dobrovolně absolvovat jen jednou v životě), tak asi takto. Ve 14 hodin vyjíždíme do posledního místa obsazeným a zavazadly doslova „vyplněným“ autobusem po dvanáctiproudové dálnici z centra přelidněného čtrnáctimilionového Buenos Aires. Plni očekávání a také piva a slivovice brzy usínáme. Probudil jsem se asi po třech hodinách, a to jsme již „uháněli“ po výmolech na legendární silnici číslo tři. Chaos velkoměsta vystřídala rovinatá pustá krajina. Pivo udělalo své – a v autobuse připomínajícím naši starou karosu, není WC. Řidič nás ujišťuje, že záchody budou hned v první osadě, ve které budeme stavět. Asi po dalších sto kilometrech, během nichž jsme na pusté silnici potkali jen pár kamionů, jsme konečně dorazili do malé osady. U zastávky v rovinaté pustině byly dvě „kadibudky“. Bylo to opravdu na poslední chvíli a jen na patnáct minut, takže zdaleka ne všechny „účastnice zájezdu“ si na záchod stačily dojít. Autobus na nikoho nečeká a příští zastávka je až po dalších dvou stech kilometrech. Naštěstí nás „zachraňuje“ policie, která hned po opuštění osady odstavuje náš autobus. Všichni musíme se vším, co je naše, ven a ukázat na svá zavazadla, která očichávají policejní psi cvičení na hledání drog. Vidím pot na bledé tváři svého kamaráda, u jehož batohu se pes zdržuje příliš dlouho. Má v něm ve speciální nádobě uschované brouky, které na našich cestách sbíráme pro jednoho známého českého neurochirurga. Dva z našich argentinských spolucestujících jsou odvedeni a dál s námi již necestují. V autobuse tak ubylo i několik zavazadel.

Po další hodině konečně vyrážíme a na řadu opět přichází slivovice. Pozoruji ubíhající jednotvárnou krajinu a opět usínám. Po asi dvou hodinách mě probouzí nesrozumitelný zpěv Izraelců. Se dvěma mými kamarády popíjejí slivovici, drží se okolo ramen a zpívají cosi o rudém moravském víně. Venku je tma a desítky kilometrů na všechny strany není vidět jediné světýlko. Po další dávce slivovice (tři ze sedmi členů naší výpravy jsou Moraváci), kterou v autobuse očividně ochutnalo i několik družících se Argentinců, se mi podařilo usnout. Probudilo mě až divné funění a mlaskání u mého ucha. Bylo už ráno a první, co jsem spatřil, když jsem pootevřel oči, byla hlava Rotvajlera a hlaveň samopalu. Po této druhé policejní prohlídce opustil v poutech autobus cestující s kolumbijským pasem i se třemi objemnými zavazadly, ke kterým se nikdo nehlásil. Nenápadný snědý chlapík seděl na sedadle přede mnou už v Buenos Aires a ti první policejní psi byli asi málo „čichací“. Okolo desáté hodiny dopoledne „překvapivě“ došla poslední zásoba slivovice. Pak už jen step, spánek, step, step, step a zase spánek… A pak, zničehonic – slunce, blankytně modré klidné moře, přístav, jachty, luxusní hotely, značkové obchody, teplo… Delirium tremens? Ne – přístavní město Puerto Madryn. Po nekonečně dlouhé cestě vedoucí tajemnou, ale poněkud nudnou, pustou, až depresivní krajinou na mě toto „Švýcarsko na břehu Atlantiku“ zapůsobilo jako zjevení. Pro méně romantické cestovatele, kteří si nechtějí cestu do Patagonie „užít“ jako my, zde musím uvést, že u tohoto města se nachází letiště s pravidelnými lety z Buenos Aires. Další možností je absolvovat tuto cestu luxusním lůžkovým a plně vybaveným autobusem pro turisty. Když se ale teď, s odstupem času, nad naší volbou cesty zamyslím, rozhodně nelituji – a po vzoru svého „zcestovalého“ kamaráda ji mohu všem, kteří chtějí poznat Patagonii, jen doporučit.