Radiofrekvenční identifikace exotických savců
Neustále se rozvíjející a rostoucí obchod s exotickými zvířaty s sebou přinesl nutnost regulace. Na mezinárodní úrovni je hlavním a nejznámějším dokumentem tzv. Washingtonská konvence neboli Úmluva o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (C.I.T.E.S. ), sjednaná dne 3. března 1973 ve Washingtonu.
Washingtonská konvence (C.I.T.E.S. )
Její text byl publikován ve Sbírce zákonů jako sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 572/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin. V témž roce byl vydán zákon ČNR č. 144/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Jeho pozdější úprava je součástí zákona č. 16/1997 Sb., o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a dalších opatření k ochraně těchto druhů, a o změně a doplnění zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. V posledně jmenovaném zákoně je zakotvena povinnost nezaměnitelného označení některých druhů zvířat. Jejich seznam je dán vyhláškou Ministerstva životního prostředí č. 82/1997 Sb. (dále jen vyhláška), kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 16/1997 Sb.
Způsob značení
Způsob značení je stanoven v § 9 odst. 3 vyhlášky, a to buď nesnímatelný kroužek či značka, injekční transpondér , nebo popis individuálních rozlišovacích znaků exempláře. Posledně jmenovaný způsob přitom přichází na řadu tehdy, pokud by předchozí způsoby označení způsobily trvalou újmu na zdraví zvířete, nebo by byly nevhodné nebo neproveditelné. Je k tomu vyžadováno potvrzení veterinárního lékaře. Odbor ochrany přírody Ministerstva životního prostředí (MŽP) se obrátil na specializované veterinární lékaře s žádostí o vypracování posudků, podle kterých by se MŽP mohlo dále řídit při vydávání navazujících ustanovení. Naše práce vznikla jako součást tohoto záměru a zabývá se pouze třídou savců. V práci jsou shrnuty zkušenosti veterinárních lékařů českých zoologických zahrad s identifikací exotických savců pomocí mikročipů.
Celkem bylo sledováno 121 druhů
Celkem bylo sledováno 121 druhů označených savců. Primáti: V souboru byly zastoupeny jak poloopice, tak všechny skupiny vyšších primátů. Celkem bylo označeno 34 druhů. Čip byl umístěn do podkoží v mezilopatkové oblasti nebo na plece, pouze někteří větší jedinci byli označeni do svalu. U zvířat nebyly pozorovány nadměrné projevy bolestivosti, krvácení ani jiné problémy. Po vypuštění zvířat zpět do ubikace nebyla jakkoli narušena jejich pohyblivost nebo soužití s ostatními jedinci. Takto bezproblémově proběhlo označení i u malých drápkatých opic, kterých bylo označeno celkem 33 (5 druhů) včetně čtyř kosmanů zakrslých. Neosvědčila se aplikace čipu do stehna u loriů (Loris tardigradus), kterou doporučují zahraniční zdroje. Šelmy: Ze třiceti dvou druhů označených šelem byly nejvíce zastoupeny šelmy kočkovité. Velké kočky (levhart, jaguár, tygr, gepard, puma) byly značeny na levou stranu v předlopatkové oblasti a krku. U malých koček byla volena mezilopatková oblast a šíje, výhradně podkožní způsob. Nikdy nebylo zaznamenáno krvácení. Stejným způsobem jako u velkých koček probíhala aplikace u vlků hřivnatých a psů hyenovitých; u fenků, psů ušatých a psů pralesních bylo opět zvoleno podkoží na šíji. Šelmy medvídkovité byly v našem souboru zastoupeny dvěma pandami červenými (šíje), cibetkovité potom fosami a surikatami (šíje, mezilopatkový prostor). Byl označen pouze jeden medvěd (medvěd lední) na levou stranu krku. Dva druhy vyder (šelmy lasicovité) byly označeny subkutánně na šíji (vydra malá) a intramuskulárně ke kořeni ocasu (vydra severoamerická). V žádném z případů nemělo zavedení transponderu nežádoucí vliv na zdravotní stav zvířat. Sudokopytníci: V menšině případů se čip zaváděl do stehna či hýždí, upřednostňován byl však krk, a to v levé dorsální části a v celé jeho délce. Lichokopytníci: Šest druhů koňovitých bylo značeno stejně jako je popsáno u sudokopytníků a se shodnými výsledky. V souboru jsou zahrnuti též nosorožci ze Zoo Dvůr Králové, kteří byli označeni na krk.Hlodavci: Mary stepní a moko skalní byli manuálně fixováni a čip byl umístěn podkožně v mezilopatkovém prostoru. Paky horské byly označeny do stehna. Zákroky proběhly klidně a bez nežádoucích účinků. Další řády: Dva druhy klokanů byly označeny před lopatku a do stehna. Bodlínům byl aplikován čip podkožně k lopatce. U kaloňů se způsob provedení neliší od malých primátů; v mezilopatkovém prostoru je dostatek volného podkoží a značení je proveditelné i u nedospělých jedinců. Lenochodům byl čip zaveden podkožně na šíji. Také u těchto řádů savců nebyla zaznamenána nežádoucí reakce v souvislosti s označením.
Kontrola přetrvávání čipu v těle
Kontrola přetrvávání čipu v těle zvířete probíhala příležitostně při dalším odchytu nebo imobilizaci zvířete za účelem vyšetření, veterinárního zákroku nebo transportu. Bylo zkontrolováno přibližně 80 % jedinců, z toho u sedmi z nich nebyl čip čtecím zařízením nalezen. U sudokopytníků je vysvětlením buď vypadnutí transponderu, nebyl-li dostatečně hluboko zaveden, případně porucha funkce mikročipu. (Porucha funkce čtecího zařízení byla vždy vyloučena). U primátů je další možností odstranění čipu mezi zvířaty navzájem.
Celkem 12 označených zvířat (10 druhů), která uhynula, bylo podrobeno postmortálnímu vyšetření.Ve všech případech bylo okolí čipu klidné, bez zánětlivé reakce, čip byl buď čistý, nebo obdán tenkou vazivovou kapsulou. Ani u jednoho zvířete nebyla příčina smrti v souvislosti se zavedením nebo s přítomností transponderu.
Podle údajů výrobce má být čip pouze obtížně odstranitelný z těla zvířete. Tato vlastnost je důležitá z hlediska zmenšení rizika možné reimplantace transponderu, tzn. vyjmutí z těla registrovaného jedince a znovuzavedení jinému exempláři. Několikrát jsme tuto možnost ověřovali na kadáverech značených jedinců. Pokud se nejedná o velmi dobře hmatný čip v podkoží (častěji u savců do 1 kg, ale nemusí být pravidlem), není možné jej vyjmout bez viditelného poškození tkáně, a to ani když je přesně známo místo aplikace. K lokalizaci nelze v tomto případě použít ani čtecí zařízení, neboť čtecí plocha přístroje je v poměru k čipu příliš velká.
K označení exotických savců musíme vždy najít optimální příležitost. Toto je největší rozdíl v čipování exotických a domestikovaných savců. Anatomické rozdíly jsou nepodstatné a v reakci tkáně na čip se neprokázal zatím rozdíl u žádného druhu. Není-li zvíře ochočeno natolik, aby bez většího odporu snášelo veterinární zákroky, je jeho odchyt, fixace či anestezie vždy spojena s jistým rizikem. Proto se obvykle (není pravidlem) čipování provádí jako "dodatečná činnost" při manipulaci se zvířetem z jiného důvodu. Pravidlo, že se nemají čipovat zvířata nemocná, někdy nemůže být dodrženo, protože u exotických savců je ošetření nemocného mnohdy jedinou příležitostí pro označení. Je-li provedeno správným způsobem, neohrozí zvíře více než běžná injekce. Konkrétně u primátů se zvláště soukromí majitelé brání manipulaci se zvířaty, neboť zvířata si údajně pamatují osobu, která je chytala a další kontakt je pro ně několik týdnů problematický. K tomu nezbývá než dodat, že po veterinární stránce je aplikace čipu možná a nezávadná, k dalšímu se musí vyjádřit zoolog nebo etolog.
Posouzení velikosti a stav podkoží
Klíčovým pravidlem při zavádění mikročipů je posouzení velikosti u každého jedince a stav podkoží. Je-li podkoží na šíji dostatečně prostorné, je možno označit zvíře jakékoli hmotnosti. Ze zkušenosti však víme, že u jedinců pod 80 g je to obtížné, zejména z důvodu souhry fixace a aplikace (pokud neprovádíme zákrok v anestezii). Samozřejmostí je dezinfekce místa před a po zákroku. Důležité je zavést čip dostatečně daleko od místa probodnutí kůže, minimalizuje se tím možnost jeho ztráty (platí hlavně u primátů, kteří si místa vzájemně ošetřují a několikrát byly popsány případy vypreparování transponderu). Nesetkali jsme se s nutností zajištění rány stehem.
Označování exotických savců má u nás díky zoologickým zahradám již několikaletou tradici a je stále více oblíbeno pro svoji nenáročnost a jednoznačnost. Naproti tomu mezi soukromými chovateli exotických savců není tento způsob zdaleka rozšířen. Do poloviny letošního roku nebyl na Brněnském Magistrátu registrován jediný čipovaný savec. Důvodem jsou zejména stále ještě přetrvávající představy o škodlivém vlivu čipů na zdravotní i psychický stav zvířat, a tím daný strach chovatelů ze zákroku a také finanční stránka věci. Je logické, že nejvíce se mikročipům budou bránit ti, kvůli kterým byl C.I.T.E.S. vytvořen, a to překupníci.
Poznatky z našeho sledování potvrzují údaje z literatury, stejně jako názory zahraničních kolegů a stanovisko EAZWV (Evropská asociace veterinářů zoologických zahrad a divoce žijících zvířat).
Označování savců o hmotnosti od 80 do 100 g
Na základě našich zkušeností se metoda radiofrekvenční identifikace zvířat jeví jako vhodná k označování savců již od hmotnosti 80-100 g. U malých zvířat (80 g - 5 kg) doporučujeme podkožní aplikaci mezi lopatkami a šíjí; větší zvířata (od 5 kg) lze bezpečně čipovat také do svalu, ale pro unifikaci a zjednodušení doporučujeme podkožní aplikaci v levé polovině mezilopatkového prostoru. To platí i pro malé druhy kopytníků (do 10-15 kg). Ostatní kopytníky doporučujeme označovat v dorsální polovině krku intramuskulárně. V popsaném souboru zvířat nebyl zjištěn žádný úhyn v souvislosti se zavedením či přítomností čipu.
Závěrem považuji za nutné připomenout, že bez ochrany biotopů ohrožených druhů zvířat a bez výchovy obyvatelstva v daných oblastech se stane C.I.T.E.S. i se všemi souvisejícími aktivitami, jako je např. čipování, jen samoúčelnou hrou úřadů. Dnes je již známo, že vývoz některých zvířat tvoří jen zanedbatelné procento příčin jeho mizení z přírody. Nesrovnatelně více jich padne za oběť domorodcům a zničenému prostředí. V zajetí se naopak stále více druhů rozmnožuje a každý chovatel ví, že je mnohokrát výhodnější získat nového jedince z odchovu než odchytu.
Ke vzniku této zprávy přispěli a svou prací se na ní podíleli: Dr. J. Král, Dr. S. Mazánek, Ing. D. Zeller, Dr. P. Gajdošík, Dr. J. Váhala, Dr. Kraus, Dr. P. Skalka, Dr. L. Chrastinová, Dr. V. Jurek, Dr. R. Vodička, Ing. R. Zajíček a Ing. V. Nožička.
Podrobnější informace mohou zájemci nalézt v zářijovém čísle časopisu Veterinářství.
