Většinu toho, co dnes víme o barvách ptáků, jejich dědičnosti a tak vůbec, je starého data a z takových starých poznatků se stalo klišé. Praxe však ukazuje, že všechno je mnohem složitější, než jsme si mysleli, a také složitější, než si vůbec dokážeme představit. A ukazuje se také, že některé poznatky a zkušenosti nemůžeme vztahovat na veškeré ptáky jako celek. Proč třeba něco, co funguje u kanárů, u andulek nefunguje anebo funguje jinak? Proč? Abychom mohli některé takové otázky zodpovědět, bylo by zapotřebí složitých a nákladných laboratorních výzkumů. To však musí někdo zaplatit. Něco podobného se uskutečnilo někdy v období mezi dvěma válkami v minulém století. Kusé poznámky z toho v literatuře zbyly. Výzkumy barev kanárů prováděl dr. Duncker, ale financoval to člověk, který byl představován jako konzul Cramer. Ten pan doktor byl pak vedoucím jakéhosi nacistického úřadu rasové čistoty, takže se k jeho osobě a práci nikdo nehlásí. Mezitím však doba pokročila a ukazuje se, že všechno je opravdu složitější, než jsme si dříve mysleli. Původní zákony dědičnosti sice stále platí, ale narazit je na základní vzorec kombinatoriky, totiž Pn = 1 . 2 . 3 … (n – 1) . n = n!, anebo i další vzorce, nemůže fungovat již jenom proto, že základní předpoklad rovnosti pohlaví, 50 % : 50 % neexistuje. Kdybychom věděli, proč se někdy rodí jen samečci, zatímco jindy zase jen samičky, věděli bychom víc než Bůh, což se nikdy nestane. Avšak měli bychom si všimnout záležitostí, kterých jsme si nějak nevšimli nebo jsme jim nevěnovali pozornost. Může být, že mnohé základní výzkumy půjde dělat jen zatraceně obtížně, a to kvůli nedostatku základního, čistokrevného materiálu. Ale mohou existovat mnohé další překážky včetně vlastní neschopnosti zabývat se třeba teoriemi, které se nám zdají cizí. Pokusím se proto nastínit mnohé, rozložené do jednotlivých disciplín, kterými budou andulky, kanáři a zebřičky.
Andulky dnes známe v podstatě, čistě teoreticky, čtvery. Jednak samozřejmě opravdu přírodní ptáky, kteří žijí někde v buši Austrálie. Potom domestikované andulky, které žijí v klecích chovatelů, uvažujme třeba evropských. Zatřetí pak andulky takzvaného anglického plemene, začtvrté andulky nově představovaného plemene chovaného prý na barvu. To je však pouhý sebeklam, jinak se to nazvat nedá. Jsou to běžné domestikované andulky, a jestliže je deklarováno, že jsou chovány kvůli barvě, potom musí existovat barevně čistokrevní jedinci. Když vidím ve výstavní kleci ptáka viditelně štěpitelného na jinou barvu, měl by být ze soutěže vyloučen, což jsem dosud nezaznamenal. K jakémukoliv dalšímu výzkumu jsou a budou zapotřebí skutečně přírodní andulky, ze kterých to všechno vzešlo. Takovou ale v žádném případě v Evropě neseženete! Jsem natolik nevěřící, že za skutečně přírodního ptáka bych považoval takového, kterého bych sám chytil v Austrálii někde daleko od civilizace, nechal jej očipovat a potom do Evropy dovezl. V takovém případě bych měl materiál pro porovnávání genetické informace.
Na tapetě jsou teď andulky takzvaného anglického typu. Takové musí mít jak mnohem větší postavu než ty přírodní, tak jiný stav opeření. Na některých místech těla, především na hlavě, je opeření ptáků jiné než u těch přírodních. Proč právě na přední části hlavy, což jim dává jiný vzhled? To je právě to, co přesně nevíme. Některé skutečnosti bychom si však měli uvědomit. Především tohle: peří neroste ptákům kdekoliv na těle, ale v pásech, kterým se říká pernice. Těch má pták po těle několik. Především na horní a spodní části těla, ale i oddělené pernice právě na hlavě. Taková oddělená území bývají oddělená i z hlediska imunity. Existují jakési obranné linie, podél kterých se tělo brání nežádoucím vlivům. Musí existovat faktory nebo geny, které řídí rozmisťování barviv do jednotlivých per po celém těle. A vůbec růst peří odděleně na jednotlivých místech těla. Chovatelům se podařilo nějakým způsobem dosáhnout toho, že peří na přední části hlavy roste delší než na jiných částech těla. Kam až se podaří v takovém šlechtění postoupit, je zatím nejasné. Nějaká hranice zajisté existuje, o tom nás již dnes některé jevy informují. Obvykle se o tom příliš veřejně nemluví, informace spíše prosakují, dalo by se říci. Důležitým jevem je, že u ptáků existují dva odlišné typy per. Jednomu typu říkáme intenzivní a značíme jej u kanárů jako typ A, u andulek se témuž říká typ yellow, žlutý. Každé jednotlivé pero typu A má jemnější stavbu a lipochromové (žluté nebo červené) barvivo se do něho ukládá při jeho růstu intenzivně až po špici. Pero typu B, neintenzivní (buff), má stavbu hrubší a bývá samo o sobě poněkud delší. Lipochromové barvivo se do takového pera neukládá až po špici, takže konce per jsou bílé.
U andulek to není vidět tak dobře jako u kanárů. Tam se tomu říkalo neintenzivní, než přišel kdosi moudrý a přejmenoval to na plísňový, jak si to přeložil z němčiny. Špatně, protože v němčině to znamená šiml neboli bělouš. Většina ptáků ale není ani vyhraněného typu A, nebo B, ale smíšeného typu AB. Avšak při šlechtění a následném posuzování se vyžadují dokonalé typy, nikoliv smíšené. Není to jednoduché, protože kdybychom sestavovali zcela jednoduše chovné páry podle typu opeření, záhy narazíme na hranice takového počínání. Když budeme pářit neustále mezi sebou ptáky typu A, dospějeme až k takzvané chudopernosti, kdy ptáci budou mít tak nedokonalé, řídké opeření, až na některých místech bude prosvítat kůže. Samozřejmě jejich opeření nebude plnit svou základní funkci tepelné izolace. Proto se dostal zákaz páření ptáků A × A až do takzvaného etického kodexu německých chovatelů. Ale, na druhou stranu, páříme-li mezi sebou pořád ptáky typu B, jejich peří se neustále prodlužuje a hrubne. Je zajímavé, že se tak děje pouze u takzvaného malého opeření, tedy peří na zádech, bocích, hlavě nebo přilehlých částech těla, ale netýká se to letek ani ocasních rýdovacích per. Také takové opakované páření ptáků typu B × B má svoje hranice. A teď pozor! Taková hranice nebo omezení je jiné u andulek a zcela jiné u kanárů. U kanárů takové neustálé páření jen ptáků stejného typu B × B vedlo ke vzniku zkadeřených plemen, která jsou však plně životaschopná. Zkadeřená jsou i dvě největší plemena kanárů, kterými jsou pařížský trubač a italský obr, jež obě dvě velikostí své postavy převyšují běžného Kanára více než anglická andulka tu běžnou.
Také u andulek naráží neustálé páření ptáků typu B × B (buff × buff), které chovatelé více než často používají, aby dosáhli co nejlepšího typu hlavy, na jistou hranici. Jakmile padne taková hypotetická hranice, která omezuje působení tohoto faktoru jen na přední část hlavy andulky, zrodí se takzvaná chryzantéma. Je to neletuschopný tvor velkého vzrůstu, který se obvykle dožívá maximálně období svého prvního přepeřování, než uhyne. Nestává se sice příliš často, aby se v chovu chryzantéma objevila, na druhou stranu ji asi všichni chovatelé andulek již viděli. Bohužel jsem dosud nezaznamenal, že by tento tvor byl podroben nějakému vědeckému bádání, jako třeba pitvě a podrobnému měření svého opeření, o průzkumu DNA ani nemluvě. Nic takového, jen báje a pověsti. Na internetu pak panuje přesvědčení, že je to výsledkem incestu neboli příbuzenského páření. Ne, je to výsledkem páření nikoliv příbuzných ptáků, ale ptáků stále stejného typu. Tohle víme, nevíme však, proč to funguje jinak u andulek a jinak u kanárů. Ostatně, onen všeobecně odsuzovaný incest je rovněž velkým otazníkem, když víme, že miliony křečků zlatých (syrských), co jich jen na světě existuje, jsou všichni potomky jedné jediné samice a jejích mláďat vykopaných kdysi z doupěte v syrské poušti.
Ale je tu několik dalších otázek. Andulka, jak všichni vědí, má na přední části hlavy světlou část opeření, které chovatelé říkají maska nebo škraboška. Je to část opeření, ve kterém jsou uložena v perech pouze světlá barviva, ale nejsou tu přítomná barviva tmavá, až na malou výjimku. Jedna z těchto světlých částí leží nad zobákem a právě tam je soustředěna největší snaha o dosažení dokonalosti. Druhá leží pod zobákem, tedy na bradě a hrdle ptáka. Obě tyto oblasti nějakým způsobem spolu souvisí, jsou v podstatě bez tmavých barviv, ale přitom musí být odděleny, protože leží na jiných pernicích. Musí být oddělené také z imunologického hlediska. Standard se na masku dívá tak, jako by šlo o jednu oblast těla andulky. Nemůže tomu tak být, již jenom proto, že světlá pera na horní části hlavy rostou delší než ta spodní, pod zobákem. Teprve dalším vývojem se prodlužují pera spodní. Kdysi jsem se na tuto skutečnost snažil upozornit a navrhoval jsem, aby se i standard snažil nějak obě části slovně oddělit. Uspořádali na mne hon, divější než na černou. Prostřednictvím češtiny, že prý škraboška a maska je totéž, a tedy nejde rozlišovat. No, ona obě slova neznamenají úplně totéž, žádná jiná ani nechtěli hledat, a navíc pikantní bylo, že nastrčená osoba, která se v té kampani nejvíc angažovala, zúčastnila se bitvy u Stalingradu, ale na té straně, které se u nás metály nedávaly. Rozdílů mezi horní a dolní pernicí na hlavě je více. Ve světlé části opeření, která leží pod zobákem, jsou i pera tmavá, ve kterých je uloženo melaninové barvivo. Říká se těmto perům znaky. Ve světlém poli leží šest okrouhlých tmavých skvrn. Ty mají ležet podle všech standardů, včetně toho nejposlednějšího WBO, v dolní třetině světlého pole, kterému se říká maska. Bohužel není spočítáno, kolik tmavých per vlastně tvoří jeden znak u přírodní andulky. Někdy naroste více tmavých per, než je záhodno, v takovém případě je dovoleno, aby chovatel vzal nůžtičky a přebytečná pera vystříhal. Pokud si snad nevezme brýle a nějaké pero ustřihne navíc, není již dovoleno, aby je zase přilepil zpátky. Tolik pouze na okraj.
U tmavých per ještě zůstaneme. Chovatelé se snaží pečlivým výběrem partnerů, ze kterých staví chovné páry, vyšlechtit co nejkrásnější tvar hlavy, samozřejmě podle vlastních měřítek. Nejlepším se to daří. Zajímavé je, že zatímco světlá pera masky pod zobákem nerostou do přílišné délky, tmavá ano. U nejlepších jedinců přesahují světlou část, zatímco by jejich konce měly končit výše. Navíc právě na těchto perech je nejvíce viditelný typ opeření. Typ B jsou pera špičatá, ptáci bližší typu A je mají okrouhlá.
Co se týká možné velikosti těla andulky, i tady je předpoklad možnosti otazníkem. V současnosti je velikost těla předepsána standardem, když činí 21,6 cm. Délka je odvozena z nějaké anglické míry, asi palce, co já vím. Tato ideální míra by neměla být menší, ale ani větší. Již jednou sice byla tato míra předepsána větší, a to 24 cm, nicméně byla vrácena zpět na míru původní a tím závody o vyšlechtění co největší andulky utnuty. Ostatně míry výstavních klecí, ve kterých jsou andulky vystavovány, jsou odvozeny právě od míry 21,6 cm. Andulka o délce těla větší (24 cm) by se do takové klece vlastně ani nevešla. V roce 1988 jsem to demonstroval tak, že jsem model standardu umístil do výstavní klece vedle vystavených andulek. Pro soutěžící andulky to nevypadalo dobře, takže zanedlouho model někdo ukradl.
Současné plemeno výstavních andulek je, co do možností šlechtění, pravděpodobně asi vůbec nejtěžší disciplínou, která v oblasti chovatelů exotických ptáků existuje. Šlechtí se totiž jednak na dokonalost postavy, ale současně má být dokonalá v barvě. Postava má však při posuzování přednost před barvou. Ono to nejde tak jednoduše a jednoznačně dohromady, protože se ukázalo, že některá zbarvení andulek dosahují co do dokonalosti postavy lepších výsledků než zbarvení jiná. Některé barvy nesou s sebou prostě lepší typ. Jde hlavně o šedozelené andulky nebo andulky perlové, i když u perlových, jak se zdá, byla tato jejich původní schopnost částečně promarněna. Protože tedy každá barva má poněkud jinou schopnost vytvářet nejlepší typ, jsou andulky při posuzování rozděleny do soutěžních tříd právě podle barev. Nejenže tedy každá barva má odlišnou schopnost vytvářet dobrý typ, ale v praxi se nakonec ukázalo, že páříme-li mezi sebou andulky stejné barvy, nedosahují jejich potomci takové kvality jako potomci páru nestejně vybarveného. Neboli barevní Kříženci bývají v typu lepší než barevně čistokrevní ptáci. Je to prostě alchymie, se kterou se chovatelé andulek nechlubí, je to výrobní tajemství.
Díval jsem se na internetu na chovatelské stránky současné špičky chovu andulek, švýcarského chovatele Daniela Lütolfa, kde představuje několik chovných párů. Kdo chce, může studovat, jak barevné rázy skládá k sobě, aby byl tak úspěšný, jako v současnosti je. Také tento postup má určité hranice, protože se začínají objevovat ve zbarvení závažné chyby, které nelze zas až tak lehkomyslně přehlížet. Třeba takzvaná nečistá čela některých ptáků. Teoreticky lze předpokládat, že nakonec se typ ustálí natolik, že hlavy nejlepších ptáků budou téměř rovnocenné, proto se jejich barva vrátí zpět do hry při posuzování větší mírou, než je tomu dnes. Tady platí staré pořekadlo, že štěstí přeje připraveným. Je jasné, že šlechtění anglického typu andulky dosud nedospělo do konečné fáze, kdy bude ustálen typ, který bude dobře sladěn s barvou. Chovatelé jsou stále na cestě k ideálu. Mohou být však překročeny hranice současného typu a peří andulky se začne měnit i na jiných místech těla, než na jakých to předpokládá současný standard. V takovém případě by však šlo již o zcela nové plemeno, právě tak jako je tomu u kanárů. Na tohle by měli být chovatelé připraveni.
Nepodařilo se mi do obvyklého rámce vtěsnat všechno, o čem by se dalo přemýšlet. Proto také příště přijdou na řadu další disciplíny, kterými budou kanáři a zebřičky.