Od roku 1970 se u velkých kníračů sleduje kvalita kyčelních kloubů a od roku 1979 je toto rentgenové vyšetření do chovu povinné, přičemž chovnými mohou být pouze jedinci s dysplazií ne horší než 2. stupně. Občasným onemocněním u starších psů je artróza. Jinak se jedná o zdravé plemeno, málo zatíženo dědičnými nemocemi. I přes svou velikost se běžně dožívá 12–14 let.

Zdraví velkého knírače

Velký knírač je jedno z pěti plemen, u kterých se objevilo onemocnění způsobující možnost vykrvácení při úrazu nebo operaci. Částečná citace: Callan MB et al.; A novel missense mutation responsible for factor VII deficiency in research Beagle colonies. J. Thromb Haemost 2006: „Dojde-li k cévnímu poranění, FVII v kombinaci s tkáňovým faktorem (TF) a za přítomnosti vápníku štěpí faktor IX a faktor X na jejich aktivní formy, které se podílejí na tvorbě trombinu. Deficit faktoru VII nepříznivě ovlivňuje srážlivost krve a způsobuje tak nadměrné krvácení v případě jakéhokoli zranění či jiného zásahu do organismu. Deficit FVII je děděn autozomálně recesivně, to znamená, že onemocní pouze jedinec, který zdědil od svých rodičů obě alely mutované (P/P, pozitivní/pozitivní, mutovaný homozygot). Jedinec, který zdědí mutovanou alelu pouze od jednoho z rodičů (N/P, negativní/pozitivní = přenašeč neboli carrier), neonemocní, ale předává mutovanou alelu dál na potomstvo. V případě krytí dvou heterozygotních jedinců (přenašečů) se deficit FVII projeví teoreticky u čtvrtiny z narozených potomků. Molekulárně genetický test dokáže spolehlivě odhalit přenašeče mutované alely, kteří klinicky neonemocní. Proto je doporučováno testování všech jedinců, kteří mají být zařazeni do chovu. Vzhledem k vysokému riziku onemocnění potomků v případě krytí dvou přenašečů doporučujeme krýt přenašeče jedincem s wild type genotypem (N/N, negativní/negativní, tzn. jedincem bez přítomnosti mutace v genu).“

Co je však rozhodně největším strašákem tohoto plemene, stejně jako mnohých jiných velkých plemen, je nebezpečí torze žaludku. Proto je zapotřebí dohlédnout na dvouhodinový klid po krmení a ideální je, má-li pes rozdělenou denní krmnou dávku na ranní a večerní.

Pro čistý vous bez drbání a častého umývání a následného sušení je lepší krmit suchou stravou. Jinak se může pes drbat, častěji se může vytvářet akné a také se vousy snadno slepují k sobě a „knotí“. Udržování vousu v čistotě musí patřit k téměř každodenní péči o psa, neboť někteří jedinci mohou mít sklony k většímu slinění, což k tvorbě akné a možným kožním problémům ještě přispívá.

Zajímavosti varianty pepř a sůl

I když velmi podobný typ zbarvení má i několik dalších plemen, takové pojmenování zbarvení nalezneme pouze u kníračů. Zbarvení kníračů v barvě pepř a sůl je velice proměnlivé a vyskytuje se od velmi světlého odstínu po barvu tmavě ocelově šedou. Ideálem je zlatý střed odstínu při rovnoměrném rozložení barev, s šedou podsadou. Výborné by bylo, chyběl-li by gen pro žlutou barvu a byl by nahrazen genem zvaným činčila faktor.

Konečné zbarvení „pepř a sůl“ získá pes zpravidla až po třetím línání (výměně srsti). Rozhodně ne dříve než v prvním roce svého života. Dokonce i hnědá barva vyskytující se u některých štěňat zpravidla po druhém línání zmizí. Konečné zbarvení se u malých štěňat rozhodně nedá poznat. Zajímavostí je, že štěňata pepř a sůl se rodí celá černá, až postupem času „prostříbrňují“.

U zbarvení pepř a sůl je cílem dosáhnout rovnoměrného – stejného – zbarvení po celém těle, což je téměř nad lidské síly. Cožpak teprve u velkého knírače, kde je jedinců v barvě pepř a sůl velice málo.

Většina mladých psů má černý hřbet. Ten však postupem času vylíná na střední odstín zbarvení pepř a sůl. I když se to již téměř nestává, může se rodičům zbarveným pepř a sůl narodit černostříbrné štěně. V žádném případě nesmí být takový jedinec dál použit k chovu.

Co se úpravy srsti týče, nejvíce zkušeností potřebuje právě toto zbarvení. Aby vyniklo správné „pepření“, je nutné zvolit ideální délku srsti, což může být u každého jedince jiné. Správným střihem (délkou) je dokonce možné jaksi zamaskovat občas se objevující tzv. úhoří pruh tmavé srsti na zádech u zbarvení pepř a sůl, který je nežádoucí. Naopak neodborným střihem je možné psovi po exteriérové stránce velmi uškodit. U zbarvení pepř a sůl se celkově nedoporučuje stříhání, ale kompletní trimování. Pokud se knírač ve zbarvení pepř a sůl jen stříhá, blednou barvy a samozřejmě také měkne srst. Což je s ohledem na plemeno velká škoda. Dokonce to může jít tak daleko, že z daného knírače v barvě pepř a sůl se stane pes ve zbarvení šedém.

U srsti v barvě pepř a sůl je vhodné občas vous umývat „bělicím šamponem s norkovým olejem na bílá plemena“. Tento šampon se nesmí použít u kníračů černých. Udržení vousu po každém krmení v čistotě je důležité.

Zajímavosti o černé variantě

Zajímavostí je, že černě zbarvení jedinci se upravují tzv. „na siluetu“, kdežto pepř a sůl zbarvení „na objem“. Objemné srsti je možné dosáhnout fénováním. Černá srst většinou bývá měkčí nežli srst pepř a sůl.

Černé zbarvení má mít sytou a čistou intenzitu černé barvy, bez hnědého nádechu a bez bílých znaků i jednotlivých bílých chlupů. Přesto se štěňata dost často rodí s jednotlivými bílými chlupy nebo s malými bílými znaky. Znaky, které do osmého týdne věku nevymizí, zůstanou pravděpodobně napořád. Jednotlivé bílé chlupy se zpravidla ztratí do prvního línání.

Někdy dochází k blednutí černé srsti (šedivění, resp. modrání). Toto blednutí způsobuje gen v chromozomu, který mění pigment během života psa. Blednutí srsti se zčásti vyhneme trimováním, nikoliv však stříháním. Blednutí se nejdříve projeví tam, kde je srst upravována stříháním. Rozhodně je tento úkaz úzce spojen s narezlou či nahnědlou srstí zejména na vousech nebo tam, kde se srst netrimuje.

Ne zcela čistě černé zbarvení štěňat se zpravidla po následujícím línání změní v čistě černou. Samozřejmě, není to vždy jisté. Zejména červený nádech na končetinách může přetrvávat, a to jak u zbarvení pepř a sůl, tak u jedinců černých.

Na výstavách vyššího typu mohou být vítězové na prvním a druhém místě podrobeni testu barvení. Barvení srsti je zakázáno a tento zákaz má být plně respektován. V USA je knírač řazen mezi teriéry, a navíc je v Americe běžné, že se chovají všechny barevné rázy dohromady a vzájemně se kříží všechny barevné rázy. V rámci Evropy a všech zemí FCI je toto nemyslitelné.

Problémy s barvami

Červené či nahnědlé chlupy na vousu, případně i na obočí, nejsou rozhodně dobré, ale moc se s nimi udělat nedá. Často mají genetický základ a vyskytují se celkem pravidelně u některých linií. Totéž platí pro hnědý nádech srsti a hnědou podsadu. Ovšem narezlý vous může způsobovat i příliš železitá voda, kterou pes pije, nebo přímo slinění psa. Čím starší pes, tím výrazněji sliní. Často pes více sliní, má-li zubní kámen, dokonce také při nevhodně zvolené stravě obsahující mnoho karotenu. Každopádně majitel velkého knírače musí být připraven na to, že vous jeho psa je téměř stále mokrý, buď od slinění, nebo od vody po napití.

Především u černých jedinců je nutné hledět na složení krmiva. Rozhodně ne každé granule se hodí pro černě zbarvené jedince. Vous se může zabarvit také při podávání většího množství mrkve. Někteří jedinci s černou srstí mají hnědý nádech především na hřbetě jen v létě, což způsobují ve velké míře sluneční paprsky, zejména pokud se pes rád a často koupe a poté se suší na přímém slunci. Tato barva vzniká pravděpodobně oxidací eumelaninu.

Hnědé podsady je možné se z větší části zbavit pravidelným odstraňováním podsady, ale zároveň také přidáním vhodných prvků do stravy, které podporují dobrou pigmentaci kůže a správný růst srsti. Taková podsada by se měla vyčesávat i několikrát týdně. Srst se nesmí nechat ostříhat, ale měla by se přibližně co 3 měsíce kompletně vytrimovat.

Od dob vzniku „moderního“ knírače se chov potýká s různou kvalitou srsti, a to u všech velikostních rázů. U zbarvení pepř a sůl je požadována tmavá maska a pepření rovnoměrně po celém těle. Tedy i na končetinách. Což rozhodně nemá drtivá většina velkých kníračů této barvy.

Dnes se spíše ojediněle může objevit u černých jedinců zvrat na hladkosrsté předky. Již ve třech týdnech věku štěňat je většinou poznat, zda roste vous a srst tak nebude po celém těle přilehlá, tedy hladkosrstá. V pěti týdnech je to již jistota.

 

Měkká versus tvrdá srst

Někteří knírači mají měkkou srst. Ta je sice velmi líbivá, avšak méně izoluje, snadno propouští vodu, tedy i pomalu schne a při línání samovolně vypadává. Dokonce se u některých jedinců vyskytuje tak měkká krycí srst, že ji není možné rozeznat od podsady. V takovém případě se hovoří o tom, že daný pes je bez podsady, ale ne vždy tomu tak opravdu je. I když tím spíše by taková srst potřebovala trimování, tak to s ohledem na její strukturu prakticky není možné. Tato srst se tedy musí pouze stříhat.

Tvrdá srst nejenže dobře izoluje, a to v každém počasí, ale také se velmi snadno zbavuje nečistot a při pravidelném trimování je v bytě minimum chlupů. Odumřelá srst (tzv. zralá srst) se zpravidla neuvolňuje samovolně, ale je odstraňována až trimovacím nožem a následným vykartáčováním. Samovolně vypadává jen jemná srst, případně zralá srst, na kterou se „zapomnělo“.

Nejméně náročnou úpravu a nejméně péče o srst tedy samozřejmě potřebují takoví knírači, kteří mají drsnou krátkou, přiléhavou srst, přičemž vous, knír a obočí jsou dlouhé. Jedinec se správně tvrdou srstí se trimuje snadno. Naopak jedinec s poměrně jemnou strukturou srsti je na úpravu složitý a ne každý majitel to správně zvládne. Mnozí si pomáhají tím, že srst strojkem přistřihnou na délku 6–8 mm a teprve poté trimují.

Jakou srst bude štěně mít, není možné s jistotou říci. Velmi záleží na genetickém základu. Tedy když vybíráte psa, podívejte se na srst rodičů štěněte, abyste věděli, co můžete očekávat. Většinou huňatá, načechraná štěňata s výrazným vousem mají v dospělosti měkkou srst, naopak jakoby krátkosrstá štěňata s pouze naznačeným vousem budou mít v dospělosti srst tvrdou. Měkká, či tvrdá srst – to je sice zejména věc genetiky, ale zčásti je to i faktor ovlivnitelný. Nemalý vliv má také míra koupání, nebo náhubek, který mechanicky vous a knír láme, zejména je-li psovi malý. Většinou je tedy krásný dlouhý vous provázen měkkou srstí, neboť je-li srst velmi tvrdá, chlupy bývají spíše řidší a kratší.

Těsně před výstavou se knírači nekoupou, neboť tím srst měkne, na hřbetě se může zkroutit a „otevřít se“, což je krajně nežádoucí. Také před celkovým trimováním se pes nemá koupat. K trimování je nejlepší srst přirozeně promaštěná. Pokud se však knírač upravuje z nějakého důvodu pouze stříháním, je zapotřebí ho nejdříve za pomoci dobrého šamponu vykoupat a srst důkladně pročesat.

 

Co je ještě potřeba o srsti vědět

První, základní úpravu (naznačení střihu) nebo alespoň upravenou partii hlavy by měl provést chovatel ještě před předáním štěněte novému majiteli. Pokud tak neučiní, měl by se nový majitel snažit to co nejdříve zařídit sám. První střih by měl být proveden nejpozději ve věku 6 měsíců. U štěňat do přibližně 4–6 měsíců věku trimování v pravém slova smyslu ještě nepřipadá v úvahu. Do té doby se srst pouze tvaruje a vyčesává trimovacím nožem, a to štěňata nejdříve od jejich věku 3 měsíců, s intervaly 4–5× měsíčně. Ovšem toto vyčesávání trimovacím nožem může být praktikováno pouze na místech určených k trimování. Ne na nohou ani vousech, a navíc vždy po směru růstu. Pravé trimování se provádí mezi 5–7 měsícem věku psa, po první výměně srsti štěněcí za „dospěláckou“. Záleží na vyzrálosti srsti, nikoliv na věku. Zpravidla nejdříve srst dozrává na hřbetě. Když zde srst při snaze s citem vytáhnout chomáček srsti povolí, je to ta správná doba na „vyškubání srsti“ = trimování.

Rozhodně se nedoporučuje koupat štěně šamponem. Vlastně pokud možno vůbec ne – jen je-li nutné, tak tlapky čistou vodou. První koupání by mělo přijít až s první kompletní úpravou srsti, což je kolem 6–8 měsíců věku, a to pouze šamponem přímo určeným pro tvrdou srst.

Srst je zapotřebí přibližně třikrát až čtyřikrát ročně upravovat trimováním. Míra úpravy závisí na kvalitě srsti i na tom, zda se pes účastní výstav, či nikoliv. U výstavních jedinců se čas úpravy srsti řídí „dle výstavní sezony“. Výstavní krátká srst je u velkých kníračů dlouhá 1,5–2,5 cm na místech, kde má být krátká (nikoli vyholená). Srst škubeme 6–8 týdnů před výstavou. 8–14 dní před výstavou se ostříhají jen partie, které se stříhají. Již srst neškubeme, jen v případě potřeby 10 dní před výstavou přetrimujeme a doupravíme. Samozřejmě se musí jednat o vhodnou dobu na škubání. Je žádoucí, aby byl zachycen nejideálnější čas vývoje srsti. Přezrálá srst vyvolává svědivost.

Srst se vyškubává – trimuje – ve směru růstu. Chlupy se nesmí nožem přeřezávat. Cílem je chlupy odstranit celé a udělat tak místo pro nové. Nové nože jsou však dosti ostré a srst i při šikovné manipulaci přeřezávají alespoň částečně. Nejlepší jsou tedy nože již mírně „tupé“. Je nutné zdůraznit, že trimování, tedy vyškubávání srsti psa nebolí. Samozřejmě, musí se tak dít ve správnou dobu a člověk musí mít cit a brát ohled na nejcitlivější partie těla. Ale na druhou stranu, pokud si budeme počínat příliš útlocitně, může se váš pes naučit simulovat (nevhodně chovat) a další péče o srst bude pro vás stále komplikovanější. Platí však pravidlo, že nikdy netrimujeme březí fenu. Tedy je vhodné ji trimovat pár dnů či týdnů před plánovaným háráním či samotným krytím.

Samotná úprava srsti

K úpravě srsti potřebujeme efilační nůžky, trimovací nůž s co nejhustějšími zuby, ostré nůžky a strojek na stříhání. Velmi zkušené ruce se bez strojku na stříhání mohou obejít, ale úprava srsti pak trvá mnohem déle. Dnes je kombinace nůžky a holicí strojek běžná.

Nejdříve se téměř celý pes vytrimuje až k podsadě, přičemž se musí vyškubat všechna uvolněná krycí srst. S trimováním začínáme na krku. Nikdy srst neškubeme proti růstu srsti. Na nejcitlivějších místech můžeme srst ostříhat. Následně se zbylá krycí srst, až na některé partie, ostříhá proti srsti elektrickým strojkem na výšku 3 mm.

Jsou však bohužel i černí knírači, jejichž srst se nedá trimovat. Takové jedince stříháme strojkem – stříhací hlavou 7 mm, asi šest týdnů před plánovanou výstavou. Asi deset dní před výstavou zkrátíme na 2 mm ještě ta místa, která se zkracují i u trimovaných jedinců. Přechody opět vymodelujeme do plynulosti přechodů efilačními nůžkami.

Líce, hrdlo, vnitřní strana uší, vnitřní strana stehen, okolí konečníku a genitálií netrimujeme, ale stříháme proti růstu srsti. Vždy se nejdříve trimuje, poté stříhá. Zvláštní pozornost je nutné věnovat úpravě hlavy. Nestříhá se srst pod očima. Pouze se zkracuje v koutcích. Obočí má tvořit přirozený, tedy nenápadný přechod z temene hlavy. Proto se také při úpravě nechává různé délky. Vous se upravuje jen velmi zlehka. U řídkých vousů a u zbarvení pepř a sůl srst nezastříháváme vůbec. Vous a obočí se vyčešou směrem dopředu, aby se zachoval přirozený dojem. Hřbet nosu se ostříhá (začistí) efilačními nůžkami. Nakonec obyčejnými nůžkami úhledně ostříháme okraje boltců do ladných tvarů. Zejména při úpravě hlavy je třeba si počínat velmi opatrně, citlivě a každý zásah nůžkami předem dobře zvážit.

Srst na končetinách zastřihneme tak, aby ze všech stran působily maximálně rovným dojmem. I přechody na loktech jsou důležité, neboť mohou, při nevhodné úpravě, působit vybočeně. Zde se srst škube jen mírně. U klasického trimování se srst na stehnech také trimuje nakrátko a až od horního okraje paty dolů se nechává srst dlouhá, která se taky zarovná efilačními nůžkami. Spodní linie břicha se sestřihne do elegantní křivky a zpravidla se také vytvarují slabiny. Na ocase je srst většinou nejtvrdší a potřebuje upravovat častěji nežli ostatní části těla. Nesmí se na něm tvořit „prapor“.

Bez toho, aby člověk na vlastní oči viděl úpravu knírače, není rozhodně zaručeno, že úpravu dobře zvládne.

Ostatní údržba srsti a péče o knírače

Srst stačí jednou ta týden až čtrnáct dní zběžně pročesat a vykartáčovat. Pokud je srst měkká, je lepší častěji, pokud velmi tvrdá, postačí i jednou za tři týdny. Dlouhou srst na hlavě, tedy bradku, knír a obočí, je zapotřebí pročesávat alespoň jednou týdně, lépe častěji. Třeba i každý den. Nepročesávaná dlouhá srst, zejména je-li měkká, snadno zplstnatí.

Po jídle je nutné udržovat chlupy čisté a suché. Potrava někdy způsobuje zacuchání či slepení chlupů na bradě či kníru. Slepené či špinavé chlupy se snadno lámou. Pokud je budeme udržovat v čistotě, nejlépe umývat po každém krmení, je pravděpodobné, že dosáhneme u svého knírače kvalitního, dlouhého a hustého vousu. Někdy postačí místo mytí srst dle potřeby osušit a hřebenem rozčesat. Pokud se jedná o suchou potravu, není většinou zapotřebí žádné ošetření srsti vodou.

K rozčesávání dlouhých chlupů se používá řídký i hustý kovový hřeben, na některá místa je nejvhodnější drátěný kartáč s velkým množstvím zahnutých hrotů.

Kromě péče o srst je zapotřebí také vytahovat uvolněné chloupky ze zvukovodu a udržovat ho čistý. Jinak hrozí záněty zvukovodu. Je také vhodné vystříhávat dlouhé chlupy mezi polštářky a prsty na tlapkách, a to v každém ročním období. Ovšem na tuto manipulaci, stejně jako na čištění uší a úpravu srsti, je třeba pejska postupně zvykat od štěněcího věku. Stejně tak se nesmí zapomínat na pravidelné zkracování drápů.

Jak by měl vypadat ideální představitel plemene?

Velký knírač je velký, silný, spíše podsaditý než štíhlý pes. Je zvětšeným věrným obrazem Středního knírače. Vzhled tohoto psa vzbuzuje respekt. Jeho stavba těla je kvadratická, přičemž kohoutková výška je téměř rovna délce trupu. Chody má pružné, elegantní, obratné, volné a prostorné. Hrudní končetiny kmitají co nejdále dopředu, pánevní končetina dosahuje daleko a pruží a poskytuje potřebnou sílu impulzu (posun).

Hlava by měla odpovídat celkové mohutnosti psa. Čelo je ploché a probíhá bez vrásek a rovnoběžně se hřbetem nosu. Stop vzhledem k obočí se zdá být výrazně vyjádřen. Lebka je silná a protažená, bez silně vystupujícího týlního hrbolu. Tlama končí tupým klínem. Hřbet nosu je rovný. Nosní houba je dobře vyvinutá, s velkými nosními dírkami a je vždy černá. Pysky jsou černé, pevně a hladce přiléhající k čelistem, koutek tlamy je uzavřený. Žvýkací svaly jsou silně vyvinuté, ale pravoúhlý tvar hlavy (s vousem) nesmí narušovat příliš silně vyvinuté líce. Chrup má být úplný a s nůžkovým skusem. Oči jsou středně velké, oválné, směřující dopředu, tmavé, s živým výrazem. Oční víčka dobře přiléhají. Uši jsou překlopené, vysoko nasazené, ve tvaru „V“, vnitřní okraje uší přiléhají k lícím a jsou neseny stejnoměrně, otočeny směrem dopředu ke spánkům, přičemž rovnoběžný ohyb nesmí přesahovat přes temeno hlavy. Krk je silný, ušlechtile klenutý, harmonicky přechází v kohoutek. V nasazení silný, jinak štíhlý, ale odpovídající celkové mohutnosti psa. Kůže na hrdle těsně a bez záhybů přiléhá. Horní linie z profilu vychází z kohoutku a směrem dozadu lehce klesá. Kohoutek tvoří nejvyšší bod horní linie. Hřbet je silný, krátký a pevný. Hruď je středně široká, dosahující až k loktům. Předhrudí je výrazně vyvinuté díky špičce hrudní kosti. Slabiny nejsou nadměrně vtažené, s dolní stranou hrudního koše tvoří elegantně prohnutou linii. Ocas je ponechán přirozeně, žádoucí je šavlovité nebo srpovité nesení ocasu. Při pohledu zepředu či zezadu jsou hrudní a pánevní končetiny robustní, rovné a nejsou postaveny příliš úzce u sebe. Prsty jsou krátké, klenuté a těsně sevřené. Drápy krátké a černé. Kůže na celém těle těsně přiléhá. Srst by měla být drátovitá, tvrdá a hustá. Skládá se z husté podsady a krycí srsti, která nesmí být nikdy příliš krátká, je tvrdá a dobře přiléhá k tělu. Krycí srst je drsná, pro potřeby hodnocení exteriéru (např. výstav) má být dostatečně dlouhá, aby bylo možné zkontrolovat její texturu. Není rozježená ani zvlněná. Srst na končetinách má sklony být poněkud měkčí. Na čele a na uších je srst krátká. Typickým znakem plemene je vous, který se tvoří na tlamě a není příliš jemný, a dále huňaté obočí, které lehce zastírá oči. Barva srsti je buď čistě černá s černou podsadou, nebo tzv. pepř a sůl. U psů se zbarvením pepř a sůl je chovatelským cílem střední odstín se stejnoměrně rozloženým, dobře pigmentovaným pepřením a šedou podsadou. Přípustné jsou barevné odstíny od tmavě ocelově šedé až po stříbřitě šedou. Všechny barevné odstíny musí vykazovat tmavou masku, která podtrhuje výraz a musí harmonicky ladit s příslušným barevným rázem. Výrazné bílé znaky na hlavě, na hrudi a na končetinách jsou nežádoucí.

Kohoutková výška pro psy a feny je 60 až 70 cm. Hmotnost se má pohybovat mezi 35 až 47 kg.

Za vylučující vady je považováno např. plaché či agresivní chování, ale i třeba přehnaně nedůvěřivé či nervózní, předkus, podkus, ale i zkřížený skus, nadměrná nebo nedostatečná výška o více než 4 cm a další.