Stopa na hřebeni Krkonoš
Praporčík Michal Záruba slouží u PČR ve Skupině základních kynologických činností Trutnov. Z tohoto města byl jednoho únorového odpoledne loňského roku vyslaný se svým psem k neobvyklému případu. Když dorazil za dvacet minut na místo, asi kilometr východně od Dolního Maršova, vyslechl si krátkou informaci – do krytého mysliveckého posedu (kazatelny) násilím vnikl muž, a když ho tam hajný přistihl, provinilce zamkl. Než hajný stačil zavolat policii, muž rozbil okno a vyskočil. Hajný jen zahlédl, že asi šedesátiletý muž má na krku oprátku a utíká směrem k Rýchorám, tedy na hřeben východních Krkonoš. A také slyšel, jak chlapík křičí, že pro něho život už nemá cenu a že se oběsí. Zda se chtěl připravit o život už skokem z kazatelny, nebylo v tu chvíli jasné a pro psovoda ani důležité. Jeho úkolem bylo muže co nejdříve dostihnout a zabránit mu v pokusu o sebevraždu, případně mu poskytnout první pomoc.
První krok
Prvním krokem v pronásledování muže bylo vyhledání stopy. Nikdo na počátku příběhu netušil, jak se bude celý případ vyvíjet, a tak okolí kazatelny bylo pošlapané přítomnými osobami. A ačkoliv bylo zimní období, sněhu bylo jen málo. Bílá peřina byla v Krkonoších pouze na 60 % plochy a prostor pod stromy u kazatelny byl většinou holý, místy pokrytý nepatrným popraškem. Navíc začalo sněžit a vál vítr, takže většina šlápot byla zavátá. Stopu se systematickým pátráním podařilo Poluxovi najít až 150 metrů od kazatelny. A pak už následoval stopařský maraton. Brzy to poznal psovod i doprovázející policista, neboť se začali potit, přestože teploměr v ten den ukazoval dva stupně pod nulou. „Bylo zřejmé, že muž má dobrou kondici, neboť ani asi po třech kilometrech jsme ho neměli na dohled. A přitom jsme běželi z kopce do kopce, převážně však stoupali. Jak jsem nakonec zjistil na služebně při vyhodnocování stopy podle záznamu své GPS, vystoupali jsme z výšky 678 m nad mořem na začátku stopy, do výšky 981 m n. m. na konci stopy,“ konstatuje psovod. Tak vysoko asi v Česku jen málokdo stopoval, zajímavější však je zhodnocení terénu, kudy se hledaný pohyboval.
Klikyháky
Snad žádný figurant by nevymyslel tak náročnou stopu, jak ji vytvořil potenciální sebevrah. Jeho trasa se neustále klikatila, chvílemi vedla po cestě, další turistické stezky zase křížila, rovinky střídaly srázy. Hledaný šel několikrát i po frekventovaných turistických trasách, Polux však nikdy nezaváhal. „Šel naprosto jistě, a jelikož byla stopa stále čerstvější, zrychloval. Stopě, kdy má pes dostihnout osobu, říkáme stopa na dostih. Pes má jít tak rychle, aby se přiblížil osobě na dohled. A já jsem podle reakcí Poluxe tušil, že tomu tak brzy bude. Protože podle mého odhadu už dávno šel po stopě v rekordní délce, a já nevěděl, kolik kilometrů nás ještě čeká, dal jsem mu občas krátkou přestávku. Byl jsem si jistý, že Polux i tak velké stopovací sousto zvládne, přestože jsme při výcviku vypracovávali stopy nejvýše kolem tří kilometrů,“ přibližuje psovod své úvahy. Poluxovi věřil na tak náročné stopě, přestože jen pár hodin předtím byl neméně intenzivně zatížen při vyšetřování dvou zlodějů aut. „Celé dopoledne jsme byli zaměstnáni při usvědčování dvojice, která ukradla auto. Muž a žena utekli od ukradeného vozidla ve chvíli, kdy jim bylo jasné, že policistům, kteří je stíhají, už neujedou. Auto nechali na krajnici, ale daleko neutekli, neboť na jiném místě je chytila druhá policejní hlídka. Krádež vozidla zapírali, a tak pes měl za úkol potvrdit, že se jedná opravdu o zloděje odstaveného auta. Polux šel od vozidla po stopě dlouhé jeden a půl kilometru z obce Pilníkov-Letná, mezi paneláky, přes pole a les až do místa zadržení. Tím potvrdil, že zadržená dvojice ukradla odstavené auto. Potom jsme stejnou trasu procházeli podruhé, zda se v okolí nenalézají nějaké usvědčující předměty,“ popisuje psovod dopolední aktivity svého psa. A Polux byl skvělý, neboť splnil i druhý úkol: vedle trasy prchající dvojice našel corpus delicti – klíče od auta odhozené do křoví.
Pešek – nejlepší odměna
Vraťme se však do Krkonoš. Neochvějná důvěra Michala Záruby v jeho psa na stopě za sebevrahem byla náhle otřesena: „Bylo to spíše zaváhání ve chvíli, kdy se před námi objevil rychle jdoucí muž v zeleném. V tu chvíli mě totiž napadlo, zda nejdeme po stopě nějakého myslivce. Oddechl jsem si za moment, kdy jsem po dalším přiblížení viděl na mužově krku oprátku, tak jak o tom mluvil hajný u kazatelny,“ teď už s úsměvem dodává psovod. Závěr stopy byl jen rutinní policejní záležitostí – výzva osoby k zastavení. A druhou část formulky, že pokud osoba neuposlechne, bude použit služební pes, už ani nebylo třeba dodávat. Evidentně vysílený muž na tento okamžik nepochybně čekal a rád se podvolil všem pokynům psovoda. Asi se také potřeboval vypovídat či spíše vyzpovídat ze svých životních trampot. A také se přiznal k několika vykradeným kazatelnám v této části Krkonoš. Napáchal přitom jen malou škodu, neboť povětšinou hledal něco k jídlu. Brzy na místo zadržení dorazili policisté ze Svobody nad Úpou, kteří muže převezli na svoji služebnu, kde je čekalo sepsání protokolů. A co čekalo toho nejdůležitějšího aktéra, Poluxe? „Skvělé večerní krmení! Ale pro mého psa, stejně jako pro každého jiného, je nejdůležitější a také nejradostnější chvíle, kdy je odměněn bezprostředně po zvládnutém výkonu,“ říká na závěr praporčík Michal Záruba.
