Duch smečky a její význam na formování osobnosti
John Fisher ve své knize Proč můj pes...? vyslovil neobyčejně zajímavý názor: „Moje zkušenost mi prozradila, že pes vidí svou roli v rodině jinak, než ji vnímáme my. Člověk ho považuje za mazlíka, snad za hračku, kdežto on se cítí být pevným členem svazku, jednotky. K pomyslné struktuře takové buňky má každý své odpovídající místo. Když se zeptáme rodiny čítající pět lidí a psa, jak vidí rodinnou hierarchii, všichni lidé rozhodně zařadí psa na šestou pozici. Pes to vnímá stejně jen velice zřídka. Ve většině situací se pes považuje za číslo dva nebo tři, v některých případech dokonce za číslo jedna.“ (Dlužno podotknout, že v posledním jmenovaném případě se jednoznačně jedná o problémového psa, respektive o psa pána, který ve výchově totálně selhal – pozn. aut.)
Co je to smečka?
I když se může někomu zdát tato otázka pošetilá a lehká, jde o otázku a správně pochopenou odpověď na ni vskutku kardinální. Roger Abrantes v knize Řeč psů přináší následující definici: „Smečka je skupina zvířat, která drží při sobě z různých důvodů. K označení smečka nestačí, aby byla skupina zvířat stejného druhu ve stejný čas na stejném místě. Například ve vlčí smečce je velmi silné pouto mezi jednotlivými členy. Cizinci nebo jiní představitelé stejného druhu nejsou automaticky přijati do nové smečky. K takovému přijetí dochází pouze po mnoha složitých rituálech.“
Důležitým faktem je, že členům smečky, ať ji vlčí, či psů hyenovitých, nejde pouze o osobní prospěch, nýbrž o blaho celého společenství. Smečková zvířata mají dokonale propracovanou vzájemnou komunikaci, aby byla možná jejich úspěšná spolupráce. „Tak jako vlk jsou i psi smečková zvířata, což znamená, že mají velký podíl genů, které je programují tak, aby se u nich vyvíjel sociální charakter, který jim umožňuje používat konkrétní signály a chápat signály druhých,“ objasňuje Roger Abrantes. „Člověk, který domestikoval psa, si vybíral zvířata, již mu vyhovovala nejlépe. Vybírali jsme si zvířata, která měla největší genetické předpoklady, aby byla schopná komunikovat s člověkem.“
Ve smečce je patrná hierarchie jejích členů: některá zvířata se projevují dominantně, jiná submisivně.
Příčiny agresivity
U psovitých šelem má agrese vůči soupeři několik základních a nejčastějších důvodů: získání a hájení vlastního postavení v hierarchii smečky, obrana teritoria, obrana potravy, agresivita v období estru (říje) a při chránění a obraně potomků.
Rituální ceremonie
Psovité šelmy jsou vysoce společenská zvířata: pro vlky, psy hyenovité, dhouly, dingy, psy pralesní apod. je smečka vším – zajišťuje jim společnou strategii lovu (a tedy hojnost potravy), hájení jejich teritoria, bezpečí, potenciálního partnera, společnou výchovu mláďat, relativní jistotu pro období stáří atd. Soužití ve smečce vyžaduje úzké společenské vztahy a vazby s ostatními členy smečky, kompromisy, diplomatické jednání. Toto soužití umožňuje společenská hierarchie uvnitř smečky, a to jak mezi všemi zvířaty ve smečce, tak navíc mezi samci a samicemi. Toto „kastovnictví“ si vynutilo celou škálu dominantního a submisivního chování, které je stavebním kamenem společného soužití ve smečce. Toto chování si vytvořilo složitý rejstřík řeči těla, očí, uší, akustických projevů, pachové komunikace apod., což napomáhá vzájemnému dorozumění mezi jednotlivými členy smečky. Predátoři se obecně instinktivně obávají zranění, které by jim mohlo znemožnit lov, uvedlo by je do nesnází, případně způsobilo smrt. Predátoři jsou oportunisté! Právě proto při lovu dávají přednost handicapované, mladé nebo přestárlé kořisti, která jim klade menší odpor a její možnost zranit útočníka je omezená.
Ve smečce se nerve!
Evoluční vývoj vytvořil pro společenské psovité šelmy složitý systém ritualizovaného agresivního chování dominantních zvířat, které umožňuje ovládat a řídit smečku jako celek. Kdyby toto chování nebylo omezeno rituálem, docházelo by – např. při krmení u společné kořisti – ke zraněním či úmrtí slabších členů smečky. A o to – „duchu smečky“ – rozhodně nejde: členové smečky se nezbytně potřebují ke společnému lovu, obraně teritoria a k výchově mláďat. Rituál funguje jako „brzda“ (blok) agrese. Agresor dá průchod ritualizované agresi a podřízený člen smečky ritualizovaně použije uklidňující, chlácholivé signály (snížení těžiště těla, odvrácení pohledu, mimikou, stažení ocasu mezi nohy, sklopení uší, případně ulehnutí na záda a odhalení nejzranitelnějších částí svého těla apod.). Jeffrey Moussaieff Masson tuto problematiku výstižně shrnuje do následujících vět. „Soupeření odčerpává spoustu energie a zdá se, že mnoho druhů se tuto námahu snaží minimalizovat. Mnoho zvířat zaujme raději kapitulační postoj, což jedince stejného druhu zastaví. Vlk se převrátí na záda, opice se dívá jinam – a to útočníka zastaví. Co asi může prožívat agresor, jehož útok je takovýmto způsobem odvrácen?“
Signály hrozby a submise
Pes, kterého ovládá agresivita, vysílá soupeři jasné a srozumitelné signály. Sebevědomý pes svraští horní pysk, takže se mu vytvoří vrásky na nose i na čele, obnaží špičáky (koutky úst se přitom poněkud zaoblí), vztyčené ušní boltce jsou vnitřní stranou namířeny směrem k soupeři, stejně jako upřený pohled. Srst na krku a na kohoutku má zježenou a ocas nese pozdvižený. Zvíře se ozývá charakteristickým temným vrčením.
Podřízené zvíře naopak položí uši vzad, sníží těžiště těla, odvrátí pohled, olizuje vzduch nebo se – při totální submisi – položí na záda a odhalí nejzranitelnější místa na svém těle: břicho a krk.
Formování osobnosti
Formování osobnosti psa vysvětluje Eric H. W. Aldington v knize O psí duši takto: „Charakter nebo povaha psa jsou formovány dvěma silami, které rozhodují o normálním, nebo abnormálním vývoji chování. Jednou silou je takříkajíc tlak zevnitř, tedy geneticky podmíněný vývoj, který však musí být doplňován, tzn. formován druhou silou, tlakem zvnějšku, tedy okolí… Když tedy přemýšlíme o našich psech, máme před očima jen velmi ohraničené vlivy okolí, kterým jsou naši psi vystaveni. Genetický základ, jenž vytvořil typické chování našich psů, však vznikl ve zcela jiných časových dimenzích.“ Pro pochopení se musíme obrátit k chování psích prarodičů – vlků. E. A. Goldmann napsal: „Myslím, že můžeme pochybovat o tom, že existuje ještě jiný tak rozšířený savec, a proto se na vlka musíme dívat jako na vysoce vyvinutého reprezentanta mimořádně úspěšné skupiny savců.“ Tuto myšlenku podporuje názor Erika Aldingtona: „Je jedno, jakými vnějšími změnami projevuje vlk své přizpůsobení změnám prostředí: základem jeho strategie přežití je jeho zvláštní, geneticky naprogramované chování, vysoce sociální struktura, která reprezentuje způsob jeho života: spolužití ve větších nebo menších skupinách, v hierarchické struktuře vlčí smečky, jež patří k nejdokonalejším způsobům života, jaké si jen dovedeme představit, a je mimořádným výkonem těchto vyvinutějších savců. Na základě těchto struktur chování můžeme pochopit i chování psů.“
Komunikace je základem spolupráce
Aby vlci mohli přežít a spolupracovat při lovu na velkou kořist, musí spolu vzájemně komunikovat. Vlčí síla je v harmonické smečce. Pro vlky platí dvojnásob: Sám nejsi nic! Eric Aldington zdůrazňuje: „Na příkladu vlčí smečky můžeme vidět, že individuum musíme chápat jako takové, ale také jako součást ostatních. Přitom hraje nezastupitelnou roli komunikace, a to jak ve vnitřní struktuře smečky, to znamená při akcích členů mezi sebou navzájem, tak při komunikaci s okolím smečky, která ji vnímá a také využívá. Vlk je schopen rozumně se vyznat a lovit v relativně velkém a nepřehledném prostoru. Spolupracuje přitom s jinými vlky a může tak ukořistit zvířata mnohem větší, než je sám. Chování, které se přitom uplatňuje, je komplexní a elementární; je také základem všech předností a nedostatků našich psů, proto můžeme jejich komunikativní chování pochopit pouze z tohoto hlediska.“
Schopnost spolupráce jednotlivých členů ve vlčí smečce je také základním kamenem schopnosti našich domestikovaných psů spolupracovat s člověkem.
Vytí – zpěv, modlitba, mantra, nebo…?
Charakteristickým akustickým projevem vlků je vytí, kterým se vokálně projevují i mnozí domestikovaní psi. U vlků mívá však jiný význam nežli u psů, kteří jím, kromě severských tažných plemen, československých vlčáků a Saarloosových vlčáků, projevují nejčastěji žal. Zpravidla se soudí, že vlci vyjí jednak proto, aby vyznačili hranici svého teritoria a dali o sobě vědět okolním smečkám, dále aby udrželi ducha smečky a posílili pouta mezi jednotlivými členy seskupení a konečně aby osamělý vlk mohl navázat kontakt s jinými vlky. Domestikovaní psi jen zřídka vyjí proto, aby posílili svazky ve smečce, a naprosto nikdy z teritoriálních příčin. Vlčí vytí má však nepochybně i další signifikantní významy. Eric Aldington píše: „Sociální chování se zachovává mnohostranným komunikativním chováním, přičemž obzvlášť zajímavé je sborové vytí vlků (a jiných sociálních psovitých šelem), které slouží jak ke komunikaci, tak ke sdělování pocitů společenství. Sociální vytí je nutno chápat jako něco konkrétního, jako sociální chování samo. Je to rituální ceremonie, fenomén, který je součástí jiného fenoménu – sociálního života.“
Vytí je příkladem alelomimetického („nakažlivého“) chování: takové chování strhává ostatní členy smečky, aby dělali totéž. Začne-li výt jeden vlk, ostatní se přidají.
Post scriptum
Udělali jsme z psa svého nejlepšího přítele a začlenili ho do smíšené – lidské a psí – smečky. A on – vlčí dědic – s námi sdílí frenetické a hektické změny světa. Jsem přesvědčen, že bychom se měli všichni zamyslet nad slovy Johna Fishera: „Tempo moderního života je rychlejší a život sám je ve smyslu soutěživosti mnohem náročnější než kdy předtím. Množství příznaků civilizačních chorob je na vzestupu. Jen málokdo pochybuje, že naši miláčci podvědomě slouží jako hromosvod našeho stresu a napětí pramenícího ze životního stylu. Psi jsou zvlášť citliví na naše nálady a emoce, nehledě na to jsou však vždy připraveni nás radostně vítat. Je lékařsky dokázáno, že hlazení našeho domácího mazlíčka zpomaluje tep a snižuje krevní tlak. Krátce řečeno, dnes potřebujeme psy víc než kdykoliv předtím. Ale jsme jim i my dobrými partnery? Má obrovské břemeno, které jsme jim nevědomky naložili na hřbet, vliv na jejich chování?“
