Dudek chocholatý a jeho chov
Popis a zařazení
Popisovat zbarvení dudka chocholatého je pro čtenáře tohoto časopisu jistě zbytečné. Dudek je nezaměnitelný s jakýmkoliv jiným druhem. Význam však má pro odlišení jeho jednotlivých poddruhů a dle některých systematiků i druhů. Proto se o něm zmíním v další části článků. Zde uvedu jen základní znaky. Dudci mají dlouhý, do oblouku zahnutý zobák a extrémně krátký jazyk, který dorůstá jen ke kořeni zobáku. Jejich opeření je poměrně řídké, přiléhavé a typicky nápadně zbarvené. Na hlavě mají výraznou vějířovitou chocholku, kterou dokážou přiložit k hlavě. Nohy mají silné, kráčivé. Dudci se po zemi pohybují pobíháním. Zajímavé je nové zařazení dudků k zoborožcům, ke kterým mají dle posledních zjištění blíže než k srostloprstým, kam byli řazeni dříve.
Druhy a poddruhy
Dle uznávané taxonomie je dudek chocholatý (Upupa epops – Linnaeus, 1758) jediným zástupcem čeledi dudkovitých (Upupidae). Dosud bylo popsáno asi devět jeho poddruhů. Dle některých systematiků je však třeba vyčlenit velkou část subsaharské populace a populaci žijící na Madagaskaru jako samostatné druhy. Prvním z nich je dudek africký (Upupa africana), který má odlišné zbarvení a znaky na křídlech a ocasu. Druhým dudek madagaskarský (Upupa marginata), který se kromě zbarvení na křídlech od všech ostatních dudků zcela odlišuje svými hlasovými projevy. Dudek chocholatý má podruhy – evropský (Upupa epops epops) a asijský (Upupa epops saturata) vyskytující se v rozsáhlé palearktické oblasti a poddruhy obývající různá území v severní, východní a západní Africe, na Arabském poloostrově a v jižní Asii (Upupa epops major, Upupa epops senegalensis, Upupa epops minor, Upupa epops waibelii). Většina palearktické a část jihoafrické populace dudků je tažná. Dělicí čára výskytu dudků chocholatých a afrických je v okolí rovníku. Přičemž v některých oblastech subsaharské Afriky může docházet k mísení tažné evropské populace dudků chocholatých, kteří zde zimují, a dudků afrických, kteří zde žijí trvale. Výskyt dudků afrických ve vzdálenějších oblastech nad rovníkem nebyl zaznamenán.
Odlišení dudků chocholatých a dudků afrických
Různé poddruhy dudků se od sebe odlišují různou sytostí žluté, skořicové, bílé, nebo černé barvy peří. Obecně lze říci, že palearktická (euroasijská) populace dudků chocholatých má černou černější, bílou bělejší a žlutou nebo skořicovou světlejší. Africké poddruhy dudků chocholatých mívají většinou bíločerné znaky (pruhy) méně výrazné, často i splývající. Žlutá a skořicová barva bývá naopak sytější. Sytější teplé barvy peří mají i dudci afričtí. Zásadní rozdíl ve zbarvení dudků chocholatých a dudků afrických je však ve zbarvení jejich křídel a ocasu. Na křídlech dudků chocholatých je zřetelných pět bílých pruhů, přičemž ten pátý je na celém okraji ručních letek. Dudkům africkým tento pátý bílý pruh chybí a ruční letky jsou celé černé. Odlišné je také zbarvení ocasu. Bílý pruh přes černá rýdovací pera u dudků chocholatých je za letu téměř rovný, zatímco u dudků afrických je více do tvaru písmene U. Tento znak, jakož i šířka či splývání prvních čtyř pruhů na křídlech se můžou u jednotlivých poddruhů odlišovat, ale bílý pruh na okraji ručních letek mají jen dudci chocholatí. Rozdíl ve zbarvení je velmi dobře patrný u ptáků v letu, ale dobře odlišitelný je i u sedících ptáků při pohledu z boku.
Rozlišení pohlaví
V dostupné odborné literatuře je uváděno, že u dudků chocholatých není patrný pohlavní dimorfismus. Zkušený ornitolog nebo chovatel s velkou jistotou odliší samici od samce, zejména pokud je možné je pozorovat společně. Samice mají kratší zobák, menší hlavu a celkově jemnější konstituci. Toto odlišení však není jednoznačné, zejména pak u ptáků držených v zajetí, kde záleží na mnoha faktorech, kterými jsou například velikost a druh chovatelského zařízení (možnost proletu a možnost obrušování zobáku), na možnosti a délce pobytu ptáků na slunci, potravě. Samičky mohou být větší a s delšími zobáky než samci apod. Jedinou jistotou v určení pohlaví nakupovaného páru je endoskopie nebo dnes již v podstatě stoprocentní metoda určení DNA. Dle mých zkušeností lze pohlaví dudků chocholatých určit i na základě morfologického znaku. Tím je bílá skvrna na prvním peru ruční letky. Samci mají na obou prvních perech ručních letek jasné a výrazné bílé skvrny (jsou patrné už u mláďat v hnízdě), které se jim po každém dalším přepeření zvětšují. Bílé skvrny na prvních perech ručních letek samicím chybí nebo jsou jen naznačeny. Je malé procento samic, které mají malou bílou skvrnu jen na jednom křídle. Ta se po každém přepeření naopak zmenšuje. Tyto znaky jsem měl možnost zdokumentovat na více než padesáti jedincích dudků chocholatých. Jednalo se o ptáky z importu z Asie, o ptáky odchované v našem chovatelském zařízení a o ptáky zakoupené jinými chovateli na burzách v západní Evropě. Výsledky byly vždy ověřeny testy DNA nebo endoskopií a byly na sto procent potvrzeny. Netvrdím však, že tomu tak musí být u sta procent ptáků. Budu velice rád, pokud mě chovatelé budou informovat o svých poznatcích.
Způsob života
Dudci chocholatí, afričtí i madagaskarští žijí v rozdílných klimatických podmínkách (tažná část evroasijské populace), ale velmi podobným způsobem života. Obývají různé zalesněné savany s řídkým stromovím, vždy s nízkým porostem bylin, pastviny, travnaté parky, sady, olivové háje, vinohrady, citrusové plantáže apod. Téměř vždy v blízkosti nesouvisle rostoucích velkých starých stromů. Hnízdí v dutinách stromů, ve ztrouchnivělých pařezech, zemních norách, hromadách kamení a dříví nebo i pod okapy střech. Jejich potravou jsou hlavně půdní hmyz a jeho larvy (brouci, krtonožky, housenky…) a drobní obratlovci (ještěrky, chameleoni, žáby, hadi…). Dokážou však chytit i hmyz za letu, často motýly. Samice snáší na dno nevystlané dutiny pět až sedm vajec. Inkubace je dlouhá patnáct až sedmnáct dní. Samici na hnízdě samec nestřídá, ale v pravidelných intervalech jí přináší potravu. Mláďata se líhnou po patnácti až sedmnácti dnech postupně, neboť samice zasedne již na první snesené vejce. Samici i s mláďaty krmí dalších asi deset dní jen samec. V době, kdy mláďatům začíná růst peří, krmí je i samice. Hnízdní dutinu mláďata opouštějí asi dvacátý pátý až dvacátý sedmý den. Jsou již velmi podobná rodičům, kteří je ještě po krátkou dobu asi jednoho týdne krmí. Dospělosti dudci dosahují ve stáří jednoho roku.
Dudci v Evropě
Na území České republiky hnízdí poddruh Upupa epops epops označovaný jako dudek chocholatý evropský. Ten se vyskytuje od západu na východ na území od Kanárských ostrovů až po Ural. Zcela vymizel na severu Evropy, nežije ve Skandinávii, Belgii, Nizozemsku. Ubývá jej i ve střední Evropě. Největší populace žije ve Španělsku a Portugalsku. Početnější populace je i na území Maďarska, Rakouska a na jihozápadě Ruska. Celoevropská populace je odhadována na 1 až 1,8 milionu párů. Ještě v sedmdesátých letech hnízdil dudek chocholatý pravidelně také na téměř třiceti procentech našeho území. Pak postupně téměř vymizel. V současnosti se, díky změně v hospodaření na zemědělské půdě, situace zlepšuje. Nicméně pravidelně se dudci chocholatí vyskytují jen na jižní Moravě a v jižních Čechách (jinde jen sporadicky) a jejich stavy jsou odhadovány na 70 až 140 párů.
Pozorování v přírodě
Osobně jsem měl příležitost pozorovat dudky ve volné přírodě jen několikrát. Měl jsem však štěstí, že to byli zástupci evropské, asijské, arabské, africké i madagaskarské populace. Největší počet dudků na jednom místě jsem viděl v olivovém háji na španělském ostrově Menorca a na citrusové plantáži v Maroku. Skupinky ptáků poletujících mezi stromy mi připomínaly velké barevné motýly. Typický let dudka je přirovnáván k letu motýla nebo i k ve větru letícímu zmačkanému papíru. Nečekaným zážitkem bylo „vystopování“ záhadného zvířete v rezervaci Berenty na ostrově Madagaskar. Dva dny jsme z lesa u našeho obydlí slyšeli podivné štěkavé zvuky a vsázeli se, který savec aaahhhrrrr aaahhhrrr vyluzuje. Vpodvečer na strom pár metrů od nás přilétl dudek madagaskarský a štěkavě zachroptěl. Jeho „zpěv“ je zcela odlišný od zvuků, kterými se projevují všichni ostatní dudci. Hup-up-up hup-up-up (Upupa) je důvodem jejich latinského pojmenování. Pár dudků krmících mláďata jsem měl příležitost pozorovat v arabských emirátech. Pár hnízdil pod střešní krytinou nízkého domku u hotelového bazénu. Teplota vzduchu převyšovala čtyřicítku, teplotu v dutině pod hliněnou taškou si vůbec netroufám odhadnout. Několik dní jsem pozoroval a fotografoval pár, který v pravidelných intervalech přinášel do hnízda potravu. V průběhu několika hodin se málokdy stalo, aby přinesl stejný druh živočicha, jak byla potravní nabídka pestrá. Nejvíce mě fascinovalo, že vpodvečer přinášeli rodiče mláďatům někdy až dvacet cm velké hady. Vše jsem „řádně dokumentoval“ až do doby, kdy mě odvedl detektiv hotelu Hilton. Onen domek byla převlékárna pro nehotelové návštěvníky bazénu a hnízdo, na které jsem již třetí den mířil fotoaparátem, bylo těsně nad oknem šatny žen. Když si v kanceláři hotelu v mém fotoaparátu zaměstnanci ostrahy prohlíželi asi sto „stejných“ snímků dudka s čímsi v zobáku, omlouvali se, ale mám dojem, že si mysleli, že „zatkli“ ještě většího úchyla, než původně čekali.
Zkušenosti s chovem
Dudky chocholaté jsme začali chovat v roce 2004, kdy jsme od obchodníka získali sedm kusů. Ptáci údajně pocházeli z odchytu v Asii. Jelikož u nich nebylo určeno pohlaví endoskopií a pro určení DNA nebyly v té době ještě porovnávací vzorky, sestavili jsme tři „páry“ jen podle morfologických znaků. Větší hlava a delší zobák rovná se samec, menší hlava a kratší zobák rovná se samice. Hned v létě se všechny tři páry pokoušely o hnízdění a jeden pár úspěšně odchoval jedno mládě, kterým jsme „dopárovali“ zbývající importovaný kus. Všech osm ptáků jsme umístili společně do zimoviště, ve kterém není žádná budka ani kmen a kde teplota neklesá pod deset stupňů. V dubnu, mezi ptáky v zimovišti, začínalo docházet k vzájemnému napadání. Koncem dubna jsme dudky po párech umístili do prostorných venkovních voliér, ve kterých byli celoročně umístěni tetřevi, tetřívci, jeřábci nebo bělokuři. V další sezoně již hnízdily všechny čtyři páry.
Chov dudků chocholatých není nikterak problematický, ovšem při zachování určitých podmínek. Pro jejich chov jsou nutné prostorné venkovní voliéry s dostatkem slunečního svitu. Ptáci by měli mít přístup na hlinitopísčitou zem, kterou prozkoumávají a tím si i obrušují zobáky. Celoroční chov v klecích „pod zářivkami“ je podle mého názoru nevhodný a chovatel, který disponuje jen tímto zařízením, by o chovu dudků neměl uvažovat. Krmná dávka je pouze živočišná a měla by být co nejpestřejší – mouční červi, zofobasi, cvrčci, švábi, sarančata, smýkaný hmyz. Naši ptáci hmyz přijímali živý, ale bez problémů i ve zmrazeném, respektive rozmrazeném stavu. Míchali jsme jim ho do komerčně vyráběné směsi pro hmyzožravé ptáky a v době krmení mláďat ještě střídavě posypávali vitaminovými a minerálními doplňky. Důležité je dudkům krmnou dávku nepodávat na celý den najednou, ale ve více intervalech. Toto je nezbytné dodržet v době hnízdění, a to již od snůšky vajec až do odstavu mláďat. Při nadbytku potravy některé páry začínají znovu hnízdit ještě dříve, než vyvedou předešlá mláďata, o která se přestanou starat. Určení množství a počtu dávek potravy pro jednotlivé páry v době krmení mláďat se nám jevilo jako největší problém v chovu těchto ptáků. Každý pár se choval jinak. Dle našich pozorování ale pár, který měl větší počet mláďat v hnízdě (nejvíce šest), je odchoval snáze než pár, který měl jen jedno nebo dvě. K hnízdění dudci bez problémů využívali přírodní duté kmeny různých velikostí i budky vyrobené z OSB desek.
Povolení k chovu
Každý zájemce o chov dudků chocholatých v České republice musí mít patřičné povolení k jejich chovu. Ačkoliv na území Evropy žije pouze jediný poddruh dudka chocholatého (Upupa epops epops), legislativně jsou u nás všechny evropské, asijské i africké poddruhy včetně dudka afrického a dudka madagaskarského vedeni jen jako Upupa epops a podléhají tak stejné registraci jako druhy evropské. Je faktem, že morfologické rozlišení jednotlivých poddruhů dudků chocholatých je problematické a po dřívějších importech ptáků ze severní i západní Afriky a Asie mohlo v chovatelských zařízeních docházet i k jejich křížení s evropskou populací. O chovu dudků madagaskarských jsem nezískal žádné informace, ale je velmi nepravděpodobné, že by se ptáci importovaní z Madagaskaru dostali k „běžným chovatelům“. Dudky africké chovalo nebo chová jen několik specializujících se zoologických zahrad, ale dle neověřených informací se několik „černokřídlých“ dudků před nedávnem opakovaně objevilo také u obchodníků v západní Evropě. Chovatelé tohoto neevropského a morfologicky dobře odlišitelného druhu by tedy „čistě teoreticky“ povolení k chovu evropských druhů ptáků potřebovat nemuseli. Nicméně žádost o povolení k chovu těchto nádherných a chovatelsky velmi zajímavých ptáků by neměla žádného zájemce o jejich chov odradit. Důležité je dudky získat z legálního chovu, označené pevným nesnímatelným kroužkem a s dokladem o nabytí. Samozřejmostí je poskytnout jim vhodné podmínky k chovu.
