Kouzlo pospolitosti
„Zákeřná“ pojistka
Kulhal jsem se psy po kamenité stezce od legendární Býčí skály vzhůru. Předcházející večer jsme s kamarády stěhovali „tunový“ psí kotec a mé dvaašedesátileté koleno to ve zdraví nepřečkalo. Náš cíl byl nedaleko – průtoková jeskyně Kostelík byla jevištěm naší svatby. Vzduch červnově voněl zelení, pěnkaváci vyzpěvovali jako o život a značili si své revíry. Těšil jsem se na obřad, když v sekundě mé československé vlčandě Taize povolila pojistka na obojku a ona – náhle svobodná, volná a nešťastná (z absence paničky, která se zatím strojila na parkovišti) – bez váhání vyrazila zpět. Jako z udělání byl v Býčí skále právě den otevřených dveří a serpentinami Josefovského údolí se míhalo auto za autem. Zastavilo se mi srdce a zachvátila mne panika. Svět ztichl – slyšel jsem jen bušení ve spáncích a dole pod sebou rachot Křtinského potoka, jak ve svém korytu nervózně převracel kameny. Bleskově jsem uvázal Voříška Ferdu ke stromku a – koleno nekoleno – řítil se za Taigou zpět. Taiga už prosvištěla jako žižlavá čára klubkem turistů, kteří si nad ohněm opékali špekáčky – voňavé masíčko ji nedokázalo zastavit – a vrhla se mezi auta na silnici. Šílel jsem strachy… ze slavnostního dne se mohl lusknutím prstů stát den smuteční. Díkybohu Taiga přeskočila vozovku ve zdraví a tygřím skokem se vrhla k Jiřině, která ji s pomocí kamaráda Vojty zachytila. Konečně jsem Taigu – zbrocen mrtvolným potem – znovu připnul na vodítko. Náš velký den nám tedy naštěstí nezčernal neštěstím… (V náš svatební den měla Taiga „zákeřný“ obojek s nespolehlivou pojistkou na krku naposledy…)
Solidarita smečky
V posledních dvou číslech Fauny jsme se zabývali smečkou psovitých šelem – její tvorbou a jejím duchem. Smečku psů mnohdy lidé nechápou správně, jak výstižně popsal etolog a vývojový biolog Roger Abrantes ve své knize Řeč psů – Encyklopedie psího chování (nakl. Dona, 1999): „V tradičních výcvikových kurzech dochází k mnoha konfliktům mezi psy. Majitelé si myslí, že by jejich psi měli považovat ty ostatní po dvou nebo třech výcvikových hodinách za smečku. To je naprosto nemožné. Smečka se vytváří tehdy, když se jednotlivci navzájem potřebují a vzájemně se doplňují při každodenních důležitých funkcích. Vzájemně se úzce poznávají při každodenním životě a vytváří si vzájemné rituály. Tyto rituály jsou velmi důležité pro udržení vztahů ve smečce a stability hierarchie. Jednotliví členové smečky se mnohokrát za den vzájemně ujišťují, že se nic nezměnilo, že nadřazené a podřízené pozice jsou při starém a vládne i nadále rovnováha. Nic z toho se při výcvikovém kurzu neodehrává, není to totiž jedna smečka, ale dvanáct nebo patnáct smeček o dvou členech – jeden pes a jeden pán.“
Vlci mají ve své rodinné smečce mezi sebou nesmírně silné emocionální vztahy, které umožňují vzájemnou kooperaci. Rovněž psi – ve smíšené lidské smečce – mají k jednotlivým členům silné citové vazby. John Fisher ve své knize Proč můj pes...? píše: „Pes se považuje za nedílnou součást rodinné jednotky, nikoliv za přívažek. Tak ho vnímáme většinou pouze my. A jako pevná součást rodiny pohybující se v jejím středu, a nikoliv na okraji se velmi intenzivně účastní každodenního rodinného života, rodinných vztahů. Jen se pozorně podívejte, jak se zvíře cítí být vtaženo do rodinné hádky. V případech, že spory trvají velmi dlouho, byly u psů zaznamenány dokonce velice bizarní projevy chování – kálení na postel, na stůl, na pračku. Když se takhle začne chovat dítě, zcela zákonitě pochopíme, že v pozadí stojí psychické problémy, a jako o překot se mu snažíme nějak pomoci, Když se ale podobným způsobem začne chovat pes, okamžitě usoudíme, že je špatně vycvičený.“
V dobře fungující smíšené smečce panují mezi psem a „jeho lidmi“ mimořádně silné vzájemné citové vazby. John Fisher tvrdí: „Každý trenér, ať už zvířat, nebo lidí, potvrdí, že bez vztahu k předmětu svého snažení ničeho nedosáhnete a jen mrníte čas. Všechny formy inteligentního života oplývají v nějaké míře rozumem a citem – alespoň v mezích druhu – ale v případě člověka a psa existují vysoce rozvinuté neviditelné emocionální vazby. I když budete kamuflovat či skrývat city, jež chováte ke svému psu, přirozenou náklonnost předstírat nelze.“
Kynologům netřeba líčit případy, kolik toho – vyrazí-li vícečlenná rodina na horskou túru – jejich pes na volno naběhá. Roztáhnou-li se rodinní členové do dálky po stezce, jejich pes má neustále nutkání střežit čelo i zadní voj výpravy. Všechny členy chce mít hezky pohromadě, starostlivě hlídá opozdilce, aby vzápětí opět doháněl vůdce… A tak to jde stále dokola.
Domestikace versus submise
Někteří naivní lidé si na mnohých psech cení zejména jejich imponující dominanci, zatímco submisivní psy podceňují. Přitom submise a její ritualizované projevy jsou pro funkční uspořádání a vnitřní existenci smečky naprosto nezbytné. Stephen Budiansky to v knize Pravda o psech vysvětluje takto: „Proč se společensky níže postavení členové smečky s podřízenou rolí smiřují? Pravdou je, že se jedná o z nouze ctnost. Kdyby se její členové dobrovolně nepodřídili nejschopnějším jedincům, smečka by byla zmítána nekonečnými výbuchy agrese a nakonec by se rozpadla. Odměnou za podřízenost je níže postaveným vlkům sice jen životní prostor, přístup k potravě a výsada pečovat o potomstvo někoho jiného, nicméně logika evoluce v tomto případě velí potlačit agresivitu. Všichni členové smečky jsou potomky alfa samců a samic a agresivita se u nich dá předpokládat. Instinkt přirozenosti tedy musí sloužit ještě něčemu jinému než jen přežití jednotlivce: tím, že se podřízené zvíře submisivním chováním vyhýbá přímému střetu, a tím zase případnému zranění či přímo zabití, uchovává si – byť vzdálenou – šanci, že se někdy v budoucnosti bude moci rozmnožovat. Vždyť jak by vůbec mohlo dojít k předání pudově submisivního chování dalším generacím? Když se v uvažování budeme řídit zákonitostmi přirozeného výběru, musí nám být jasné, že jedinci postavení na společenském žebříčku smečky níže nejsou žádné od přírody mírné nesobecké chůvy, naopak, jen čekají na příležitost. Subordinace jim dovoluje přežít, umožňuje vyhnout se riziku smrti ve rvačce, případně vyhnání ze smečky silnějším nebo starším a zkušenějším vlkem, a uchovat si možnost někdy v budoucnu se s ním úspěšně utkat a porazit ho. Stavět se do role podlézavého dvořana do té doby, než získáme dost sil, abychom se mohli pokusit o palácový převrat, je přece výborná taktika a vystoupit proti vladaři, dokud ještě nepřišel čas udeřit, je naopak taktika velice špatná. Akceptování podřízeného postavení v hierarchii smečky funguje jako prevence střetů, což mají v sobě zakódováno jak vlci, tak psi. Vrozený smysl pro hierarchii jistě nemalou měrou přispěl k domestikaci psa; bez tohoto instinktu by se domestikace vůbec neuskutečnila. Vlk zná své postavení na společenském žebříčku smečky a akceptuje je, což dává skupině stabilitu. Podřízení jedinci mírumilovně žijí vedle dominantních po celé měsíce, vystupují navzájem přátelsky, k výbuchům otevřené rivality dochází jen zřídka. Níže postavení vlci mají v zásobě celou paletu triků, jak odvrátit hrozící agresi ze strany dominantního zvířete, a snaží se o to i za cenu dočasného potlačení vlastních zájmů; podřizují se zákonu smečky. Není náhodou, že vlka lze ochočit, ale třeba mývala ne. Ještě než se úplně rozplyneme nadšením, jak to všechno pěkně funguje, je třeba připomenout, že právě to, co umožnilo soužití psa a člověka, totiž psí smysl pro společenskou hierarchii, bývá někdy i zdrojem problémů.“ Stephen Budiansky má na mysli případy, kdy člověk selže jako vůdce a pes se snaží sám zaujmout vůdčí pozici.
Mistři kompromisu
Vlci a jejich příbuzní psi (jakožto i mnohé další druhy psovitých šelem) jsou vysoce sociální tvorové. Co to znamená? Výstižnou odpověď přináší Roger Abrantes: „Původním úkolem sociálního jedince bylo naplnit svou vůli, aniž bych zabil nebo ublížil tomu druhému, kterého potřebuji pro své přežití, a neublížil ani svým mláďatům. Jako kterýkoliv jiný úkol i tenhle prošel vývojem a čas přispěl k zdokonalení úžasné schopnosti sociálního vědomí. Výsledek byl evidentní. U jedince se vyvinuly dva stavy sociálního vědomí: sebevědomí a jeho opak, nejistota. Sociální tvor je tedy odborník na řešení společenských hádanek. Zvládá použití agresivity a strachu, stejně jako chování motivované tím, čemu říkáme sociální vědomí. Mezi tyto mistry kompromisu počítáme vlky, husy, šimpanze, člověka a také jeho nejlepšího přítele, psa.“
