Stanislav Darius žije prácheňskými káníky
Narodil ses do holubářské rodiny, nebo jsi k nim získal vztah náhodně?
Se zálibou v chovu zvířat jsem se již narodil a holubářství patří do širšího spektra mých zájmů, které zasahuje i chov drůbeže a králíků. Pocházím z Kojic, ale zde v Božci u Krakovan bydlel můj děda, který byl chovatelem poštovních holubů. Když jsem byl malý kluk, přestěhovali jsme se do dědova stavení. Holuby zde choval i můj táta, i on měl převážně holuby poštovní, ale i nějaké holuby okrasné k účelům převážně jatečným. Kamarád Roman Šálek byl členem místní organizace chovatelů v Krakovanech. Já jsem si v té době pořídil drůbež a Roman mne seznámil s všestranným holubářem Josefem Tučkem, který tehdy dělal předsedu chovatelské organizace v Krakovanech a začal nás vozit po výstavách. Pořídil mi také první holuby, kterými byly české čejky rousné červené. Pak jsem choval krátce koburské skřivany od místního chovatele př. Rohlíčka a vzápětí se mi zalíbili moravští pštrosi. S velkým zaujetím jsem si je obstaral, ale byl jsem zklamán, že i po aklimatizaci na mé podmínky měli pštrosi málo holoubat. Přemýšlel jsem co dál a náhoda tomu chtěla, že jsem v roce 1989 navštívil známou chovatelskou burzu v Kolíně-Štítarech, kam zrovna dovezl jeden chovatel z pozůstalosti celý chov prácheňských káníků. Jednalo se o čtyři páry ve zbarvení modrý kapratý a modrý černopruhý, které jsem si z burzy dovezl. Krátce nato jsem začal jezdit na speciální výstavy klubu do Strakonic a okouzlily mne i jiné barevné rázy…
Proč si tě získal právě prácheňský káník a jak bys ho popsal?
Je to holub v atraktivní kresbě, který dovede do dnešních dnů polařit a hlavně dobře prospívá ve volném chovu, který před voliérovým jednoznačně upřednostňuji. I já částečně využívám systému voliér a boxový chov, ale dávám tam převážně jedince, které chci přepárovat během hnízdní sezony nebo ty, na kterých mi zvláště záleží. Neméně zanedbatelné je i to, že prácheňský káník je dostatečně zmasilý středně velký holub a jeho mláďata lze zpracovat v kuchyni. Díky tomu, že jeho kresba je velmi náročná, lze pro kulinářské využití počítat s většinou odchovu. Vyletět nechávám jen dobře kreslená holoubata nebo ta, kde jsem použil křížení s jinými plemeny. Původní káník vznikl z vídeňských slepičáků, kteří mu předali lysinku, nápadné karmínově červené obočnice a také čistozobost (světlozobost) u všech barevných rázů. Na jeho vyšlechtění měli vliv také florentští slepičáci, kteří mu předali základ jeho pštrosí kresby a část ze své barevnosti, a samozřejmě i jiná plemena včetně českých čejek. Označení prácheňský je geografického původu a naznačuje, že toto plemeno vzniklo v jižních Čechách v oblasti kolem Horažďovic, kde se nacházel velmi rozlehlý hrad Prácheň, který byl vybudován již za Přemyslovců. Slovo káník bylo odvozeno od starobylého označení káňata, které se dávalo rackům chechtavým, se kterými mají tito holoubci poměrně podobnou kresbu.
Jak jsi chov dále rozvíjel?
Důležitým milníkem bylo poznání vynikajících chovatelů z Klubu prácheňského káníka, který pořádá speciální výstavy ve Strakonicích. Již při mé první návštěvě Strakonic bylo znát, že se chovatelé káníků snaží začínajícím holubářům vyhovět a podpořit je kvalitním chovným materiálem. Na mém chovu je vidět, že spolupracuji s předsedou klubu panem Jůnem, od kterého jsem získal několik rázů v hnědé pigmentaci a také modré bělopruhé a šupkaté. Od dalšího jihočeského chovatele př. Hebíka jsem pořídil červené a žluté, od př. Valenty z nedalekého Chlumce nad Cidlinou jsem získal žluté. Od př. Jandy tu mám solidní modré kapraté, a když rušil chov př. Kadlečka v barvě modré černopruhé, vzal jsem od něho hodně holubů. Modří černopruzí tak zůstávají v mém chovu důležitým rázem do dnešních dnů, ačkoliv je už počtem překonali světle modří bělopruzí a šupkatí. V současné době má nejlepší modré černopruhé v České republice př. Motyčka, legendou chovu tohoto rázu je př. Etrych, který je o generaci starší a stále vlastní špičkový chov. Nejlepší jsou ovšem dle mého názoru černí káníci.
Jaké plemenné znaky káníka charakterizují?
Káník se vyznačuje širokou, vypjatou a dostatečně hlubokou hrudí. Jeho postava je velmi kompaktní, s přiměřeně kratší zadní partií, na kterou kladu při šlechtění velký důraz. Je to lehčí holub tvaru, při hmotnosti dospělých jedinců mezi 400 a 500 gramy, která je předpokladem pro vynikající plodnost. Záda jsou u káníka poměrně široká a spíše kratší, jsou nesena v mírném sklonu k zemi a plynule na ně navazuje ocas. Krk je široce nasazený, s dobře vykrojeným hrdlem. Křídla jsou spíše kratší, spočívají na ocase a nikdy se nekříží. Hlava se vyznačuje dobře klenutým čelem a měla by být širší. Zobák je spíše kratší a silněji nasazený, jeho barva je u všech rázů narůžovělá, u kořene až mrkvová. I barva očí a obočnic je velmi intenzivní a oku lahodná. Oči jsou jiskrné a vždy oranžově červené, s výjimkou holubů hnědé barevné řady, kde jsou oči z genetické podstaty nepravé perlové a jejich kvalita by se při posuzování neměla hodnotit. Třešničkou na dortu jsou jemné a užší obočnice, které jsou u všech rázů jasně červené.
Je káník opravdu holubem v náročné kresbě?
Bezpochyby. Kresba jednou vyjde, jednou nevyjde. Není tak ustálená jako třeba kresba sedlatá či štítníka. Mezi nejrozšířenější vady kresby patří míchané letky, více či méně bílých letek, než předepisuje vzorník, dále klínky v očích, obvykle související s nežádoucím zářezem kresby k očím, a také různookost. Hodně se dědí i bílý podocasník, který mají většinou holubi, u nichž byl některý z předků běloocasý. Kresba káníků je bělohrotou variantou pštrosí kresby, jež je vždy doplněna lyskou na čele a bílými zády. Při majoritním bílém opeření je barevná hlava s obojkem, s výjimkou bílé lysky, která je dlouhá 10–12 mm při šířce 4–5 mm. Barevné jsou křídelní štíty křídel mimo koncových ručních letek, které vytváří bělohrotou kresbu o počtu bílých letek mezi sedmi až deseti. Na obou křídlech by měla být bílá pera shodného počtu. Záda jsou bílá až na barevná pírka na horním hřbetu, která tvoří tzv. mušku. Ocas s podocasníkem jsou barevné, ale vyskytují se i káníci běloocasí, kteří musí mít bílý ocas i podocasník. U všech rázů by měla být kresba ostře ohraničena, k čemuž je povolena a žádoucí předvýstavní úprava kresby. Když mám na místní výstavu nachystat 50 káníků, nelze si ani představit, kolik to dá práce. Naštěstí mi pomáhá přítelkyně Simona, která se mnou ráda navštěvuje i různé chovatelské akce a výstavy a je mi velkou oporou. Při šlechtění využívám vyrovnávací párování zejména s ohledem na kresbu letek a velikost lysky, jakož i co se týče tvaru obojku, ale více se dívám na vyrovnání typologických znaků. Kresba je často otázkou štěstí, ale typ, na ten nesmí chovatel při procesu volby chovných jedinců do páru nikdy zapomínat.
Kolik máš dnes holubů a jaké šlechtitelské metody využíváš?
V posledních letech jsem ustálil počet chovných párů kolem 120. Věnuji se celkem 22 barevným rázům, ale většinu z nich nemám ve velkém množství, nezřídka jich mám dva či tři kusy. Nechávám vyletět kolem 150 výletků, ostatní mláďata zpracujeme v kuchyni. U káníků klademe velký důraz na kvalitu barvy, a tak nelze barevné rázy křížit hlava nehlava. Třeba spojení modré barvy s hnědou nepoužívám, neboť odchovy by byly nízké intenzity barvy. Zkoušel jsem dát černého na žlutého a toto spojení se mi naopak osvědčilo. V první generaci jsem docílil jen černých výletků, ve druhé již byla i žlutá mláďata, která byla v dobré barvě a po černých vylepšeného typu. Při spojení červeného se žlutým se vytratí intenzita barvy, už to není ta líbivá cihlová. Šupkaté jsem zlepšoval přes černopruhé či kapraté. Z tohoto spojení zpravidla vyleze rezavý šupkatý, jehož barvu lze vyčistit spářením přes bělopruhé, a během tří generací máte vyhráno. Protože žluté nelze zlepšovat efektivně v rámci plemene, vyzkoušel jsem křížení se žlutým pštrosem. Dalo to velmi silné odchovy, ze kterých jsem do dalšího chovu vybíral jedince s bílými letkami. Největším úskalím meziplemenného křížení je, že se mnohdy neukazuje bílá lyska na čele. Proto je dobré dát si více práce a sehnat moravského pštrosa s lyskou, který se v chovu pštrosů vzácně vyskytne. Měl jsem štěstí a jednoho takového jsem sehnal. V poslední době jsem za účelem zlepšení typu využil i bílého benešovského holuba, o kterém je známo, že na rozdíl od káníků má tmavé oči. Dal jsem ho s holubicí modrou černopruhou a dali mladé, kteří jsou v barvě červeně kapraté.
Jakým barvám běloocasých káníků se věnuješ?
Mám černé a červené, zkouším žluté běloocasé. Jsem pyšný na skutečnost, že se mi podařilo odchovat světle modré bělopruhé běloocasé holoubě. Přišel jsem k němu tak, že jsem spojil do páru černého běloocasého holuba, ke kterému jsem dal světle modrou bělopruhou holubici. Dali mi modré kapraté odchovy, které měly v ocasu pár brk bílých. Holubici jsem spojil se světle modrým bělopruhým, který má bílý podocasník, což je předpokladem, že s největší pravděpodobností nese vlohy pro běloocasost. Celou sezonu mi dávali holoubata s jen částečně proběleným ocasem, ale teď se konečně usmálo štěstí a mám holoubě běloocasé světle modré bělopruhé. Z dalších vzácností zkouším stříbřité bělopruhé. V současné době mám dvě holubice, které jsem dal do páru se světle modrými bělopruhými samci. Získávám výhradně modré bělopruhé odchovy, u nichž samci nesou vlohu pro barvu stříbřitou, a ty chci příští rok spářit se stříbřitými bělopruhými holubicemi. Ve Straubingu na Tříkrálovém trhu jsem jednou sehnal velmi silné žlutě kapraté káníky. Toto naše národní plemeno je v Německu velmi populární a Němci mají v oblibě pestrost barevných rázů se zastoupením mnoha světlejších barev, ale vyšlechtili třeba i andaluské. Poprvé jsem viděl žluté kapraté na výstavě v Lipsku, a přestože jsem zatížen na modrou černopruhou, okamžitě si mě získali.
Můžeš popsat své chovatelské zařízení a způsob chovu?
Původně jsem choval holuby v podkrovních prostorách, ale tam nešlo hovořit o možnostech cílevědomé plemenařiny. Proto jsem asi před dvaceti lety vybudoval dva komorové holubníky, kde jsem získal v přízemí prostor pro chov králíků a drůbeže a v patře pro chov holubů. Holuby držím na volno a mohou zalétat na pole v okolí a polařit, což také činí. Bohužel mají někdy zálusk i na okurky a zeleninu, které pěstuje má přítelkyně, takže naši zahrádku musím zasíťovat. V holubníku uklízím jen jednou za rok, ale postupně se tvořící vrstva suchého trusu působí jako výborný izolant a káníci v těchto podmínkách hnízdí takřka celoročně. Je pravdou, že přes nejchladnější období roku si udělají přirozenou přestávku, ovšem hned, jak se oteplí, rozjedou se znovu. Holubům předkládám ke krmení jako základ pšenici, kterou mají nasypánu ad libitum. Na vyvýšené místo vedle holubníku jim dávám na přilepšenou směs zrnin tvořenou z hrachu, pelušky, prosa, kukuřice a menšího množství řepky či slunečnice. Na krmení dost záleží a je potřeba být opatrný zejména na větší podíl olejnin. Když holubi létali na pole po sklizni řepky, okamžitě se objevily nejen u holoubat, ale dokonce i u rodičů jehličky na zobácích, a to je špatné. O kánících mohu s klidem říci, že jejich vlastnosti patří mezi nejlepší mezi okrasnými holuby. Jsou to holoubci temperamentní, létaví, shánčliví, ale přitom důvěřiví a v holubníku se nesnaží při návštěvě chovatelů zbrkle opouštět vejce či mladé. Pro dobrou kvalitu opeření, barvu očí, obočnic i živost zobáku je základem pohyb na slunci, větru, dešti… a proto je káník vhodný do volného chovu nebo do otevřené velké voliéry, jestliže z důvodů sousedských není možné jeho volný chov praktikovat.
Jaké jsou tvé další chovatelské aktivity?
Jako mladý chovatel jsem začal s chovem drůbeže. Od roku 1985 se věnuji zdrobnělým viandotkám, zlatým černě lemovaným. Věnuji se i chovu králíků, českých strakáčů, které jsem si oblíbil ve vzácné žluté barvě, ale také jako havanovité a černé. Můj zástav tvoří 25 samic a 8 samců. Ze žlutých českých strakáčů leze všechno možné. Považuji za opravdový zázrak, když odchovám výstavního králíka. V odchovu ze žlutých je část mladých s divokými znaky na uších. Žluté nelze zlepšit přes libovolný ráz. Třeba ze spojení s havanami bych dostal divoká mláďata. Nakřižuji do nich černožluté strakáče, ale i tam cíleně vybírám, a to jen ty nejžlutější jedince. Z první generace získávám mláďata černožlutá, ale z těchto po opětovném spojení se žlutým protějškem již obdržím část odchovu žlutého. Další variantou by bylo meziplemenné křížení, například s meklenburskými strakáči či novozélandskými červenými. Z dalších holubů jsem si pořídil stříbrné lahore a pro svoji přítelkyni Simonu černé staroholandské kapucíny. I já, stejně jako moji předkové, držím menší chov poštovních holubů. Věnuji se vzácnému, ale o to populárnějšímu stříbrnému rázu. Od roku 1997 dělám předsedu ZO ČSCH Krakovany, která pořádá krásné výstavy, kde se sejde až kolem 400 holubů. Obesílám celostátní i středočeskou výstavu na výstavišti v Lysé nad Labem a samozřejmě i okresní výstavu v Kolíně. Své káníky jsem s úspěchem vystavoval na evropských výstavách v Nitře a v Praze. Na prácheňském káníkovi se mi líbí jeho univerzálnost i pestrá paleta barevných rázů. Pokud máte možnosti pro chov holubů, velmi ho doporučuji. Nezklame vás.
