Dítě a pes – Jak připravit miláčka dětí
Žena měla štěstí, neboť kynologie nebyla pro jejího partnera neznámou, protože sloužil jako psovod v armádě. Dokonce měl na starosti psy, kteří se připravovali pro různé vojenské využití. A když si ještě společně přečetli pár knížek o psech, hned jim bylo jasné, jak je možné předejít nežádoucímu chování psího miláčka k cizím lidem. Doma i na veřejnosti. Protože chtěli středně velké a líbivé plemeno, rozhodli se pro akitu inu. A tu si pořídili rok a půl před plánovaným narozením miminka. Postup i výsledek výchovného působení mladého páru na psa lze jen chválit, a kdo by snad chtěl následovat jejich počínání, neudělá chybu.
Od prvních dnů
Už první kroky od chovatele vedly majitele štěňátka do městského parku a ke známým, kde čtyřnohý mrňousek projevil zvídavé průzkumné chování, takže brzy se předměty a běžné dění v okolí pro něho stávaly všední, nereagoval na ně. „Odborníci tomu říkají habituace, tedy že nereaguje na to, co poznal jako věci, zvuky nebo činnosti, které pro něho nejsou nebezpečné nebo nějakým způsobem zvláště zajímavé. I to přispělo k tomu, že už po pár týdnech se všude cítil jako doma. Jistě k tomu dopomohly jeho vlohy, ale bez potřebných zkušeností a zážitků by mu k sebevědomému chování nepomohly ani ty nejlepší předpoklady. Během pár měsíců jsme nabyli přesvědčení, že náš pejsek nikoho nekousne ze strachu, jak se to obvykle stává. K příjemnému rodinnému miláčkovi však patří i jeho základní ovladatelnost, proto jsme si s ním hráli tak, že ani nepoznal, že ho vlastně vychováváme a cvičíme. První, co jsme si nepřáli, bylo, aby nám dělal doma loužičky nebo ještě něco horšího. A tak stačilo, aby se jen nahrbil, a už jsme mu podstrčili noviny. Když udělal potřebu, chválili jsme ho. Brzy si zvykl chodit na noviny sám, a když je neměl, zakňoural a my jsme ho vynesli nebo pustili ven. Jakmile si venku ulevil, opět následovala výrazná pochvala,“ vybavuje si pan Petr první měsíce s akitou.
Priority
Pokud si někdo pořizuje psa jako rodinného miláčka, nebo dokonce jako parťáka pro děti, měl by brát v úvahu, že ne vždy se poštěstí, aby to byl opravdu milý a hodný pes, když se mu nikdo nebude cíleně věnovat. Chceme-li mít určitou jistotu, měli bychom si nejprve uvědomit, co víme o výchově psa. Pokud nic, snadno to dohoníme nalistováním vhodných doporučení. Pak je dobré si vybírat rodinného pejska podle plemenných předpokladů a zaměření chovné stanice. Budou-li rodiče štěňátka skvělými obranáři, asi by to nebyl nejlepší typ pro někoho, kdo nemá žádné zkušenosti s většími psy. V neposlední řadě je důležitý výběr vhodného jedince. K tomu poslouží oko zkušeného kynologa nebo jednoduchý test, který najdeme v knížkách. Pak už následuje zmíněná promyšlená socializace. O jejím významu, a to i pro psy připravované pro náročné sportovní nebo služební výkony, by mohla zasvěceně vyprávět zkušená výcvikářka a vítězka řady prestižních kynologických soutěží Nelly Kovaříková. Často ji lze vidět, jak využívá nejrůznější příležitosti, aby své budoucí šampiony vedla k pozitivnímu vztahu k dětem. To znamená, že psi si musí odnést z her s dětmi pozitivní zážitky. O to se musí vždy postarat dospělý, kterému záleží na dobré výchově psa. Pokud vidíme třeba malého pejska, jak se ožene po dítěti, které ho chce pohladit, snadno si domyslíme, jaké s nimi asi má zkušenosti.
Dva významy poslušnosti
Vraťme se však ke zkušenostem partnerů Petra a Simony, kteří učili psa poslušnosti nejen proto, aby byl ovladatelný doma a na veřejnosti, ale také proto, aby si s ním mohlo hrát jejich větší dítě a později i to malé. „Hra se psem není jen dovádění, jako je honička, přetahovaná o klacek a podobně, ale v očích dítěte i psa jsou to také určité prvky poslušnosti. K těm patří aportování, ze kterého mají radost oba. Dítě těší, když pes přinese odhozený míček nebo klacík, pes je zase šťastný, když za předání aportu dostane pamlsek nebo jen pochvalu. Odměnou je mu ale i opět odhozený aport, neboť doháněný předmět je vlastně taková hra na lov kořisti. Psa však po určitou dobu baví i chůze u nohy nebo přivolání. Dobře ví, že za výkon dostane odměnu, a dítě má radost, že ho pes poslouchá. Tím se zároveň upevňuje správný vztah mezi dítětem a psem, dotváří se i určité vzájemné chápání, vzájemná komunikace i sounáležitost k rodinné smečce,“ vysvětluje pan Petr. Při poslušnosti a vůbec při výchově a výcviku se rovněž upevňuje vzájemná důvěra. Takže když nakonec přišel radostný okamžik a partneři Petr a Simona si domů přivezli miminko, mohli snadno krotit velkou zvědavost akity. Stačily pouhé pokyny dlaní ruky, aby Aron pochopil, že nemluvně na rukách maminky nemůže olíznout. Spokojil se jen s očicháváním. „Když byl Aron poblíž miminka, občas jsme ho oslovili a pohladili, aby se necítil odstrčený. A to děláme stále. Pes si zvykl, že ani k sedmiměsíčnímu Sebastiánovi nesmí na dotyk, řekl bych, že mimino bere jako člena smečky, na kterého je třeba občas dohlédnout,“ s úsměvem konstatuje pan Petr.
Nezměněný režim
Rodiče Sebastiánka také věděli, že k pohodě psa patří i denní režim, na který je zvyklý. Proto se ještě před narozením mimina domluvili, co vše z obvyklých činností se psem stihnou, a na to ho s předstihem připravovali. Krmení téměř dospělého psa omezili na jedenkrát denně, navečer, neboť část výživy přijímá přes den v podobě pamlsků. Vycházky v okolí domova jen jednou denně, většinou odpoledne nebo před krmením. Vše se osvědčilo, později s miminkem nastala změna jen v tom, že na procházky se chodilo s kočárkem. „Pozorně jsme také sledovali chování dospívajícího Arona k návštěvám, abychom v případě problémů zvolili nějakou korekci. Když pes, zvláště samec, dospívá, přece jen se mění jeho chování. Více si osvojuje a hlídá své teritorium, což je v našem případě dosti velká zahrada, kde se volně pohybuje. Šlo nám o to, aby snad neprojevil nějaké přílišné ochranářské reakce, když bude na zahradě mimino. Proto jsme návštěvy zvlášť srdečně vítali, aby i Aron vycítil naši radost z jejich příchodu. Pochopil to náramně, neboť k přicházejícím, a jemu dosud neznámým, lidem se choval za plotem jako správný hlídač – štěkal. Jen co jsme se s nimi u branky přivítali, v klidu je doprovázel, pouze nasával jejich pach. Po chvíli byl ochotný si s nimi i hrát. Nejdůležitější pro nás ovšem je, že Aron díky svému sebevědomí a pozitivním zkušenostem s dětmi bere kamarády našeho desetiletého syna jako partnery ke hře a rád s nimi dovádí. Děti ho berou jako svého miláčka. Vše tedy dopadlo, jak jsme si přáli a jak jsme pro to Arona připravovali. Je to dobrý rodinný pes a je kamarádem i pro cizí lidi,“ uzavírají své zkušenosti partneři Petr a Simona.
