Ideály a přítomnost III
Zebřičky
Chov výstavních zebřiček dospěl u nás v posledních létech na vysokou úroveň. Ale i tady se může směr šlechtění dostat na jinou kolej, než jak bylo původně úmyslem. Jistou výhodou zatím je, že představa ideální postavy je v souladu s postavou přírodní zebřičky. Její postava je zvětšena souměrně, jako kdybyste ji přifoukli nebo zvětšili její obraz počítačem všemi směry. Současný německý standard převzatý naším klubem chovatelů je poněkud zavádějící, když kreslí rovnou linii zad a ocasu. To je nepřírodní. On ten standard nekreslil profesionál, ale zřejmě nadanější potomek některého z funkcionářů. Starší standard C.O.M., kreslený Hermannem Heinzelem, což byl kreslíř přírodovědného muzea v Bonnu, tedy zkušený profesionál, byl dokonalý. Já jsem několikrát konfrontoval názory s německými posuzovateli, ti dbají spíše na kresbu od H. Heinzela. Koresponduje to s fotografiemi zebřiček z přírody. Drží ocas poněkud vzhůru, nikoliv sklopený. Ten sklopený ocas je potom při posuzování hodnocen jako chyba. Ale i u zebřiček se projevuje hlad chovatelů po novinkách, který pak stíní dokonalost. Jak můžete snadno vypozorovat, ti nejúspěšnější chovatelé se po takových novinkách právě neženou, spíše se drží jen mála barevných rázů. Jeden z rázů bývá pro ně obvykle tím úhlavním. Jenže i oni musí sem tam doplňovat svůj chov. Tady se může vloudit chybička. Dostal jsem třeba novoroční přání, na něm skořicová zebřička. Koukám svým profesionálně pokřiveným zrakem a vidím. Krásný pták, viditelně silný, kresba na prsou téměř dokonalá, hlava nádherně zakulacená, ale co to? Zebrování na ocase má být tmavě hnědé, ale ono je černé. Hned body dolů. Dneska se ale bavíme o barevných rázech, které by měly být jiné, než jakými ve skutečnosti jsou. I u zebřiček takové najdeme a opět to souvisí s rozmisťováním tmavých barviv po těle ptáků.
Zebřičky mramorové
Někdy dávno, asi v polovině šedesátých let minulého století, se objevily zebřičky, které měly na bílém podkladu jen kresbu, a to jak černou, tak červenohnědou na bocích samců. Ta kresba je tvořena dvěma typy melaninových barviv, černými a hnědými. Asi v polovině sedmdesátých let jsme takové zebřičky pašovali na intimních částech těla z NDR. Někde mám takového samce z té doby ještě na diáku. Byl oproti dnešním zebřičkám slabý v těle, měl plochou hlavu a stál na příliš vysokých nohách. Tohle všechno odstranit nebyl až takový problém. Základní barva byla podle představ skutečně bílá, ale kresba byla zeslabená, nebyla dostatečně výrazná. Teď se dostávám k tomu nejdůležitějšímu. Současné mramorové zebřičky mají již dostatečně výraznou kresbu, ale ztratily svou základní bílou barvu, když všechny mají přes tu bílou jakýsi přeliv. To je sice chyba, ale toleruje se. Někdy však je ten přeliv natolik silný, že lze rozlišit, jestli jsou to zebřičky mramorové šedé, nebo hnědé neboli skořicové. O tomhle se původně vůbec neuvažovalo. Byly jen zebřičky mramorové. Může se však stát, že přeliv bílé barvy je natolik výrazný, že posuzovatel uvažuje o tom, zda vůbec má ptáky za mramorové uznat! Proto zdůrazňuji: stále platí, že mramorová zebřička je bílý pták s co nejvýraznější kresbou. Své by jistě mohl vyprávět náš nejúspěšnější chovatel tohoto rázu, pan Střelka. Není to zajisté jednoduché, ale jde o naplnění představy ideálu. Aby i mladší generace viděla na vlastní oči, jak kdysi vypadala zebřička mramorová, našel jsem tu starou fotku z té doby.
Kde se vzala výrazná postava výstavní zebřičky
Původně se chov zebřiček vlastně nepodobal nějakému šlechtění. Šlo především o to, ptáky odchovat. To se shoduje se snahou chovatelů všech ptáků obecně. Jenže u všech ptáků se také shoduje, že odchovy z prvopočátku jsou slabší tělesné konstrukce než jejich přírodní předci. Nejsou to atleti s vypracovanými těly. To je pochopitelné, protože jejich život se odehrává za jiných podmínek, které nejsou tak vypjaté jako v přírodě. Žijí si jako v bavlnce, k obživě nemusí vydávat žádnou energii. Po mnoha generacích obvykle přichází zlom, který neumíme dostatečně objasnit. Odchovaní ptáci najednou získávají jinou postavu. Je tady sice umělá selekce, výběr, při kterém chovatelé vybírají pro další chov opticky nejlépe vyvinuté jedince, ale pak se s nějakou barevnou mutací objeví i vlastnost pro větší a dokonalejší stavbu těla. Samozřejmě podle lidských kritérií. U andulek to byli ptáci perloví nebo šedozelení. Ti mívali z prvopočátku velmi dobré postavy, které se pak podařilo přenést i na další barevné rázy. U zebřiček byly takovou barevnou mutací jednoznačně zebřičky černoprsé. Tato barevná mutace byla charakterizována čtyřmi znaky, kterými se lišila od přírodních ptáků. Za 1. to byla černá kresba na prsou samců, slitá téměř v jednu skvrnu, odtud pojmenování mutace. Za 2. ptákům chyběly černé „slzní“ čárky vedoucí svisle pod okem dolů. Za 3. tmavá kresba na svrchních krovkách ocasních, které u zebřiček kryjí téměř celý ocas, nebyla příčná, ale podélná. To je znak zcela zásadní. Za 4. bílé tečky, které mají samci na bocích v oranžové skvrně, nebyly okrouhlé, ale oválné. Protože tito černoprsí ptáci byli výrazně lepších postav než všechny ostatní barevné variace zebřiček, je pochopitelné, že se jejich lepší postavu snažili chovatelé přenést i do ostatních barevných rázů. Takže dnes máme v barvách mnohdy pěkný mišmaš. Černoprsá mutace totiž zbořila genetické uložení barviv na určitém místě těla ptáků. Křížení černoprsých s bělobřichými považuji dodnes přímo za zvěrstvo. Ale objevují se i zvěrstva nová, přičemž se hříšníci takovým nesmyslným křížením ještě chlubí. Genetičtí teoretici vám budou tvrdit, že není možné, aby se nějaký znak mohl projevovat jen v polovičním efektu. Opak je pravdou. Při posuzování třeba velmi často vidím, že pták chovatelem deklarovaný jako černoprsý nemá všechny požadované výše uvedené znaky černoprsosti. Nebo naopak na druhou stranu se projevuje některý z těchto znaků u ptáků, kde by být vidět neměl. Dokonce se někdy projevuje jen napůl, nejčastěji na ocase, kdy je část zebrování podélná, druhá část příčná. Viděl jsem i zebřičku, která na jedné straně těla měla pod okem slzní čárku, zatímco na druhé straně jí chyběla. To všechno jsou ptáci s chybami, které jsou natolik závažné, že je nelze považovat za čistokrevné. Takoví se samozřejmě musí ze soutěží vyřazovat. Jenže zebřička je co do barvy pták složitý, pestrý nejen podle svého přiléhavého jména, a tím i velmi diskutabilní. Objevují se mutace, u kterých je opravdu složité určit a sjednotit jejich správný vzhled, a je tu i otázka, zda je vůbec uznat za výstavní ptáky. Proto se může i stát, že některý pták jednou soutěž vyhraje, aby na druhé soutěži byl vyloučen. Při posuzování stovky ptáků může posuzovatel nějakou maličkost snadno přehlédnout, ale ona právě taková maličkost může být zásadní. Proto při posuzování se také dává přednost přírodnímu, původnímu zbarvení, samozřejmě při celkové vyrovnanosti všech hodnocených kritérií. Přírodní vybarvení bývá v drtivé většině případů dominantní vůči dalším mutacím a skutečný šlechtitel se čas od času k původnímu zbarvení vrací, aby eliminoval vliv dalších, nežádoucích znaků. Co se týká velikosti těla zebřičky, ani dnešní výborní ptáci nedosahují představ standardu. To dokladuje snímek vítěze jedné výstavy, kdy byl k drátům klece přiložen model standardu ve skutečně požadované velikosti. Otázkou zůstává, jestli požadovaná velikost není přece jenom poněkud přehnaná.
Všichni chovatelé exotických ptáků sportovního ducha mají o čem přemýšlet. Protože vidím v poslední době jakýsi ústup od přísnosti otce Klapzuby, dovolil jsem si těchto pár poznámek. Přál bych si, aby někdo další postupoval v konstruktivním duchu. Nebudu však nijak překvapen, když diskuse bude vedena jako útok na mne, nikoliv směrem k řešení problémů. Tak už to holt bývá.
