Nikolaj Sladkov v úvodních slovech své nádherné knihy – Za pírkem modrého ptáka – píše: „Jsem lovec do morku kostí. Ale nelovím pro kůži a maso, nýbrž pro úžasný život zvířat a ptáků, pro jejich krásu. Moje puška – to jsem já sám, moje patrony nejsou nabity malými nebo hrubými broky, ale mou zvědavostí. Proto jsem se vypravil tam, kam moje noha dosud nevkročila. Tam je moje kořist – nedotčená země a život, který zplodila. Spěchám, abych ho uviděl dřív, než zmizí… Země dala život všemu – stromům i travám, květinám i ptákům. Země se s námi dorozumívá řečí barev, vůní a zvuků. Ze všech stran se ozývají hlasy nesčetných životů – velkých i malých. Jsou hlučné i téměř neslyšné, ale vždycky tajemné a lákající. A každý, který zmlkne, znamená nenahraditelnou ztrátu. Netrpělivě čekáme na signály z kosmu, od dalekých civilizací. A přitom nedopřáváme sluchu signálům, které ustavičně znějí u nás na Zemi – výzvám ze světa našich druhů, ptáků a zvířat. Už dlouho s námi chtějí navázat kontakt, dlouho nám vytrvale vysílají své výzvy, a my pořád ještě nejsme připraveni je přijmout a rozšifrovat. Ale signály znějí, pronikají přes překážky, letí navzdory živlům a všichni, koho potkalo neštěstí, doufají. Doufají, že k nám jejich výzvy dolehnou…“ Myšlenka Nikolaje Sladkova mi mluví z duše. A proto i já se svými psy neustále vyrážím na nekrvavé lovy krásy…
V současnosti se psi přepravují na dovolenou nejčastěji v osobním automobilu. Psa je nejlépe umístit na zadním sedadle a zajistit homologovanými bezpečnostními pásy pro zvířata. Ještě lepším řešením je přepravka v prostoru kufru nebo odděleně od přepravního prostoru osob (síť, mříž…). Psa samozřejmě nikdy neposazujeme na přední sedadlo ani ho nepřivazujeme k pásům za obojek. Mějme na paměti: německý autoklub ADAC realizoval testy s figurínou psa o hmotnosti 22 kg. V rychlosti pouhých 50 km/h dopadla zmíněná figurína při simulované havárii na opěradlo řidičovy sedačky silou 500 kg. Je jasné, že by takový náraz živý pes nepřežil a i pro řidiče by potenciální havárie měla nepochybně tragické následky.
Nikdy nezapomeňme, že psi jsou velmi náchylní k přehřátí (všichni známe tragická úmrtí psů, kteří jsou zanecháni v horku sami v zaparkovaných autech; v létě dosahuje teplota ve stojících autech na slunci až 70 °C). Při našich autocestách bychom měli přibližně každé tři hodiny udělat pauzu, psa vyvenčit a nabídnout mu v misce vodu.
Při cestách po Česku nezapomeňme přibalit očkovací průkaz a při cestách do zahraničí i pas zvířete v zájmovém chovu.
Pikantním faktem je, že v Česku legislativou není řešena přeprava zvířat na motorkách, v sajdkárách, ba dokonce ani v obytných přívěsech.
Všichni mí psi velmi milují cestování vlakem. Vlaky většinou nebývají přeplněné a naši čtyřnozí kamarádi zde naleznou potřebný osobní prostor. V dálkových autobusech to bývá horší – některé dopravní společnosti nepřepravují psy vůbec. Pokud cestujeme autobusem, musíme počítat s tím, že náš pes se musí uskrovnit a setrvat v klidu na malém prostoru, což u temperamentnějších jedinců bývá problém.
Musíme-li využít letecké dopravy, je třeba se řídit pravidly leteckých společností. Psi bývají většinou dopravováni v přepravkách v zavazadlových prostorách letounu.
My se však v našem článku zaměřujeme spíše na několikadenní pobyt se psem v přírodě, do níž vyrážíme jako samostatná, po dobrodružství dychtící jednotka.
Už doma si promyslíme, co psu i sobě poneseme na zub, a především nezapomeneme důsledně dodržovat pitný režim.
Pro stravování psa na „vandru“ budeme určitě jednoznačně preferovat kompletní granulovaná krmiva námi ověřených a osvědčených značek, na něž je náš pes zvyklý, a to jak pro jejich výživnou hodnotu, tak pro příznivou hmotnost. Je však dobré psu dopřát i masovou kapsičku (konzerva je příliš těžká) a sýr. Psu je nezbytné umožnit komfortní pitný režim: mně se vždy osvědčují masové vývary připravené do plastové láhve, které postupně na trase ředím vodou. Psi je ochotně pijí a člověk má přesný přehled, kolik tekutiny zkonzumovali.
I my určitě dáme přednost hodnotným, leč lehoučkým potravinám, vždyť každičký gram navíc nám dá na trase pořádně do těla. A nezapomeňme: i pro člověka jsou tekutiny při vytrvalostním výkonu nezbytnější než strava. I při panujícím chladnějším či chladném počasí je dodržování pitného režimu pro psa i člověka nezbytné. Nedůslednost opravdu není namístě a může se zbytečně vymstít. Dehydratace organismu je plíživě záludná a mívá nedozírné následky. Regenerace sil je pak zdlouhavá, dehydratace způsobuje zbytečný výpadek a pokles ve výkonu psa i člověka.
Mějme na paměti, že pes nemá – na rozdíl od nás – vyvinuty potní žlázy (s výjimkou žlázek mezi prsty nohou) a ochlazuje se především vyplazeným jazykem a zrychleným dýcháním. Dobrým plavcům proto dopřejeme při každé příležitosti ochlazení ve vodě. Sami vzápětí na vlastní oči uvidíme, jaké to s jejich formou udělá zázraky, jako by ani neplavali v rybníku, nýbrž v jezeru živé vody. Pejsky, kteří se do vody zrovna nehrnou, ochladíme alespoň v potůčcích a bystřinách.
Pokud psa naučíte dog-packingu (nošení zátěže), významně to odlehčí vašim zádům. Psy využívali k přepravě břemen ve speciálních torbách (nebo i na smyku = travois) indiáni odpradávna, stejně jako sibiřští lovci. V pozdějších dobách převzali praxi přírodních národů trapeři, zlatokopové a kanadská jízdní policie využívá v těžko přístupných terénech psů k této účinné pomoci v letním období dodnes. Lze odpovědně tvrdit, že prakticky každý zdravý a sportovně vedený pes, který má hmotnost více než 15 kg, může být po zacvičení výkonným nosičem. Ani veterináři nic nenamítají proti faktu, že každý dobře osvalený pes může bez obtíží nést třetinu své vlastní hmotnosti. Psa k této činnosti trénujeme až v jeho plné fyzické zralosti, tedy ve stáří 18–24 měsíců.
K tréninku dog-packingu budeme potřebovat dokonale padnoucí speciální psí „dvojbatoh“ (připomínající cyklobatohy). Po připevnění popruhy visí dva malé batůžky kolmo dolů po stranách podél lopatek. Pes totiž nese zátěž především na lopatkách, nikoliv na zádech v poměrně slabé oblasti páteře. (Optimální psí batůžky lze zakoupit ve specializovaných obchodech nebo si je objednat v e-shopech.)
Dog-packing zpočátku trénujeme na kratších vzdálenostech, které prodlužujeme s rozvahou a zvolna. Je třeba dát psu čas, aby si na novou aktivitu zvykl a získal kondici. (Pes si rovněž v hůře prostupném terénu musí zvyknout, že je s batůžky „širší“, aby všude nezachytával a nedostával se do prekérních situací.) Postupně cvičíme i v pro psa neznámém prostředí s rozličnými překážkami: výstupy a sestupy do prudkých svahů, trénujeme brodění potoků, přechod přes lávku nebo padlý kmen atd. Z vlastní zkušenosti radím vést psa s nákladem na vodítku. Zabráníte tak nejen jeho loveckým pudům, ale ušetříte si i možné nepříjemné situace, kdy se pes zamotá s batohy někde v houštinách. Zvláště v teplejším počasí zvolte pomalé tempo (pochod se zátěží je pro psa mnohem fyzicky náročnější – stejně jako pro nás) a nezapomeňte důsledně dodržovat pitný režim.
Některé aktivity nejsou pro psy v horkém počasí vhodné. Pokud jste vášnivými cyklisty a oblíbili jste si bikejöring (jízdu na kole se psem), buďte maximálně opatrní. Vytrvalostní běh před kolem (či vedle něj) je pro psa za vedra velmi namáhavý (nesmí cválat!) a mohl by mu přivodit vážné zdravotní problémy. Naprostým (leč často viděným) a nezodpovědným hazardem je jízda na kole se psem na vodítku drženém v ruce či přivázaném na řídítkách bez použití speciálního a bezpečného vodicího zařízení. Takový pohyb ohrožuje nejen samotného cyklistu, ale i psa a všechny v okolí.
Pokud už se rozhodnete pro trénink bikejöringu, trénujte výhradně za ranního chládku. Anebo raději odložte trénink na svěží podzimní dny.
Ani při jiných sportovních činnostech nikdy nepřepínejme síly psa a mysleme na jeho fyziologické předpoklady.
Nadšení vodáci se nemusí svého koníčku vzdávat, chtějí-li zároveň putovat se psy. I s hafany se lze věnovat vodní turistice. Ovšem – nikoliv bez přípravy. Ne každý pejsek zvládne hned napoprvé plavbu s pánečky na dně kanoe. Na podobnou činnost je třeba psíka vycvičit a dát mu čas, aby získal důvěru k vratkému plavidlu a aby pochopil, že mu nic zlého nehrozí. Nebezpečné říční úseky (divoké peřeje či jezy) rozhodně se psy na palubě nesjíždíme.
Na putování divočinou se připravte nejen fyzicky, ale i výbavou. Volte vždy odlehčený a praxí ověřený materiál. Například existují látkové (vodotěsné) misky pro psy – ušetří vám nejen dekagramy, ale i místo v batohu.
Při nočních bivacích raději vždy i dobře vycvičené psy uvazujte. Předejdete tak nečekaným situacím (osobně vždy používám řetízek). Můj Malamut Fram mi několikrát na Slovensku a v rumunských Karpatech úspěšně odháněl od bivaku medvěda. Nebýt úvazku, zmizel by mi ve tmě za šelmou.
Odjakživa miluji dlouhé a mnohadenní putování se psy. Také proto jsem vymyslel dogtrekking, který je pro mne spíše než sportem životním stylem. Vždy jsem toužil se psy zažívat silné dojmy. A totéž jsem chtěl dopřát i jiným stejně potrefeným lidem – přivést je na místa, která stojí za to vidět a inspirovat je k příštím samostatným cestám. „Ambulator nascitur, non fit“ čili „Chodci se rodíme, ne stáváme“. Koho jednou políbila musa pedestris – pěšácká múza – ten se jí zaslíbil a bude ji milovat navždy…