Šmalkaldský barevnohlávek
Původně se tento holub nazýval černohlávek, neboť dlouho existoval pouze v černém zbarvení. Proměna v současný termín barevnohlávek byla umožněna až po uznání dalších rázů, kterými jsou modří, červení a žlutí. Šmalkaldský barevnohlávek vznikl koncem 19. století spojením barevných holubů s parukářem. Choval se nejen v Durynsku, ale též v saském Krušnohoří, které bylo a dosud zůstává centrem chovu barevných plemen holubů s bohatě opeřenýma nohama. Z barevných holubů získal do vínku svéráznou povahu, která jako by ho nutila stranit se jiných plemen, úspěšný tak bývá chov samostatný, případně společný s barevnými rousnými plemeny. Od barevných holubů získal také hluboký postoj, který byl zvýšen až v posledních dekádách z důvodů estetických. Získal od nich též bohaté pernaté ozdoby nohou, slušnou barvu a kresbu barevnohlávka. Parukář mu předal do genofondu pernaté ozdoby hlavy a krku. Chovatelé barevnohlávků se však nezhlédli ve velikosti paruky, ale snažili se uchovat její rozumný tvar, který by vyhovoval holubům v průběhu celého roku a nijak by je neomezoval v letových projevech. Charakteristickou ostražitost, plachost až lekavost si uchovávají i v době hnízdění, a proto se doporučuje v maximální míře omezit jejich rušení při sedění na vejcích.
Chovy tohoto plemene jsou rozšířeny po celém světě, ale všude platí za málopočetné, byť velmi atraktivní plemeno s poněkud roztříštěnou pověstí. Někomu se chov daří, jinému vůbec a zklamán dává tyto holoubky pryč. V České republice dlouhá léta vévodil chovatelům Ladislav Kugel ze Strakonic, který se věnoval všem čtyřem barvám a každoročně dokázal odchovat velké množství holoubat, zejména černých. Svůj chov nedávno předal mladším holubářům na Táborsko a uvidíme, zda jim se bude dařit obdobně. Plemeno jedno dobu propagoval významný chovatel akrobatických plemen Josef Voráček. Mladý chovatel Matyáš Franc z Čepí se věnuje pod taktovkou svého otce Františka černým a červeným, zatímco Josef Havrda z Lipce, který je naším nejaktivnějším vystavovatelem, si oblíbil černé a červené. Známý je i chov modrých Milana Míči ze Slovenska, který je rovněž velmi erudovaným chovatelem s každoročními úspěšnými odchovy. Šmalkaldský barevnohlávek se vyskytuje také v jiných chovech, případně u neorganizovaných holubářů, ale velmi vzácně, a potkat se s ním na výstavě není obvyklé. Krátkou dobu jsem choval tyto holuby v černém zbarvení. Ve společném chovu s jinými plemeny prospívali dobře, ale postrádali klid potřebný pro úspěšné hnízdění.
První spolek, který sdružil příznivce šmalkaldských barevnohlávků, vznikl v roce 1931, ale druhou světovou válku přečkalo toto plemeno pouze ve dvou chovech. Až do roku 1977 byl barevnohlávek řazen do skupiny holubů barevných, avšak jeho bohaté pernaté ozdoby rozhodly o šťastném přeřazení mezi holuby se zvláštní strukturou opeření. Současný speciální klub byl založen v roce 1977 ve Stuttgartu. U nás jsou chovatelé sdruženi v Klubu chovatelů strukturových holubů, jenž byl založen roku 1976. V reálu se v našich chovech počali tito barevnohlávci hojněji objevovat až před asi 10–15 lety. Na speciálních výstavách v Německu bývají zastoupeni zhruba stovkou jedinců, z čehož je zřejmé, že i v jejich domovině se jedná o méně chované plemeno. Na poslední evropské výstavě ušlechtilých drobných zvířat ve francouzských Metách jich bylo předvedeno 37 vystavovateli z Litvy, Německa, Rumunska, Itálie a Belgie.
Plemenné znaky
Šmalkaldský barevnohlávek je širší a hlubší postavy, protáhlejšího typu a vodorovného držení těla. Jeho nohy jsou zdobeny bohatým talířovitým rousem a supími pery, na krku a horní hrudi nacházíme oválnou parukou, jež z větší části zakrývá i zadní část hlavy. Paruka je tvořena kloboukem, což je chocholkovitý útvar na temeni. Klobouk zajišťuje, že se peří nad hlavou rozestupuje v plynulém oblouku a nepadá na temeno. Opeření paruky v celé přední části nazýváme řetěz. V dolní části řetězu se pera téměř dotýkají, v oblasti před zobákem a kolem hlavy se řetěz rozestupuje, nejvíce v úrovni očí, kde jsou pera též nejkratší. Řetěz se oboustranně spojuje v širším oblouku nad hlavou. Pro zadní část paruky užíváme známější označení hříva. Zde je peří oboustranně spojeno. Přednost se dává širší, bohaté hřívě před úzkou či mezerovitou. Střed paruky sestává z růžic, jež nevychází jako u parukářů z jednoho bodu, ale jsou protáhlejší. Základem pro rozvoj paruky je poměrně dlouhý krk, který zaručuje holubům výborný rozhled do okolí i při větší paruce. Výrazným markantem získaným od barevných holubů je vysoké a dobře klenuté čelo, s čímž koreluje středně dlouhý zobák, který je u tmavých rázů černý, u červených a žlutých světlý. Nevšedně jsou zbarveny oči, které nejsou při barevném okolním opeření oranžové či perlové, jak bychom očekávali, ale obdobně jako u některých zástupců skupiny barevných holubů tmavé. Obočnice jsou u černých a modrých tmavé, u světlých rázů světlé. Ocas je poněkud delší, což souvisí s bohatým rozvojem per paruky. Nohy jsou kratší, mírně podkleslé, porostlé hustým, delším, stupňovitým a zaobleným rousem, na nějž navazují supí pera. V poslední době sílí názory, že cennější je rous kompaktní a hustý, a nikoliv co nejdelší.
Zbarvení
Označení kresby barevnohlavá není úplně přesné, ale v holubářské terminologii je takto zažité. Při převažujícím bílém opeření je barevná hlava s kratší náprsenkou a ocas včetně obou krovek ocasních. Z barevných rázů jsou dlouhodobě nejrozšířenější a též nejkvalitnější černí, u nichž vyniká barevný kontrast nejvíce. Velmi často bychom si u černých přáli intenzivnější zbarvení. Červení patří k nejméně chovaným a poměrně problémovým rázům, u kterých přetrvávají potíže s barvou, s tmavším zbarvením zobáku a otevřenými zády. Někdy jsou červení též přerostlých a příliš dlouhých postav. Žlutí jsou v posledních letech stále populárnější, ale jejich paruky i tělesné parametry velmi často pokulhávají za černými. Po černém rázu jsou nejrozšířenější modří. I u nich se hodně diskutuje o kvalitě barvy. Upřednostňována je světlejší modrá, ale po křížení s černými obvykle nacházíme v klecích pravý opak. Dále sledujeme kompaktnost postav, které bývají mnohdy užší v hrudi a delší zadní partie. Kvarteto uznaných barevných rázů vzácně doplňují stříbřití, vzniklí rozředěním modrého zbarvení přes žluté, u kterých vyžadujeme rohově zbarvený zobák a čisté zbarvení. Vzorník je zatím neuvádí.
Způsob chovu
Toto plemeno nelze doporučit začátečníkům s chovem holubů. Na druhou stranu, při splnění určitých poměrně nenáročných chovných postupů, může být chov těchto barevnohlávků až překvapivě klidný a úspěšný. Již v úvodu jsem konstatoval, že toto plemeno nemá rádo přítomnost jiných holubů. Určitou výjimku by mohli tvořit barevní rousní holubi, s nimiž je spojuje takřka shodná povaha. Prvním předpokladem úspěšného hnízdění je tedy chov samostatný, dalším aspektem je lekavost těchto holubů při hnízdění, což bychom měli reflektovat již při stavbě holubníku. Do jejich hnízdních budníků patří zástěna, přes kterou holubi nevidí příchozího návštěvníka. Hnízdní systém je vhodný vedle sebe i na patro. Patrové jsou doporučovanější, neboť chovné páry v horním podlaží vysedí snůšku s větším klidem. Zvládají tam dobře i péči o vylíhnutá holoubata, která pak ve stáří 10–12 dnů dáme do hnízda v dolním podlaží, aby páry mohly znovu nasedat nahoře. Návštěvy v době hnízdění raději do holubníku nebereme, neboť by se holubi mohli polekat a vynést vejce či malá holoubata na rousech. Návštěva jistě tyto důvody pochopí a bude jí stačit zhlédnutí barevnohlávků ve voliéře, kde jejich krása nejlépe vyniká. Jako u jiných barevných holubů s opeřenýma nohama nemusíme ani u šmalkaldského barevnohlávka zkracovat během hnízdění rousy. Holubi se naučí při opouštění hnízda při krmení a výměně partnerů pohyb nohama do stran a vejce či mláďata obchází, aniž by je z hnízda vynesli. Úspěšnější je hnízdění v hlubších hnízdech s bohatou podestýlkou. Necháme-li těmto holubům klid během odchovu, dokážou se nám odvděčit vzorným odchovem holoubat.
Výstavnictví
Tento holub se pyšní bílými rousy, které jsou velmi efektivní, ale vyžadují zvláštní nároky na dotaci chovatelské péče. Pokud by chyběla, rousy, ale i konce letek by působily znečištěným a zašedlým dojmem a těžko bychom tyto zanedbané partie dokázali vyčistit před výstavou. Proto do voliéry patří písek, a nikoliv hlína, a proto by se měl holubník čistit alespoň jednou týdně. Na jeho podlahu patří plastové rošty, různé formy dřevěné podlahy nebo hladký beton, na který lze doporučit dávat vrstvu hoblin. Holubník musí být vzdušný a nesmí do něho zatékat. Stěny vybavíme individuálními sedačkami kulatého tvaru, které mohou mít polstrování, aby rousy netrpěly na mechanické odírání. Do voliéry volíme cca 10 cm široké sedačky z hoblovaných prken se zaoblenými hranami. Dvakrát týdně umožňujeme barevnohlávkům koupání. Zejména v zimních měsících produkují mnoho pudru, proto je dobré zajistit v celém chovatelském zařízení výborné větrání. V době 6–7 týdnů před výstavou provedeme cílenou obměnu poškozených per v rousech, aby pera plně dorostla a rousy nebyly mezerovité. Metodou podstřihu upravíme nepřesnosti kresby (nejčastěji na temeni, v paruce, příp. na hrudi), a je-li to nutné, provedeme týden před výstavou umytí znečištěných partií šetrným saponátem. Jako ostatní holubi s bílými rousy mohou v dokonalé formě absolvovat jednu až dvě výstavy, na které je precizně připravíme. Z hlediska veterinární péče bychom neměli opomíjet jak výletky, tak ani chovné jedince očkovat proti salmonelóze. V nabídce jsou živé i inaktivované vakcíny. Samozřejmostí je očkování bivalentními vakcínami proti pseudomoru a herpesviróze. Ke krmení předkládáme pestrou směs zrnin, ve které by měly být zastoupeny luštěniny jako zdroj bílkovin potřebný pro bohatý rozvoj pernatých ozdob, jakož i olejniny, které mají dobrý vliv na kvalitu barvy, lesku a opeření obecně. Vhodnou komoditou je bílý a červený čirok, proso, pšenice, ale chybět by neměl ani ječmen, který doporučuji pro dietetické účinky.
Šmalkaldský barevnohlávek se stal inspirací pro chovatele H. P. Maclina z amerického státu Missouri, který v roce 1958 po křížení rousných rejdičů s bílými parukáři dospěl k obdobnému holubovi, avšak výhradně v bílém zbarvení. Nové plemeno se ve světě rozšířilo pod označením svatý holub. Svatý holub je dnes chován i v barevných rázech a je oblíben v četných zemích Orientu, kde je šlechtěn do různých barev stříkaných, mandlových a dalších.
