Dýně nebo také tykve patří do řádu tykvotvaré (Cucurbitales), čeledi tykvovité (Cucurbitaceae), rodu tykev (Cucurbita). Čeleď tykvovitých, do které kromě dýní patří i okurky, melouny, patizony a cukety, zahrnuje okolo 850 druhů. Samotný rod tykev zahrnuje 27 druhů. K nejvíce pěstovaným druhům patří tykev obecná, tykev velkoplodá, tykev pižmová a tykev fíkolistá.
K nám se tykve dostaly při nájezdech Turků. Tykvi obecné (Cucurbita pepo) původem ze Střední Ameriky se proto říká také tykev turek, často používané je také pojmenování dýně obecná.
Jiné druhy tykve – kalabasy, nazývané také lahvové tykve – pochází z Afriky a patří k rodu Lagenaria, který se řadí do stejného řádu a čeledi jako zmíněné tykve rodu Cucurbita. Kalabasy jsou používány jako nádoby, mladé plody se konzumují.
Zástupci rodu tykev (Cucurbita) pochází z Jižní a Střední Ameriky. Mezi státy s největší produkcí dýní patří Čína, Indie, Rusko, USA, Írán, Egypt, Mexiko, Ukrajina a Itálie. Největším dovozcem tykví jsou USA.
Tykve jsou zpravidla jednoleté rostliny, které vytvářejí mohutné liány nebo jsou keříčkovitého vzrůstu. Plody – bobule – se liší velikostí, tvarem, barvou, strukturou dužiny, zastoupením dužiny a semen, pevností slupky i chutí a vůní. Nejmenší dýně mají jen několik centimetrů, největší mohou měřit až osm metrů a vážit až 300 kg. Jednotlivé druhy tykví je problematické od sebe odlišit, druhy se mezi sebou i kříží. Všechny druhy rodu Cucurbita mají 20 párů chromozomů. Ve zkratce se podívejme na nejčastěji pěstované druhy.
Tykev obecná (Cucurbita pepo) je jednoletá rostlina s řapíkatými nedělenými nebo dlanitě laločnatými listy a s popínavou lodyhou, některé kulturní typy mají keříčkovitý vzrůst. Jednodomé květy žluté barvy jsou velké, nepřehlédnutelné.
Podle vzhledu plodu rozlišujeme několik variet. Varieta giromontiina zahrnuje kabačky a cukety, varieta patissonina známé patizony, k varietě oleifera patří tykev olejná, která se pěstuje pro semena. Jde o mutaci, jejíž semena nemají typickou pevnou slupku, není potřeba je loupat. Používají se pro přímou konzumaci, do pečiva nebo pro lisování dýňového oleje. Dužina se používá jako krmivo pro zvířata.
Zajímavým zástupcem je také dýně špagetová s oválnými plody o hmotnosti 1–3 kg. Krémové až žlutooranžové plody mají protáhlý až kulovitý tvar. Po tepelné úpravě, např. pečením, se dužina odlupuje ve tvaru špaget. Lze ji pak podobně jako špagety použít. Vhodná je i jako nudle do polévky, na restování nebo zapékání.
Patří sem i pestrá škála okrasných dýní – zpravidla malých dýní pestrých barev a bizarních tvarů.
Tykev velkoplodá (Cucurbita maxima), které se říká také dýně obrovská, tykev největší nebo tykev obrovská, pochází z Chile, Argentiny a Bolívie. Rostlina vytváří až 10 metrů dlouhé lodyhy, které se přidržují úponky. Listy bývají jemné, zpravidla bez laloků. Stopky plodu jsou měkké, okrouhlé, u napojení na plod ztloustlé, od plodu se špatně oddělují. Plody mají povrch žebernatý nebo svraštělý, síťovaný i bradavičnatý. Barva plodu je v odstínech zelené, oranžové, žluté či krémové, dužina bývá žlutá nebo oranžová. Současný světový rekord ve velikosti plodu patří Benimu Meierovi ze Švýcarska, který v roce 2014 vypěstoval dýni s hmotností 2.323,7 libry, to je 1054 kg.
Dužina je vhodná pro zpracování v kuchyni. Rozemletá usušená dužina se používá jako přídavek k mouce. Semena se využívají jako prostředek proti vnitřním parazitům u lidí i zvířat. Olej ze semen se používal na kožní problémy i ke svícení.
Nejznámější je velkoplodá dýně Goliáš se silnou vrstvou dužiny, z níž se dají připravit skvělé zavařeniny i džemy. Tuto dýni pokrývá hladká oranžová slupka, kterou je před tepelnou úpravou potřeba oloupat. Je vhodná i jako krmivo pro domácí zvířata. Plody dosahují hmotnosti až 30 kg. Pro svůj značný obsah vody není vhodná ke skladování.
Populární varietou je dýně hokkaidó, které se přezdívá také kaštanová dýně. Její oranžově červenou nebo zelenou slupku není potřeba před tepelnou úpravou loupat. Červené plody dorůstají hmotnosti 1–2 kg, zelené jsou o něco větší. Obě variety mají oranžovou dužinu bohatou na karoten. Znamenité jsou polévky nebo pyré, dá se zavařovat, připravit z ní kompot, džem i povidla. Obě variety lze také skladovat, ve vhodných podmínkách vydrží až do února. Vhodná je i jako dekorace, skladovat ji lze i půl roku.
Tykev pižmová (Cucurbita moschata) je jednoletá úponkatá liána s plstnatě ochmýřenou lodyhou a lehce hranatým průřezem. Plody jsou různého tvaru i barvy, o hmotnosti 1–20 kg. Dužina je obvykle zelená nebo oranžová, silná, s vysokým obsahem karotenu a vitaminu C. Rozšířená je v tropických oblastech, pěstuje se i v mírném pásu.
Původně byla pěstovaná pro semena vonící po oříšcích, pro kuchyňské zpracování se ale používají i trvanlivé plody, výhonky a květy.
Tykev fíkolistá (Cucurbita ficifolia), jejíž zdomácnění není jasné, zřejmě pochází z vyšších poloh Mexika. Jde o pozdní druh tykve, která není příliš prošlechtěná, neexistují kultivary. Plody mají výjimečnou trvanlivost, nejlepší jsou údajně po dvou letech. Ze semen lze získat velmi kvalitní olej. Zelenobílé plody se dají konzumovat jako okurky.
U nás je její význam zejména v tom, že se používá jako podnož pro okurky a melouny. Rostliny mají bohatý kořenový systém, vyznačují se bujným růstem a odolností.
Jak již bylo uvedeno, tykve pocházejí z oblastí Jižní a Střední Ameriky. Patří k nejdéle používaným plodinám. Důkazy o pěstování dýní pochází již z roku 8750 př. n. l., dýně byly údajně pěstovány ve smíšené kultuře s kukuřicí a fazolemi. Dýně patřily k základním plodinám pěstovaným indiány. Dužina plodů většiny planě rostoucích druhů je extrémně hořká, proto byly první plody zřejmě sbírány pro semena. Právě tato semena byla nalezena ve vykopávkách. Rostliny rodu Cucurbita byly indiány používány nejen jako potraviny, ale také k léčbě při napadení střevními červy a při infekcích močových cest.
Do Evropy se dýně dostala po roce 1492 v souvislosti se španělskými kolumbovskými výpravami – první zemí, kde se začala pěstovat, bylo Španělsko, následovala Francie a Středozemí. K nám ji později dovezli Turci.
Na počátku devatenáctého století tykve jako anthelmintikum pro vypuzení červů používali i američtí lékaři. V jihovýchodní Evropě i v Německu se semena C. pepo používala k léčbě močového měchýře a benigní hyperplazie prostaty. V Číně jsou semena C. moschata používána v tradiční čínské medicíně k léčbě parazitárních onemocnění schistosomózou a pro vypuzení páskových červů. V Mexiku bylinkáři používají C. ficifolia pro snížení hladiny cukru v krvi. Mouka ze semen dýně pižmové se používala k odčervení a léčbě problémů s ledvinami.
Dýně mají široké uplatnění v kuchyni. Ve světě se dýně těší velké oblibě, používají se v množství různých kulinářských úprav. Komerčně vyráběný americký dýňový koláč je nejčastěji z odrůd C. moschata, např. Libby Select. Z dýní rodu C. moschata se připravuje i kompot, sušenky, chléb, dezerty, koblihy, granola, zmrzlina, lasagne, palačinky, pudink a dýňové máslo, saláty, polévky a nádivka. V Indii se tykve vaří s mořskými plody, tykve mají v oblibě i Italové a Francouzi a samozřejmě téměř všechny národy Ameriky. C. ficifolia se používá k výrobě nealkoholických a mírně alkoholických nápojů, ale také džemů. Plody lze konzumovat podobně jako okurky.
S oblibou dýní v naší české kuchyni to již není tak jednoznačné. Většina z nás zná kompot. I ten, pokud se ale dobře udělá, může být velmi chutný. Má babička jej dělávala s ananasem, byla to vskutku dobrůtka. Z dýní se ale dají připravit i další velmi chutné pokrmy, např. dýňové polévky, koláč, dezerty, nápoje nebo marmeláda. Receptů na dýňovou polévku je nespočet – nejlepší je dýni upéct zakápnutou kvalitním olejem v troubě, rozmixovat s vodou a smetanou, dochutit solí a muškátovým oříškem. Výtečné je tykvové pyré, které může nahradit brambory. Šťáva z čerstvé syrové dýně se používá při dietách a očistných kúrách. Lze ji dochutit skořicí, muškátovým oříškem i perníkovým kořením.
Upozornění v obchodech, že se nejedná o jedlý druh dýně, může znamenat, že jsou dýně malé a při zpracování je z nich velké množství odpadu a méně částí, které se dají využít. Může ale také znamenat, že odrůda obsahuje více jedovatého cucurbitacinu. Způsobuje hořkou chuť a je jedovatý pro savce, větší množství může způsobit žaludeční křeče, průjem, a dokonce zhroucení. V některých částech Mexika si ženy dužninu plodů divokých druhů vtírají do prsů, když chtějí odstavit děti. Cucurbitacin je také používán jako návnada v lapače hmyzu.
V semenech dýní se nachází celá řada vitaminů a minerálů. Uvádí se, že pomáhají snižovat hladinu cholesterolu v krvi, snižují krevní tlak, a tak i riziko infarktu a mrtvice. Pomáhají při problémech s prostatou, potlačují bolesti hlavy a kloubů.
Pro svou příjemnou chuť, vůni po pražených oříšcích a hlavně díky pozitivním účinkům na zdraví se v kuchyni využívá také dýňový olej hnědozelené barvy. Doporučuje se při problémech s prostatou, reguluje hladinu cholesterolu v krvi, mírní projevy stárnutí.
Dýňový olej našel uplatnění i v kosmetice, přidává se např. do zklidňujících pleťových masek a peelingů. Doporučuje se zejména na suchou, popraskanou pleť, dobrý je i na strie vznikající v těhotenství. Pomáhá k regeneraci pokožky, ale také vlasů a nehtů. Může barvit.
O důležitosti tykví svědčí i pořádané akce, např. Argentina pořádá každoročně národní festival tykví, v Německu se dýňový festival koná v Ludwigsburgu. V rámci původně amerického Halloweenu se vyřezávají lucerny z velkých oranžových dýní. Dýňové tváře jako z hororu se zevnitř osvětlují svíčkami.
Dýně inspirovaly i umělce – autory písní a básníky. Jsou vyobrazeny i na keramice kultury Moche, která existovala na pobřeží Peru od 1. do 7. století našeho letopočtu.
Plody obsahují 90–95 % vody. V sušině jsou zastoupeny důležité minerály, např. fosfor, hořčík, draslík a železo. Oranžové zbarvení dužiny způsobuje lutein a karoteny.
100 g dýňové dužiny má 69 kJ (16 kcal), 3,4 g sacharidů, 1,1 g vlákniny, 0,2 g tuku, 1,2 g bílkovin, dále beta karoten 3100 μg (29 %), lutein 1500 μg, vitamin B1 0,05 mg (4 %), B2 0,11 mg (9 %), vitamin C 9 mg (11 %). (Zdroj: USDA databáze) V závorce je uvedeno % doporučené denní dávky pro dospělé osoby. Složení se u jednotlivých druhů a odrůd dýní liší.
Semena dýně kromě oleje (45–50 %) obsahují dusíkaté látky (32–38 %), sacharidy (3–5 %), hrubou vlákninu (2–4 %) a minerální látky (4–6 %) Zajímavé je zastoupení zinku, mědi, selenu, hořčíku, draslíku nebo manganu.
V dýňových semínkách jsou nenasycené a nasycené oleje, z mastných kyselin palmitová, olejová a linolová, dále vitaminy A, B, C, D i E. Olej obsahuje také fytosteroly, cucurbitin, skvalen a citrulin.
Látka cucurmosin obsažená zejména v dužině a semenech C. moschata inaktivuje ribozomální protein. Je toxická pro rakovinné buňky. Rostlinný steroid cucurbitacin je přítomen zejména v divokých druzích tykví, ale i v některých okrasných tykvích. Pro savce je jedovatý.
Nenáročné dýně rychle rostou, málokdo nedosáhne očekávané úrody, pokud dýni poskytne teplo, dostatek vláhy a půdu bohatou na živiny.
Dýně se sázejí do dobře vyhnojené půdy nebo přímo na kompost, využít lze i hromadu odleželého hnoje pokrytého vrstvou zeminy.
Tykve jsou obecně teplomilné plodiny – s výsevem je potřeba počkat, až bude půda dostatečně teplá. Vysévá se zpravidla v polovině května přímo na záhon do hnízd po 2 až 3 semenech. Sazeničky se dají i předpěstovat v květináčích. Pak se vysévá 3–4 týdny před plánovanou výsadbou. Tykve nemají rády přesazování, proto by sazenice měly jít vytáhnout s celým kořenovým balem. Využít lze celulózo-rašelinové sadbovače. Lépe snášejí přesazování keříčkové odrůdy.
Pro setí se dají použít i dobře usušená semena z vlastních dýní. Nesmí se však pěstovat více druhů tykví pohromadě. Dýně se mohou opylit např. i okurkami. Za bezpečnou vzdálenost pro vzájemné opylení se považuje 200 m. Dále se nedoporučuje používat semena hybridů.
Dýně jsou rostliny, které potřebují větší plochu, také je potřeba měnit stanoviště, aby nedošlo k vyčerpání půdy. Důležitý je dostatek vláhy a pravidelné okopávání. Odrůdy s menšími plody se mohou pěstovat i zavěšené např. na plotě nebo nechat pnout po podpoře.
Větší odrůdy tykví často vypouštějí ze svých výhonů další podpůrné kořeny, aby si zajistily dodatečné zdroje pro svůj růst a produkci plodů. Ty části rostliny, kde se objeví podpůrné kořeny, můžete zahrnout hlínou. Pokud rostliny zasázíte u trávníku, mají se sice kam pnout, ale podpůrné kořeny zpravidla nevyužijí.
V Severní a Střední Americe je řada specializovaných opylovačů tykví, zejména rodů Peponapis a Xenoglossa. U nás jsou opylovači především včely.
Sklízí se zralé dýně. Dýně je zralá, pokud její stopka zcela zaschne. Nezralé dýně se nehodí ke skladování, rychleji se kazí. Měly by se ale sklidit před příchodem prvních mrazíků, protože mráz podstatně snižuje skladovatelnost dýní. Silnější mráz plod zcela zničí.
Tykve se sklízí i se stopkou. Plody, které jsou bez stopky, bychom neměli dlouho skladovat. Pokud jsou dýně napadeny hnilobou, bývá to nejčastěji v místě stopky. Při sklizni je potřeba dbát na to, aby se plody nepotloukly.
Většina tykví po sklizni ještě několik týdnů dozrává. Rozložit se mohou venku na slunci na slámu nebo nechat dozrát v místnosti. Výhodné je skladování dýní zavěšených v síti při teplotě 10–15 °C. Nevhodná je pro skladování vysoká vlhkost vzduchu.
Semena dýní je potřeba řádně usušit. Dýňový olej se lisuje z dýňových semínek za studena.
Odčervení nosnic produkujících konzumní vejce přípravky dostupnými na trhu je nereálné. Jejich použití vylučuje konzumaci vajec, uvedena je ochranná lhůta.
Mnozí chovatelé v tomto ohledu spoléhají na prevenci – vytvoření vhodných podmínek, popř. použití přírodních zdrojů. Záleží i na kondici zvířat a prostředí, ve kterém mají výběh. Za přírodní prostředky k odčervení drůbeže se považují i dýňová semínka. V tomto ohledu ale nebyly provedeny vědecké výzkumy, které by potvrdily preventivní účinky ani účinnou léčbu. V tomto ohledu není dostatek studií na to, aby byl vyvozen závěr. Látkou, která má mít vliv na odčervení, je cucurbitacin. Koncentrace cucurbitinu v jednotlivých odrůdách dýní, resp. dalších rostlinách z rodu tykev je velmi rozdílná. Pokusy ukázaly jen to, že jedna z aminokyselin obsažená v dýních – cucurbitin – dokáže zabít červy ve zkumavce. V přiměřené dávce by tedy mohla červy ve střevech paralyzovat a tělo by je mohlo vypláchnout. Náchylné jsou zejména tasemnice a škrkavky.
Bez ohledu na to drůbež všech druhů a kategorií dýně i dýňová semínka velmi ráda přijímá, ať už v čerstvé, nebo upravené. Doporučuje se dýňová polévka, s přídavkem jogurtu a melasy, způsobující mírný průjem, který má usnadnit spláchnutí paralyzovaných červů z trávicího traktu. Jako přírodní diuretikum může posloužit i pampeliška.
Dýně obsahují antioxidanty, karoteny a další zajímavé látky. Posilují imunitní systém a tím odolnost zvířat. Karoten z dýní přispívá k oranžově zbarveným žloutkům, do oranžova barví také běháky. Zmiňuje se i nižší obsah cholesterolu ve vejcích při podávání dání, ale ani k tomuto jsem nikde nenašla, že by to bylo vědecky potvrzeno.
Z hlediska výskytu parazitů je potřeba pravidelně kontrolovat trus a při zjištění napadení kontaktovat veterináře. Drůbež dýně s oblibou konzumuje – pokud existují nějaké výhody pro trávicí trakt, je to jen dobře.
Z plodů dýně se dají vyrobit i nádoby, např. na vodu pro kachny.
tabulka
Dýňová polévka pro 8–10 slepic
jedna palice česneku – drcená
nať pampelišky
2 šálky ovesných vloček
jedna nastrouhaná mrkev
8 lžic dýňových semínek
1 lžíce melasy
dužina ze dvou menších dýní
Všechny ingredience se rozemelou a smíchají.
Jako prostředek na odčervení jsou dýňová semínka zmiňována i u koní, v omezené míře u lidí. Po podání cucurbitinu obsaženého v čerstvých dýňových semínkách infikovaným myším byl účinek patrný pouze v případě začínající infekce. Rostlinami dýní se živí i larvy některých druhů motýlů.