Moje chovatelské pokusy a omyly
Neoféma modrohlavá – odchov v kleci
Jednou, tak jako častokrát, jsem se probíral starými čísly exotářských časopisů a ve Zpravodaji z roku 1981 jsem náhodou objevil svůj inzerát, kde jsem nabízel odchovy neofémy modrohlavé. Že jsem je tehdy choval, jsem nezapomněl, ale v jaké voliéře a jak jsem odchovával, jsem si už nevzpomněl. Neofémy na pár let z voliér těch obyčejných drobnochovatelů vymizely. Získaly pověst choulostivých ptáků často hynoucích. Proto se ani na místních výstavách v okolí nevyskytovaly. Dnes již je to trochu jinak.
Osobně považuji neofému modrohlavou přírodního zbarvení za krásného a milého papouška. Proto jsem se rozhodl, že si jeden pár po třiceti pěti letech pro radost koupím a zkusím, jestli něco udělají. Samička od chovatele z nedaleké obce byla z posledního hnízdění postavou poněkud drobnější. Samce z jarního odchovu jsem zakoupil na inzerát v Brně. Chovatel měl neofémy v bytě s výlety na balkon. Na malém prostoru, o který byl ochuzen obývací pokoj, bylo plno voliérek, kde se odchovávaly nejen neofémy, ale i kanáři, hýlové, a dokonce i křivky. Ptáci nebyli v žádném sterilním prostředí, spíše naopak, ale krmení dostávali pestré a bylo vidět, že chovatel tomu rozumí. Zakoupený sameček byl postavou i zbarvením již hotový, pěkný silný pták. Protože léto již skončilo, umístil jsem pár do malé bednové klece. Zjara jsem je chtěl přemístit do venkovní voliéry. Venkovní voliéry pro amadiny a astrildy jsou zasklené, chráněné před deštěm a větrem, na rozdíl od jiných „papouščích“ voliér. Zjara jsem stále váhal s přesunem ven. Počasí se neustále měnilo a už byl skoro konec května. V nadmořské výšce 600 m bývá příchod jara pozdější. Nakonec jsem se rozhodl, že než je dát do dvoumetrové voliéry, kde byli po páru astrildi bělolící, rákosní a amadiny Gouldové, nechám je tam, kde jsou.
„Bednovka“ délky 80 cm, šířky a výšky 50 cm, pro ně docela malá, si říkala o umístění budky zvenku. Ale budka by vyčnívala do chodbičky, kde bylo nutné nechat volný prostor k oknu, a tak jsem ji dal dovnitř. Prostor na délku se trochu zmenšil, ale vedle budky zůstalo těch necelých 80 cm na prolet. Neofém jsem si příliš nevšímal, protože veškerý čas zabírali ptáci ve venkovních voliérách. Při čištění klece jsem náhodně za koupelničkou na zemi objevil dvě vajíčka. Zvažoval jsem, zda je tam nechat, nebo je raději dát do budky. Vajíčka jsem dal do budky a do třech dnů žádné další nepřibylo. Samička do budky vůbec nevlezla. Sundal jsem stříšku budky a ptáci začali nakukovat dovnitř. Po týdnu se v budce objevilo třetí vajíčko. Stará dvě vajíčka jsem v tuto chvíli vyhodil a samička bez problémů dokončila snášku. Celkem pět vajíček a pěkně na nich seděla. Takže jsem stříšku budce vrátil a ptáci navštěvovali budku vletovým otvorem. Vylíhlo se pět mláďat a všech pět tento pár odchoval k plné samostatnosti. Samozřejmě že mladí jdou po odstavu do proletu, aby zesílili.
Už nevím, kde byl uveden v poslední době rozhovor s chovatelem neofém s otázkou, proč mají některé budky otvor jako pro korely. Bylo odpovězeno, že některé samičky, když lezou do budky a otřou se křídly o otvor, tam nechtějí vlézt. Třeba to byl případ i mého páru.
Zbytečný úhyn mláděte Alexandra čínského
Alexandry čínské chovám ve skupině třech párů. Jeden mladý pár po třech letech zahnízdil. Ze dvou vajec se vylíhlo jedno mládě. Pěkně rostlo. A když jsem ho asi čtrnáct dní před opuštěním budky kontroloval, tak jsem říkal, že je tlusté jako vykrmené kuře. Pták opustil budku a samice ho i nadále dobře krmila. Ale jaksi se mi nezdál. Jak říkám: Měl smutná očíčka. To signalizuje, že není něco v pořádku. Přemýšlel jsem, jestli bych ho neměl odčervit. Dospělé ptáky roky neodčervuji a jsou bez problémů. Než jsem se rozhodl, mládě do rána uhynulo. Bylo to šest dní po výletu z budky. Mládě bylo naprosto vyhublé. Neuvěřitelná proměna proti tomu, jak vypadalo v budce. Otevřel jsem břišní dutinu, a když jsem vyndal tenké střevo, doslova jsem zíral. Střevo bylo tak nacpané škrkavkami, že jeho tloušťka byla téměř dvojnásobná, než je obvyklé. Takto začerveného ptáka jsem za celých třicet let neviděl. Tím se dostáváme k často diskutované otázce odčervování. Samozřejmě dospělí ptáci škrkavky mají. Pokud nejsou odčervováni, parazité ve střevech s nimi žijí v jakési symbióze a jejich činnost dospělému jednici neuškodí. Jedinec vypadá zdravě. Pokud nedojde k nějakému stresu, jsou ptáci v pohodě, asi jako v přírodě. Ale tito ptáci vylučují vajíčka škrkavek, kterými je následně zamořená celá voliéra. Při krmení se vajíčka parazitů dostanou do těla mláďat.
Prezentuji jen svůj osobní názor, protože otázka odčervování papoušků je velice složitá. Neodčervovat ptáky za mnoho tisíc korun nebo za pár stokorun je rozdíl. Ať mně to nemá nikdo za zlé, nakonec jde vždy o peníze. Propagované pravidelné preventivní odčervování, které „vybije“ přirozenou obranyschopnost zvířete, je nutné u určitých druhů a je třeba ho provádět celoročně opakovaně, aby se vychytala všechna stadia vývoje vajíček. A zase záleží na umístění chovu. Trus by se měl dávat k rozboru na přítomnost vajíček škrkavek a dalších střevních parazitů a jedině na základě výskytu pak provést odčervení. Ale ruku na srdce, kdo z nás drobných obyčejných chovatelů to dělá? Sám se pořád chystám, že si orientační vyšetření trusu na přítomnost vajíček škrkavek budu dělat sám. Jde to i bez odstředivky, jak bylo MVDr. L. Nečasovou v jednom časopisu prezentováno.
Se začervením mláďat mám dlouholetou zkušenost u penantů. Rodiče, několik párů jsem neodčervoval. Vypadali zdravě a odchovávali mláďata deset i více let. Ale pokud nebyla mláďata odčervena, tak vždy asi do měsíce po vylétnutí z budky některá na začervení uhynula. Proto odchovy ploskoocasých papoušků odčervuji. U rozel do vody, u jiných druhů dávám odčervovací přípravek individuálně na piškot, abych věděl, že papoušek přípravek skutečně pozřel. Zase to nedělám u všech jedinců, ale jen podle dojmu z pozorování, což není vůbec profesionální, ale mně to funguje. Vždy záleží na konkrétním chovu a nelze dát všeobecně platnou radu.
Domnívám se, že největší problém drobných chovatelů, ke kterým patřím i já a kteří na rozdíl ode mne – důchodce – chodí do zaměstnání, je nedostatek času. Ti, kteří se pak pokoušejí chovat něco „lepšího“, jsou mnohdy zklamaní. Ono nestačí jednou denně nasypat suché zrní, trochu zeleného a jablko. Mít čas na pozorování ptáků považuji za klíčové v naději na úspěšný odchov. Lze odhalit počátek nemoci, agresivity, příčinu škubání atd.
Škubající se žako
Vlastním pár papoušků Žako Kongo. Samečka jsme měli rok. Chtěl jsem se pokusit o odchov a sehnal jsem mu samičku – polokrotkou. Oba byli tři roky staří. Samec byl ručně dokrmen. Koupil ho laik ve stáří dva a půl měsíce, což považuji za trestuhodné. A divím se, že u něho z mláděte vyrostl překrásný nekonfliktní mohutný papoušek. Jedinou jeho chybou bylo, že u něj neproběhla socializace v raném věku a za partnera považoval pouze člověka. Samice byla chována doma i venku ve voliéře a chovatel ji prodal, protože se jí jeho samec bál. Chyběly jí nějaké drápky a kousek prstu. Prý jí to okousli žakové ze sousední voliéry.
Samici jsem dal do samostatné klece vedle našeho žaka. Druhý den si začala škubat krk. Nepomohlo zastínění klece ani další opatření. Samici jsem přesunul do venkovní voliéry, protože u původního majitele tak byla chována. Samice pokračovala ve škubání. Obrala si krk až na holou kůži a pokračovala na hrudník. Vyzkoušel jsem všechno od homeopatik přes vitaminy, SanGrim, palmový a pupalkový olej. Dlouho nic nepomáhalo. Domnívám se, že určitým způsobem pomohl SanGrim s podáváním biotinu na podporu růstu peří. Jednostránkové pojednání MVDr. V. Tukače o působení SanGrimu uveřejnila i Fauna, mám dojem v roce 2012. Velice přínosné pojednání.
Příčina škubání dle mého názoru byla psychická. Najednou bylo všechno jinak. Jiné prostředí, jiní lidé, jiné hlasy papoušků kolem. Ještě po roce a půl, když kolem voliéry přešel cizí člověk, hned si dvě tři peříčka vytrhla. Když jsem samici koupil, okusovala si prsty, ale to nebylo stresem. Bylo to tím, že byla chována v zimě i v mrazu, prsty jí omrzly a dlouhodobá svědivost způsobila, že si je půl roku odkusovala. Po roce si nohou už ani nevšimla. Ptáky na zimu stěhuji domů. Nakonec opeření na krku dorostlo. Někdy si samička něco vyškubne, ale je to celkem v normě. Jak se uvádí, některé samice to v době hnízdění dělají. Fotografie neukazují ten nejlepší ani ten nejhorší stav.
Jak dopadlo párování těchto dvou jedinců? Při umístění obou papoušků ve společné kleci řval samec strachy, když se k němu samice přiblížila. Trvalo to dva roky, než se jí přestal bát. Třetí rok už nocují blízko sebe a byl náznak probírání peří na hlavičce. Oba navštěvují budku a samice vyhrabává pěkný důlek. Samec se stal dominantním, dovolí si sebrat samici potravu ze zobáku, a samice mu ustupuje. Je to běh na dlouhou trať. O socializaci v raném věku bylo napsáno hodně. Teoreticky by perspektiva tohoto páru nebyla dobrá, ale chci zkusit, jestli příroda překoná vliv člověka v mládí ptáka.
Jen zkušenosti nestačí
Závěrem uvedu několik vlastních postřehů k literatuře a jiným informacím. Jsem obyčejný drobnochovatel, stále mě můj koníček baví. Vlastním snad všechny knihy nejen o papoušcích, které v českém jazyce a ve slovenštině vyšly. Neustále v nich nacházím množství užitečných informací, podobně jako v exotářských časopisech nových i starých ročníků. Vždy záleží na autorovi textu. Někteří opisují staré poznatky a svého k tomu moc nepřidávají. Domnívám se, že mnohdy prezentované zkušenosti z Loro Parque nebo z amerických farem se do našich podmínek nehodí. Například uváděné množství krmiva, jedna polévková lžíce pro papouška velikosti amazoňana, se mi zdá málo z hlediska výdeje energie v podnebí střední Evropy. Nechci dělat reklamu některým publikacím. Je to jenom můj osobní názor, ale velice si cením publikace Průvodce chovem papoušků (Tony Silava & kolektiv) z roku 2015. Cena byla 650 korun. A za nejlepší příručku z poslední doby považuji publikaci britského chovatele Colina OʼHary Neoféma modrohlavá z roku 2015. Je psána zajímavou, přehlednou formou. Autor není žádný akademik, ale zkušený a veřejnosti známý praktik. Myslím si, že útlá knížka o 140 stranách by mohla být učebnicí všech začínajících chovatelů nejen neofém.
