Kde se vlastně vzal?
Standard plemene v části o historii říká, že byl vyšlechtěn lovci v průběhu 17. století za použití Srbského honiče, taurunské dogy, bosenského Foxhounda, jednoho typu vousatého ovčáckého psa, teriérů, chrtů a místních psů. To je však velmi široký výčet možností, která plemena byla nápomocna při vzniku tohoto plemene. Nepochybně je pravdou, že lovečtí psi v typu bosenského hrubosrstého honiče (braky) existovali na území Bosny, přesněji na území Balkánu, již ve starověku. A z nich byli v 18. století prošlechtěni bosenští honiči do podoby, jakou známe dnes. Podle některých zdrojů existují písemné záznamy o drsnosrstých psech z Balkánu od doby Xenofona.
Zaměňování plemen, nebo stejné plemeno?
Občas byl bosenský hrubosrstý honič označován jako „ilyrská braka“, což trochu vnáší chaos do části jeho historie, neboť pod stejným názvem bychom mohli najít i istrijského honiče. Je totiž zřejmé, že bosenský hrubosrstý honič, istrijský hrubosrstý honič a istrijský krátkosrstý honič byli po několik dlouhých desetiletí chování společně jako jedno plemeno.
Průmyslník Peintinger na začátku 20. století měl údajně použít istrijského hrubosrstého honiče – „ilyrskou braku“ – při šlechtění štýrského hrubosrstého brakýře. Jenže zbarvení istrijského honiče je vždy bílé s menším množstvím skvrn a zbarvení bosenského hrubosrstého honiče se mnohem více přibližuje zbarvení štýrského hrubosrstého brakýře. Proto nelze vyloučit, že určitou, nebo dokonce hlavní roli při vzniku Štýrského brakýře sehrál bosenský hrubosrstý honič, nikoli istrijský. Že byla tato tři plemena (istrijský hrubosrstý honič, istrijský krátkosrstý honič a bosenský hrubosrstý honič) často slučována, dokazuje vyjádření mnohých předních kynologů ještě ve druhé polovině 20. století. Dnes mají všechna jmenovaná plemena své standardy a jsou považována za zcela samostatná plemena, která se samozřejmě nesmí křížením jiných plemen ovlivňovat.
Významný kynolog Franc Laska na přelomu 19. a 20. století popsal většinu loveckých psů vyskytujících se na území bývalé Jugoslávie. Ten byl přesvědčen, že bosenský honič je základní formou všech evropských honičů. Zároveň byl přesvědčen, že se toto plemeno chovalo čistokrevně v několika rodinách v Bosně a Hercegovině koncem 19. století. Bosenského honiče označil za „keltskou braku“ a jako důkaz jeho dávné existence předložil dokument z roku 1683, který popisuje lovecké působení brak na bosenském území. Ovšem označení „keltská braka“ používal i při popisu istrijských hrubosrstých honičů. Což může být považováno za další důkaz o propojenosti těchto plemen. Na druhou stranu krátkosrstého istrijského honiče považoval za zcela samostatné plemeno, neboť dle něj vedle krátké srsti vykazoval i další odlišnosti.
F. Laska vypracovával podrobné popisy loveckých brak (honičů), včetně jejich měření, a to v různých okresech Bosny. Některé zahraniční zdroje uvádějí, že podrobně popsal 386 bosenských honičů, přičemž barevnost srsti byla v popiscích opravdu rozmanitá. H. Räber ve své knize „Encyklopedie plemen psů – 2. díl“ uvádí, že Laska koncem 19. století přesně proměřil 1 036 balkánských honičů a z nich určil pouze u 286 příslušnost k „istrijským“ honičům, respektive k bosenským hrubosrstým loveckým psům, které považoval za stejné plemeno. Byl přesvědčen, že tato bosenská braka byla dlouhou řadu let nejoblíbenějším loveckým plemenem rakousko-uherské monarchie a že historie těchto psů sahá minimálně do 11. století.
Že byl v jednu dobu istrijský a bosenský hrubosrstý honič považován nejen Laskou za stejné plemeno, dokazuje i prohlášení J. Primoschitze, který uvedl, že i jeho děd choval stejné psy jako on, bosenské hrubosrsté honiče. Přitom jeho psi byli převážně bíle zbarvení. Což dnešní bosenský hrubosrstý honič rozhodně není.
Franc Laska v popisu bosenského hrubosrstého honiče u barvy srsti uvádí: „Vyskytují se v barvě červené, červenožluté, srnčí červené, žluté, žluté s červenými nebo žlutými plotnami, trikolorní psi a psi v barvě srsti suchého listí. Bílé znaky na tlapách, hlavě a hrudi jsou běžné.“ O bílé barvě v základu nepíše. F. Laska se zmiňuje, že se bosenskému hrubosrstému honiči v některých oblastech říká „istrijský“ honič. Což rozhodně nepřináší vysvětlení dávného rozdělení těchto hrubosrstých honičů.
Organizovaný chov
23. 4. 1924 byl v Lublani založen klub sdružující mimo jiné i bosenská plemena, tedy i bosenského hrubosrstého honiče. Dr. Janko Lokar na zasedání FCI tvrdil, že keltský honič je přímým potomkem „segruzijskog psa“, jehož původ se nachází v Illyrianu. Navrhl tak název pro dnešního bosenského honiče „ilyrský honič“. Pod tímto názvem se tak poprvé vystavoval v Lublani na VI. mezinárodní výstavě psů 11. a 12. 5. 1948. Chovatelé tehdejšího bosenského honiče s tímto označením však bytostně nesouhlasili a hned se snažili prosazovat jiné označení. Až na zasedání komise SR v Bělehradě, dne 13. 8. 1955, se bosenský hrubosrstý ohař dočkal dnešního pojmenování. Nikdo ale velmi dlouho nenapsal oficiální zprávu o změně názvu na FCI, a to ani při změně standardu v roce 1965! A tak až v roce 1973 se tento barak konečně dočkal oficiálního mezinárodního názvu „bosenský hrubosrstý honič – barak“. Otázkou je, proč bylo přidáno slovo „barak“. I když ke změně názvu došlo poměrně nedávno, nikdo dnes již neví, proč bylo slovo do názvu přidáno. Jedna verze praví, že slovo „barak“ pochází z tureckého slova „bar“, což je označení štětinatého prosa. To by mohlo vystihovat jeho zlatavou a rozježenou srst. Jiní kynologové mají daleko jednodušší vysvětlení: Barak by mohlo být přesmyčkou slova braka. Slovo braka vystihuje práci honiče.
Po válce v Bosně a Hercegovině byl organizovaný chov tohoto plemene v troskách. Až v roce 2002 byl ve Vitezu založen Klub bosenských hrubosrstých honičů – baraků. Obliba plemene a kvalita chovu se rok od roku začala zvedat a dostávat se na výbornou úroveň. Hned v roce 2003 v Dortmundu v Německu získala Astra Vitežanska z Vitezu a Bari z Zahirović z Srebreniku titul mistra světa.
Boseňák a lidé
Přestože je to na prvním místě výborný lovecký pes, může být i skvělým rodinným psem pro sportovně založenou rodinu nebo člověka, který má rád turistiku či jinou aktivitu, jež tomuto honiči zajistí celkem pravidelný a vydatný pohyb. Boseňák je milým společníkem, který je velmi závislý na svém člověku. Je oddaným přítelem, který je ochotný se lecčemu naučit. Děti má rád, pokud jej nepovažují za hračku nebo ho zbytečně neškádlí. Je ochotný je do určité míry poslouchat a spolupracovat s nimi. Jeho trpělivost však rozhodně není bezmezná.
K cizím lidem je zpravidla zdrženlivý a ostražitý, někdy dlouho trvá, než se s cizími lidmi spřátelí. Nepotřebuje ke svému životu nikoho jiného než svého jediného člověka. Díky této uzavřenosti a určité nedůvěřivosti je výborným a odvážným hlídačem. Někdy štěká až zbytečně moc, proto se nedoporučuje do hustě osídlené oblasti.
Na ubytování je velmi nenáročný, může žít celoročně venku stejně jako v bytě. Aby se však předešlo nežádoucímu chování způsobené nudou, jako je například ničení věcí, zbytečnému hlasovému projevu, sklonům k toulání apod., je důležité jeho zaměstnání a dostatečný pohyb. Pokud si toto jeho majitel uvědomuje a psa dle jeho potřeb zaměstná, stane se z něj pohodový, doma klidný a příjemný pes.
Především výborný lovec
Jak již název a jeho zařazení napovídá, je typickým loveckým plemenem. I dnes, stejně jako kdysi, se používá k lovu černé zvěře a škodné (lišky apod.), ale také např. k lovu jelenů či zajíců. Plně je využíván na práci barváře, ve které vyniká. Rád pracuje v blízkosti lovce. Někdy pracuje i ve smečce jiných honičů. V lese je poměrně všestranně využitelný, je výborným stopařem, a proto je také ve své vlasti oblíbeným pomocníkem lovců. Stopu sleduje hlasitě a vytrvale. Při práci je energický, horlivý a vytrvalý. Je odolný a houževnatý i v obtížných podmínkách lovu.
Jeho lovecký pud je velmi výrazný, proto v jeho životě mohou nastat problémy ve styku s mnohými jinými zvířaty, zejména s kočkami. Proto má-li fungovat jako rodinný pes v domě plném zvířat nebo pes na statku, musí být k dobrému chování k jiným zvířatům veden hned od štěněte, bez nejmenší tolerance k nevhodnému chování. Také co se týče problémů s ostatními psy, záleží na socializaci a přístupu, jak je vychováván. Přestože může být dobře vychován k toleranci k nejrůznějším zvířatům, se kterými žije, je velmi pravděpodobné, že cizí, byť stejného druhu, se bude snažit lovit. To je potřeba si uvědomit a na procházkách a výletech mít psa neustále pod kontrolou a pod dohledem. Každopádně potřebuje volný pohyb. Při neustálém vedení na vodítku by byl velmi nešťastný.
Sportovec
Jedná se o temperamentní a velmi ohebné plemeno, které se rádo učí. I když má i svůj názor a někdy se projevuje jeho tvrdohlavost, horlivost při plnění úkolů vše vynahradí. To jej předurčuje i k nejrůznějším sportům, ať už agility, frisbee, flybalu, dogdance či výcviku poslušnosti (obedience). Má rád dynamické hry. Jeho dobrý charakter a vzhled „Voříška“ rozhodně neprozradí, že se jedná o drsné lovecké plemeno.
Při výcviku složitějších cviků potřebuje systém. Pak je schopen se naučit téměř cokoli. Potřebuje laskavé, ale důsledné zacházení, bez hrubostí a křiku. Výborně se učí za pamlsky a pochvalu. Spolupráce s člověkem ho baví, pokud je jeho člověk zároveň jeho kamarádem.
Je také ideálním doprovodným psem pro lidi, kteří rádi běhají, jezdí na kolečkových bruslích nebo jezdí na projížďky na kole do přírody. Je vytrvalý i v těžkých povrchových či podnebních podmínkách a zároveň je dostatečně rychlý.
Zdraví a péče
Patří mezi zdravá, genetickými nemocemi příliš nezatížená plemena, přesto, i když sporadicky, se mohou objevit problémy s dysplazií kyčelních či loketních kloubů, luxací pately nebo oční problémy. K běžné péči musí patřit občasná kontrola a starost o čistotu zvukovodů a očí, ale také o délku drápů.
Na úpravu srsti pro výstavní účely zatím nejsou kladeny žádné větší nároky. Srst se kartáčuje a pročesává přibližně jednou za měsíc nebo dle potřeby. Srst je však u boseňáka poslední dobou často diskutovatelným tématem, a to ve spojení s jejím zbarvením. Vytrácí se totiž typické žluté zbarvení a přicházejí spory, které zbarvení je u tohoto plemene správné. Čím dál častěji se totiž objevují atypicky zbarvená štěňata. Preferovány jsou dva typy zbarvení, a to „barva suchého listí“ od žluté až po žlutohnědou, druhým typem zbarvení je „jiná barva především v horní části trupu“, a sice v popelavých odstínech od šedé až po tmavě šedou (barva divočáka). Jiné zbarvení se chovatelé snaží z chovu vytlačit. Chovatelé chtějí změnu standardu, avšak snaha o změnu je zatím příliš malá. Existuje sice „neoficiální změna ve standardu“, které se snaží většina chovatelů držet, ale to je pro cílený chov nedostačující.
Je zatím jediným bosenským mezinárodně uznaným plemenem, které je však chováno zpravidla pro pracovní využití, případně jako rodinný pes.
Jak vypadá ideální představitel plemene?
Jeho hlava je dlouhá, čenich široký, střapaté obočí mu dodává vážný i veselý výraz. Týlní hrbol má výrazný, dělicí rýha je dost hluboká, stop jemný a nadočnicové oblouky velmi výrazné. Nosní houba je černá nebo tmavě hnědá. Nosní hřbet je rovný, čenichová partie se zužuje směrem k nosu. Skus má nůžkový. Oči jsou oválného tvaru, velké a hnědé. Uši jsou u kořene dost silné, široké, na konci zaoblené a slabé. Jsou zavěšené a střední délky. Krk je šikmo uložený a dost silný. Hřbet je silný a hřbetní linie je mírně spáditá směrem k zádi. Záď je široká. Hrudník je dlouhý, střední šířky, a břicho je mírně vtažené. Ocas je silný u kořene, ke konci se zužuje, dotýká se hlezen a je nesen mírně zatočený vzhůru. Je dobře osrstěný. Končetiny jsou rovné a silné, krok je lehký a ladný, prostorný směrem dopředu, s razantním pohybem pánevních končetin.
Standard uvádí: Základní odstín barvy srsti je žlutý, oranžový, šedý nebo černavý. Bílé znaky na hlavě, hvězda, lysinka, pod hrdlem, na hrudi a na spodních částech končetin jsou rovněž přípustné, stejně jako zbarvení dvoubarevné či tříbarevné. Srst je dlouhá, tvrdá, rozježená, s hustou podsadou.
Kohoutková výška je stanovena u psů na 46–56 cm (ideální je 52 cm), u fen standard pouze uvádí, že jsou poněkud menší. Za ideální váhu standard považuje 16–24 kg.