Undara Volcanic National Park je jedním z mnoha australských národních parků. Tento se nachází asi 300 km od pobřeží směrem do nitra kontinentu. Rozdíl mezi vegetací tropického deštného pralesa a buší v Undaře je opravdu obrovský. Zemina je zde oranžová až červená tak, jak si ji většina z nás pod pojmem Austrálie představí. Vegetaci tvoří řídké porosty blahovičníků, různé keře a spousta travin. Na rozdíl od pobřežní oblasti se zde člověk cítí jako v úplné pustině, která je protkána několika málo dálnicemi a menšími nezpevněnými cestami. Větší města zde vůbec nejsou, na čerpací stanici narazíte přibližně jednou za sto kilometrů. V centru zmíněného národního parku je však moc pěkně zařízený kemp, ve kterém jsme strávili dvě noci a měli tak možnost projít si místní turistické stezky.
Ihned po příjezdu do kempu jsem zahlédl Rozely žlutohlavé a několik kakadu růžových, čímž jsem se dostal do naprosté euforie. Bohužel už zapadalo slunce a nedalo se příliš fotit, takže jsem musel počkat na další den. Ráno jsem si přivstal, abych mohl pozorovat ptáky při východu slunce, kdy jsou aktivní. Měl jsem štěstí, protože nedaleko auta seděla na několika stromech asi stovka kakadu růžových. Po snídani jsme se vypravili na turistický okruh, který měl asi 15 km.
Za celou dobu našeho pobytu v Austrálii jsem si nevzpomněl, že zde žijí nejjedovatější hadi na světě. Když se však člověk pohybuje na rozpálených kamenitých stezkách bez možnosti zavolat pomoc (nebyl zde dostupný signál), tak ve mně začala tato myšlenka trochu hlodat. Trasy jsou zde značeny celkem pofidérně, a proto není zas takový problém se tu ztratit. Z toho důvodu se musí člověk vždy před odchodem z kempu nahlásit na recepci.
Každopádně mimo kemp jsme příliš zvířat nakonec neviděli. Ptáci se koncentrují spíše kolem větších stromů a také kempu, kde mají k dispozici vodu a zbytky jídla. To znamená, že další exempláře jsme zahlédli až zase při návratu zpět. Pár set metrů před cílem nad námi proletěla malá skupina papoušků červenokřídlých, opět jsem viděl rozely žlutohlavé a měl jsem také štěstí zahlédnout několik druhů pěvců a ledňáka. Úplně největší překvapení přišlo ale až na závěr. Přítelkyně už byla z mého pobíhání v buši za různými ptáky trochu unavená, a proto se vydala napřed do kempu. Já jsem za chvíli uslyšel hlasitý křik, který mohl patřit jen jednomu druhu – kakadu havranímu.
Poprvé spatřit ve volné přírodě černé kakadu pro mě byl opravdu intenzivní zážitek. Při této příležitosti se mi je však nepodařilo vyfotit. Ptáci v buši jsou mnohem plašší než zvířata na pobřeží zvyklá na přítomnost lidí. Při přiblížení na vzdálenost padesáti metrů tedy začali odlétat. V tomto případě se jednalo o skupinku asi šesti kusů. Na jednu stranu jsem byl tedy nadšený ze svého nového „úlovku“. Na druhou stranu mě trochu mrzelo, že se mi ho nepodařilo nafotit. Chvíli jsem se ještě snažil skupinku pronásledovat, ale nemělo to moc velký význam. Vrátil jsem se tedy do kempu s úmyslem vypravit se na další cestu. K velkému překvapení nám však přímo nad autem seděl pár kakadu havraních s mládětem. V kempu se ptáci nebáli a já si je tak mohl krásně nafotit.
Další pravidlo, které pro birdwatching v takto suchých oblastech platí, je fakt, že ptáci neustále migrují. Jejich sezonní přesuny se odvíjejí od dostupnosti potravy na daných lokalitách a ty se dají jen těžko předpovědět. Z toho důvodu jsem za celou dobu v Austrálii nezahlédl jedinou andulku nebo korelu. Tito ptáci se přitom například v Undaře běžně vyskytují, ale pouze po určitou část roku.
Po návštěvě zmíněného parku jsme se museli vrátit zpět na pobřeží, abychom pokračovali na jih za dalším pozorováním volně žijícího ptactva a také chovatelů. Druhá polovina byla však zaměřená spíše na chovatele (viz předchozí seriál Chov papoušků v Austrálii) a od toho se odvíjel také program. Mým velkým přáním bylo ve volné přírodě zahlédnout kakadu hnědohlavé, kteří jsou v zajetí v Evropě extrémně vzácní – celkově se jedná o zajímavé ptáky. Specializují se totiž na drobná semínka šišek dřevin rodu Casuarina. Jeden z chovatelů mě zavezl na lokalitu, kde se pravidelně vyskytují. Neměl jsem však štěstí na počasí, všude byla mlha a kakadu nikde. Malou náplastí bylo, že jsme v tentýž den pozorovali opět Kakadu havraní, jak se živí na tzv. sea almonds (mořské mandle). Obecně pro černé kakadu platí, že vyžadují větší množství tuků v potravě. Viděl jsem tyto ptáky konzumovat zelené bobule blahovičníků, respektive jejich jadérka, dužinu odhazovali. Jednalo se vždy o nominátní poddruh Calyptorhynchus banksii banksii. Celkem rozeznáváme pět subspecií, oba dva velké poddruhy (macrorhynchus a banksii) najdeme na severu, samueli ve střední části kontinentu a graptogyne a naso na jihu.
Jak už jsem zmínil v úvodu, v oblasti Cape Yorku a severního Queenslandu se příliš papoušků nevyskytuje. Směrem na jih se však situace rapidně lepší. Ve státu Victoria máte možnost bez problému pozorovat až 30 druhů papoušků. Chce to však vyjet s někým místním, který vám ukáže, na jaké lokality se vydat.
Při návštěvě chovatelů jsme měli možnost vidět, kteří ptáci zalétávají na zahrady místních obyvatel. Jako nám skáčou po trávníku kosáci nebo drozdi, Australany navštěvují papoušci červenokřídlí, rozely žlutohlavé, rozely pestré, papoušci královští, Kakadu naholící, růžoví, žlutočečelatí a další. Zpočátku jsem byl z každého takového pozorování u vytržení, postupem času mi to už ani nepřišlo.
Po zhlédnutí chovatelských sbírek ve střední části kontinentu, tedy kolem města Brisbane, jsme se vydali směrem na Melbourne. Opět jsme projížděli kolem Sydney, kde nám stále chyběla návštěva turistické lokality Blue Mountains (Modré hory). Jedná se o pohoří, na kterém se nachází několik vyhlídek s krásnými panoramaty. Celá oblast je hustě porostlá eukalypty. Tyto stromy vylučují modré silice, které vytváří nad jejich korunami zvláštní modrý opar, odtud tedy pochází název Blue Mountains. Návštěva byla zajímavá i z pohledu ornitologického. Hned po příjezdu jsem zaslechl zvláštní hlasový projev patřící lyrochvostovi nádhernému, ptáku s dlouhými ocasními pery. V období toku mají samci tato pera dlouhá a zvláštně zbarvená. Mně se podařilo natočit video s hlasovým projevem samce v toku, který je opravdu impozantní. Dá se říct, že právě zde jsem měl poprvé také možnost pozorovat větší počet rozel Pennantových. Pro velkou část chovatelů je penant obyčejný australský papoušek. Když však člověk vidí naživo kontrast červeného zbarvení opeření se zelenou vegetací, je to něco úchvatného. Z papoušků zde byli hojní také kakadu žlutočečelatí, kteří za ohlušujícího křiku přelétávali mezi blahovičníky, a kakadu růžoví, typicky hledající potravu na zemi v trávě. Zkrátka Blue Mountains určitě stojí za to navštívit.
Jak už jsem předtím uvedl – pokud se vydáte na pozorování volně žijících papoušků do Austrálie, musíte navštívit stát Victoria v jižní části kontinentu. Ideální období je od listopadu do února, kdy se spousta druhů zdržuje ve větších skupinách a ptáci nejsou roztroušeni po párech. Obrovskou výhodou je, máte-li v oblasti známého, který vám dá tipy na lokality. Já to štěstí měl. Hned dva chovatelé z městečka Benalla měli kromě chovu exotického ptactva zálibu také v birdwatchingu. Hned nás tedy naložili do auta a ptali se, jaké druhy bychom rádi viděli. Já už měl delší dobu spadeno na kakadu přilbové a kakadu žlutouché, proto jsem zmínil tyto dva papoušky. Jeden z chovatelů opáčil: „To není problém, přilbáci budou teď v městském skateparku.“ Za pět minut jsme byli ve skateparku a já měl skutečně možnost pozorovat tento druh poprvé na vlastní oči, konkrétně šlo o dospělou samici a mladý pár. Po návštěvě druhého chovatele měli přijít na řadu kakadu žlutouší. Jeli jsme tedy asi 30 km do menšího borového lesa. Právě semínky ze šišek borovic se totiž kakad v této části roku živí. No a po příjezdu na dané místo jsme skutečně uslyšeli jejich hlas. Po krátkém hledání se nám odkryl pohled na třísethlavé hejno kakadu žlutouchých, jednoho z nejvzácnějších papoušků chovaných v Evropě. Ptáci přelétávali mezi borovicemi se šiškami v zobácích. Mé snímky nejsou příliš kvalitní, poněvadž už se začalo stmívat a intenzita světla tudíž nebyla ideální. Jednalo se však o jeden z mých nejkrásnějších ornitologických zážitků. Tento druh jsem měl později ještě možnost pozorovat v jednom národním parku poblíž Melbourne.
Druhý den nás už ani jeden ze zmíněných chovatelů nemohl doprovázet, dostal jsem od nich nicméně dva další slibné tipy. První se týkal pozorování bílých druhů kakadu v močálech Winton Wetlands, druhý loriů korunkových, což jsem já, jako chovatel loriů, přijal s nadšením. Na další výlet jsme se tedy vypravili na vlastní pěst. Zmíněný močál jsme dlouho nemohli najít. V podstatě se jednalo o obrovské vyschlé jezero, přes které vedla jediná cesta. Poté, co jsme ji konečně našli a dostali se do centra močálu, nám doslova spadla brada. Bylo to zase úplně nové prostředí, které tvořily mrtvé kmeny stromů, malé vodní plochy a nesčetné množství kakadu naholících a kakadu žlutočečelatých. Člověk se zde cítil jako někde na konci světa. Kakadu zde také hnízdili a vystrkovali na nás přitom hlavy ze stromových dutin. Kromě nich jsem tu pozoroval také divoké černé labutě a zebřičky, poprvé za celou dobu! Byla to malá skupinka asi pěti jedinců. V porostech trávy kolem pobíhali také klokani.
V duchu jsem děkoval zmíněnému chovateli, že nám návštěvu takového doslova magického místa poradil. Úspěšní jsme byli i s lorii korunkovými. Ti se měli vyskytovat na rozkvetlých stromech eukalyptů poblíž golfového hřiště. Přijeli jsme tedy na vytipované místo a ptáci tam skutečně byli. Loriové korunkoví jsou papoušci velikosti andulky, kteří neustále pročesávají koruny stromů a vyhledávají květy s nektarem. Je neuvěřitelné, jakou rychlostí dokážou nektar z květů vysát. Na stejné lokalitě se nám ale podařilo pozorovat také papoušky zpěvavé, jak se prochází po fotbalovém hřišti a pochutnávají si na travních semenech. Kolem místního potoka se prohánělo také hejno kakadu naholících a kakadu tenkozobých.
Posledním stanovištěm, které stojí z hlediska pozorování ptáků za zmínku, je samotná metropole Melbourne. Od několika známých jsem dostal tip, že bych mohl u jednoho vlakového nádraží narazit na velmi vzácné latamy vlaštovčí, kteří na tato místa v zimě migrují z Tasmánie. To se mi sice nepoštěstilo, na druhou stranu jsem zde uviděl další kakadu přilbové a lorie mošusové. U druhého zmíněného druhu to bylo první pozorování.
No a tímto bych ukončil celý seriál o svém pozorování ptáků Austrálie. V konečném součtu jsem pozoroval přes 20 druhů papoušků. Pozorování divokého ptactva však nebylo jedinou prioritou této dovolené, a proto jsem rád alespoň za takové číslo. Austrálie nám každopádně přinesla spoustu krásných zážitků, na které budu ještě dlouho vzpomínat. Kontinent protinožců lze doporučit opravdu všem, obzvláště ornitologům.