V očekávaném chování papoušků bývají individuální rozdíly
Takže chce-li si někdo koupit domů papouška jako společníka, protože takový se mu líbil na výstavě nebo v nějakém pořadu televize, a chce se dozvědět v odborné literatuře něco nejen o způsobu jeho chovu, ale také něco o jeho chování – etologii – nenajde toho mnoho. Najde často jen stručnou informaci typu: „Někteří chovatelé nemají zájem o jeho chov, protože jsou to ptáci značně hluční a mohou být i příčinou sousedských neshod. Pokud nemají k dispozici dostatek větví k okusování, je nebezpečí, že slabší pletivo prokoušou a uletí z chovného zařízení.“ Jde o výňatek z knihy Papoušci Nového světa (Milan Vašíček, Svépomoc, 1980) týkající se papouška Mníška šedého (Myiopsitta monachus). Pro začínajícího zájemce o voliérový chov těchto papoušků to může být informace postačující, ale pro toho, kdo chce mít tohoto papouška jako společníka, je to informace odstrašující – zbytečně, jak dále vyplyne.
Určitou informaci, jak se mohou chovat a projevovat papoušci v domácí péči a co lze od nich očekávat, také u některého oblíbeného druhu, zpracovala britská chovatelka a publicistka Rosemery Low v knize Proč můj papoušek…? (DONA, 2002). Věnuji se rovněž tomuto tématu (i publikačně) na základě pozorování vlastních papoušků od roku 1994 a studiem literatury souvisejících vědních oborů. Přesvědčil jsem se z vlastní zkušenosti, když jsem měl prvního papouška (andulku), že zájemce o získání takového ptáka pro své potěšení ve většině případů netuší, do čeho jde a co ho může potkat. Je to sázka do loterie nejen pro kupujícího, ale především pro papouška, kterého může stihnout neblahý osud doživotního vězně, či dokonce zánik z důvodu neznalosti jeho potřeb a chování. V knižní monografii o určitém druhu či poddruhu papouška by neměla chybět pasáž o jeho typickém chování ve styku s člověkem, který si jej chce vybrat jako svého společníka – například:
„Ara ararauna (Linné, 1758) patří k nejoblíbenějším a nejčastěji v domácí péči chovaným velkým papouškům. Je nádherně vybarvený, impozantní svou velikostí (délka kolem 86 cm, hmotnost 900–1 300 g), krotký pták má mírnou povahu a chová se společensky. Mezi velkými papoušky patří k těm nejpřítulnějším. Bývá však zaměřený na svého opatrovníka, přijímá také členy rodiny a důvěřuje jen známým lidem; některý jedinec naváže kontakt i s tím, kdo o něj projeví svůj zájem. Chce-li na sebe upozornit, dělá kolébavé pohyby tělem, otáčí hlavou a vydává zvláštní zvuky. Obě pohlaví jsou stejně zbarvená, avšak samec při rozčilení na holých bílých lících zrůžoví (překrvením pokožky), kdežto samice nezrůžoví vůbec nebo jen velmi slabě. Oproti žakovi a některému amazoňanovi s imitací slov a zvuků na tom není tak dobře, ale může se stát, že právě ten náš opeřenec bude k tomu nadaný. Naučená slova nebo věty vyslovuje například hlubokým mužským nebo ženským vyšším hlasem podle toho, kdo ho učil. Má pižmový pach, nikoliv nepříjemný, pocházející z kostrční mazové žlázy k ošetření peří.
Tento ara patří mezi nejinteligentnější, nejroztomilejší papoušky a jeho mentální zdatnost lze přirovnat k tříletému dítěti. Ručně dokrmený záhy zkrotne. Vychovává se obvykle poměrně snadno a bývá také dobře ovladatelný, lze ho proto vycvičit i na volné létání v přírodním prostředí. Může se však stát, že inteligenci svého ary opatrovník nedokáže dostatečně pochopit, využít ji a pták nastolí vztah, ve kterém on bude dominovat tím, že začne prosazovat svou vůli a vyvolávat obavu ze svého robustního zobáku. Na takovou situaci nejspíš papoušek zpravidla doplatí tím, že zůstane uvězněný ve své ubikaci a začne být frustrovaný, deprivovaný a nejspíš i ukřičený. Nakonec to může skončit sebepoškozováním – škubáním si peří. V takovém případě bude vhodnější najít mu někoho, kdo ho zvládne a dokáže se o něj lépe postarat.
Velcí arové dospívají z ostatních druhů papoušků nejpozději, a to až ve 4 letech (zahnízdí v 6–8 letech), a také se dožívají vysokého věku – padesáti let; a při dobré péči i více. Mohou tak s námi prožít většinu života, a na to je třeba včas pamatovat. K odpovědné péči o takového společníka patří naučit ho jíst pestrou a vyváženou potravu v podobě ovoce, ořechů, zeleniny, granulí či vhodně namíchaných zrnin. Měl by mít k dispozici také čerstvé větve na okusování Při výběru potravy je tento druh méně konzervativní než jiní papoušci, zvláště když byl odchován uměle. Péče o takového ptáka je náročná, a je proto nezbytné se opírat nejen o příslušnou literaturu, ale také o zkušenosti chovatelů. Velký ara potřebuje rovněž velký prostor na prolétnutí (minimálně 6 m), a pokud má žít v bytě, tak by měl obývat prostornou bytovou voliéru (s doporučenou plochou 3 m² – důležitá je její délka), v níž by mohl rozepnout svá křídla. Délka křídla je kolem 385 mm (vzdálenost od ohbí složeného křídla po konec nejdelší letky, k tomu je nutno připočíst ještě délku pažní části). Délka ocasu je kolem 500 mm. Krotký pták obvykle vysedává na oblíbeném místě a málokdy je opouští. Jeho přivázání za nohu na řetízek ke stojanu je neetické a nemělo by se už v současnosti praktikovat, stejně jako zastřižení letek. Ara by měl mít dostatek volného pohybu a příležitost být aspoň občas na čerstvém vzduchu s možností vystavit se dešti i oslunění, což umožňuje jen venkovní voliéra, do jisté míry také uvázání na kšírech či trénink létání na volno. Ve voliéře by měl být pro zimní období temperovaný záletový prostor, kde se bude teplota pohybovat nejlépe kolem 10 °C. Má-li ara takové zázemí, prolétne se ve voliéře i v zimním počasí.
Mezi nepříjemné vlastnosti ary ararauny patří velmi hlasitý křik, který se objevuje ráno a k večeru pravidelně, ne však po celý den, není-li nějak zneklidněn. Je náchylný ke škubání si peří, jehož příčinou bývá často stres, který vzniká, nemá-li optimální podmínky k životu včetně sociálního kontaktu s opatrovníkem – doporučuje se chov nejlépe v párech. Obavu může vyvolávat jeho mohutný zobák (délky 61–69 mm), který je schopen vyvinout značnou sílu stisku (až 50 kg/cm²) ve chvíli, kdy je rozzlobený, vystresovaný nebo vylekaný. Bývá ničitelem dřevěných konstrukcí včetně bytového zařízení.“
Lze očekávat, že se najde podobná ucelenější informace o určitém druhu papouška třeba v některém atlasu papoušků nebo v publikacích o chovu papoušků? Nikoliv, tato je posbírána z dvanácti zdrojů. Má běžný zájemce o aru araraunu možnost hledat v tolika zdrojích, co potřebuje pro orientaci o papouškovi vědět?
Ale vraťme se ke zmíněnému mníškovi šedému, kterého jsem získal už jako osmiletého, bez určení jeho pohlaví. Rozdíly mezi samečkem a samičkou nejsou zjevné, ale zkušený chovatel je rozpozná. Pokládal jsem ho za samečka. Dosud žil v kanceláři jednoho muzea, kde zbyl jako doprovodný živý exponát po ukončení výstavy o hledání pramenů Amazonky. A protože si ho jeho dočasná pečovatelka nemohla při odchodu do penze vzít domů, smiloval jsem se nad ním a přijal ho do domácí péče. Neměl ani jméno, jen kroužek na noze.
Samozřejmě že jsem výše citovaný výňatek o problematických vlastnostech mníška šedého znal ještě před rozhodnutím o jeho dalším osudu, takže riziko vzít si představitele tohoto druhu do bytu nebylo malé. Nejdříve jsem si ho šel prohlédnout. Papoušek se zvědavě vyšoural z otevřené klece, kterou jeho pečovatelka ani nezavírala, a ochotně si mi sedl na prst. Projevil se jako důvěřivý a zcela krotký pták a v tu chvíli bylo rozhodnuto. V novém prostředí se zabydlel okamžitě a rovnou se upnul na mne. Od první chvíle se choval vstřícně, nechal se hladit a drbat za krkem. Nepředpokládal jsem, že byl jako mládě ručně dokrmený, neboť jsem spolu s ním obdržel certifikát o jeho původu – koupi v pražské zoo. Poněkud jsem se obával jeho hlasitých projevů kvůli sousedům, ale také jeho zobáku, aby jím nedevastoval byt.
Pták se projevil jako zcela tichý a přes den v mé přítomnosti svůj silný hlas nijak nepoužíval, jen když mě vítal při příchodu domů a při mém odchodu. Nekřičel ani při rozednění a jen si pro sebe po probuzení něco tiše povídal. Mníšek je výborný hlídač bytu, neboť reaguje na každý zvuk za dveřmi hlasitým křikem. Sousedi si dlouho mysleli, že máme toho největšího papouška, když procházeli kolem dveří bytu. Zobákem nic v bytě neničil, jeho dřevěných částí si nevšímal a ani knih v knihovně, takže mohl mít úplnou volnost pohybu po většinu dne. Když jsem pracoval u stolu nebo počítače, trpělivě seděl v blízkosti, a jakmile viděl, že jsem činnost přerušil, přišel si pro pohlazení. Kamkoli jsem se hnul, následoval mě. Nedalo se mu nic vytknout, snad jen to, že se rád dotýkal zobákem mé kůže na rukou a někdy ji začal „oštipovat“. Lze to patrně považovat za projev sociálního chování podobného tomu, jako když si například dva papoušci vzájemně probírají peří, zobáčkují se a projevují si citový vztah. Fixaci mníška na mou osobu jsem si mohl ověřit, když za mnou při letním pobytu na chalupě v nestřeženém okamžiku vyletěl na dvůr. Zůstal mi sedět na rameni a od té doby se mnou mohl být i venku. Mnohem později jsem zjistil, že nejde o samečka, jak jsem dosud předpokládal, ale o samičku, když jednoho dne v květnu snesla s velkou námahou jediné vajíčko.
Tato výše uvedená citace z odborné chovatelské publikace (Papoušci Nového světa) o obvyklém chování mníška šedého se naštěstí nepotvrdila. Navíc se ukázalo, že i staršího (osmiletého) papouška lze přijmout do domácí péče, kde si při citlivém zacházení v novém prostředí snadno zvykne. Než si však pták na nás zvykne a plně zkrotne, je třeba si uvědomit, že vedle vrozených vzorců chování a získaných zkušeností včetně učení se papoušek odlišuje od jiných jedinců stejného druhu některými vlastnostmi – znaky ve své genetické výbavě. „Téměř každý gen ovlivňuje velký počet znaků a zároveň každý znak je ovlivněn velkým počtem genů (Mackay, 2014).“ Mezi takové znaky patří projevy chování.
Evoluční biolog prof. Jaroslav Flegr (Evoluční tání, Academia, 2015) říká: „V přírodních populacích jednotlivých druhů se trvale udržuje výrazný genetický polymorfismus (fenotypový polymorfismus – fenotypová různorodost, variabilita, výskyt různých forem určitého znaku v populaci, podmíněný mimo jiné genetickým polymorfismem – výskyt různých variant genu v populaci). Jejich příslušníci se navzájem liší přítomností různých alel v mnoha genech, a v důsledku toho i v mnoha vlastnostech.“
Podle Z. Veselovského (Člověk a zvíře, Academia, 2000): „Chování vyšších obratlovců, jako jsou ptáci či savci, nelze vtěsnat jen do statisticky významných kategorií. Musíme si totiž uvědomit, že při poznání určitého druhu nevystačíme jen s druhově typickým chováním, neboť nelze opomíjet velké individuální rozdíly. Každodenní kontakt se zvířaty člověka od podobných schematických názorů na vyšší obratlovce vyléčí. Pro zoologa je takový styk doslova požehnáním, protože když si myslí, že o určitém druhu již všechno ví, v nejbližším okamžiku ho některý jiný příslušník stejného druhu přesvědčí, že existují výjimky, a to ho donutí ve svém poznávání dále pokračovat.“
