Koně a bubáci
Se svým koněm jezdím téměř denně okolo celé řady bubáků: hlučících traktorů, štěkajících psů či pobíhajících slepic na zahradách. Ničeho se nebojí. Ale když se v lese „pohne lísteček“ nebo se u keře objeví na trávě zahozený papírek od nanuku, frká, obchází ho a nejraději by utekl. Někdy se dokonce poleká jen tak, sám od sebe, nikde nic není, co by ho vystrašilo. Proč se bojí takových neškodných a malých věciček a velké, hlučné věci ho nechávají klidným? Vymýšlí si? Nebo si dělá legraci?
Úplně na úvod krátká a jasná odpověď: nedělá si legraci, nevymýšlí si. Má prostě jiné oči než jeho jezdec a jinak ve svém mozku zpracovává obraz, který mu ty oči posílají.
Jde o to, že kůň je lovená zvěř, proto musí na svět hledět jinak než jeho lovec – třeba člověk. Musí mít přehled o širokém okolí a musí být schopen zahlédnout sebemenší pohyb, který může znamenat plížícího se predátora. A jakmile ten pohyb zahlédne, jeho život závisí na rychlosti útěkové reakce: musí ihned dát „nohy na ramena“ a běžet pryč od podezřelého pohybu, aby ho případný predátor nechytil. Až odběhne do dostatečné vzdálenosti, může se zastavit a začít ostřit, aby zjistil, co se to vlastně pohnulo a jestli mělo smysl utíkat. Pokud by však ostřil a zkoumal zdroj pohybu na začátku čili dřív, než se rozběhne, možná by už nedoostřil a skončil v žaludku rychlého a pohotového predátora.
Toto je přirozená reakce koní, která jim jako živočišnému druhu zajistila přežití milionů let. Ani domestikace nic nezměnila. Lovec – šelma či člověk – řeší zpozorovaný neznámý pohyb jinak: nejdříve se snaží vypátrat, co se to vlastně hýbe, protože by to mohl být nějaký neopatrný zdroj potravy. Zjistí-li, že je to nebezpečné, uteče nebo se začne bít; oni predátoři, především ti velcí, například lidé, zase nemají tolik nepřátel, které by nepřemohli. Proto když se někde „pohne lísteček“, koni velí přirozenost nejdřív utéct, pro jistotu, a pak třeba zdálky zjistit, co to bylo. Jezdci zase velí přirozenost zjistit hned, co se to tam hýbe – přece ví, že v naší krajině není nic malého, co by mu ublížilo. To už se spíš bude bát velkého traktoru nebo auta, že ho srazí, kdežto kůň traktor a auto zná, ze svých zkušeností ví, že tyhle věci nic nedělají, proč by se tedy snažil „tomu“ uhnout, nebo dokonce plýtvat energií utéct?
Stejnou logiku lze u koní očekávat i v případě, že se na nějakém známém místě objeví věc, která tam dřív nebyla. Nebo známá věc změní polohu či umístění, například vždy zavřená závora u vstupu do lesa je jednoho dne otevřená. Nebo se vedle ní objeví nová značka zákazu vjezdu. Obojí je podezřelé a v koni to vyvolává pocit hrozícího nebezpečí. V přírodě se věci jen tak nepřemisťují ani neobjevují! To by musely být živé – a „živé věci“ mohou žrát koníky!
Je třeba si uvědomit i to, že kůň, přestože vidí dokola kolem sebe a zahlédne sebenepatrnější pohyb, nemá zrak příliš dobrý a vidí poměrně neostře. Velké předměty, například auta, traktory, vrata proto snadno rozezná, ale titěrné věci jsou pro něho jen nějakou skvrnou a stejně tak dobře to může být neškodný sáček nebo tlapa velké šelmy číhající na koně v křoví. Je třeba si uvědomit i to, že koně nerozeznávají barvy tak jako lidi. Červená, hnědá a zelená jim splývá v jednu šeď, zato něco jasně žlutého, modrého či bílého z šedi výrazně vystupuje a nebezpečně „svítí“. Stejně jako ve dne kůň vidí i ve tmě. Často si všimne předmětů nebo pohybů, které jeho jezdec nevidí ani náhodou – a lekne se zdánlivě „ničeho“. A protože koně vidí opravdu skoro úplně kolem sebe, zahlédnou pohyb nebo nové předměty i za sebou – opět je to něco, čeho si jezdec vůbec nemusí všimnout. Stává se tak často, že se na lesní cestě najednou „z ničeho nic“ rozběhnou vpřed a až po chvíli okolo nich prosviští zezadu cyklista či běžkař, o kterém jezdec nic nevěděl, ale kůň ho už mezi větvemi daleko za sebou zahlédl.
Možná se vám už stalo i to, že jste projížděli zprava okolo nového objektu, kterého se kůň bál, ale vy jste ho přesvědčili, že to není nic nebezpečného, a on se uklidnil. Ale na cestě zpět, když jste úplně stejnou věc na stejném místě míjeli zleva, kůň se jí zase bál! Vy jste se na něho zlobili, vždyť je to „to stejné“, co si už prohlédl a co už zná! Bohužel pro koně to „to stejné“ není. Koně mají totiž zrakovými nervy spojené levé oko z větší částí s pravou polovinou mozku, která vyhodnocuje obraz viděný levým okem, a pravé oko je z větší části spojené s levou polovinou mozku, která vyhodnocuje obraz viděný pravým okem. Poloviny mozku pracují většinou každá zvlášť. U lidí také každá polovina mozku pracuje z velké části samostatně, ale levé i pravé oko jsou obě rovnoměrně spojená s oběma polovinami mozku, Takže pokud člověk zahlédne nějakou věc koutkem pravého oka, dostane se tento obraz najednou do obou polovin mozku, které ho každá zvlášť vyhodnotí, a tak celý mozek „ví“, že při zpáteční cestě člověk stejnou věc zahlédl koutkem levého oka. Pokud ji však zahlédne kůň pravým okem, „dozví se“ o tomto obrazu téměř výhradně jen levá polovina mozku a pravá polovina mozku o tom „neví“. Na zpáteční cestě však je najednou tato věc zahlédnuta levým okem a to se dostalo k pravé polovině mozku, pro kterou je to něco naprosto nového! Je proto dobré, aby si kůň nové věci prohlédl oběma očima a situaci zpracovaly obě poloviny jeho mozku.
Vrátíme-li se na začátek článku, možná už vám bude jasnější, proč jsem odpověděla na otázky „nedělá si legraci, nevymýšlí si“. On to opravdu všechno vidí jinak než člověk a jeho přirozenost loveného zvířete mu i velí jinak se zachovat. Naštěstí koně jsou zvířata učenlivá a klidný a moudrý jezdec je dokáže naučit, že v „lidském světě“ je možné nespoléhat tolik na přirozené instinkty, ale raději na člověka, který ho tímto světem bezpečně provede. K tomu ale musí být člověk obdařen trpělivostí, empatií a klidem a nesmí utkvěle trvat na zcela pomýleném názoru, že si koně „vymýšlejí a dělají z něho legraci“! Pokud se totiž bude zlobit či koně, který se něčeho bojí, rovnou potrestá (aby si „nevymýšlel“), kůň získá přesvědčení, že ta věc, které se bál, je skutečně strašlivá – a bude se příště bát ještě víc.
