V minulém čísle Fauny jsme si uvedli příklad výcviku a využívání služebních psů pro tiché, tedy neštěkavé označování pohybujících se osob. Výcvik to je vcelku jednoduchý, přičemž je potřebné pro spolehlivé „neštěkání“ provádět občasné nácviky k upevnění již vytvořeného návyku.
Poněkud v jiné situaci se ocitáme, když chceme psa odnaučit otravnému štěkání. Zvláště u staršího psa jde většinou o výcvik náročný na čas i trpělivost, je-li vůbec taková převýchova možná. Jednodušší to má člověk, který si je vědomý těchto problémů už při prvotní úvaze o pořízení domácího mazlíčka. Jednak si může v atlasech psů vybrat plemeno, které nemá sklony k velké štěkavosti, a také se může včas poučit od zkušených pejskařů nebo z literatury. Tedy co dělat, aby mu ze štěňátka nevyrostl pes, který bude svými neúnavnými hlasitými projevy noční můrou pro sousedy i rodinu. Příčin štěkotu psů můžeme zaznamenat celou řadu – od her přes komunikační důvody až po projevy agrese, nejistoty, bázně i nemoci. Popsat všechny příčiny by bylo na samostatný článek. Koho by však přece jen zajímaly, odpověď najde v řadě publikací odbornější kynologické literatury. My si uvedeme několik případů, které mají obecnou platnost a mohou inspirovat k podobným snahám o odbourání obtěžujícího štěkání.
Za příklad rozdílných příčin štěkavosti nám poslouží dva výrazně odlišní psi – americký stafordšírský teriér a fenka drsnosrstého trpasličího jezevčíka. A bude to srovnání z několika úhlů pohledu, neboť štěkavost se liší pohlavím, plemennou příslušností, zkušenostmi (výchovou, výcvikem), emocemi i věkem či zdravotním stavem jedince. To vše se téměř učebnicově projevilo jak ve zvukových projevech staforda Bena, tak trpasličí jezevčice Fatiny. Ve smyslu možného ohrožení psa lze považovat staforda za silného a jezevčici za slabého jedince. Skvěle socializovaný staford vyrůstal převážně s lidmi v bytě na sídlišti, velkou část dne prožíval mezi ženami v šicí dílně, o nějaké klasické poslušnosti nemohla být řeč. Chápal však význam gest lidí ve svém okolí a reagoval jak na zákazy, tak na pobídku. Osud ho ve čtrnácti měsících zavál k novému páníčkovi a ten ho nikdy nezapomněl vzít na výlety do přírody. Ben se naučil běhat vedle bicyklu nebo na horách v běžecké stopě. Během pár měsíců si osvojil základy klasické poslušnosti a obranářského výcviku. Byl to však obranářský výcvik na bázi loveckého pudu, a nikoliv s rozvojem zloby (to se v případě AST a podobných plemen nikdy nesmí, mohou se z nich stát agresivní a nebezpeční jedinci). I nadále se tento staford pohyboval mezi lidmi na veřejnosti, ve velkém kolektivu švadlen, doma vítal návštěvy a zúčastňoval se pejskařských sportovních aktivit. Díky plemenným předpokladům, vlivem výchovy, výcviku, zkušenostem z kontaktu s lidmi a dostatečně pestrým podnětům i pohybovým aktivitám se ze staforda stal milý a sebevědomý pes. V kterémkoliv místě ve dne v noci neměl potřebu zbytečně štěkat. Pokud se tak někdy stalo, brzy pochopil, co znamená, když mu páníček káravým tonem přikázal: „Bene, klid!“ Když se utišil, vždy se mu dostalo pochvaly. Za zbytečný štěkot nelze považovat komunikační projevy, jako když krátce zaštěká při vítání návštěvy (blízkého člověka, psího kamaráda) nebo když poštěkává a hopsáním kolem rodinných příslušníků provokuje ke hře. Za zbytečné nelze považovat ani odpověď na štěkání psů v okolí domova. Zareagovat musí, aby dal najevo svoji přítomnost, nesmí to však být odpověď příliš dlouhá. A to sebevědomý pes obvykle nedělá.
Téměř opačné výchovy se dostalo trpasličí jezevčici. Socializovaná sice byla dobře, neboť se pohybovala v pohodě mezi blízkými i cizími lidmi a podobně to bylo se psy. Na rozdíl od staforda většinu času trávila doma – v bytě a na zahradě. Zahradu považovala za své teritorium a podle toho se chovala – nikoho neráčila jen tak pustit do svého domova. Také jezevčice absolvovala výcvik, ten, který jí byl jako norníkovi nejbližší. Norovací zkoušky dokonce absolvovala v první ceně. Jistě jí k tomu pomohla i štěkavost, která patří k plemenným předpokladům jezevčíků. Trpaslice měla široký štěkací repertoár, který by příliš nemusel obtěžovat, což ovšem neplatilo, když si vyměňovala signály s psími kolegy, jejichž štěkání bylo pro lidské ucho často sotva slyšitelné. Asi by bylo na Nobelovu cenu zjistit, co vše si psíci sdělují. Právě tato obvykle noční psí rozprava byla nepříjemná pro rodinu i sousedy. A tak nezbývalo než si fenku brát v noci do bytu a postupně ji naučit přestat štěkat na povel. Brzy pochopila, že oslovením v káraném tónu „Fatino“ a povelem „Ne!“ má přestat štěkat. Páníček ji to naučil velmi snadno. Vyhledával situace, kdy otravně štěkala (třeba na králíka či zapnutý vysavač), a zároveň se zmíněným povelem jí jednou rukou přidržel u sebe čelisti, druhou jí nedovolil, aby ze sevření vycouvala. „Stačilo asi deset opakování a fenka pochopila, že na Fatino, ne!, má zmlknout,“ říká Jiří Winkler. Jeho metoda k ovlivnění štěkavosti je jednoduchá a účinná, neboť pes si při několikerém nočním napomenutí zvykne, že nemá štěkat. Takovýto postup se dá zobecnit a nabízí se hned několik variant, jak zmíněnou praxi aplikovat. Záleží na konkrétním pejskovi a zkušenostech páníčka. Pro ty méně zkušené je dobré připomenout, že pes nepochopí pouhé slovní výtky, a už vůbec nelze spojovat nežádoucí štěkání s trestáním. Pes by se stal bázlivým. Proto stručné shrnutí co dělat, když pes otravně štěká: 1) oslovení a zákazový povel, 2) zároveň přidržení čelistí, 3) pomalu sevření čelistí uvolňovat a psa chválit za neštěkání, 4) jakmile pes štěkne, postup opakovat.
Samozřejmě nelze očekávat, že pes nebude v noci štěkat, má-li neobyčejný a silný podnět. Může to být cizí osoba na zahradě, zatoulaný zajíc, pes promenádující se kolem plotu nebo ježek. „S ježky jsme měli v noci nejvíce potíží. Brzy jsme pochopili, že hysterický štěkot jezevčice směřuje k ježkovi. Jenomže než jsme poprvé stačili dát pár povelů z okna a pak vyběhnout ven, bylo po ježkovi. Jezevčice nás vítězoslavně uvítala s bodlinami v čenichu. Podruhé už jsme vyběhli, ale ani tak ježka nezachránili, zato jezevčici dokonale vyčinili její napadání bodlinatce. Potřetí, bylo to snad za tři měsíce, už jen hystericky štěkala, ježka obíhala a zmohla se do našeho příchodu jen na pár neškodných výpadů. Opakovalo se vyčinění, a později už zůstalo jen u štěkotu. Pak stačilo ježka odnést k sousedovi a bylo po štěkotu. V této souvislosti stojí za zmínku chování Bena. Ačkoliv americký stafordšírský teriér je rovněž lovecké plemeno, setkání s ježkem prožíval naprosto mírumilovně. Svinuté pichlavé klubíčko bral jako nějakou hračku, do které občas strčil čenichem nebo tlapkou a čekal odezvu. Ta samozřejmě přišla až po delší klidové pauze, kdy ježek opatrně cupital dál. Ben snad v jeho pohybu spatřoval snahu hrát si a podle toho reagoval. Poskakováním a sníženou přední částí trupu spolu s krátkým poštěkáváním čekal patřičnou odezvu. Tak se vše opakovalo, dokud si ježek nenašel skulinku u branky a nezmizel. Někdy také Ben považoval svoji opakovanou snahu za zbytečnou a od ježka odešel. Ježek se na zahradě zřejmě necítil ohrožený, protože se tu objevoval často, ve dne i v noci.
Zmíněný staford a jezevčice vytvořili zajímavou dvojici, když psovi byly dva roky a fence o rok více. Oba se navzájem doplňovali v hlídání domu a zahrady, ale nikdy to nebylo spojené se štěkotem, který by budil či jinak trápil sousedy. A to přesto, že malá jezevčice se v předchozím domově občas cítila ohrožená a štěkotem dopředu hlásila, že pánem je tady ona. Když se však dostala do nového domu s velkou zahradou a za parťáka dostala AST Bena, zřejmě se cítila bezpečněji. Při obdobných situacích jako v předchozím domově (blížící se osoby, psi, koně, cyklisté) už štěkala daleko méně. To když „podezřelá“ tělesa už byla téměř u plotu nebo se u něho zastavila. Ben však zůstával klidně ležet. Hlavu zvedl jen ve chvíli, kdy mu výška, síla a frekvence štěkotu fenky naznačily, že se jedná o něco zvláštního. Viděl-li ze svého místa, že fenka dělá planý poplach, hlavu opět položil a relaxoval. Když neviděl, proč fenka štěká, nebo se jednalo o něco opravdu neobvyklého, vyskočil jako péro z gauče a vmžiku zareagoval jako správný hlídač. To každý chodec či cyklista pochopil a v klidu míjel plot, a tím štěkot skončil. Jezevčice si však obvykle další poňafávání neodpustila. I to svědčí o rozdílných předpokladech pro štěkavost psů, jak bylo uvedeno v úvodu článku. Tolik k příkladům dvojice psů, která se dokázala dokonale doplňovat v hlídání a přitom neotravovat nekonečným štěkáním své sousedy. Je však řada dalších případů nežádoucího štěkání, které se u zmíněné dvojice nevyskytly. Ty si připomeneme příště, včetně možností, jak se s neduhy vypořádat.
text a foto: Josef Růžička