Fascinován typičností – Karel Jaroš
Začátky a nepříliš radostná současnost
Moravské pštrosy žluté jsem začal chovat v 70. letech a brzy poté jsem vstoupil do klubu, ve kterém tehdy bylo evidováno kolem 400 členů. Jen z Brna nás tam bylo 15. Dnes jsem v Brně jediným chovatelem moravských pštrosů a tři chovy jsou v okrese Brno-venkov. Od roku 1987 až do roku 2007 jsem dělal předsedu klubu. Když jsem končil, počet členů se pohyboval kolem 280, teď nás zůstává v klubu asi 150. Úbytek chovatelů je značný a bude dále narůstat. Prakticky neznám mladého, nového chovatele pštrosů. Dnešní generace v chovatelství činná není, mladí mají zájem o mobily, internet, jen některé druhy zvířat jsou na tom lépe. Mohu porovnat obtížnost chovu holubů a králíků. Holubářství je koníček nesrovnatelně méně pracný, i přesto se mezi mladými nalézá více králíkářů než holubářů.
První žluté moravské pštrosy jsem pořídil u př. Drábka na Uherskohradišťsku, k nim jsem později sehnal holuby od př. Molaty z Prostějovska a př. Bučka z Brna. Žlutí pštrosi si mne získali sytou a svitnou žlutou barvou, kterou se honosil zejména chov Svatopluka Kučy z Radslavic. U pštrosů sledujeme kvalitu barvy nejvíce v podocasníku, kde Kučovi holubi vykazovali žluť až do začátků per. Barva pštrosů byla přirovnávána ke zlatému dukátu, byla tvrdší a nemělo na ni vliv ani zvýšené působení slunečního záření během léta. Kolem barvy se vede dodnes široká polemika, každý má jiné oko, jiný názor. Dříve jsme bazírovali na tvrdší žluté barvě, hodně výstav se konalo venku a bylo velkou devízou, že dobrá barva vydržela i přes léto. Dnes se posuzuje převážně v halách, často při umělém osvětlení, a najednou se nám jeví lepší světlejší barva. Chovatelé se v ní zhlédli, ale jak přijdou světlejší holubi na slunce, barva nevydrží až do pelichání, ale trpí na značné vyšisování. Proto se držím zlaté střední cesty. Spíše inklinuji k sytější tvrdší barvě, ale mám tu i několik světlejších holubic, které mají nádherné obočnice a živě prokrvený zobák. To je dnes žádané a dobře to vypadá. V chovu musíte mít oba odstíny, které je vhodné kombinovat.
Dobrý typ jako předpoklad úspěchu
U svých zvířat odpustím ledacos, ale typ nikdy. Když návštěvník výstavy prochází kolem klecí, musí ho holub upoutat figurou, širokou a dobře klenutou hrudí, dobře tvarovanou hlavou, prokrveným zobákem, jiskrnýma očima a červenými obočnicemi. První dojem je velmi důležitý, přičemž v této době nejsou ostatní pozice tak prioritní. Důležitá je šířka čela a hlava s pěkným klenutím, bez protaženého záhlaví. Moravský pštros je holubem typu a barvy. Jeho kresba musí být přesně ohraničená, dědí se dobře, ale zpravidla je nutno provést její předvýstavní úpravu. V chovu lze využít i jedince s nedostatky v kresbě. Pokud je barvy na zvířeti víc, do chovu v jistých případech to není na závadu, záleží ale také na tom, kde se barevné plochy nachází. Úporně se přenáší barevné kalhoty a barevné plochy na spodku těla, zatímco barevná pera v horní části bílého opeření se příliš nedědí. Ačkoliv dědičnost kresby není pohlavně vázaná, mám vyzkoušeno, že vady kresby holubic se reprodukují mnohem méně než vady kresby samců. Správnou barvu pštrosa do určité míry charakterizuje přítomnost narůžovělého lesku na obojku. Zajímavé je, že u pštrosů je již na barvě znát projev pohlavního dimorfismu. Holubice jsou světlejší než samci a vidíme to již na hnízdě. Výjimek proti tomuto pravidlu je málo. U samců barva mírně ztmavne po prvním i druhém pelichání, pak už drží dosažený tón. Jedinci světlého odstínu mají sklony k zašedlosti, u tmavšího barevného odstínu se můžeme naopak potkat s projevy zahnědnutí či zamodralosti, zvláště u nejdelších per v letkách a ocase, jakož i v podocasníku a na případných punčoškách. Naším cílem je udržet barvu letek a ocasu čistou, byť se velmi často jeví světlejší než ostatní opeření. I zde máme při šlechtění výborné výsledky. Dříve byla v souvislosti se žlutou barvou často zmiňována třepenitost opeření, kterou se nám podařilo takřka odstranit, a pokud se objevuje, pak u tmavších holubů. Tmaví žlutí mohou trpět i na lemy per v křídelních štítech, kdežto u světlejšího odstínu se lemování prakticky neobjevuje. Žádoucí tvar per v křídelních štítech je široký a kratší, proto ho přirovnáváme k „palcovému“. Je vynikajícím prostředkem svitnosti per. Nešvarem žlutých je světlejší zbarvení očí, na což mají vliv podmínky chovu, krmení i zdravotní kondice, obdobně jako na probarvení a tvar obočnic.
Chov pražských rejdičů krátkozobých (PRK)
Posledních asi 15 roků chovám také pražské rejdiče krátkozobé. I na nich mne zaujala výrazná a velmi zajímavě tvarovaná hlava, široké červené obočnice, krátké a tupé zobáky. Oblíbil jsem si je v atraktivním sedlatém rázu. Začínal jsem se žlutými, do kterých jsem pustil červené. Pocházeli zejména od brněnského chovatele dr. Chrastila. Do nich jsem sehnal šedohnědého samce od nestora chovu sedlatých, Jindřicha Mrázka z Prahy, a se žlutými holubicemi mi dával perfektní odchovy. Pak jsem ale vyslyšel přání své ženy, že mám všechna zvířata bílá či žlutá, a vzal od MVDr. Ráčka ze Sokolnic černé sedlaté. Ti postupně žluté nahradili. V genotypu některých těchto černých jsou vlohy pro plavé zbarvení i vlohy pro recesivně červenou a pro rozředěnost. To znamená, že odchov není jen černý, ale barevně mnohem pestřejší. Získávám třeba mladé červené, šedohnědé a stříbřité. Pražský rejdič je krátkozobý holub, který je velmi temperamentní, otužilý a velice spolehlivě sedí na vejcích. Také bez jakýchkoliv potíží krmí do stáří asi sedmi dnů své mladé, které jim nechávám odkašovat asi čtyři až pět dní. V této době pomalu přechází rodiče na krmení zrninami místo holubí kaší a tehdy se vyplatí podsadit mladé pražáky pod plemeno středozobých chův, které péči o holoubata zvládají lépe. V mém případě je dávám vychovat pod moravské pštrosy, kteří jsou mnohem větší, a tak klidně odkrmí i tři mladé PRK stejného věku najednou. U některých párů pražských rejdičů nechávám odchovat zpravidla jedno holoubě, ale když je to jen trochu možné, podsazuji je pod pštrosy. Může se stát, že někdy se pražským rejdičům ve volátku nevytvoří dostatek kaše pro první nakrmení mladých. Stačí jim podat do volete bílý jogurt, mláďata jsou jím vzápětí nakrmena a tvorba kaše ve voleti se krmícím rodičům definitivně nastartuje. Jsou i chovatelé, kteří podkládají vejce rejdičů nebo dělají umělý odchov, ale já velkým příznivcem těchto metod nejsem. Vlastním sice jen menší chov pražských rejdičů krátkozobých, ale jsem pyšný na barvu, tvar a živost obočnic, které moje holuby charakterizují. Určitým pomocníkem v této oblasti je podávání kukuřice, zejména té červené. Je velmi malá a holubi ji s velkou oblibou přijímají, podobně jako pelušku. Karoten obsažený v kukuřici se pak pozitivně odráží na červeném zbarvení obočnic. Dalším důležitým pomocníkem je pobyt holubů na slunci. Ačkoliv mám pro ně jen malou voliérku vedoucí z půdního holubníku, holubi v ní tráví přes den hodně času.
Péče o holuby
Od té doby, co jsem se přestěhoval do Líšně, držím voliérový chov moravských pštrosů, ale holubi jsou prakticky celý den venku ve dvou navazujících nezastřešených prosluněných voliérách. Využívám dva komorové holubníky, ve kterých mám hnízdní systém patrový. Holubi sedí na snůšce v patře, opeřující se holoubata dávám do spodního patra, aby se horní uvolnilo pro další snůšku. Holuby krmím dost pestrou směsí, která sestává ze dvou dílů pšenice, po dílu normální a červené kukuřice, pelušky a hrachu, dále přidávám díl slunečnice, půl dílu řepky a díl granulí pro holuby. Jako minerální doplněk jsem si oblíbil belgický červený grit, který míchám s tepelně ošetřenými skořápkami slepičích vajec a s bratčickým pískem. K dispozici mám i rozdrcené lastury nakopané u říčního koryta v Holíči. Do gritu pro holuby přidávám trochu soli a do krmné dávky dávám jednou týdně pivovarské kvasnice. Kvalitní jedince nechávám v chovu poměrně dlouho, a to i za cenu, že od starších holubů získám menší počet holoubat. Důležité není množství, ale osvědčená kvalita. Holuby rozděluji po chovné sezoně dle pohlaví, přičemž samce nechám ve starém oddělení, kde si hájí svůj budník. Obě pohlaví si od sebe odpočinou a před další sezonou jdou okamžitě do páru.
Chov králíků novozélandských bílých (Nb)
Velkou vášní je pro mne i chov králíků, mám zde hermelíny červenooké a české červené, ale to je jen okrajová záležitost. Mým oblíbeným králíkem je novozélandský bílý, kterého prošlechťuji dlouhá léta. Tento sportovní králík mne oslovil nápadně tvarovanou, širokou hlavou, silnýma, kratšíma, dobře osrstěnýma a vzpřímenýma ušima a pěknou postavou. Naši Nb mají oproti německým chovům opravdu jedinečné mohutné hlavy s výrazným klabonosem, což našim králíkům dodává na zvláštní eleganci. Nb se v minulosti pohybovali v hmotnostním rozpětí mezi 4,25 až 5,25 kg. Nebylo žádnou zvláštností, že chlapi drželi králíky mezi 5 až 5,5 kg. Zatučnělí těžcí jedinci nám ale mnoho radosti nedělali a měli problémy s reprodukcí. Já jsem propagoval hmotnost od 4 do 5 kg, což bylo v souladu s evropským standardem. Říkal jsem, že králíci kolem 5 kg jsou strop a již v 80. letech jsem vystavoval typické samce s váhou 4,6 kg, kteří nebyli zatučnělí a neměli volnou kůži na krku. Netrvalo dlouho a podařilo se i u nás přejít na mezinárodní hmotnost.
Tento králík je albín, což znamená, že je poněkud choulostivější. U některých Nb se zvláště ve vyšším věku mohou zanášet slzné váčky – když to nepodchytnete hned, oči dostanou zánět a jsou potřeba antibiotika. Již od devadesátých let držím Nb výhradně na roštech. Mladé a samce mám na kovových roštech, zatímco pro samice používám rošty dřevěné. Do míst, která konkrétní králíci využívají k odpočinku, dávám dřevěnou desku, aby měli dostatečný komfort. Při odchovu využívám kotiště připevněná na boční straně kotců, která mi umožňují také jednoduchou kontrolu mladých. Základem pro chov králíků je dostatek lučního sena, které využívám ze dvou vlastních sečí. Pro dobrou jakost sena je důležité, aby nezmoklo v době, kdy je již téměř suché. Jestliže zmokne v zavadlém stavu, často se stává pro králíky ještě chutnějším. Pomocníkem chovateli je dnes satelitní předpověď počasí, která sice nemůže být stoprocentní, ale opravdu pomáhá. Po uskladnění sena ve vhodném prostoru, v mém případě na půdě, se musí nechat seno dozrát ještě sedm až osm týdnů, než proběhne řádná fermentace. Zkrmování mladého sena může způsobit králíkům řadu zažívacích potíží a jsou ochuzeni o látky, které během fermentace vznikají. Seno mají mí králíci neustále k dispozici, ale doplňuji ho až tehdy, když je „uklizeno“. Z jádrovin jsem si oblíbil více oves než ječmen. Přidávám též slunečnici a kukuřici. Nb chovám k výstavním účelům, a tak mi stačí od každé králice jedno hnízdo ročně. Ve svém chovu využívám služeb deseti králic a téměř obdobný počet mám i samců, a to proto, že každý rok nechávám do chovu dva nejlepší. Osvědčené samce ponechávám v chovu 4–5 let. Není problém se zvířete zbavit, ale kde pak získáte dobrý chovný materiál? Protože ponechávám starší samce v chovu delší dobu, mohu reagovat na situace, kdy z mladších samců nechodí úplně ideální odchovy. V Německu chovají hodně na mladých zvířatech, ale když jim jeden rok nevyjde, nemají kam sáhnout. Němečtí chovatelé bazírují na srsti. Tvrdím, že čeští Nb jsou komplexnější, neboť je velkých oříškem skloubit prošlechtěné postavy, hlavy i srst do jednoho zvířete. Základ pěkné hlavy králíka je žabí tlama, hlava široká mezi očima, klabonos a uši pěkně osrstěné, silné, kratší, otevřené a držené pěkně u sebe.
