Úvahy z pozorovatelny

Několikrát jsem se již zmínil, že na stará kolena přepadl mne nový koníček. Sedím v autě na jednom a témže místě a čumím. Je to moje pozorovatelna. Mohlo by se zdát, že je to činnost nudná a zbytečná, kdybych neměl u sebe modernější fotoaparát a kousek papíru, na který si zaznamenávám to, co jsem viděl. Venkoncem i spousta jiných lidí provozuje totéž. Myslivci na posedu nebo rybáři u vody. Jiní lidé zase chodí terénem a zaznamenávají viděné ptáky, právě probíhá další kolo mapování ptactva. Svoje záznamy předávám pak „majiteli“ mapovacího čtverce, který svoje pozorování může doplnit o to moje.

Mapování ptáků

Mapování ptáků probíhá v Česku za posledních asi třicet let tuším potřetí. Celé území státu je rozděleno na čtverce o straně 10 km. Dobrovolní pozorovatelé mají za úkol takové území procházet a zaznamenávat viděné ptáky. Mají svoje pozorování také zařazovat do jednotlivých škatulek hodnoty výskytu. Nejvyšší hodnotou je pozorování hnízdících ptáků, tedy nález hnízda s mláďaty nebo vejci. Nejnižší hodnota záznamu spočívá v náhodném pozorování, které nemusí vůbec znamenat celoroční přítomnost takových ptáků na daném území. Lépe organizovat získávání údajů již asi nelze. Lze je však vhodně doplňovat. Samozřejmě má celá akce množství úskalí. Největší je asi nedostatek znalých pozorovatelů. Ne všechny čtverce se podařilo stálými pozorovateli obsadit. On také takový čtverec je zatraceně rozsáhlé území. Je to 100 km² neboli 100 čtverců o straně jeden kilometr. Již v jednom takovém malém čtverci nemusíte objevit zdaleka všechno a křížem krážem jej prochodit představuje slušný sportovní výkon. Nicméně i tak jsou údaje porovnatelné. Dále se shromažďují údaje z doporučených akcí typu jak na to. Jednou z takových akcí je i hodinovka. Prostě jdete po nějaké trase jednu hodinu a zaznamenáte všechno, co jste po cestě viděli. Nebo se každých 100 metrů zastavíte, chvíli posloucháte a zaznamenáte všechny ptáky, které jste slyšeli zpívat. Dvou předešlých mapování jsem se takto zúčastnil a odměnou mi byl atlas ptáků, který byl na základě této akce nakonec vydán. Ovšem přivalilo se stáří, do páteře namontovali mi jakási železa, v důsledku čehož jsem rád, když se doplížím jednou týdně do hospody. Kukačku jsem neslyšel již před léty a nebylo to tím, že nebyly. Navíc stojící auto nepředstavuje pro ptáky žádné nebezpečí a oni je většinou ignorují. Mám proto lákavou možnost pozorovat je hodně zblízka. A také fotografovat. To je dneska v podstatě zadarmo, zatímco dříve vás každý záběr stál slušné peníze. Protože k té mojí pozorovatelně létají nejvíce stehlíci na grit, mám uloženo asi 7 000 záběrů těchto ptáků. Samozřejmě vidíte také hodně z toho, co se děje v širším okolí. A když se nic neděje, máte čas na to, aby vám ledacos vrtalo hlavou.

Statistiky

Zdědil jsem po tátovi 11 dílů krásně vázaných knih, které vyšly za první republiky – Československou vlastivědu. Zabývá se od dějin přes jazyk až po hospodářství vším, co se nás týká. Z jedné knihy zabývající se hospodářstvím jsem si uložil do počítače výčet jakési ročenky o počtu úlovků myslivců. Abych to nemusel stále vyhledávat. Před sto léty byla myslivost považována za hospodářskou činnost, zatímco dnes jsou myslivci pouhými vrahy. Je to více než zajímavé čtení. Mnohé se dá jednoduchým porovnáváním lépe pochopit. Před sto léty se v naší krajině jaksi lépe hospodařilo, ale v potu tváře. Dnes zase umíme lépe naříkat. Podepisujeme všelijaké petice. Na jedné straně chceme vystoupit z Evropské unie, na straně druhé od ní žádáme lepší diverzifikaci zemědělské krajiny. Takovou petici nepodepíši, když tam není ani špetka náznaku, jak takovou různorodost zachovat, a dokonce ani žádná představa. Malý zemědělec bude asi pěstovat i brambory pro vlastní potřebu, velkozemědělec sotva, když se mu to nevyplatí. Všeobecně se naříká nad vznikem velkoskladů na zemědělské půdě, ale nikoho ani nenapadne, aby jejich střechy byly zatravněny nějakou suchomilnou trávou a netřesky, biotopem vhodným třeba pro skřivany. Ochránci sledují, jak si příroda sama poradí s tím, co jsme napáchali, anebo snad lépe řečeno zanedbali. Pozoruhodné je, že takové druhy, které považujeme za predátory, dříve škodnou, neobvykle prosperují. Některé druhy ptáků a zvěře z naší krajiny téměř vymizely, především takové druhy, které žijí převážně na zemi – koroptve, zajíci. Objevil jsem nedávno na internetu mysliveckou statistiku odstřelů v roce 2015 a můžeme si ji porovnat s obdobnou statistikou z roku 1910. Ta z roku 2015 je doplněna i mysliveckým sčítáním některých druhů v revírech a to můžeme zase porovnat s mapováním ptáků. Pokusím se to složit do tabulky.

Druh živočichů

Počty odstřelů 1910

Počty odstřelů 2015

Ornitologické tabulky 2003

Pozorování myslivců v roce 2015

Liška obecná	6 726	83 932	–	–
Veverka	276 456	0	–	–
Vrány a sojky	265 887	0 (sojky hájeny)	24 000 + 300 000	34 128 vran
Jiní draví opeřenci	38 764	0 vše hájeno	–	–
Černá (prase divoké)	1 022	185 496	–	–
Bažant	174 982	520	500 000	–
Koroptve	845 073	0 hájená	14 000	–
Straka obecná	neuvedeno	12 783	200 000	98 861
Krkavec velký	0	10 na povolení	400	50 459

Zařadil jsem do tabulky i některé jiné druhy živočichů, než jsou ptáci, protože údaje jsou zajímavé a mohou mít vliv na populace ptáků. Jako třeba lišky. Počet zastřelených lišek neukazuje na zvýšenou aktivitu myslivců, ale na populační explozi lišek. To rozhodně není dobrá zpráva. Veverky nám zmizely, neví se dost dobře proč. Dlouhou dobu se již nestřílí. U vran je to složitá situace, když stará statistika sčítá vrány a sojky dohromady jako škodnou. Ornitologické tabulky vedou zvlášť vránu šedou a černou. Sečetl jsem je dohromady. Ovšem vran u nás ubývá úměrně tomu, jak roste populace krkavců, kteří jsou dnes na celém území státu a dobře prosperují. Krkavec je nebezpečný pro všechny živočichy do velikosti zajíce, i pro malá srnčata. Velký nepoměr ukazuje tabulka u divokého prasete. Od roku 1754 byla černá zvěř držena jen v oborách, do volné přírody se dostala až po druhé světové válce. Že je tato zvěř přemnožená, víme všichni. U bažantů jsou údaje opět matoucí. Stará statistika uvádí odstřel přirozeně se množící populace, ornitologické tabulky odhad přírodní populace, kdežto odstřel uváděný myslivci se týká většinou uměle vypouštěných bažantů.

Krkavcovití

Vrány, sojky, straky, kavky, krkavci jsou u nás hlavními představiteli této čeledi ptáků. Kromě vran se jim u nás daří dobře. Nejvíce se asi rozmnožily straky a sojky. Sojka je chráněná, ačkoliv prý ochranáři o její ochranu nikdy nežádali. Straka však chráněná není a ulovilo se 12 784 kusů. Myslivci evidovali 98 861 kusů. Čtrnáct let staré ornitologické údaje uvádějí mnohem vyšší počty, které jsou věrohodnější. Straka, původně pták zemědělské krajiny, expanduje do měst. Dala by se vhodně ve větším počtu tlumit v zimních měsících, kdy společně nocuje ve velkých počtech. Takové akce ale by musel někdo organizovat, od ochránců něco takového čekat nemůžeme. Ochrana sojek by měla být zrušena, avšak nemůžeme si od toho slibovat nějaké snížení počtu. Jejich sčítání může být problematické, když i sojky, které sice hnízdí jednotlivě, v hejnech je neuvidíte, některé činnosti vykonávají společně. Ze své pozorovatelny vidím na kraji lesa velký dub. Právě jsem si říkal, jak je letos obsypaný žaludy. Půl hodiny předtím jsem neviděl v okolí vůbec žádného ptáka, když najednou to vypuklo. Jako kdyby se mezi důchodci rozkřiklo, že v Kauflandu mají máslo za deset korun. Sojky začaly létat na žaludy. V krátké době jsem jich napočítal dobře čtyřicet. A všechny si ty žaludy odnášely stejným směrem. Je přitom dobře známo, že sojka si svoje zásoby úzkostlivě schovává, a má-li pocit, že ji při tom někdo pozoruje, úkryt mění. Samostatnou kapitolou jsou městské populace sojek. Našlo se třeba její hnízdo na stavebním jeřábu anebo hnízdo postavené z měděných drátů. Straky i sojky prosperují po celé Evropě, mám třeba věrohodné zprávy o přemnožení strak ve Skotsku. U vran je to jiné. U nás jich povážlivě ubylo, avšak Vídeň a Mnichov ovládají. Vztahy mezi jednotlivými druhy krkavcovitých jsou rozdílné. Kavky se třeba v Praze přidružují k havranům, využívají tak přítomnosti větších havranů k vlastní ochraně. Havran strpí kavku v bezprostřední blízkosti, straku však nikoliv. V blízkosti kavek a havranů se obvykle pohybují i špačci, pochopitelně ve větší vzdálenosti, tak tří metrů. Kavku ani havrana jsem útočit na špačka nikdy neviděl, straka se snaží ulovit špačka často. Ale takový úspěšný lov jsem na vlastní oči ještě neviděl.

Chovatelství a ornitologie

Mohlo by se zdát, že téměř všechny otázky z obecné ornitologie jsou dávno zodpovězeny. Je to jen zdání. Třeba pelichání. V chovatelské literatuře v podstatě nenajdete žádné údaje o tom, jak mladí astrildovití nebo papoušci pelichají, kdy začínají pelichat a za jak dlouhou dobu je můžeme vidět ve svatebním opeření. Nikdo dosud nevytvořil nějakou dokumentaci křídel. Ani já jsem nic takového nedělal. Třeba že bych chytil jednou za měsíc jednu a tutéž zebřičku a vyfotil jí roztažené křídlo. Ani u našich ptáků nic takového neexistuje. Třeba u divokých stehlíků nic takového udělat nemůžete. Můžete chytit mladého stehlíka, vyfotit mu křídlo – a to je vše. Chytnete-li dospělého, můžete mu vyfotit křídlo, ale již vůbec nevíte, jestli se vylíhl u nás, nebo snad někde v Polsku. Mohl by to však udělat chovatel, ten by musel vědět, že jde o jednoho a téhož ptáka. Že je to k ničemu? Ale kdeže. Podívejte: všeobecně se soudí, že třeba takový vrabec samozřejmě jednou do roka prodělává takzvané po hnízdní pelichání, kdy vymění veškeré peří. Mladí ptáci musí prodělat i předhnízdní pelichání, kdy vymění malé opeření a převléknou se do svatebního šatu. Letky v křídle prý mění až při velkém pohnízdním pelichání, mají tedy původní letky celý rok. Jenže vám ukážu fotku mladého vrabce, kterému rostou nové letky již koncem července téhož roku. Většina atlasů našich ptáků je ukazuje ve svatebním opeření. Je jen opravdu pomálu fotek, které třeba představují takového rehka zahradního v pohnízdním, přepelichaném peří. (Zvolil jsem tohoto ptáka proto, že jeho opeření bije do očí.) Kdy se zase převléknou do pestrého peří, nevíme, protože jsou někde v Africe. Stehlíka považujeme za stálého ptáka, ale vše nasvědčuje tomu, že naši stehlíci jsou tažní a v zimních měsících jsou nahrazeni severnějšími populacemi. Stehlíci jsou sice v současnosti i u nás odchováváni, ale fotodokumentaci zatím nikdo neudělal. V tomto smyslu chovatelství mnoho ornitologii dluží. Dalo by se samozřejmě vymyslet ledacos, co by pomohlo všeobecné ornitologii. I ta je plná všelijakých klišé, která se opisují z jedné knihy do druhé. Třeba takový obrázek, který ukazuje řez tělem holuba, jeho svaly atd., je starý dobře sto padesát let. Podobný obrázek, který by ukazoval řez třeba tělem sovy, jsem neviděl. Musel by se od holuba lišit, protože sovy například nemají vole. Třeba to bude ve Stresemannovi, ne v češtině.

No, jsou to jen takové věci, které vám vrtají hlavou, když právě ptáci nelétají. Když tedy třeba stehlíci nelétají na grit, kam ještě před krátkým časem létali houfně, může to být také dokladem toho, že prostě odlétli, jsou pryč. A Seveřané dosud nedorazili. Takže i nic může být záznam. Jedno je jisté: i nadále mě můžete najít na té pozorovatelně, odkud pochází většina fotek z poslední doby.