Netradiční hrdličky rodu Streptopelia v našich voliérách, část 2. – Hrdlička damarská Streptopelia capicola (Sundevall, 1857)

Jedná se o další druh, který „nezaujatého“ chovatele zřejmě nezaujme, a návštěvníci v zoologických zahradách či její domovině ji přejdou bez povšimnutí. Typově se totiž jedná, jak je psáno výše, o další hrdličku podobnou „přírodně“ zbarvené hrdličce chechtavé, které neznalý člověk velice lehce zamění. Délka činí 25–26,5 cm, váha 92–188 g. Oko je téměř černé, zobák také černý, nohy tmavě purpurové. Její nejbližší příbuznou je h. vínová (S. vinacea), se kterou dochází v kontaktní zóně (východní pobřeží Albertova jezera v Ugandě) také k výrazné hybridizaci.

Je to běžný druh, jehož hojnost se výrazně zvýšila napříč celou oblastí rozšíření kvůli expanzi zemědělských oblastí a výsadbou dřevin v polopouštních oblastech. Rozšířena je napříč východní a jižní Afrikou od Eritreje a Etiopie jižně přes Keňu a Tanzanii.

Obývá širokou škálu prostředí včetně polopouštních křovin, akáciových (Acacia) a bosciových (Boscia) savan, různých typů lesů, zemědělských oblastí (samozřejmostí je také přítomnost ve městech a vesnicích a na otevřených plantážích). Vyhýbá se pouze hustým lesům nebo extrémně suchým dunovým oblastem, písčinám pouště Namib a oblasti Karru v jižní Africe. V jižní Africe nejčastěji obývá fynbos (obdoba středozemních macchií), lesy Miombo (dominují zde tři rody sapanů – Brachystegia, Julbernardia a Isoberlinia) a lesy Mopane (dominuje zde sapan Colophospermum mopane – mopan). Najdeme ji také v různých travinách ve vlhkých i suchých oblastech. Její rozšíření je tak limitováno pouze dostupností vody.

Tato hrdlička je druhem stálým bez výraznějších známek migrace, ale během období dešťů se stěhuje do sušších oblastí. Tyto přesuny jsou však více místní než u hrdličky vínové a chechtavé. Nejčastěji se pohybuje samostatně nebo v párech. Větší hejna, až o stovkách jedinců, vytváří při hřadování a kolem zdrojů potravy a napajedel.

Potravu tvoří především semena, z nich upřednostňuje čirok (Sorghum), kukuřici (Zea) a oves (Avena), dále semena dalších travin a bobovitých (Fabaceae) a toješťovitých (Apocynaceae) rostlin, ale přijímá také spadlé plody a bobule dubů, blahovičníků, škump (Rhus), libor (Lantana), akácie obrovské (Acacia cyclops) a rodu Pyrocanthus. Příležitostně se však také živí hmyzem a jinými bezobratlými. Pozorována byla i při požírání výhonků šáchoru jedlého (Cyperus esculentus), sukulentních listů, nektaru z aloe, a dokonce sladkých výměšků mšic!

Jejími nejčastějšími predátory jsou raroh jižní (Falco biarmicus) a jestřáb černohřbetý (Accipiter melanoleucus), kteří se jí nejčastěji zmocňují na plantážích a napajedlech. Samozřejmě je také potravou řady druhů plazů, koček, šakalů, ženetek, volavek, čápů, orlů a sov. Hnízda jsou nejčastěji napadána ptáky, hady, ale také například veverkami.

V literatuře najdeme, že je vysoce teritoriální a monogamní. Hnízdí v průběhu celého roku, v Etiopii však hnízdění nebylo pozorováno v období od října do ledna. V jižní Africe hnízdí ve všech měsících, vrchol hnízdní aktivity je zde od září do prosince. Hnízdo, které je během tří až osmi dnů budováno samicí (samec obstarává materiál), je umístěno ve výšce 2–10 m. Využívá také stará hnízda jiných ptáků. Inkubaci obstarávají oba rodiče 13–15 dnů, mláďata jsou vzletná přibližně ve věku 16 dní. Samostatná se stávají za dalších 12–18 dní. Během roku může samice hnízdit až 10×!

Aktuálně je uznáváno pět až šest poddruhů, které se liší především odstínem zbarvení. Poddruhy ze suchých oblastí bývají bledší a šedivější.

• S. c. capicola – jižní Afrika = Transvaal, Natal a Kapská provincie
• S. c. tropica (Reichenow, 1902) – střední Keňa, jižně a západně po Angolu, s výjimkou jihozápadního Zimbabwe a Angoly
• S. c. damarensis (Hartlaub a Finsch, 1870) – střed a západ jižní Afriky = Namibie, Botswana a jihozápadní Zimbabwe
• S. c. onguati (MacDonald, 1957) – severní Namibie a jihozápadní Angola
• S. c. somalica (Erlanger, 1905) – východní Etiopie, Somálsko a severní Keňa

Ptáci ze západní Etiopie a jižního Súdánu jsou někdy rozlišováni od poddruhu S. c. tropica jako samostatný poddruh S. c. electa (Madarasz, 1913).

V naší republice jsou chovány v Zoo Plzeň a Zoo Dvůr Králové nad Labem. V Zoo Dvůr Králové se například v loňském roce podařilo odchovat šest mláďat od jednoho páru.