Co patří ke komfortnímu chování papouška
U papouška v dobré tělesné kondici můžeme v průběhu dne pozorovat časté probírání peří – jako protahování zobákem ocasních per, škrabání se na hlavě, otřepávání se, protahování se, zívání a broušení zobáku, které doprovázejí zvláštní skřípavé zvuky. Horní čelist má na vnitřní straně příčné vroubky z tvrdé rohoviny, které lze přirovnat k pilníku. O tyto vroubky se ostří řezná hrana na spodní čelisti (Z. Veger, 1988).
Peří pro svou složitou strukturu vyžaduje několikrát denně pečlivou údržbu a k ní patří koupání, sušení, slunění a jeho úprava zobákem. Můj Kakariki žlutočelý se zcela pravidelně koupal vždy ve stejný den jednou za týden a sám si k tomu vybral dřez v kuchyňské lince, kde se bouřlivě koupal nabíráním vody křídly a potápěním hlavy, až byl dokonale promočený. Přesto byl schopen letu. Když se chtěl vykoupat, skočil na dno dřezu a počkal si na vytvoření vhodné výše hladiny. Samička Mníška šedého se nejraději koupala se mnou ve vaně tak, že mi skočila na prsa a čekala na ponoření, aby se pak mohla dlouho plácat v teplé vodě (když se ke krotkému zvířeti budeme chovat s empatií a respektem, bude nám vždy důvěřovat). Jednou však už čekání na koupání s mou účastí nevydržela a po chvilce běhání po okraji vany se rozhodla skočit do vody. Naštěstí jsem to včas zahlédl, a než jsem ji vylovil, zjistil jsem, že pták se nejen udrží na hladině, ale i plave s roztaženými křídly za veslování nohama v jednom směru.
V přírodě využívají papoušci ke koupání déšť. Z. Veselovský se zmiňuje (2005), jak v Austrálii pozoroval kakaduy, kteří viseli na větvi hlavou dolů a stálým otáčením kolem osy se nechali deštěm zcela promočit. Moje senegalka se nejen koupe celá, ale někdy si jen oplachuje běháky – dbá tak o čistotu prstů, které si jinak ještě také čistí zobákem.
Po vykoupání se papoušek nejdříve důkladně otřese (jako když pes vyleze z vody), až voda stříká kolem, zobákem si ždímá vodu z peří, mává křídly a rozevírá ocasní pera. Pták k sušení využije slunění, a to i za oknem v místech, kam dopadá sluneční záření (okenní sklo propouští „měkčí“ záření v infračervené části spektra). Někdo se může domnívat, že papoušci jsou rádi, když mohou být vystaveni přímým slunečním paprskům i po delší dobu. Jenže tak tomu není a naopak mnoha druhům vyskytujícím se v přírodě a nejčastěji se pohybujícím v lesních porostech je nutné poskytnout možnost úkrytu ve stínu. Oslunění brzy po východu slunce vadit nemusí. Také papoušek v kleci u okna potřebuje mít možnost úniku před slunečním zářením do stínu, jinak hrozí přehřátí organismu končící kolapsem. Jsou známy případy, kdy papoušek ponechaný déle na přímém slunci si začal škubat peří. Z nemnoha druhů je to madagaskarský papoušek vaza (Coracopsis), který se rád sluní. Nastavuje slunci načepýřené peří na jedné a druhé straně těla, protřepává ho a roztahuje křídla.
Na druhé straně je papouškovi chlad nepříjemný a rád vyhledává přiměřeně teplé prostředí, což jsem si ověřil, když se vykoupaný a promočený kakariki s prosvítající kůží v peří třásl chladem. Pustil jsem mu infrazářič, kterému se pak nastavoval ze všech stran, až do usušení. Po osušení přichází konečná úprava opeření zobákem, kterým si pták systematicky probírá peří a urovnává rozcuchaná pera. Při otřepávání se pomocí pérohybných svalů zasunou a upraví pera do správné polohy. Mezi partnery v páru lze pozorovat vzájemné probírání peří, což má funkci rovněž sociální.
Ptáci, kteří mají kostrční žlázu, si po usušení její výměšek přenesený zobákem na prsty běháku škrabáním roztírají po peří. Zvláštní typ peří představuje peří s prachem drobivým (pulviplumae), kdy jeho rozpadem vzniká rohovinový pudr s částečkami o velikosti jedné tisíciny milimetru. Taková pera se vyskytují u druhu ptáků, kterým funkční kostrční žláza chybí. Pudrotvorné peří neustále vytváří jemný prach, který zabraňuje promočení pokryvu těla ptáka svou nesmáčivostí. Když se takový papoušek otřese, zahalí se do jemného bílého obláčku. Kromě volavek a holubů si pera pudrují někteří papoušci, tukani a lemčíci (Z. Veselovský, 2001). Můj kakariki žlutočelý měl zřejmě do jisté míry funkční kostrční žlázu, neboť se v těchto místech zobákem intenzivně pohyboval a maz si pak roztíral po peří. Měl ještě zvláštní zvyk, že když se dostal k rozpůlenému citronu, začal si zobákem jeho šťávu vtírat do peří. Možná že se tak zbavoval roztočů nebo zbytku vosku obsaženého v peří z mazu kostrční žlázy. Někteří ptáci (více než 200 pěvců) provádějí tzv. namravenčení peří (anting) tak, že pták uchopí mravence do zobáku a potírá jím peří, zejména letky. Nebo se postaví nad mraveniště a nechá si mravence zalézat mezi načepýřené peří – jde o nepřímé namravenčení, které provádějí drozdovití a havranovití ptáci. Projev ještě není uspokojivě objasněn, ale je možné, že kyselinou mravenčí se ptáci pokoušejí hubit ektoparazity nebo se tak zbavují zbytku vosku ze sekretu mazové žlázy (Z. Veselovský, 2001).
Ke komfortnímu chování patří také škrábání se nohama na hlavě – temeni, lících a na bradě – způsobem, že pták buď podvlékne nohu nad polospuštěné křídlo a hlavu si škrábe shora, nebo táhne nohu podél těla a škrábe se zdola. Oba způsoby jsou dědičně fixovány a určitý druh papouška se škrábe jen jedním způsobem. Dále sem patří protahování současně jedné nohy a křídla na jedné straně nebo nadzvedávání křídel oboustranně. Čištění zobáku se děje nejčastěji jeho otíráním o bidlo či jiný pevný předmět.
Papouškovi převážně zavřenému v kleci zbývají k dennímu trávení času jen tři aktivity – přijímání potravy, spánek a péče o povrch těla. Mnoho toho není a nepřispívá to nijak k dostatečné stimulaci jeho vrozené inteligence. A tak se stává, že z neukojení jiných potřeb, namísto péče o peří, dojde k jeho škubání, což rozhodně nepatří ke komfortnímu chování, ale jen mezi případy onemocnění psychického nebo fyzického původu.
