Okouzlen českými plemeny holubů – Josef Tuček
Jaké byly vaše holubářské začátky?
S chovem čistokrevných plemen holubů jsem začal roku 1965 a brzy poté jsem se podílel na založení chovatelské organizace v Krakovanech. Hlavním motorem její činnosti bylo výstavnictví, proto jsem již roku 1966 obeslal výstavu moravskými pštrosy černými a černými šupinatými, prácheňskými káníky a drůbeží. Vztah k moravským pštrosům u mne přetrval po celý život, ačkoliv dnes už jich nechávám jen dva až tři páry. Je to holub, u kterého mne zlákala atraktivní kresba, silnější postava, kvalitní barva a krásně červené oči. Již v roce 1968 jsme navštívili velkou výstavu holubů v Praze, kde mne česká plemena doslova ohromila. Krása českých staváků, ale také českých bubláků, českých čejek nebo českých bagdet se dá jen těžko popsat. Náhoda tomu chtěla, že nedaleko mého bydliště žil Jan Novák, který vlastnil chov rousných čejek, jež tehdy dával pryč. Mně čejky učarovaly a v oblibě postupně zastínily moravské pštrosy. Ke dvěma párům od Jendy Nováka jsem získal nějaký materiál u př. Mrzílka a dlouhodobě jsem spolupracoval s Petrem Pultarem z Jablonce nad Nisou. Je to chovatel velmi solidních modrých bělopruhých a dříve dělal i výborné modré černopruhé.
Čím vás oslovily české čejky?
Je to mimořádně povedený holoubek, u kterého se snoubí líbivá kresba a barva s poměrně klidnou povahou. Když je dobrá sezona, perfektně odchovává svá holoubata. Jeho specifičnost spočívá v tom, že se drží rád stranou jiných plemen, sestavené páry spolu žijí poměrně pevně a je poměrně nelehké je přepárovat. Českou čejku zdobí barevná kapka na hlavě, barevné křídelní štíty, rousy a supí pera. Existuje v rázech plnobarevných, ale též bezpruhých, pruhových a kapratých. Když jsou vzorky vyběleny přes soustavu genů toy stencil, stávají se z pruhových bělopruzí a z kapratých šupkatí. Všechny tyto rázy jsem si postupně pořídil, a to zejména v barvě modré a též v rozředěné barvě stříbřité. Nemám velký chov, ale snažím se, aby modrá a stříbřitá byly zastoupeny v takřka všech vzorcích. Krom toho dělám i žluté, červené a černé. Do žlutých plnobarevných jsem nemohl sehnat nepříbuzný materiál, a tak jsem do nich byl nucen dát bělopruhé. Odchovy jsou zčásti v barvě výborné, ale u některých je znát nežádoucí zesvětlení barvy letek. I červené zde mám v menším množství plnobarevné, ale tam jsem se více zaměřil na šupkaté a bělopruhé. V našem klubu chovatelů českých čejek se těmto červeným holubů dlouhodobě nejvíce věnuje př. Zlatuška, kterému již bude 92 roků. Nějaký materiál jsem získal před pár lety u slovenského adepta na posuzovatele Milana Zaňáta a v začátcích od př. Šrumy. V omezeném množství šlechtím i čejky černé bělopruhé a šupkaté, které byly v minulosti dalece nejlepším barevným rázem, neboť je šlechtili špičkoví odborníci, jako byl autor dvou knih o českých čejkách Karel Jirků nebo př. Šruma. Chovu hladkonohých čejek jsem nikdy neholdoval. Jsem zaměřen na plemena s pernatými ozdobami, nejvíce v barvě modré a stříbřité, a líbí se mi holubi kreslení, u kterých se bílé a barevné plochy kontrastně prolínají v přesně nastavených schématech.
Kdy jste si pořídil české bubláky?
Chovám je asi deset let. V minulosti je všichni nejlepší chovatelé čejek používali na vylepšení kvality rousů a postav českých čejek. Vyzkoušel jsem to i já a čeští bubláci se mi zakrátko zalíbili. I tady jsem hledal něco neobvyklého, zvláštního a nalezl jsem běloštítné. Věnuji se červeným a žlutým běloštítným. Oba tyto rázy dávají plnobarevná holoubata a pera v křídelních štítech vybělí až během prvního pelichání. Důležité je, aby bělení směřovalo do křídelních štítů a nebělely oblasti jako břicho, rousy a podobně. Již při prvním pelichání vzniká štít celý bílý, případná ojedinělá barevná pírka v křídlech vybělí druhým rokem. Český bublák se vyznačuje zvláštním zvukovým projevem, tzv. bubláním, které je dlouhotrvající modifikací známého holubího vrkání a bývá přirovnáváno k hukotu potoku. Více mne však tento holub oslovil svým vzhledem. Jeho hlava je sice plošší, ale je velmi nápadná, neboť se na ní nachází lasturovitá chocholka, jež by neměla být zakončena růžicemi. Dále na ní rozeznáváme přední vrkoč, který leží na čele a nad kořenem zobáku. Od opeření temene je vrkoč opticky odlišen vodorovnou pěšinkou. Naši bubláci mají utažené opeření, kterým se odlišují od některých zahraničních plemen, mají též dosti potlačenou hřívu na zadní části krku, jsou široké, hluboké a nízké postavy, jejich postoj je velmi podkleslý, nohy bohatě opeřeny trojřadými rousy, na které navazují supí pera. Vedle běloštítných bubláků se věnuji omezeně červeným a modrým, ale zejména tu mám stříbřité kapraté, bezpruhé i pruhové.
Co vás zaujalo na hanáckých voláčích?
Můj synovec J. Vlastník si pořídil chov modrých kapratých, u kterých má i nějaké modré pruhové, a provádí zušlechťovací křížení s pomořanskými a anglickými velkými voláči. Náhodně jsem u něho vzal modré pruhové a také stříbřité hanácké voláče a už u mne zůstali. Můj současný chov čítá šest párů hanáckých voláčů, kteří jsou mohutným plemenem vysokonohého rousného voláče. Jejich kresba je úplně stejná jako u moravských pštrosů, jen někdy jsou tolerována světlejší záda a také méně kvalitní zbarvení. Oproti některým velkým rousným plemenům je volatost holubic slabší, ale kvalitní samci potěší snad každého diváka. Impozantní postava těchto vzpřímených a dlouhých holubů kontrastuje s nízkými postavami bubláků a čejek.
Jaký způsob chovu jste si oblíbil?
Dříve jsem měl holuby volně puštěné, ale začal mi je čistit krahujec a ztráty byly tak významné, že jsem se rozhodl pro chov voliérový. Můj hlavní holubník má rozměry 5 × 3 metry a k němu přináleží nezastřešená voliéra o rozměru 8 × 4 metry. Holubi jsou tak ve velmi solidních prostorách, kde mají dostatek místa pro pestrou škálu svých životních projevů. Celkem můj chov čítá kolem 50 párů, jež hnízdí v prostorných hnízdních krbcích s otevřenou přední stěnou. V budnících se mohou jednotlivé páry v klidu odpářit a oplozenost vejcí je velmi dobrá. Všem mým plemenům, jež se vyznačují společným znakem, kterým jsou rousy na prstech, toto opeření nezkracuji ani před chovnou sezonou. Není to potřeba, neboť si holubi na rousy zvyknou a odchov probíhá naprosto přirozeně. V mém chovu zůstávají osvědčení jedinci, jak se říká, na dožití. Mám tu třeba samce z roku 2005, který je stále plodný a dává slibné odchovy. K chovu využívám omezeně i půdní holubník a další menší komorový holubník, kde mám umístěny šupkaté modré české čejky, které jsou mými nejoblíbenějšími. U svých holubů se zaměřuji na kvalitu barvy i kresby, ve vzorcích na křídelních štítech by nemělo být pepření, letky by neměly vykazovat probělení či rez. V předvýstavním období vyžadují kreslené rázy mých plemen úpravu kresby, pozornost je nutno věnovat i přípravě pernatých ozdob a úpravě vrkočů.
Jak ovlivnila váš život činnost v organizaci chovatelů v Krakovanech?
Základní organizaci ČSCH jsme v naší obci založili roku 1966 z popudu Josefa Koláře. Na první výstavě konané v témže roce se podílelo již 32 členů a bylo vystaveno kromě jiných zvířat také 228 holubů. Okres Kolín je holubářsky velmi známý a úspěšný, přesto je paradoxem, že poslední posuzovatel pocházející z tohoto okresu složil zkoušky v roce 1972 a na naše výstavy musíme zvát posuzovatele ze vzdálenějších míst. V roce 1984 jsme v obci Krakovany postavili v chovatelském areálu zděnou budovu, která slouží zčásti jako místo pro výstavy exotického ptactva a hlavní část je určena pro přátelskou diskusi a zábavu, při které zpravidla nechybí lidová muzika. Výstavy v chovatelském areálu se uskutečňují od roku 1988 a dnes na nich bývá k vidění i přes čtyři sta holubů. V září jsme u nás uskutečnili jubilejní 40. výstavu drobných zvířat. Výstavy jsou velmi oblíbené zejména pro pestrost. V každé voliéře jsou totiž jiní holubi. Vystavovatele motivujeme tím, že neplatí žádné výstavní poplatky. Naši členové se účastní s oblibou i výstav okresních, které se konají v chovatelském areálu v Kolíně. Ve spolku dělám již 35 let jednatele nebo předsedu a jsem rád, že prostřednictvím jeho činnosti mají lidé v dnešní době možnost se každoročně podívat na krásná ušlechtilá zvířata.
Jaké jsou vaše další chovatelské aktivity?
Mojí velkou zálibou je též chov králíků českých strakáčů, jež mám v barvě černé, modré, černožluté a šlechtím je v činčilové. Mám pět modrých samic, dvanáct černých, tři černožluté a dvě činčilové, ke kterým držím přiměřený počet samců. Z dalších plemen chovám 1.2 zaječí a 1.1 malé činčily. Spolu s dalšími členy naší organizace dáváme na výstavy 8 barevných rázů českých strakáčů. Samicím nechávám během roku dva až tři vrhy, ze kterých v hnízdech nechávám jen králíky kreslené či barevné, kdežto tzv. mlynáře okamžitě selektuji. Samicím nechávám nejraději po čtyřech mladých. V létě se nebojím krmení zelenou pící, celoročně dávám ječmen či oves a trochu granulí.
Jaká je dnes situace v klubu českých čejek, kde patříte k předním vystavovatelům?
Počet chovatelů rousných čejek v našem klubu klesl v posledních letech z 24 na 14. Velké množství rázů je drženo v rukou jednoho či dvou chovatelů a každá ztráta je pak znát. Byl to jeden z důvodů, proč jsem přešel na voliérový chov. Sám vystavuji na klubových akcích kolem 26 čejek v mnoha barevných rázech, zejména modré pruhové, modré šupkaté, stříbřité bělopruhé či šupkaté. Naše výstavy jsme přesunuli v poslední době do Lhoty pod Libčany a Chlumce nad Cidlinou. Na Moravě dělají chovatelé čejek přehlídku u příležitosti Moravskoslezské výstavy v Přerově. Z našich členů vlastní výborný chov bělopruhých a šupkatých Roman Kučera, z plnobarevných lze vyzvednout př. Hrdličku v Choťánkách, který se věnuje zejména černým, modrým a stříbřitým. Základ jeho chovu pochází od legendárního chovatele Václava Turečka z Prahy--Hostivaře, který byl světově proslulým chovatelem čejek hladkonohých, rousných i kropenek. Na odkaz a um tohoto chovatele a dalších nestorů bychom v naší činnosti rádi navázali.
