Rhodeský ridgeback

Psi s ridge, obráceným růstem chlupů na hřbetě, existují již mnoho staletí. První zmínky o takových psech, přesněji řečeno o „hotentotských psech s ridge“, pocházejí z pera G. M. Theala, který se o nich zmínil už v roce 1505. Hotentoti byl africký kmen a jako téměř každý kmen měl především lovecky upotřebitelné psy. Ti byli používáni i na lov lvů, kteří měli chuť na dobytek Hotentotů a také na lidi samé. Psi Hotentotů byli spíše chrtovitého typu, různých, nejčastěji středních velikostí.

Příběh Hotentotů, příběh psa

Ridge (ridž) se zřejmě objevoval i u jiných psů ještě dlouho předtím. I dnes se víry s obráceným růstem chlupů tu a tam objeví u nejrůznějších plemen. Ještě ve 20. či 21. století je možné je ve výjimečných případech možné spatřit např. u knírače, labradora či některého z teriérů. Jedinec s náznakem ridge u těchto plemen byl ale z chovu ihned vyloučen. Ve starém Egyptě údajně existovali chrti v typu slugi, které také zdobil ridge na hřbetě. Je však pes Hotentotů s ridge psem z Egypta? Přicestoval na jih Afriky při neustálém stěhování národů? Nebo snad odjinud? Existuje domněnka, že Hotentoti připutovali do Afriky z Asie a dovezli si s sebou své psy. Byli to snad stejní psi, jací dali základ pro vznik Thajského ridgebacka?

Světlo pravdy nám pravděpodobně nepřinese ani zmínka o existenci psů s ridge z Phu Quoc. Naopak. Popisem těchto psů, který pochází z konce 19. století, historii rhodeského ridgebacka možná ještě více zamotává. Popis zde žijících psů totiž téměř přesně odpovídá podobě dnešního thajského ridgebacka, nikoli rhodeského ridgebacka. A to včetně zbarvení. Ostrov Phu Quoc se nachází jižně od Kambodži, mezi Vietnamem a Thajskem, tedy velmi, velmi daleko od jihu a východu Afriky…

Je možné, že do jižní Afriky dovezli psy s ridge Féničané při svých plavbách z Asie. Samozřejmě že existuje i opačná domněnka, že psi s ridge na hřbetě se dostali z Afriky do Asie, na Dálný východ. Když však srovnáme thajského ridgebacka a rhodeského ridgebacka, zjistíme, že se jedná typově opravdu o zcela odlišné psy. Je to dodatečným přikřížením dalších plemen koncem 19. století? Anebo psi pocházející z Phu Quoc nemají s dnešními rhodeskými ridgebacky téměř nic společného? Není totiž vyloučeno, že obě plemena ridgebacků vznikla a vyvíjela se odděleně. Psů s ridge různé velikosti a tvarů najdeme přece v psím světě více. Tato mutace srsti se nemusela objevit jen na jednom místě světa, u jednoho typu psů.

O psech Hotentotů se zmiňuje i M. Siber na konci 19. století. Překvapivé však je, že popis těchto psů historikem a znalcem kynologie Siberem mnohem více odpovídá popisu dnešních thajských ridgebacků, nikoli rhodeských. Na druhou stranu vyobrazení „ze života Hotentotů“ z roku 1857 Z. D. Livingstonem nám ukazuje hotentotské psy s ušima svěšenýma a typově se rhodeským ridgebackům dnešní doby blíží.

V londýnské zoo se v letech 1850–1870 vyskytovali psi dovezeni z jižní Afriky. Říkalo se jim African Bloodhounds (afričtí honiči). Byli též vyobrazeni. Když se zaměříme na jednotlivé psy z obrazu, zjistíme, že nejenže minimálně jeden z nich má ridge, ale alespoň jeden ze tří vyobrazených psů má výraz odpovídající dnešním rhodeským ridgebackům.

Od ošklivky ke krásce

I když je rhodeský ridgeback psem z jižní Afriky, není rozhodně přesně tím, co v tamních krajích před několika staletími bylo. Popisy hotentotských psů zpravidla začínaly tím, že škaredějšího psa na světě není. A to se rozhodně o dnešním rhodeském elegánovi říci nedá. Navíc afričtí domorodí psi rozhodně nedosahovali dnešních rozměrů rhodeského ridgebacka. Ten byl totiž v počátcích cíleného chovu v Rhodesii křížen s dalšími plemeny, údajně se jednalo o Pointera, Bloodhounda, německou dogu, německého ohaře a snad i Labradorského retrívra. Zda se opravdu zrovna tato plemena podílela na zušlechtění plemene, a v jakém podílu, se zřejmě bohužel již nikdy nedozvíme.

Za místo vzniku rhodeského ridgebacka lze považovat celou jižní Afriku, ale za místo jeho prvopočátečního šlechtění Zimbabwe, tedy Rhodesii. Přestože psi s ridge z Afriky existují po mnoho staletí, historie rhodeských ridgebacků tak, jak je známe dnes, se datuje až na konec 19. století.

Do Rhodesie si dovezl ze svých cest Afrikou misionář Charles Helm dva psy. Když je spatřil lovec šelem a farmář v jedné osobě Cornelius van Rooyen z Plumtree a poznal jejich lovecké kvality, domluvil se s Ch. Helmem na zapůjčení psů do chovu. Odchovával pouze psy s ridge a prodával je dalším lovcům šelem, kteří o jeho psy měli zájem. A zájem o van Rooyenovy psy byl opravdu velký. Cornelius van Rooyen se bohužel nechtěl věnovat oficiálnímu registrovanému chovu. Měl pouze potřebu mít zdroj dobrých loveckých psů pro sebe a známé.

Z „van Rooyenových psů“ se stali „lví psi“

Během prvních sedmdesáti let 20. století při lovu lvů v Africe snad nikdy nechyběli rhodeští ridgebackové. Proto, že byl využíván i při lovu lvů, a dozajista také pro zvýšení atraktivnosti a v neposlední řadě z důvodu uznání, se rhodeskému psovi začalo říkat „lví pes“. Je pravda, že neohroženost a nebojácnost ridgebacků při lovu všech zvířat je pověstná. Lovili zpravidla ve skupinách po dvou nebo po třech.

Toto plemeno je díky své odvaze, kdy jde do útoku a obrany s rozumem, nikoli bezhlavě, opředeno mnoha historkami z lovů. Je to pes vyhlášený neohrožeností. Nezalekne se velkého divočáka, kobry, levharta ani lva. Nejde vždy do přímého střetu. Ví, že by neměl proti lvovi šanci. Snaží se ho však zastavit, upozornit na něj lovce a udržet pozornost na sobě. Ideální pes pro lovce šelem… ideální pes k obraně stavení před těmito šelmami, hlídá, chrání, ale nechce se nechat bezmyšlenkovitě zabít. Rhodeský ridgeback nikdy nezabíjel lvy. Opravdu žádný pes nemůže zabít lva, ani kdyby byli pětihlavou smečkou nejodvážnějších psů na celém světě.

Původ starodávný, plemeno mladé

Za prvního oficiálního chovatele již tehdy tzv. „lvích psů“ lze považovat plukovníka Francise Richarda Barnese z Mashonalandu (Zimbabwe). Ten zakoupil farmu poblíž Bulawaya a o pár let později, v roce 1915, koupil od Rooyena psa jménem Dingo a následně fenu Judy. Na těchto psech založil svůj chov rhodeských ridgebacků. Jeho chovatelská stanice nesla název Eskdale. Poprvé své psy ukázal na výstavě v roce 1918. Z jeho prvních pracovně i výstavně velmi úspěšných psů lze jmenovat např. psa Jock Eskdale či fenu Connie Eskdale. V roce 1922 pak Barnes založil Rhodesian Ridgeback Club.

Farmáři chtěli z rhodeského ridgebacka udělat pořádného hlídače, lovci zase vytrvalého lovce, který bude bez problémů vytrvale běžet vedle jezdců na koních a následně ještě nadhánět lovenou zvěř. Podobný pohled byl i na exteriér. Jedni chtěli konstitučně silného a velkého psa a druzí štíhlého atleta. Jisté rozdíly v povaze i v exteriéru můžeme ostatně vidět dodnes.

K oficiálnímu používání označení rhodeský ridgeback došlo v roce 1922. První standard vznikl také v roce 1922, přičemž za předlohu posloužil standard dalmatinů. V roce 1926 byl navrhnutý standard přijat. Vytvořili jej F. R. Barnes, B. W. Durhamen a dr. C. H. Edmondsen. Obsahoval ještě přípustné žíhané zbarvení, ale to bylo záhy z chovu odstraněno. Přesto se ještě několik následujících let občas objevovali jedinci v barvě černé s pálením či modré.

V tuto dobu si zastánci a chovatelé rhodeského ridgebacka uvědomovali, že lvů v Zimbabwe (Rhodesii) rapidně ubývá a že tím lví psi ztratí zaměstnání. A když nebudou mít využití, nebude o něj zájem. Zřejmě proto byli nejdříve zařazeni do skupiny tzv. všestranných psů. Zájem o toto plemeno naštěstí příliš neustával.

Rhodeského ridgebacka v roce 1924 uznala Kennel Union South African (KUSA) a do plemenné knihy byli zapsáni první dva jedinci. Jednalo se o psy z chovatelské stanice Grootedam. Za nejvýraznější chovatelské stanice v začátcích chovu jsou dodnes považovány zvučné Eskdale, Drumbucka a Avondale.

Do Evropy, respektive do Anglie, se dostala první štěňata v roce 1927 díky chovatelce J. Playerové. Druhá světová válka přerušila rozkvět plemene a mnoho chovatelských stanic skončilo. V roce 1949 následovalo přeřazení tohoto plemene mezi slídiče (lovecká plemena). V roce 1950 se dostali první rhodeští ridgebackové do Ameriky. Dovezli je Bill a Sada OʼBrienovi, vlastnící chovatelskou stanici Redhouse. American Kennel Club uznal toto plemeno v roce 1955 se standardem stejným, jak jej schválila KUSA. K založení amerického klubu pro chovatele rhodeských ridgebacků došlo v roce 1957. Chov ridgebacků v Evropě začal opět vzkvétat až od roku 1960 díky Myldě Arsenisové (chovatelská stanice Mpani) a Irene Kingcombeové (chovatelská stanice Inkabusi).

Jaký je rhodeský ridgeback?

Toto plemeno má poměrně klidný temperament, přestože má pohyb rádo. Ridgeback má radost z volného pohybu, bez kterého by nemohl existovat. Je to přírodní plemeno, které rádo pozoruje okolí a vyhodnocuje situaci. Pes se rád vyhřívá na sluníčku, u kamen či u krbu. Přitom mu nečinní žádný problém sníh ani pohyb venku v mrazech či v dešti. Přesto pokud by si mohl vybrat, do deštivého a sychravého počasí by se nehrnul.

Je to pes přemýšlivý, bystrý a sebejistý. Umí se i urážet. V tomto stavu vydrží i dlouhou dobu. Je to pes dvou tváří. Labužnicky lenoší v bytě a na druhé straně je při práci jako nezastavitelný stroj. Je pohotový, obratný a až neskutečně vytrvalý. Je to silná osobnost s vyrovnaným charakterem.

V bytě je ukázněný, sen všech sousedů. Příliš neštěká, i když v dospělosti je to hlídač k nezaplacení. Je ostražitý a odvážný. Pokud má dostatek pohybu a vyžití, doma je klidný a bezproblémový. Často je výrazný rozdíl v povaze mezi fenou a psem.

Pes do rodiny

Miluje přímý kontakt se svým člověkem. Rád se na něj tlačí, opírá se o něj, tulí se. Srdečnou povahou okouzluje celou rodinu a blízké přátele. Má rád přítomnost lidí. Uvítá měkké místo na odpočinek, odkud po očku sleduje, co se kolem něj děje.

Je velice vnímavý k pocitům člověka a k atmosféře. Chce být členem rodiny a také se tak cítí. Má tendence udobřovat členy rodiny a nemá rád křik a hádky. Je rád doma se svou rodinou, které je oddaný, vstřícný a velmi věrný.

Je to prima pes pro samotáře i do rodiny s dětmi. Vychází s nimi zpravidla velmi dobře. Nevědomou neomalenost dětí snáší poměrně dobře. Když už je toho na něj moc, odejde do ústraní, kde má klid. Tento klid a jeho přání odejít musí děti respektovat. Vůči nim je celkově opatrný, trpělivý a něžný. Samozřejmě, během štěněcího věku a puberty tomu až tolik není, protože je sám „skotačící dítě“, přičemž sotva ví, co sám se sebou. Ale dospělý, dobře socializovaný a vychovaný rhodeský ridgeback je dětem báječným přítelem.

Čistotě v domě se naučí rychle a velmi brzy pochopí, že venčení se provádí pouze venku. Jen musí mít dostatečné množství venčících procházek úměrně věku. Také uvítá každou společnou dovolenou. Ani horké pláže, pokud má možnost stínu, mu nevadí.

Od mládí ke stáří

Dokud je mladým psem, je velice veselý a rozverný, někdy může působit až nezvladatelně. Coby „puberťák“ je horlivý a někdy přehnaně temperamentní. Ale to je jen přechodné stadium. Z této mladické nerozvážnosti časem vyroste. Dospívá však pomalu a poměrně dlouho. Jeho povaha se ustálí až kolem třetího roku života, což musí mít člověk stále na paměti. Pokud jeho výchovu zvládne, a není to nic těžkého, vyroste z něj klidný, bezproblémový a velmi příjemný společník každé rodiny.

Když dosáhne dospělosti, začne být rozvážný. V tu dobu se také plně vyvine hlídací pud a obranářský instinkt. Opravdu hlídat dům i správně reagovat na nebezpečné situace je schopen až dospělý jedinec.

Potřebuje dobrou socializaci, ať už ve vztahu k lidem a zvířatům, tak k různorodosti prostředí. Pokud je dobře socializovaný a vhodně se seznámí ve štěněcím věku s domácími zvířaty a různými pokojovými mazlíčky, bude s nimi dobře vycházet i v dospělosti. Psi samci mohou mít problémy s jinými psy, protože jsou poměrně často dominantní. Feny jsou v tomto ohledu tolerantnější, ostatně jako téměř ve všem.

Co se týče cizích lidí, nechce být hned s každým kamarád, pokud k tomu není veden od útlého mládí a nevyrůstá-li v prostředí velkého střídání cizích lidí (např. chodí-li se svým člověkem, který pracuje v obchodě, do práce). Rozhodně cizí lidi bouřlivě nevítá. Má tendence uhnout před dotykem a rozhodně nejde do střetu. Nebojí se, ale udržuje si „zdravý odstup“. Je-li v přítomnosti svého pána, chová se zpravidla nevšímavě, lehce zdrženlivě. Je-li sám, považuje to za výzvu k hlídání všeho, co má za svěřené věci svého člověka.

Výchova a výcvik ridgebacka

Jeho povaha je tak trochu zvláštní, ne zcela typická pro většinu psů. Člověka tento pes nutí přemýšlet. Pro výchovu a výcvik potřebuje cit, trpělivost, pochopení jeho africké duše a samozřejmě i důslednost bez tvrdosti. Člověk musí chápat zásady a zvláštnosti psího chápání i dorozumívání. Rhodeský ridgeback je přírodní plemeno s plně vyvinutými smysly typickými pro v přírodě žijící psy. Kdo pochopí tuto povahu a signály, má s výchovou a krásným soužitím vyhráno. Pokud se člověk naučí svého psa číst, bude mu rozumět a bude vědět podle jeho chování a mimiky, co se mu právě rodí v hlavě, má nakročeno k dobré výchově, která bude snadná pro člověka i psa.

Dobře se vychovává, pokud ho má rodina ráda a výchova je rozumná, důsledná, ale zároveň pro psa pochopitelná. Je-li pes dobře vychovaný, i pro něj je život lehčí a krásnější. Má dostatek svobody a volného pohybu, jeho člověk se na něj nezlobí a nekřičí, všude ho vezme s sebou. Už z těchto důvodů by se měl člověk snažit svému psovi vysvětlit, jak se má chovat a jak důležité je, aby byl v mezích možností poslušný.

Ridgebacka je potřeba vychovávat. Kdo chce, tak i cvičit, ale nikdy ne ho podněcovat k útokům na člověka nebo k agresivitě. Hlídání je v něm a nebude zbytečně útočit na lidi, pokud k tomu nebude nesmyslně naváděn. Je velmi odvážný, avšak zároveň opatrný. Nepouští se do boje bezhlavě. Má taktiku a nejdříve použije náznaky – vyhrožuje. Například v Kanadě slouží několik zástupců tohoto plemene u policie.

Má rád pochvalu a rád spolupracuje. Chce být navázaný na svého člověka a učit se. Jen ta forma učení pro něj musí týt rozumná a srozumitelná. Má radost při práci, ale rád si některé věci dělá po svém. Je trochu tvrdohlavý a najít vhodný přístup a vhodnou výcvikovou metodu není vždy snadné. Třebaže je učenlivý, ne vždy je ochotný spolupracovat. Pokud však člověk přijde na to, jak jej vhodně motivovat a odměnit, dokáže být poslušným psem snad za všech okolností.

Nebaví ho cvičení cviků poslušnosti, když v tom nevidí smysl. A už vůbec ne, pokud se vše opakuje stále dokola. Cvičení „jen tak“ mu připadá stupidní. Někdy mu splnění nějakého cviku trvá déle. Jako kdyby k němu dané slovo docházelo velmi pomalu, jako kdyby si nejdříve potřeboval promyslet, jak to nejlépe udělat.

Nejčastěji je ho k vidění jako rodinný pes. Jeho zaměstnání, zábava a vybití nadbytečné energie může být různé. Vedle loveckého výcviku bude spokojen např. také s coursingem. Může být dobrým závodníkem na dráze agility, stejně tak se jistě nebude bránit tahání sáněk nebo malých vozíčků pro pobavení dětí. Týmová práce ho velice baví a naplňuje.

Pro jeho neuvěřitelnou vytrvalost a chuť běhat je výbornou volbou kondiční běh, canicross, běh vedle kola či koloběžky, ale také běh s lyžařem na běžkách. Pro výrazný lovecký instinkt není příliš vhodný jako doprovodný pes ke koním na vyjížďky v přírodě, pokud se nejedná o lovce na koních. V některých zemích světa je to možné.

Ridgeback je nefalšovaný sportovec, kterému rozhodně nestačí jedna krátká procházka kolem sídliště, aby byl šťastný nebo alespoň spokojený se svým životem. Nadšen však bude z celodenních výletů do přírody a pěší turistiky. Je to pes, který má velmi blízko k přírodě a potřebuje v ní občas pobývat. Čím častěji a déle, tím bude spokojenější.

Z loveckého využití bude nadšen

V současné době je řazen mezi honiče a tak je i nejčastěji využíván. V Evropě se při loveckém využití nejčastěji používá na dohledávku spárkaté a černé zvěře, ať už na pobarvené, nebo nepobarvené stopě. Je cvičen a využíván především všeobecně jako honič.

Při stopování je vázán na člověka. Má tendence na něj čekat, třebaže je vidět, jak rád by vyrazil a spěchal za zvěří. Má velmi dobrý čich, i když jeho práce na stopě je jiná než u běžných honičů. Zcela bravurně nadhání zvěř velkým obloukem k lovci. Nejlepší pro práci při lovu „čehokoli“ je mít ridgebacky dva. Ve dvojici pracují nejlépe a jsou velice sehraní.

Je rozdíl, zda loví malou, či velkou, nebo dokonce nebezpečnou zvěř. Pokaždé se chová jinak, hodně specificky jen pro toto plemeno. Velkou a nebezpečnou zvěř nadhání. Malou loví nenápadným pomalým přibližováním a skokem. Nemá tendence zvěř strhnout, ale náruživost do štvaní zvěře se zvyšuje a lovec musí občas zakročit a psa usměrnit. Při lovu dokáže odhadnout, kde si může dovolit trochu ostrosti a kdy je potřeba zaštěkávat a zvěř stavět.

U zvířat, u kterých si je vědom jejich velikosti, spíše nebezpečnosti, se nebude vrhat do přímé konfrontace a boje. Bude vyštěkávat, poskakovat, obíhat a vyhýbat se případným střetům, které by mohly ohrozit jeho život. Ví, jak nakládat s nebezpečím, a u práce přemýšlí.

Že nic důležitého ze svých přírodních rysů neztratil ani po 100 letech šlechtění, dokazuje příběh z roku 1976. Tehdy se pes rhodeského ridgebacka Mushana Starr Jameson ztratil v africké buši. Byl nalezen po 3 měsících, kdy se již ani nedoufalo, že žije. Byl ve výborné kondici, třebaže měl na sobě několik různých šrámů a ran, zřejmě z boje s jinými zvířaty. Přesto ho tento samostatný boj o přežití v divoké přírodě fyzicky ani psychicky nepoznamenal. Věděl, co má dělat, třebaže se v takové situaci vyskytl poprvé.

Co je to vlastně „ridge“?

Slovo „ridgeback“ popisuje opačný růst srsti na zádech tohoto plemene. Přeložením slova „ridge“, což znamená „horský hřeben“, a slova „back“, což jsou pro změnu záda, dostaneme označení toho růstu srsti. Takže „záda horského hřebene“, nebo také chcete-li „horský hřeben na zádech“. Běžně se tomuto pruhu srsti říká zkráceně ridge.

Pro rhodeského ridgebacka je ridge zcela typickým znakem. Když ho nemá, jako by ridgebackem nebyl… Jihoafricky se srsti na hřbetě, která roste naopak, říká „pronk“.

Avšak není ridge jako ridge. Správný ridge začíná ohrádkou neboli korunkou se dvěma naproti sobě uloženými víry z chlupů. Tyto víry se vyskytují v místě kohoutku psa. Následuje zmiňovaný pruh naopak rostoucí srsti, který se plynule zužuje až do míst kyčlí. Musí být dlouhý, symetrický a také zřetelně ohraničený. Je široký 3–6 cm. Správný ridge, který je přesně popsán ve standardu, je pro další chov a chovnost daného jedince velmi důležitý. Mnoho tvarů a „vad“ ridge, které nevyhovují představám standardu, vylučuje jedince z dalšího chovu.

I když je ridge poměrně silně zakořeněný dědičný znak tohoto plemene, stále se stává, že i po rodičích s výborným ridge se narodí štěně se špatným ridge, nebo dokonce bez ridge. Bez ridge jsou většinou samci (kolem 70 % jedinců narozených bez ridge). Je však důležité vědět, že ve Výzkumném ústavu veterinárního lékařství v Brně se podařilo vytvořit genetické testování založení ridge.

 

Pár zajímavostí o chovu rhodeských ridgebacků

Štěňata mají často hodně volné kůže a spoustu vrásek v obličeji. Vypadá to, že jim je kůže velká. Časem však do ní dorostou. V jednu dobu byl ridgeback velmi moderním plemenem a byly tendence ke zvětšování jeho velikosti. Naštěstí se tato tendence včas zastavila. Mezi fenou a psem je výrazný rozdíl. Tento rozdíl má být zřejmý na první pohled.

Srst by měla být v „barvě pšenice“. Tedy zlatá, písková, žlutá a její odstíny. Toto světlé zbarvení je oblíbené v Anglii. Jinde v Evropě je moderní a žádaná barva výrazně tmavších odstínů. Tato červenozlatá barva je však často doplněna větším či menším množstvím černých chlupů. Někdy zejména na uších a ocasu, které působí téměř černě. A to standard označuje za méně žádoucí. Navíc u tohoto tmavšího zbarvení se tvoří velmi slabá podsada, někdy dokonce zcela chybí.

Zda tmavá maska, nebo pes bez černé masky, to je jen věcí vkusu majitele, ale i rozhodčích. Standard by sice raději psa bez černé masky, ale černou masku toleruje. Mezi chovateli jsou oblíbenější psi s černou maskou.

Bílých znaků má být co nejméně, přesto je standard připouští. Rhodeských ridgebacků bez bílých znaků je poměrně málo. Jak velké bílé znaky se tolerují, je na zvážení rozhodčích, kteří však na to mají různý pohled. Dokonce jsou státy, kde se nepovažují za problém nejen bílé prsty, ale ani částečně bílé nohy, v jiných státech se bílé nohy netolerují, ale bílý znak na hrudi v jakékoli velikosti není považován za sebemenší problém. Mimochodem, údajně by jedinci s bílými znaky měli být klidnější a poslušnější. Ne každý chovatel se však s tímto názorem ztotožní.

Porod a celková starostlivost feny o štěňata nebývá u tohoto plemene problém. Často se stane, že štěňata se narodí v různých barevných odstínech. Průměrný počet štěňat ve vrhu je 8–9.

Péče a zdraví

Péče o ridgebacka je snadná. Stačí kontrolovat čistotu zvukovodů, délku drápů a občas překartáčovat. Srst je krátká, přesto líná jako u většiny plemen, tudíž je zapotřebí kartáčování srsti, aby se předešlo chlupové invazi v celém domě.

Nejčastějším zdravotním problémem, o kterém se u rhodeského ridgebacka mluví, je dermoid sinus. Najdeme jej také pod označením dermoidní cysty nebo kožní cysty. Jedná se o velmi úzký otvor v kůži, respektive o vchlípení kůže do podkožního tkaniva. Toto vchlípení může být téměř neznatelné, ale též velmi hluboké, zasahující až k míše. Tento dermoid se nachází zpravidla velmi blízko ridge a jeden pes jich může mít po těle i více najednou. V této úzké mezeře se často tvoří zánět a jediným řešením takového problému je operace. Pes se s dermoidem narodí. Nezískává ho později – věkem, ale ani nikdy sám od sebe nezmizí. Dermoid lze na štěněti najít ještě před odběrem od chovatele novým majitelem. Existují na to postupy a „hmaty“, jak jej v srsti najít. Jedná se o dědičnou vadu. Proto pes, který dermoid jednou má, nesmí být použit v chovu. Některé kluby chovatelů (myšleno světově) přímo nařizují chovatelům takto postižené štěně utratit anebo alespoň vykastrovat. Proto se výskyt jedinců postižených dermoidem stále zmenšuje, přičemž jsou státy, kde je jeho výskyt opravdu minimální. Velkým strašákem chovatelů, zejména v Americe, je degenerativní myelopatie. Jedná se o onemocnění míchy.

Tak jako téměř u všech velkých a středních plemen se i u rhodeského ridgebacka objevuje dysplazie kyčelních či loketních kloubů. Výskyt u tohoto plemene je naštěstí poměrně malý. Odhaduje se do 10 % jedinců od 1. do 4. stupně. Středně těžkých a těžkých postižení je z toho zanedbatelné procento.

U rhodeského ridgebacka se může objevit onemocnění vyznačující se zánětlivými změnami na povrchu rohovky, kterému se říká „pannus“. Kromě tohoto onemocnění očí se u ridgebacka může objevit i jiné onemocnění, a to „uzlíčkový zánět očních spojivek“ a ochablá víčka, vše často doprovázené zánětem třetího víčka.

Je to pes, který i doma projevuje radost máváním ocasu. Je-li však byt menších rozměrů nebo se v něm nachází hodně nábytku, může se stát, že si ridgeback boucháním ocasu do tvrdých věcí (zeď, nábytek…) poraní jeho konec. Léčení špičky ocasu je poněkud složité a zdlouhavé, protože i když jej má zraněný, nikdy nepřestane ocasem vehementně vrtět. Přesto se vyléčit dá. Problémem však je, že pokud je jednou konec ocasu zraněný, tak i po vyléčení má větší sklony k opětovnému poranění.

Někdy se ve vrhu objeví jedinec se zalomeným ocáskem. Jedná se o dědičnou vadu, přičemž tento defekt připomíná zlomení ocasu v některém z ocasních obratlů. Jedinci s takovým postižením nejsou připuštěni do chovu. Opravdu se nejedná o zlomení ocásku neopatrnou fenou!

Některým rhodeským ridgebackům se po častém ležení na betonu nebo i koberci mohou vytvořit nepěkné otlaky bez chlupů. Tyto otlaky se zpravidla nacházejí na kloubech končetin, nejčastěji pak na loktech. Při zjištění tohoto problému je potřeba postižená místa promazávat vhodným krémem a zajistit psovi lepší – měkčí – místo k ležení. Otlaky se dají odstranit, pokud jsou podchyceny včas.

Jak by měl vypadat ideální představitel plemene?

Hlavní důraz se klade na pohyblivost, eleganci a funkční zdraví bez jakýchkoliv tendencí k nadměrně mohutnému vzhledu.

Hlava je plochá a široká mezi ušima. Je-li pes v klidu, netvoří se mu na hlavě žádné vrásky. Stop je výborně vyznačen. Nosní houba by měla být černá nebo hnědá. Černý nos má ladit s tmavýma očima, hnědý nos s jantarově zbarvenýma očima. Tlama je dlouhá, hluboká a silná. Pysky dobře přiléhají k čelistem a skus je nůžkový. Oči jsou posazeny ve střední vzdálenosti od sebe, jsou kulaté, jasné a jiskřící, s inteligentním výrazem. Jejich barva by měla ladit s barvou srsti. Uši jsou nasazené poměrně vysoko, jsou střední velikosti, u hlavy velmi široké a zužující se k zaoblené špičce. Měly by být neseny přilehlé k hlavě. Krk je poměrně dlouhý, silný a bez volné kůže na hrdle. Hřbet je silný, hrudník není příliš široký, ale je velmi hluboký a prostorný. Ocas je u kořene silný, směrem ke špičce ocasu se pozvolna zužuje, není ale hrubý. Není nasazen příliš nízko ani příliš vysoko, je nesen lehce zahnutý, ale nikdy nekroužkuje. Hrudní končetiny jsou zcela rovné, při pohledu ze strany by měly být silnější než při pohledu zepředu. Osvalení pánevních končetin je štíhlé. Tlapy jsou kulaté, s dobře sevřenými a klenutými prsty. Srst je krátká a hustá, hladká a lesklá. Zbarvení srsti je požadováno světle pšeničné až červeně pšeničné. Trocha bílé na hrudi a na prstech je přípustná, velké bílé skvrny na těchto místech nebo na břiše jsou nežádoucí. Tmavá tlama a tmavé uši jsou přípustné. Příliš mnoho černých chlupů v srsti je nežádoucí.

Kohoutková výška psů je stanovena na 63 až 69 cm a u fen na 61 až 66 cm.