Milovníci Bohumila Hrabala jistě poznali, že jsem si dovolila parafrázovat slavnou hlášku strýce Pepina, ale po roce života s naší Jetty mi přišla jako nejvýstižnější. Ze štěňátka se stala psí slečna a já postupně objevuji kouzlo soužití člověka se zvířetem. Prostě se ze mě stal pejskař!

Život před psem a po psovi

Jakmile si pořídíte psa, zjistíte, že se leccos změní. Začnete vstávat o ¾ hodiny dřív, protože je potřeba psa vyvenčit. Pospícháte domů, protože je potřeba vyvenčit psa. Večer zhltnete večeři, protože je potřeba vyvenčit psa! Na druhou stranu pohyb svědčí nejen psovi, ale i vám, takže zjistíte, kudy vedou cestičky lesem a loukami, kde jste už dobrých deset let nebyli. A abych nezapomněla – o víkendu si nařizujete budík, abyste šli venčit psa…

Před psem vás zajímaly módní trendy a v botníku nesměly chybět parádní lodičky, sandálky či kozačky. Po psovi se pro vás stanou nejdůležitější kvalitní boty, a to nejlépe značkové nepromokavé, které odložíte jen v létě. Do deště se tolerují holinky od Vietnamců – šluší, pani, šluší, to dobrý! Dále potřebujete tzv. psí bundy a kalhoty, tedy oblečení, které je stále v permanenci, často i lehce zašpiněné, neboť se potkáváte s jinými psy, kteří na vás čas od času otisknou tlapky. V obchodech se sportovním oblečením začnete navštěvovat oddělení, o kterých jste dosud neměli potuchy! V kapsách všech těch úžasných bund do jakéhokoli počasí máte pamlsky, granule, kousky piškotů a také igelitové sáčky – bez nich to už ani nejde!

Než jste si pořídili psa, ani jste nezaregistrovali, kolik psů je ve vašem okolí. Jakmile se stanete pejskařem, máte najednou řadu známých, které bohužel rozlišujete jen podle psů a málokdy tušíte jejich jméno. Tudíž znám paničky od Cherrynky, Dixinky, Bessinky, Majdičky, pána od Dennyho a Sendyho… Pokud se s pejskařem potkáte za jiné situace než při venčení a pozdravíte ho, může se stát, že se dočkáte maximálně nechápavého pohledu – proč mě ta načančaná ženská zdraví?! Když se připomenete jménem psa (u mě to je ještě specifické tím, že Jetty na sídlišti nikdo neřekne jinak než Lištička), je trapas zažehnán a máte celý den dobrou náladu.

Dovolená, na kterou jste se vždycky těšili, má poprvé lehkou pachuť. Jedete na ni totiž s výčitkami, protože jste psa „odložili“. První tři dny si užíváte, že nemusíte vstávat. Čtvrtý den začnete nenápadně prohlížet psí fotky v mobilu a samozřejmě se neustále esemeskami ujišťujete, že hafan nestrádá… Pátý den už si fotky prohlížíte i před manželem a pronesete nahlas, že se vám stýská. Ten na vás vrhne divný pohled – taková drahá dovolená, a tobě chybí pes?! Čím víc se blíží datum odjezdu, tím víc stoupá frekvence prohlížení fotek a také těšení se na pejska. Pokud jsou abstinenční příznaky příliš velké, je povoleno hladit i cizí psy!

A v neposlední řadě začnete rozumět vtipům na téma: Miláčku, jestli už tu polívku nebudeš, tak já do ní hodím maso a dám to psovi anebo Domov je tam, kde drží chlupy na všem kromě psa!

 

Výcvik

Po prostudování všech možných materiálů o shibinách jsem si byla naprosto jistá, že pokud ji budu chtít (vy)cvičit, tak určitě pod dohledem odborníka a nejlépe pozitivní metodou. Díky debatám s pejskaři jsem dostala tip na Podještědskou smečku Pavlíny Bohunové a v dubnu jsme nastoupily do kurzu začátečníků se štěňaty. Sešli se zde psi všech možných plemen i velikostí, naše skupina byla osmičlenná a přístup Pavlíny skvělý. Nejprve nám vysvětlila, jak budeme postupovat a jaké metody používat (mimo jiné je fajn přečíst si knihu Svého psa nestřílejte od Karen Pryorové, která v ní srozumitelně vysvětluje metody pozitivního výcviku). Všechno to vypadalo tak jasně a srozumitelně – jen to ještě převést do psí řeči! Začalo se upoutáním pozornosti psa s použitím granulek/pamlsků a klikání. Haha – shibina se soustředila na všechno možné, jen ne na mě, a jídlo jí bylo v podstatě také fuk. (Nepatří k psům, kteří by se pro granuli přetrhli.) Nadšeně sledovala ostatní psy (Jéé, koukej, co ten pes dělá?!), zajímal ji i bažant u lesa (Pusť mě, honem, jinak uletí!) a nově příchozí účastníci výcviku (Kámoši? Super!). Po zádech mi tekly pramínky studeného potu a pomalu mi docházelo, že to nebude tak snadné, jak jsem si myslela. Pavlína jen pokývala hlavou a pronesla: „Potřebuje lepší motivaci!“ V tu chvíli mě napadlo, že bych asi měla sehnat mrtvou myš, ptáka nebo hrst kobylek, protože to ji zajímá vždycky. Jenže trpělivost přináší růže… Poctivě jsme trénovaly doma a na procházkách, granule jsem nahradila různými pochoutkami pro psy, protože Jetty začala velice rychle rozlišovat cviky, které byla ochotná udělat za granule (sedni, lehni, panáček), a ty, které vyžadovaly větší odměnu (cvik chůze u nohy, povel k noze atd.). Postupně začala pěkně pracovat a teď už je jasné, že se na cvičák těší. Vnímá ho jako příležitost pro společenské setkání, a dokonce si myslím, že se i ráda předvede. Když od Pavlíny slyšíme „Na shibu fakt dobrý!“, obě se tetelíme blahem (tedy já víc.) Ano, už jsem pochopila, že poslušnost je o několika základních cvicích, ale ty musí pes zvládnout kdykoli, kdekoli a za jakýchkoli podmínek. Jen se obávám, že můj vytyčený cíl – možnost pustit Jetty na volno – je zatím ještě dost daleko. Na druhou stranu vidím, že ji baví cvičit a mít zaměstnanou hlavu, takže na podzim jsme absolvovaly pokračovací kurz. Pavlíně patří velký díky za pozitivní motivaci nejen psů, ale i nás, psovodů.

Hárání, falešná březost a jiné radovánky

Na konci června přišlo první hárání, Jetty přestala skoro žrát, byla někde zalezlá a čistila se, ale zvládla to sama a bez háracích kalhotek, protože ty se jí ani trochu nelíbily. Vycházky se daly absolvovat, protože jsme chodily na louky a do lesa, kde přece jen neběhá tolik psů jako na sídlišti. A hlášku „My háráme!“ jsem po prvním divném pohledu, který na mě vrhl jeden pán venčící psa, zaměnila za „Ona hárá!“, aby bylo hned jasno. V září se začala chovat zvláštně – při procházkách polehávala, na vodítku jsem ji za sebou doslova táhla, nechtěla si hrát a moc nejedla. Už jsem si docela zoufala, ale přičítala jsem to vedrům a doufala, že s chladnějším počasím to odezní. Pak jsem si všimla, že má nějak nateklé mléčné žlázy a pro jistotu jsem s ní šla na veterinu. Pokud tipujete falešnou březost, máte pravdu! Jettynka si usmyslela, že má štěňátka, a já pochopila, proč se venku sotva hýbala – ona se totiž cítila březí!!! Naštěstí toto období už máme za sebou a je z ní opět hravý, veselý psík. Změnila se ale povahově: kupodivu se z ní stal daleko větší mazel, ale při vycházkách začala být agresivní na fenky. Respektive velice dobře rozlišuje psy, které zná od štěněte, a ty neřeší, jsou to kamarádi. Stejně tak na cvičáku je naprosto v pohodě, ale pokud potkáme neznámou fenku, jsem ve střehu. Na cvičáku mi Pavlína poradila, abych do těchto situací nevnášela další emoce, takže zkrátím vodítko, zavelím „Nedělej to!“ a v klidu odcházíme. Má ale jeden velký zlozvyk – jakmile najde nějakou „fuj věc“ – nejlépe mrtvolku zvířete v pokročilém stadiu rozkladu – okamžitě se v tom jde vyválet. Často končí ve vaně, kde na mě zírá vyčítavým pohledem, jako bych se z ní snažila vydrhnout Chanel. Nedávno jsem si myla nad vanou vlasy, a když jsem otevřela oči, zírala na mě asi z 20 cm Jetty a její pobavený pohled jasně říkal: „Taky ses taky v něčem vyválela a smrdíš, co?!“

UCI – tři písmena, která mi zhatila veškeré výstavní plány

Z Jetty vyrostla pěkná psí slečna, což jsem slyšela ze všech stran od pejskařů. Začala jsem tedy uvažovat o výstavě. Protože má Jetty německý průkaz původu, psala jsem do Klubu chovatelů Shiba-Inu a následně se mi ozvala paní předsedkyně Entlerová. Všechno mi vysvětlila, příjemně jsme si popovídaly o shibinách, ale pak mě zarazila větou: „A jakou zkratku mají vaše papíry? Pokud je to FCI, tak je převod papírů v pohodě, pokud UCI, tak je to průšvih!“ Běžela jsem pro průkaz a byla to samozřejmě druhá varianta. UCI – United Kennel Club Internationale – byla založena před 50 lety ve Spolkové republice Německo. Jejími členy je řada evropských států. UCI má vlastní pravidla, standardy a rozčlenění plemen. Členské státy mají svou jednu plemennou knihu a stejné průkazy původu. Pořádají mezinárodní a národní výstavy pouze 2× ročně. V Česku UCI zastřešuje Českomoravská kynologická federace (ČKF), později vznikla druhá organizace na Moravě se sídlem v Dražovicích. Dle získaných informací UCI neakceptuje pravidla FCI ohledně standardu a zdraví, lze pod ní uchovnit takřka cokoliv a tím pádem lze chovat i na zvířatech s těžkými vadami (např. DKK). V podstatě mi z toho vyplývá, že můžu být ráda, že mi ze štěněte vyrostla skutečná shiba-inu. O to víc mě mrzí, že nemohu na výstavu. Zvlášť když mi alespoň podle fotek paní Entlerová ohodnotila Jetty slovy: „Vaše fenka je pěkná – plně odpovídá standardu.“

FCI kontra UCI

FCI – Fédération Cynologique Internationale – je světová kynologická organizace, která sdružuje 83 členů (států), z nichž každý vystavuje svoje vlastní rodokmeny a školí svoje vlastní rozhodčí. FCI zajišťuje, aby byly rodokmeny a rozhodčí vzájemně uznáváni všemi členy FCI. FCI eviduje 338 plemen, z nichž každé je „vlastnictvím“ konkrétní země (nazývané země původu). Tyto země sepisují standardy „svých“ plemen (popis ideálního představitele daného plemene) ve spolupráci se standardními a vědeckými komisemi FCI a FCI zajišťuje překlady a doplňování. Tyto standardy pak slouží rozhodčím jako reference při hodnocení psů na výstavách pořádaných členskými zeměmi FCI. Prostřednictvím národní kynologické organizace (u nás ČMKU) a FCI může navíc každý chovatel požádat o mezinárodní ochranu názvu své chovatelské stanice. Se psem s PP od FCI sice můžete na výstavy UCI, ale s PP od UCI nemůžete k FCI. Pod FCI se nedá chovat na psech s PP od UCI, protože pro FCI je pejsek s PP UCI vlastně jen jedinec bez rodokmenu. Pokud se zúčastníte výstavy UCI se psem vedeným pod FCI, nesmíte si dát zapsat výsledek do PP. Do průkazu původu FCI mohou zapisovat jen oprávněné osoby, tedy nikdo od UCI. Jinak by došlo ke znehodnocení PP psa a výsledek jeho potomkům stejně nemůže být uznán a dále vám hrozí postih už samotnou účastí na výstavě pořádané UCI.

Co z toho vyplývá? Že člověk není nikdy dost chytrý, a pokud si myslí, že pes s PP je jakousi zárukou kvality, může se šeredně mýlit. Kolik je asi majitelů psů v ČR, kteří takto dopadli? A zaplatili cenu papírového psa za v podstatě „bezpapíráka“?! Kolik chovatelů neřekne kupcům celou pravdu? Chcete si pořídit psa a máte výstavní ambice? Pak vřele doporučuji nejprve kontaktovat klub chovatelů, kde vám jistě rádi poradí a předají kontakty na prověřené chovatelské stanice. Hledáte-li po inzerátech (tak jako před rokem my), nejdřív se prodejce ptejte, pod jakou organizací je chov veden. Protože jakmile držíte štěně v náručí, vzali byste si ho i s papíry psanými klínovým písmem na hliněné destičce!

Nejvíc nejlepší přítel

I když tedy nemůžu Jetty nikde na výstavě předvést, nesnižuje to její hodnotu v mých očích. Je to pes, který mě nutí přemýšlet, a občas si říkám, že bych jí měla pořídit obleček s nápisem „Slyším, ale neposlouchám“! Přesto jsem si už mnohokrát všimla, že když se na vycházce blížíme na rozcestí a já si pomyslím, že půjdeme vlevo či vpravo, zafunguje nějaká telepatie a Jetty tam naprosto samozřejmě zamíří. Velice rychle se naučila „hypnotizovat“ syna, takže když sedí u počítače na její vkus příliš dlouho, sedne si k židli a upřeně na něj zírá. Ten to zpravidla dlouho nevydrží, zvedne se a jdou si spolu hrát. Začali i sdílet postel, takže večer má v nohách stočenou shibinku a ráno ho budí mokrý psí polibek. Jak říká Forrest Gump – stal se z ní jeho úplně nejvíc nejlepší přítel! Zkrátka jenom ti, kteří nikdy neměli psa, nemohou pochopit, oč by byl život bez psů chudší.