Kočka a dítě
Je nutné rozlišit, jestli se jedná o kočky, které žijí pouze v bytě, nebo venkovní kočky, o něž se někdo stará, či o kočky zcela bezprizorní. Tím se také mění možnost onemocnění koček a případného přenosu nemocí na člověka. S kočkami chovanými v bytě bez možnosti kontaktu s jinými kočkami, cizími psy, bez možnosti volného pohybu a lovu hlodavců nejsou problémy. Takové kočky jsou socializované, navyklé kontaktu s člověkem, očkované proti kočičím infekčním chorobám, pravidelně preventivně odčervované, bez zevních parazitů, tedy kočky zdravé. Samozřejmý je předpoklad přiměřeného počtu koček v domácnosti vzhledem k rozloze bytu.
Kočky jsou svou povahou více samostatné – své (oproti psům), nepřisvojují si svého „pána“, téměř se u nich nevyskytuje žárlivost a konkurenční boj o přízeň člověka. Dítě, pokud neubližuje, považuje kočka za příjemné zpestření prostředí. Když se dítě (stejně jako dospělý člověk) kočce příliš vnucuje, nepříjemně až bolestivě s ní zachází, kočka co nejrychleji uteče a schová se, jen v nevyhnutelném případě se ožene tlapkou. Obvykle má zatažené drápky a spíše pohladí a zasyčením, prsknutím zastraší. Zvláště malé děti rozumí řeči těla (lépe než dospělí) a s kočkou se bez problému „domluví“. Když je násilí na kočku příliš silné a kočka nemá možnost útěku, pak se může samozřejmě bránit drápy i zuby. Ale to už není vina kočky ani dítěte, ale dospělého člověka, který nesmí dopustit, aby k takové situaci došlo. Stále je nutno mít na paměti, že kočka je zvíře, jedná instinktivně a někdy se může z nezjistitelných důvodů projevit pro nás nepochopitelným způsobem.
Problémem i u koček chovaných v domácnosti by mohla být stále velmi diskutovaná toxoplazmóza, zoonóza ve vztahu kočka – člověk. Tento parazit je rozšířený po celém světě, jeho definitivním hostitelem je kočka a kočkovité šelmy. Kromě člověka je k této infekci vnímavá většina teplokrevných živočichů, dosud byla prokázána u více než dvou set druhů savců a ptáků. Pouze u definitivních hostitelů (koček) probíhá množení cyst tohoto parazita ve střevě a je zakončeno vylučováním oocyst do zevního prostředí. Mezihostiteli mohou být všichni teplokrevní živočichové včetně hospodářských zvířat, psa, kočky i člověka. V jejich organismu dochází k nepohlavnímu množení parazita, ale k vytváření tkáňových cyst, které zůstávají v organismu. K nakažení koček dochází krmením čerstvým, tepelně neopracovaným masem kteréhokoliv zvířete, nakazí se i kočky lovící myši. Ve svalovině prakticky všech zvířat se mohou tyto kokcidie vyskytovat. Pouze u koček dochází k množení parazita ve střevě a s trusem k vylučování do zevního prostředí. Kočka, většinou mladá, má průjem, který povětšinou i bez terapie mizí. Kočka si vytvoří imunitu a není dále nebezpečná. Prevencí je čistota a krmení koček přemraženým masem nebo komerčními krmivy. Člověk se obvykle nakazí pojídáním syrového masa (tatarský biftek, ochutnávání syrové sekané), nedostatečně umytýma rukama od syrového masa může přenést kokcidie i na jiné potraviny. Zjištění protilátek proti toxoplazmám v krvi koček svědčí o tom, že se kočka s tímto parazitem setkala, vytvořila si imunitu a není roznašečem onemocnění. Malé děti se nejčastěji infikují při hraní na pískovištích, kam chodí v noci toulavé kočky zahrabávat trus. Proto je nezbytné dětská pískoviště na noc zakrývat. U člověka může taková infekce proběhnout zcela bez příznaků a vyvolat imunitu. U oslabených lidí nebo u těhotných žen, které se nakazí v těhotenství, může být toxoplazmóza problémem. Dodržováním běžných hygienických podmínek, mytím rukou po práci s hlínou, pískem nebo při odstraňování kočičího trusu, jedením jen tepelně opracovaného masa lze omezit možnost infekce toxoplazmózou.
Určité zdravotní riziko pro děti mohou představovat škrkavky. Je zapotřebí preventivně odčervovat i kočky chované v bytě. Vajíčka škrkavek je možno přenést do bytu s blátem na botách nebo se zemí pro rostliny.
Onemocněním koček, i bytových, které se může přenášet na člověka (nebo i naopak), je chlamydióza, infekční onemocnění dýchacího aparátu (Chlamydia felis), které je provázeno zánětem spojivek, rýmou, případně i postižením plic. Kočky je možno proti chlamydióze vakcinovat.
Plísňová kožní onemocnění se vyskytují nejen u koček, ale i u psů, králíků, morčat, činčil i drobných hlodavců chovaných v domácnosti ze záliby. Protože je možný přenos i na člověka, jsou řazeny mezi infekční choroby – zoonózy. Nejčastěji se nakazí při mazlení se zvířaty malé děti, starší lidé nebo člověk nějakým způsobem oslabený. Přenos se děje převážně přímým kontaktem zvířete se zvířetem (člověkem), spory plísní mohou přenášet také ektoparazité – zákožky, vši a blechy. Přenos z člověka na zvíře je méně obvyklý. Prevencí je běžná hygiena a důsledné léčení nemocných zvířat.
Kočka je stále více používaná k felinoterapii – léčbě kočkou. Alergie na kočky může vzniknout stejně tak jako na cokoli jiného, ale to není vina kočky. Zdravá, nestresovaná kočka chovaná v bytě optimálním způsobem, správně krmená komerčními krmivy nebo tepelně opracovaným masem není nebezpečná ani zcela malým dětem.
Největším nebezpečím a problémem mohou být bezprizorní kočky množící se nekontrolovaně nejčastěji v městských aglomeracích. Zahrabávají trus do nezakrytých dětských pískovišť, roznášejí vnitřní i zevní parazity i jiná onemocnění. Stejně tak i polovolně chované kočky, které po příchodu z volného výběhu zpět do bytu mohou přinést rodině nemoci, kterými se nakazí od bezprizorních koček, ale také z odpadků, popřípadě z prostředí znečistěného nemocnými lidmi. Proto by všichni, nejen děti, měli při kontaktu s takovými kočkami dodržovat hygienu. Od nesocializovaných koček, které od člověka očekávají spíše ublížení než pohlazení, lze předpokládat agresi. Děti je nutno učit, že stejně tak, jako se nesmí sahat na cizí psy, nesmí se sahat ani na cizí, neznámé kočky. I malinké opuštěné koťátko se dokáže bránit zuby i drápy, zachraňovat ho může jen dospělý člověk se zkušenostmi.
