Bílý švýcarský ovčák
Vystihnout pravou povahu bělouše je opravdu velmi složité. Je to totiž jedno z mála plemen, u kterého se vyskytují jak temperamentní, tak převelice klidní jedinci, jak bázlivější, tak sebevědomější, kamarádští i nedůvěřiví, snadno se učící a s několika zkouškami z výkonu, a to i ve všestranném výcviku, který vedle poslušnosti obsahuje i stopování a obranu. Ale většinou jsou výbornými rodinnými psy. Vytvořit tedy výstižný obraz povahy tohoto plemene je opravdu nelehké…
Krásní, ale nechtění
Na výstavě se poprvé bíle zbarvený ovčák objevil v Hannoveru v roce 1882. Samozřejmě, byl ve skupině společně s německým ovčákem, neboť to zkrátka německý ovčák byl. Nejznámější z bílých ovčáků té doby byl pes Greif narozený v roce 1879. Pro své kvality, včetně vzpřímených uší, což rozhodně v tu dobu nebylo samozřejmostí, byl v nemalé míře využíván v chovu. V roce 1888 na výstavě v Hamburku byla předvedena jako první bíle zbarvená fena německého ovčáka jménem Greifa. Majitelem obou bílých ovčáků a ještě neméně známého bílého psa Greifa II. byl baron von Knigge.
V roce 1899 uviděl Arthur Meyer na výstavě zajímavého psa jménem Hektor Linksrhein narozeného 1. 1. 1895 a upozornil na něj přítele Maxe von Stephanitze. Když se Stephanitz jel na tohoto psa podívat, byl jím doslova unesen a bez váhání jej koupil. V tu dobu bylo běžné přejmenovávat psy včetně názvů původních chovatelských stanic, a tak se z Hektora Linksrhein doslova přes noc stal Horand von Grafrath. Horand byl zbarven tmavě vlkošedě, stejně jako jeho matka Lene. Ovšem Lene byla dcerou bílého Greifa. Horandův „dědeček“ byl tedy Greif. Horand měl tak ve svém dědičném základě i gen pro bílou barvu. Dědičnost bílého zbarvení byla v počátcích chovu velmi silně rozšířena. Avšak přesto, že poměr bíle zbarvených ovčáků k jiným barvám byl přibližně 3:2 ve prospěch bílých ovčáků, do „chovné knihy“ byl jako první bíle zbarvený jedinec zapsán až Berno von der Seewiese, který se narodil v roce 1913. V chovu německých ovčáků byli bílí jedinci považováni za nežádoucí.
Bílý pes není albín
Člověk, který se nejvíce zasadil o ustálení německého ovčáka, jízdní důstojník Maxim von Stephanitz, nejdříve proti bíle zbarveným německým ovčákům nic neměl. Bohužel pod nátlakem mnoha velkých chovatelů tohoto plemene svůj názor postupně začal měnit. Naštěstí zalíbení v bílých německých ovčácích našli zejména Habsburkové a císařský rod Hohenzollernů. Tedy bílí ovčáci měli alespoň načas malé zastání a díky následujícím okolnostem se je nepodařilo zničit tak rychle a tak do základu, jak si někteří chovatelé německých ovčáků tehdy přáli.
Bíle zbarvení němečtí ovčáci se však nenápadně vytráceli a chovatelů, kteří byli ochotni bojovat proti obrovské přesile odpůrců bíle zbarvených ovčáků, bylo stále méně. I ve válce byli používaní jen ojediněle, protože pro jejich výrazné zbarvení pro ně nebyla skoro žádná práce. A psi, kteří nebyli ve válečném období k užitku, bývali z důvodu nedostatku potravy utraceni. Opovrhování bíle zbarvenými německými ovčáky mnohými známými chovateli došlo až tak daleko, že po 2. světové válce na ně začali svalovat důvod výskytu nejrůznějších nemocí a tzv. nedobrých povah. Protože stejně jako dnes se i tehdy občas vyskytovali bíle zbarvení jedinci s vybledlejší nosní houbou a světlými drápy, byli všichni bíle zbarvení němečtí ovčáci neprávem považováni za albíny. Ti jsou obecně spojováni se zdrojem nekonečné řady nemocí. Avšak bíle zbarvený německý ovčák, dnes bílý švýcarský ovčák, rozhodně není albín! Má pouze bílou srst, jako mnoho jiných plemen. Například bíle zbarvení ovčáci a pastevečtí psi byli vyhledávanými psy ke stádům hospodářských zvířat, zejména ovcí. Pro svou barvu byli snadno k rozpoznání od vlků a pastevci s nimi byli velmi spokojeni. Rozhodně by si nemohli dovolit vydržovat nemocné či slabé jedince.
Zášť a pomluvy některých chovatelů německých ovčáků k bílým jedincům tohoto plemene vedly tak daleko, že se chovatelé začali za bíle zbarvené německé ovčáky stydět a většinou tajně všechna bílá štěňata hned po narození utráceli. I když se tak nezachovali všichni, stejně jejich odchovy měly smůlu. Ti, kteří utraceni nebyli, dočkali se na výstavách nakonec diskvalifikování, neboť v roce 1968 z přípustných barev uváděných ve standardu německého ovčáka bylo bílé zbarvení srsti vyškrtnuto. A tak se za velmi krátkou dobu bíle zbarvení němečtí ovčáci doslova ztratili z očí veřejnosti.
Chvíli tady, chvíli tam…
Když navštívila Anne Tracy rodinu Habsburků, do bílých ovčáků se zamilovala. Byla nadšena nejen z jejich exteriéru, ale i z povahy, načež se rozhodla je chovat. Na přelomu 19. a 20. století se tak několik bílých ovčáků dostalo do Ameriky. V Americe se tito psi začali pozvolna prosazovat a dopomohl tomu i film odvysílaný v první polovině 20. století s názvem „Bílý stín“, jehož hlavním hrdinou byl bíle zbarvený německý ovčák.
Ovšem i do Ameriky se dostala nesmyslná mánie vyřazovat bíle zbarvené německé ovčáky z chovu. Naštěstí však zde našli lepší řešení. Dále chovali všechny barevné varianty německého ovčáka s tím, že bíle zbarvení jedinci byli oddělení od barev ostatních. Právě v Americe a v Kanadě našli bíle zbarvení němečtí ovčáci největší zastání a mnoho příznivců.
K šíření boje proti bíle zbarveným německým ovčákům se nepřipojil snad jen kanadský Kennel Club. Naopak v roce 1964 v Sacramentu v Kalifornii vznikl první klub pro bíle zbarveného německého ovčáka. Každopádně od roku 1968 již žádný z klubů a svazů, kromě zmiňovaného Kennel Clubu, bíle zbarvené německé ovčáky do plemenných knih nezapisoval. V Evropě se o bíle zbarvených německých ovčácích dlouho nemluvilo a mělo se za to, že po nekompromisním vyřazení všech bílých ovčáků se ztratili v řece času.
Nakonec se do Evropy „vrátili“ v roce 1970. Nejdříve se jednalo jen o psa jménem Lobo White Burch narozeného 5. 3. 1966. Byl importován z USA Švýcarkou Agátou Burchovou, která v USA žila a bílé ovčáky velmi dobře znala. Lobo byl nejen krásným představitelem tohoto plemene, ale také výborným pracovním psem. Mimo jiné měl složenou například zkoušku z výkonu SchH3. V následujícím roce A. Burchová dovezla ještě fenu, tentokrát z Anglie. Její jméno bylo White Lilac of Blinkbonny. Ze spojení jmenovaných dvou bílých ovčáků se 19. 4. 1973 narodili 3 psi a 1 fena. Tento vrh byl zapsán do dodatkového registru SHSB (švýcarská plemenná kniha). Poté přivezla z Kalifornie do Švýcarska ještě jednu fenu, White Beauty, a odchovala další dva vrhy. Následně se však přestěhovala zpět do Ameriky. Vypadalo to, že s chovem bílých ovčáků v Evropě je konec. Naštěstí se po jejím odchodu do USA ujal chovu těchto běloušů další nadšenec, a to Kurt Korn. Bílý ovčák se pozvolna dostával k dalším chovatelům, kteří se začali věnovat jeho chovu, a to i přes značné byrokratické problémy. V osmdesátých létech 20. století se našel další velký nadšenec pro bílé ovčáky – Švýcar J. Epprecht. Především on se postaral o poměrně velký rozmach, tentokrát již ne německého ovčáka, ale americko-kanadského bílého ovčáka v celé Evropě. Kdo vymyslel pro bílého německého ovčáka tento název, se pravděpodobně již nedozvíme. Rozhodně ale není přejatý z amerického pojmenování, neboť tam je znám pod označením „německý ovčák bílé barvy“.
A právě proto, že jsou stále v Kanadě a Americe (Kennel Club) uznávané u německého ovčáka všechny barevné varianty, je tedy u nich i bíle zbarvený ovčák stále německý ovčák. To také vysvětluje, proč se v některých atlasech a encyklopediích objevují u plemene „německý ovčák“ i jedinci bílí nebo krémoví… ale „švýcarského bílého ovčáka“ tam nenaleznete. Přesto i na americkém kontinentě byly založeny kluby jen pro majitele a příznivce bíle zbarvených německých ovčáků a někteří chovatelé se zaměřují pouze na chov bíle zbarvených jedinců. Dlužno podotknout, že se zde nachází i několik chovatelských stanic naopak se zaměřujících výhradně na celočerně zbarvené německé ovčáky.
Bělouši v České republice
Chov bílého švýcarského ovčáka se rychle šířil téměř po celé Evropě. První bílí ovčáci, na kterých se začal stavět chov běloušů u nás, se do České republiky dostali v roce 1991. První fenou tohoto plemene u nás byla dlouhosrstá Bianka von Kazan, která byla dovezena z Rakouska Jaroslavem Sobotkou. Prvním importovaným psem byl Aki of the White Stars, kterého z Německa dovezla paní Čermáková. Paradoxem bylo, že první štěňata bílého ovčáka narozená na našem území byla zapsána na maďarskou chovatelskou stanici, a tedy měla maďarské průkazy původu. Bylo to z toho důvodu, že žádný z českých majitelů či chovatelů bílých ovčáků nebyl organizován v žádném zastřešujícím kynologickém orgánu. Jednalo se zejména o chovatelskou stanici Restinga CS (později Restinga Nivalis) manželů Polákových. Právě tito chovatelé si také zapůjčili dvě chovné feny ze zahraničí – z chovatelské stanice Savaria, a tím se postarali o rychlejší rozvoj bílého ovčáka v České republice. První vrh štěňat (5 psů a 3 feny) s českými průkazy původu se narodil ze spojení feny jménem Anna von Hainal a psa Alf von Tiroler Land v chovatelské stanici „Acabo Czech“ Věry Peckové.
Na popud manželů Polákových a za podpory Libuše Ubrové vznikl 24. 4. 1993 Klub AKBO (Klub americko-kanadského bílého ovčáka). Od počátku byla zavedena poměrně přísná kritéria chovu, ať už se jednalo o plnochrupost, dysplazii kyčelních klubů, ale i dobrou povahu atd. V roce 1996 byly podmínky pro uchovnění jedinců ještě zpřísněny.
I když zpočátku existovali mýty typu, že se jedná o plemeno, které vzniklo z kanadského vlka, nebo také že je to plemeno neuznané a nesmí se účastnit žádných výstav, našlo si poměrně v krátkém čase velkou řadu příznivců, majitelů a chovatelů. Klubová výstava 12. 9. 1999 byla ve znamení počátku posuzování dlouhosrsté a krátkosrsté varianty bílého švýcarského ovčáka odděleně. Tento krok skýtal mnoho výhod pro chovatele i budoucí majitele běloušů, jak jim jejich příznivci s oblibou říkají.
Když k 1. 1. 2003 bylo toto plemeno předběžně mezinárodně uznáno FCI, bylo pro širokou veřejnost, ale i pro většinu chovatelů a majitelů bílých ovčáků ohromným překvapením, že dostalo nové označení: „bílý švýcarský ovčák“. Toto pojmenování navrhl Kurt Korn. Bílý švýcarský ovčák tedy byl vyškrtnut z „národních plemen“ a dostal se do I. skupiny FCI, sekce 1 – ovčáci, s podtitulem: dvě varianty srsti, bez pracovní zkoušky. Tato zpráva na jedné straně chovatele a majitele těchto bílých perel potěšila, na straně druhé přinesla určité velké zklamání. Pro původně české „kanaďany“, dnes již „bělouše“, respektive pro majitele bílých ovčáků to znamenalo určitý krok zpět. Bílý švýcarský ovčák tak opět začal být posuzován bez rozdělení dle délky srsti. Toto rozdělení na výstavách příslušelo jen speciálním a klubovým výstavám. A navíc, na mezinárodních výstavách psů tímto dnes není otevřena pracovní třída, která podporovala pracovně vedené jedince, což je rozhodně škoda.
Výborný psí kamarád do rodiny
Je to pes vhodný i pro začátečníka. Není náročný na výchovu a na procházkách je klidný a poslušný. Jedná se o velice vnímavého a učenlivého psa, který rád spolupracuje, ale i s elegancí sobě vlastní využije nedůslednosti svého člověka. Je absolutně neagresivní a dominance je u bílého ovčáka vyloženě výjimečným jevem. K domácím zvířatům a ostatním psům se zpravidla chová kamarádsky, pokud je s nimi ve štěněcím věku alespoň občas v kontaktu.
Někteří jedinci mohou být až příliš citliví a nedůvěřiví, ale ve většině případů je to dáno ošizenou socializací. A není to časté. Každopádně se jedná o plemeno, které je při dostatečné socializaci velmi pohodové. Je velmi milý a středně temperamentní, schopný se přizpůsobit životnímu rytmu své rodiny. Se svým člověkem je velmi kontaktní, ale nevtírá se.
Pro svou rodinu udělá cokoliv a je k ní velice milý a vlídný. Je to ideální rodinný pes, s dětmi velký kamarád a většinou je ochoten poslouchat i je. Stejně příjemným společníkem bude i pro důchodce, kteří touží po velkém psovi a mají dostatek vitality jej vychovávat a chodit s ním na procházky. Bělouš je ke všem rodinným příslušníkům velmi přítulný a dalo by se s klidným svědomým říci, že je v rodině nekomplikovaný. Snaží se zařadit až na konec hierarchie žebříčku rodiny a nemá snahu si podřídit žádného člena své rodiny. Jeho dobrá povaha se však projeví pouze tehdy, žije-li v úzkém kontaktu s rodinou.
Bez socializace to nejde
Typicky vždy milé a vyrovnané chování je možné získat pouze za dodržení každodenní řádné socializace ve štěněcím věku. Jeho citlivost a vnímavost u některých štěňat může přivodit majiteli drobné těžkosti. Citově jemnější jedinci se coby mladí psi před vším, co je pro ně neznámé, ať už zvuky, nebo neobvyklé věci, schovává nebo utíká. Proto je opravdu důležité si pořídit štěně bílého ovčáka pouze v případě, že máte dostatek času a chuti se mu od začátku věnovat. Je důležité se zaměřit na různé zvuky, ruch měst, nezvyklé situace i předměty, dotyky lidských rukou…
Fázi vtiskávání (doba rané socializace) každý dobrý chovatel věnuje velkou pozornost a majitel by měl na ni plynule navázat. Řádná socializace není otázkou několika dnů, dokonce ani ne týdnů. Rozhodně je třeba se jí plně věnovat, aby se absence těchto podnětů negativně neodrazila na povaze v jeho dospělosti. Zdůrazňuji, že jsou nutné pozitivní zkušenosti, protože jakýkoliv negativní zážitek, který se nám může zdát malicherný, může na běloušovi zanechat neblahé následky po zbytek jeho života. Procházky na rušných místech provádějte zásadně na vodítku. Nesmí se stát, že by nekontrolovaně před něčím utekl! Při výchově a výcviku bílého ovčáka je nutná trpělivost, důslednost a spravedlivost.
Bělouš rád poslouchá a spolupracuje
Bílý švýcarský ovčák si většinou rád hraje a spolupracuje se svým pánem. Je velice oddaný a snaží se splnit každé jeho přání. To jej předurčuje ke snadnému výcviku v poslušnosti. Ano, výcvik poslušnosti bílému ovčákovi většinou nedělá nejmenší problémy. Totéž by se dalo říci i o pachových pracích. Bělouši jsou většinou velice pečliví, proto zbrklost jim výsledky kazí jen zřídkakdy. Výcvik musí probíhat zásadně hravou formou a s klidným opakováním. Ovšem stereotyp jej brzy přestává bavit.
Bělouš ke cvičení nutně potřebuje pochvalu. Jak již bylo řečeno, učí se rychle, takže s dobrým psovodem je jeho výcvik v poslušnosti a na stopách velmi příjemný, pohodový a dobré výsledky se dostaví poměrně brzy. V žádném případě se nehodí do rukou „tvrdšího“ psovoda, kterého rozhodí každá maličkost, má malou trpělivost a nikdy není ochotný přistoupit na kompromis.
Také by si jej neměl pořizovat člověk s příliš velkými ambicemi ve výcviku, protože kamenem úrazu často bývají obranářské práce. Bílí ovčáci opravdu většinou nejsou žádní razantní obranáři. Mnozí z nich se snaží o dobrou práci při obranách jen proto, aby se zavděčili svému člověku. Zákusy do rukávu nejsou vesměs pevné a nezřídka se stává, že se z rukávu takříkajíc utrhnou. Naopak pouštění rukávu na povel pro bělouše není žádný problém. V obraně potřebuje spíše pomoct než krotit.
Každopádně i obranu je vhodné učit formou hry, s využitím loveckého pudu, nikoliv drážděním k agresivitě. Výcvik obrany se nesmí uspěchat a psovi je nutné ponechat čas – ať se sám rozhodne, kdy začne s figurantem spolupracovat. V žádném případě ho nesmí figurant kudlit, tahat za ucho či jinak podobně vytrhnout z povahové rovnováhy, „aby v něm vyvolal obranný reflex“. Bělouš by se tím stáhl do sebe a následná spolupráce při obranách by se ještě více zhoršila. Pro bílého ovčáka je nutné pečlivě vybírat velice zkušeného, vyrovnaného a v jádru klidného figuranta, který bude s povahou tohoto plemene dobře obeznámen a bude si trpělivě a klidně vyšlapávat cestičku k jeho citlivé duši.
Ale proč vlastně bílý ovčák nevyniká svou neohrožeností a kvalitními zákusy jako mnozí němečtí ovčáci, když se vlastně jedná o totéž plemeno? Vysvětlení je prosté. Když se před desítkami let bíle zbarvených německých ovčáků klub a chovatelé zřekli, ujali se jich většinou lidé bez chovatelských a výcvikářských ambicí, kteří si navíc byli vědomi toho, že na většinou zkoušek z výkonu je zapotřebí mít psa s platným průkazem původu, který povětšinou bílí ovčáci neměli. Kdo tedy chtěl psa na všestranný výcvik, sáhl po „standardním“ německým ovčákovi či jiném služebním plemeni. Bělouš byl tedy chován pouze jako čistě rodinný pes, u kterého byla vyžadována mírná povaha a maximální ovladatelnost. Snahy o jeho všestranný výcvik započaly poměrně nedávno a pracovně vedených linií ještě stále není mnoho.
Ani dnes se výcviku všestrannosti (stopa, poslušnost a obrana) nevěnuje mnoho majitelů bílého švýcarského ovčáka. Je to velká škoda, protože někteří jedinci s dobrým vedením mají velké šance ve výcviku uspět. Jsou však země, kde i tito bílí ovčáci ve výcviku vynikají.
Bílý švýcarský ovčák toho zmůže hodně
Nemálo jedinců tohoto plemene je vidět v canisterapii, ve které opravdu exceluje. Nejen povaha, ale také jeho barva jej k tomuto těžkému úkolu doslova předurčuje. Mimochodem, je dokázáno, že postiženými lidmi je lépe přijímán pes světlé barvy nežli pes tmavého zbarvení srsti. Osvědčil se také jako pomocník pro lidi různě postižené. Právě jeho bílé zbarvení je velmi vhodné pro lidi se zbytky zraku. Bělouš však díky své ovladatelnosti a dobrému čichu může vynikat i v záchranářských pracích všeho druhu. Dokonce bývá, i když spíše ojediněle, využíván v saňovém sportu, bikejöringu, canicrossu apod. Není vyloučeno ani agility. Ovšem na trati není dostatečně rychlý (temperamentní), aby se vyrovnal například border koliím. Proto agility ano, ale spíše pro zpestření a pro radost z pohybu.
Bílý švýcarský ovčák se nezdráhá zaštěkat na cokoliv podezřelého, což z něj navíc činní výborného hlídače. Neštěká však zcela zbytečně, tedy není příliš hlučný. Protože je však v jádru hodný a vyrovnané povahy, nestává se, že by někoho nedopatřením pokousal. K cizím lidem je většinou rezervovaný nebo je přehlíží. Spíše výjimečně se jedná o vyloženě kamarádského psa pro všechny cizí lidi.
Poměrně snadná péče
Je třeba si uvědomit, že jeho srst je bílá, tedy udržet ji v sychravém či deštivém počasí zcela čistou je nemožné. Na druhé straně je až k neuvěření, že jakmile nastane přívětivější počasí, bláto a špína uschne a i bez koupání jeho srst bude opět pěkně bílá. Rozhodně není pravda, že je ho třeba často koupat. Časté šamponování se rozhodně nedoporučuje. Pokud se pes nevyválí v něčem opravdu ne zrovna voňavém, nevykoupe se v zeleném rybníku či nehraje si v bažině, koupání za pomoci šamponu postačí 3–4× do roka.
Bílý ovčák potřebuje pouze běžnou péči jako ostatní krátkosrstá plemena. Občas vykartáčovat či pročesat srst (v období línání častěji), udržovat čisté zvukovody a krátké drápy. Tedy po této stránce rozhodně není náročným plemenem.
Sklon k zabarvení srsti do rezavé a nažloutlé barvy může být způsobeno jak genetikou, tak krmivem s nadměrným obsahem beta karotenu. I slabší pigmentace čenichu bývá způsobena genetikou nebo ročním obdobím. Převážně v zimním období čenich zesvětlá a v letním období ztmavne.
Příprava na výstavu ohledně úpravy srsti bývá jednoduší u jedinců s polodlouhou srstí než u dlouhosrstých jedinců. Psy s dlouhou srstí je důležité po vykoupání dobře vyfénovat, aby se podsada srsti nezapařila a nezpůsobila případné kožní problémy. Také je dobré se připravit a natrénovat si předem běhání v kruhu a postoj při vystavování.
Chov a zdraví běloušů
Stejně jako většina velkých plemen, i bílý ovčák může mít problémy s dysplazií kyčelních nebo loketních kloubů, ale postižených jedinců je poměrně málo. Někteří jedinci mohou být citlivější v příjmu krmiva a potřebují, aby výběr kvalitního krmiva byl správný. Nevylučuje se ani alergie na některou ze složek obsahující některé typy granulí.
Občas se mohou objevit jedinci se sklonem k otlakům na končetinách, což je na bílé srsti obzvláště zřetelné. Předejít těmto možným problémům je snadné, stačí vybrat vyhovující podklad pro ležení a odpočinek těchto bílých krasavců.
Spousta chovatelů, kteří chtějí vědět o zdravotním stavu svého psa více a zároveň chtějí co nejvíce prospět chovu běloušů, absolvují se svým psem řadu nejrůznějších genetických testů, které nejsou povinné pro uchovnění. Nejčastější z testů jsou MDR1 gen (označuje se jako mnohočetná léková rezistence), DM (degenerativní myelopatie), BEAR test (test hluchoty) atd. Čím více testů daný jedinec má, tím lépe se vybírá vhodný protějšek pro další chov bílých ovčáků. Některé z testů jsou vyžadovány hlavně pro krytí v zahraničí.
Pro uchovnění bílého švýcarského ovčáka je kromě dosažení minimálního věku, standardní výšky a plnochruposti povinný také svod dorostu ve věku 6–18 měsíců věku jedince a RTG kyčlí a loktů provedený po 16. měsíci věku. Do chovu mohou být zařazeni bez omezení psi a feny s RTG 0/0 negativní (FCI A) a s 1/1 (FCI B). Feny s RTG 2/2 (FCI C) mohou mít 1 vrh za dva kalendářní roky, přičemž pes musí mít RTG 0/0. Jedinci DLK 0 (FCI A) jsou zařazeni do chovu bez omezení, s DLK 1 (FCI B) musí mít nulový protějšek, s DLK 2 a 3 se do chovu nepouštějí.
Jak by měl vypadat typický představitel plemene?
Jeho hlava je mohutná, suchá, klínovitého tvaru, málo klenutá a střední dělicí rýha je jen naznačená. Stop má málo výrazný, ale přesto je dobře patrný. Nosní houba je středně velká, přičemž žádoucí je černá pigmentace. Takzvaný „sněžný nos“, stejně jako nosní houba se světlým pruhem jsou však přípustné. Pysky jsou suché, přiléhavé, co nejvíce černé. Skus je vyžadován nůžkový. Oči jsou středně velké, mandlového tvaru, uložené mírně šikmo a mají hnědou až tmavě hnědou barvu. U očních víček je upřednostňováno výrazné černé lemování. Uši jsou neseny perfektně vztyčené a vysoko nasazené. Krk není příliš dlouhý a je bez laloku. Kohoutek je výrazný, hřbet rovný, silný a středně dlouhý. Hrudník není příliš široký, je hluboký, dosahuje úrovně lokte, hrudní koš je dlouhý a předhrudí zřetelné. Spodní linie se mírně zdvíhá směrem k zádi. Ocas má tvar šavle, je dobře osrstěný po celém obvodu, směrem ke špičce zeštíhluje. Je nasazený spíš níže, dosahuje nejméně k hlezennímu kloubu, v klidu je nesený svěšený nebo mírně prohnutý směrem vzhůru ve své poslední třetině. V pohybu je nesen poněkud výše, ale nikdy ne výše, než je linie hřbetu. Končetiny jsou rovné a silné. Prsty jsou oválné, sevřené a klenuté. Drápy jsou žádoucí co nejtmavší, nejlépe černé.
Pohyb je v pravidelném rytmu, lehký a pružný. Krok hrudních končetin je dlouhý, s výrazným posunem. V klusu je pohyb plynulý a snadný. Kůže je bez volné kůže či vrásek a je tmavě pigmentovaná. Srst je dvojího typu. Jeden typ zahrnuje srst kratší, tzv. polodlouhou, a druhý s delší srstí, označovanou jako dlouhá. Obojí se skládá z dvojité srsti, která je hustá a přiléhavá, s výraznou podsadou. Krycí srst je hladká a tvrdá. Na hlavě, uších a předních stranách končetin je srst o něco kratší. U krátkosrsté varianty je srst na šíji a na zadních stranách končetin jen o něco málo delší a srst je zcela mírně zvlněná. Tvrdá srst je přípustná. U dlouhé srsti je na šíji zřetelná hříva, na končetinách se tvoří tzv. praporce a kalhoty. Délka srsti však není nikdy příliš přehnaná. Ocas je u dlouhosrsté varianty huňatější. Zbarvení srsti je vždy bílé.
Kohoutková výška psů je 58–66 cm, s doporučenou hmotností 30–40 kg, u fen 53–61 cm, s hmotností pohybující se přibližně mezi 25–35 kg. Jedinci dobrého typu, jejichž výška mírně přesahuje spodní nebo horní hranici stanovenou standardem, nemusí být vyloučeni.
