Vlk v psím rouše

Snaha o získání zvláště odolného a výkonného služebního psa křížením německého ovčáka a vlka se minula cílem, výsledek však potěšil milovníky výjimečných psů. Nádherný, sebevědomý a „zamyšlený“ výraz vlka vyzařující z pohledu i těla má jen československý vlčák. Jak však připomínají chovatelé a příznivci tohoto plemena, československý vlčák má i hodně z původního záměru křížení. Vlčáci jsou opravdu odolní, vytrvalí, rychle regenerují síly, nevadí jim jakékoliv počasí, dobře se orientují v terénu, mají úžasné smyslové vnímání, takže zaznamenávají i nepatrné čichové, zvukové nebo vizuální signály.

Vlčí krev je znát

A co se vlastně nepovedlo z původního záměru kynologa inženýra Karla Hartla? Jak vyplynulo z využívání těchto psů u Pohraniční stráže a po určitý čas také v ČSLA (Československé lidové armádě) a u elitní jednotky slovinské armády MORiS, což je přibližně v letech 1970–2000, největší slabinou byly obranářské schopnosti a výkon samostatného střežení objektu. Trochu pokulhávali i v poslušnosti, výcvik byl poněkud delší a handicapem ve sportu byla rychlost předváděných cviků. V obranách kynologové požadují, aby se služební nebo sportovní psi bez jakéhokoliv zaváhání pustili do prchající nebo útočící osoby a přímo ji zadrželi. Jenomže příměs vlčí krve velí československému vlčákovi postupovat obezřetněji, chytřeji. Vlk je zkrátka člověkem nezkažené zvíře, a tedy přirozeně chytré, které svoji kořist pronásleduje a uloví tak, aby on sám ani členové jeho smečky neutrpěli žádnou újmu. Psi jsou však po celá staletí či spíše tisíciletí člověkem formováni k jeho potřebám, a tak se – zjednodušeně řečeno – bezhlavě vrhají na pronásledovaného či útočícího člověka. Ačkoliv se během několika desetiletí podařilo připravit řadu čs. vlčáků pro bezvadné zadržení, na soutěžích se výrazněji neprosazují. O to však ani většině majitelů těchto psů nejde. Každý hledá u tohoto plemena něco jiného. Někdo v něm vidí krásného a vzhledem neobvyklého psa, pro jiného je to stálá připomínka úžasného vlka, jiní v nich vidí domácí mazlíčky oddané celé rodině, což platí zvláště o fenkách.

 

Zkušenosti horského záchranáře

Po získání řady informací si československého vlčáka vybral také Aleš Bittner. Mohlo by se zdát, že přesedlání z letecké profese na farmaření, jak se to stalo v jeho případě, je pořádný kotrmelec, ale on to viděl jinak. Miloval přírodu, hory, zvířata, a tak se logicky rozhodl pro zásadní změnu. K farmaření v Jizerských horách si přibral i dobrovolnickou záchranařinu u horské služby, a když splnil stanovené zkoušky, uvažoval o tom, že by se jeho výrazným pomocníkem mohl stát záchranářský pes. Právě zmíněné přednosti československých vlčáků ho zaujaly a zdálo se mu, že by je mohl využít při pátrání v letních i zimních horách. Výběr psa se mu povedl náramně, neboť jeho Yahoo z Molu Es patřil po mnoho roků k výstavní špičce doma i v Evropě. Měl i skvělou povahu, a tak se Aleš pustil do záchranářského výcviku. Yahoo splnil druhý stupeň (ze tří) zkoušek záchranných psů horské služby. Přes velkou psovodovu snahu má však se čtyřnožcem potíže, které vyplývají z vlčí povahy. „Problémem je jeho potřeba mít větší prostor pro udržení kontroly sama nad sebou – zajištění si podmínek, aby přežil. Tak jak je tomu v přírodě. Je to u něj mnohem silnější než u klasických psů. V případě náznaků agrese k některým psům to je důsledek jeho zkušeností z dospívání, kdy se střetl s jiným psem. Tehdy poznal, že je pro něj výhodnější v případě nouze napadnout psa dříve, než by snad napadl on jeho. Výhrůžné projevy neuplatňuje vůči mladým psům ani těm, které dobře zná. Zmíněné chování je určitý handicap, který ode mne vyžaduje mít Yahoo stále pod kontrolou. Při pátrání v rojnici v hustých porostech nebo členitém horském terénu to je náročné především pro mne, zvláště v případech, kdy nevím, kterého psa máme v rojnici vedle sebe, nebo když vím, že to není jeho oblíbenec. Musím si neustále dávat pozor, aby se Yahoo držel v našem úseku pátrání. Po patnácti minutách mu dojde, že musí šetřit energií, a ostatní psy už neřeší,“ říká Aleš Bittner.

 

Z přednosti nevýhoda

Horský záchranář si po čase také uvědomil, že z jedné přednosti československého vlčáka se může stát nevýhoda. Jeho dokonalý postřeh a citlivé vnímání okolí se negativně projevují při společných několikadenních akcích, ať už to jsou cvičení HS, kurzy, nebo zkoušky. Tam, kde psi spí pohromadě nebo poblíž sebe, ať už v kennelkách, nebo jen na úvazku. či ve vedlejší místnosti, Kříženec citlivě vnímá jejich přítomnost a téměř neusne. Stačí zaštěknutí nebo zakňourání, nemluvě o vytí nebo jiném vyvádění. „Opět to vyplývá z jeho přirozené potřeby mít nad sebou vlastní kontrolu a přežít. Ráno je nevyspalý, unavený. V létě to řeším tím, že s ním spím v autě, v zimě v horách to nejde. Sice jsem zkoušel s ním spát vedle ostatních psů ve vymezené lyžárně, garáži a podobně, ale nikterak to nepomáhá. Ráno je jako po celonočním pátrání a nechce se mu dělat. Když je zkrátka unavený, žádná motivace nepomáhá. V tomto smyslu na německé ovčáky nemáme. Možná kdyby si na blízké společenství psů zvykal odmalička, tento problém by nenastal. Já jsem mohl cvičit Yahoo v těchto podmínkách, až když mu bylo dva a půl roku,“ míní Aleš. I přes tyto problémy je pro nezaujatého pozorovatele radost pohledět na revírování československého vlčáka, jenž se zvláště v lese pohybuje s velkou výdrží a přitom se stále úžasnou lehkostí.

 

Pohled na křížence

Velkým příznivcem vlků a jejich kříženců je kynolog František Hrach. Má osobní zkušenosti s vlky, nejvíce s mediálně známou vlčicí Lupínou. A jak on, jako zkušený a nestranný pejskař, vnímá československého vlčáka? „Osobně jsem ho nikdy nevlastnil, ale toto plemeno obdivuji a fandím mu. Československý vlčák, stejně jako každý kříženec s vlkem, je náročný na výcvik, musí se to s ním umět. To vím moc dobře, neboť jsem měl jednoho přímého křížence s vlkem (F1), Árese. Nedávno ve čtrnácti letech skonal. Mám i další plemena psů, takže můžu srovnávat. Kříženec měl skvělé vlohy, pokud šlo o čich, sluch a zrak. Ovšem výcvik byl zdlouhavý a vyžadoval dost vynalézavosti. A samozřejmě nikdy nedosahoval výkonnosti, jakou jsem si představoval. Protože chci psa pro speciální práce, jaké se dělají u policie, a nehodlám dále experimentovat, rozhodl jsem se pořídit si německého ovčáka,“ říká kynolog. Zároveň dodává, že ví o křížení vlka a psa také v ruské armádě. „Těch kříženců, nazývaných v ruštině volkosob čili vlkopes, mají podle dostupných informací dost, ale jaké jsou jejich kvality, se dá těžko posoudit. Oni si je vychvalují, ale zároveň je drží jen u bezpečnostních sborů. Nikomu dalšímu je nechtějí svěřit, takže nevím, jak by dopadlo všestranné srovnání s běžnými služebními plemeny. Rusové však tvrdí, že například zatímco Německý ovčák najde v určitém areálu člověka za 4 minuty, kříženec to dokáže za 15 až 20 vteřin. Snad se časem dozvíme něco víc,“ doufá František Hrach.

I my v tuzemsku máme své zkušenosti s kříženci, a zvláště s československým vlčákem. A že by kynologové na Východě měli zásadně jiné? Snad se časem dočkáme objektivního porovnání.